Německá koloniální policie v letech 1884-1920  

Richard Uhlíř

Historie německých kolonií před I. světovou válkou patří k méně známým kapitolám světových dějin. Pro českého čtenáře, který se hlouběji nezabývá vojensko-historickou problematikou, je to vlastně bílý, nepopsaný list papíru. To má své samozřejmé příčiny. Až do října 1918 jsme byli součástí Rakousko-Uherska, evropské mocnosti, která sice patřila k námořním státům, ale nikdy neprojevila žádné koloniální aspirace v mimoevropských světadílech. Zcela jinak tomu bylo u našeho nejbližšího severního souseda.

Po vítězství nad Francií v r. 1871 se sjednotilo Německo pod vedením Pruska v jednotnou Německou Říši. V průběhu prvního desetiletí po sjednocení bylo nutno překonat různé problémy, které z něj vyplynuly - ať se již týkaly otázek vnitropolitických nebo mezinárodně-politického zakotvení mladé Říše mezi ostatními evropskými velmocemi. Nový stát měl při sjednocení 540.657 km² a na 41 milionů obyvatel. Počet obyvatelstva rychle rostl - v r. 1881 zde žilo 46 milionů lidí, v r. 1891 to bylo již na 50 milionů, v r. 1901 57 milionů, v r. 1911 skoro 66 milionů a při vypuknutí světové války v r. 1914 dosahoval počet obyvatel Německa 68 milionů. Podle výpočtu demografů by zde žilo v r. 1919 i přes ztráty v I. světové válce na 72,5 milionů lidí. Ovšem za předpokladu, že by v l. 1918-1920 nemusela Německá Říše v důsledku versaillského míru odstoupit značnou část území svým sousedům.

Tak rychlý růst obyvatel měl své kladné, ale i stinné stránky. Na jedné straně přibývalo mladých lidí, kteří jsou budoucností každého národa, na druhé straně vznikla otázka, jak toto stále rostoucí obyvatelstvo uživit. Tradičním řešením otázky přelidněnosti v tehdejší Evropě bylo vystěhovalectví - většinou do Ameriky, ale i do dalších mimoevropských států, i když v mnohem menší míře. Tuto otázku řešily prakticky všechny evropské státy, kde populační přírůstek přesahoval možnosti daného státu dát svým občanům náležitou obživu. Tradiční koloniální mocnosti té doby - Velká Británie, Francie, Nizozemsko - měly vzhledem ke svým zámořským državám situaci usnadněnu. V případě Velké Británie vystěhovalectví směřovalo do Kanady, Austrálie, na Nový Zéland, do jižní Afriky nebo do dalších míst tehdejší rozsáhlé britské koloniální říše. Hlavní proud francouzských vystěhovalců směřoval do severní Afriky (Alžírsko, Tunis) i do dalších francouzských kolonií v Africe, Asii, Tichomoří a Latinské Americe. Také mladí Holanďané, odcházeli ve velkém počtu do tehdejší Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie), ať již jako úředníci, vojáci, policisté, lékaři, podnikatelé, nebo plantážníci. Zde nejen nacházeli novou existenci, ale i rozmnožovali počet evropského obyvatelstva usedlého v té které zemi a tím tyto zámořské državy pevněji připoutávali k mateřské zemi. Při tom se tito vystěhovalci národnostně „neztráceli“ ale zůstávali spjati se svou mateřskou zemí a přispívali k růstu jejího bohatství a moci. Dalším faktorem, který nebylo možno pominout, byla skutečnost, že držení kolonií podporovalo i růst ekonomiky mateřských zemí - kolonie byly zdrojem nerostných surovin, zemědělských produktů ale i odbytištěm pro průmyslovou produkci mateřské země. V 80. letech XIX. stol. se v řadách tradičních koloniálních mocností té doby (Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko) objevují i tři noví adepti - Belgie a dvě nedávno vzniklé mocnosti, Německo a Itálie. Problémem ovšem bylo, že starší koloniální mocnosti si již rozebraly ta území v Africe, Asii a Tichomoří, která byla nejlukrativnější po stránce osidlovacích možností, ekonomické výhodnosti a výnosnosti. Belgie se uchytila v rovníkové střední Africe, kde vznikla kolonie Belgické Kongo. Italové zaměřili své koloniální úsilí do „afrického rohu“ (Erytrea a Somálsko), dále pak počátkem 2. desítiletí XX. stol. uchvátili po krátké vítězné válce proti Turecku dnešní Lybii. Tak vznikly kolonie Italská východní Afrika a Italská severní Afrika.

Německo přistupovalo k otázce koloniálních výbojů opatrně a s určitou váhavostí. Vedoucí německý státník, říšský kancléř Otto Bismarck nebyl stoupencem rozšiřování německé moci do zámořských světadílů. Poukazoval zcela rozumně na to, že ty prostory, které by Německo mohlo potřebovat jako osídlovací území, jsou již rozděleny mezi ostatní velmoci. Dále pak, a v tom byl podporován i směrodatnými vojenskými kruhy Německa, poukazoval na skutečnost, že koloniální podnikání si vyžádá veliké náklady a investice, jejichž návratnost je nejistá. Upozorňoval, že ovládání kolonií si vyžádá početný úřednický aparát, silné koloniální vojsko a rovněž silné válečné loďstvo, které zatím Německo nemá a tyto náklady budou odčerpávat prostředky, které jsou potřeba především na budování a udržování armády tak, aby byla nejsilnější na evropské pevnině. Kromě toho, a v tom jej jeho předtucha nezklamala, se obával, že bude-li Německo budovat příliš silné válečné loďstvo a tlačit se do zámořských výbojů, vyvolá to dříve nebo později soupeření s nejsilnější námořní mocností tehdejší doby, Velkou Británií, které může časem přerůst i v latentní rivalitu a nepřátelství. Naproti tomu zejména obchodní kruhy, které získaly po sjednocení Říše silný vliv v ekonomice mladého státu, tlačily vší mocí Německo do zámořských koloniálních výbojů. Podporovány i vlivnými bankovními kruhy a částí tehdejšího německého tisku dokazovaly, že získání kolonií by pro Německo bylo přínosem nejenom po stránce ekonomické, ale i posílením jeho velmocenské váhy mezi ostatními světovými mocnostmi. Toto hledisko nakonec převážilo a jak historie ukázala, stalo se tak ke škodě Německa i Evropy.

Od počátku 80. let XIX. stol. začíná tedy pozvolné pronikání německých obchodníků a podnikatelů, spojené s činností německých náboženských misií jak na africkou pevninu, tak i v oblasti Tichomoří. Tento postup byl ve své počáteční fázi pouze aktivitou německých obchodních a podnikatelských kruhů a soukromých osob. Postupovalo se vcelku podle již zažité šablony, kterou dříve uplatnili Angličané a Francouzi, ve starším období Španělé a Portugalci. Nejprve přicházejí cestovatelé a výzkumné výpravy, po nich misionáři a obchodníci. Nakonec připlují válečné lodi, vylodí se námořní pěchota, vztyčí vlajku a prohlásí území za zabrané. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.

Určité náběhy v tomto směru se děly již v 70. letech XIX. stol. V říjnu 1876 připlula v ostrovu Apia v souostroví Samoa německá válečná loď, korveta HERTHA, jejíž kapitán podpořil svými děly německého konsula, hájícího zájmy tamních německých firem. V červenci 1877 německá korveta AUGUSTA znovu zasáhla tamtéž při podpoře zájmů německých obchodníků a osadníků. V červnu 1878 německá korveta ARIADNE zakotvila v Apii a vylodění námořníci obsadili dva důležité přístavy - Apii a Salaufatu. V lednu 1879 připlula další válečná loď, aviso (průzkumná a spojovací loď) ALBATROS a poté byla podepsána smlouva s tamními náčelníky, zaručující Němcům přednostní nároky na Samoi. V prosinci 1879 byla na palubě německé korvety BISMARCK podepsána smlouva mezi Německem, Británií a USA, podle které se Samoa stala kondominiem těchto tří mocností. Koncem 70. let Němci vcelku úspěšně rozvinuli akci podepisování smluv s místními vládci na ostrovech v Pacifiku a získali řadu základen. Tyto úspěchy byly ovšem v rámci velmocenské koloniální politiky nepříliš významné a nijak neukazovaly na odhodlání německé vlády, zahájit budování koloniální říše. Jednalo se spíše o základny a uhelné stanice pro německé válečné lodi, operující v Tichomoří.

V l. 1880-1884 se na západoafrickém pobřeží uchytily některé německé firmy. V důsledku třenic s tamními domorodci požádal šéf velké hamburské firmy Woermann Zahraniční úřad o ochranu. V únoru 1884 připlula korveta SOPHIE do Little Popo na pobřeží Kamerunu a její velitel vylodil asi stovku námořníků. Po vztyčení vlajky bylo tamní území prohlášeno za „stojící pod říšskou ochranou“.

V květnu 1884 připlul k pobřeží Toga na dělovém člunu MÖWE německý cestovatel dr. Gustav Nachtigall ve funkci mimořádného zplnomocněného říšského komisaře, vztyčil německou vlajku v Bagidě a Lomé a vzal území Toga rovněž „pod ochranu Říše“. Poté odplul do Kamerunu, kde pokračoval v dalším „vztyčování vlajek“ a v uzavírání smluv s místními náčelníky.

V Jihozápadní Africe (dnešní Namibie) byl průkopníkem německého koloniálního úsilí bohatý brémský obchodník s tabákem Adolf Lüderitz. V dubnu 1883 získal od hotentotského náčelníka přístav Angra Pequeña a současně vyslal svého agenta M. H. Vogelsanga, aby získal další území. Vogelsang byl úspěšný, v květnu 1883 podepsal smlouvu s hotentotským náčelníkem Josephem Fredericksem; za 80 liber a 200 pušek získal pás území podél pobřeží, asi 100 km severně a 300 km jižně zálivu Angra Pequeña. V srpnu 1883 požádal Lüderitz, aby území byla poskytnuta říšská ochrana. Říšská vládní místa příliš nespěchala, opatrný Bismarck sondoval v Londýně, jak se zachovají Britové. Území totiž přímo sousedilo s britskou kolonií v Kapsku. Teprve v lednu 1884 vyslal válečnou loď, aviso NAUTILUS a její kapitán vzal získané území pod ochranu Říše.

Poněkud odlišně se vyvíjela situace ve východní Africe. Zde vystoupení Německa nevycházelo z obchodních kruhů jako v Togu, Kamerunu, Jihozápadní Africe nebo v Tichomoří nýbrž bylo výsledkem koloniální agitace nadšenců, soustředěných ve Společnosti pro německou kolonizaci, která byla založena v březnu 1884 v Berlíně. V jejím čele vynikl zejména dr. Karel Peters, energický muž s dobyvatelskými ambicemi. Jeho cílem bylo vytvořit velké koloniální panství v Africe, kam by přilákal německý populační přebytek. Pro své plány si vyhlédl rozsáhlé území východní Afriky (dnešní Tanzanii), které v té době ještě nebylo obsazeno žádnou evropskou mocností. Pod záminkou výzkumných výprav spolu se svými spolupracovníky procestoval území východní Afriky a přitom uzavíral řadu smluv s místními náčelníky. Již v únoru 1885 obdržela jeho společnost císařský Schutzbrief, který ji zaručoval monopolní obchodní postavení. Této výhody využila k rozvinutí aktivní expanzivní činnosti. Konečně od 1.1.1891 se východní Afrika stala korunní kolonií Německé říše.

Také v oblasti Tichého oceánu vyvíjely německé obchodní firmy čilou aktivitu. Jednalo se zejména o Novou Guineu, Marshallovy ostrovy, Mariany a Karoliny. V květnu 1884 byla založena Německá novoguinejská společnost, k jejímž zakladatelům patřily rovněž vlivné bankovní kruhy. Její pochopitelnou snahou bylo dosáhnout co nejdříve státní ochrany. I v této oblasti bylo postupováno podle známého scénáře - na Novou Guineu odjel cestovatel a badatel dr. Finsch, jehož úkolem bylo rovněž „vztyčování německé vlajky“. Zároveň byl do oblasti odeslán i dělový člun HYÄNE. V prosinci 1884 byla pak vyhlášena „říšská ochrana“ nad východní částí severního pobřeží Nové Guineje. Současně Německo vyhlásilo, že přebírá pod svou ochranu i ostrovní skupiny sousedící s Novou Guineou (včetně Šalamounových ostrovů) která poté obdržela název Bismarckovo souostroví (Bismarck-Archipell). Podobně i německá část Nové Guineje byla přejmenována na Zemi císaře Viléma (Kaiser Wilhelmsland), mnohé ostrovy dostaly německé názvy - na mapě jižního Tichomoří se objevily ostrovy Neu Mecklenburg (dřívější Nové Irsko), Neu Lauenburg (dříve Ostrovy vévody z Yorku), Neu Pommern (dřívější Nová Británie) atd. Další německé územní zisky v Pacifiku tj. Karoliny, Mariany, Palauské ostrovy a Marshallovy ostrovy byly realizovány až v 90. letech. Tehdy byla rovněž vyřešena otázka souostroví Samoa, které bylo až dosud pod společným protektorátem Německa, Velké Británie a USA. Britové se svého podílu vzdali a souostroví bylo rozděleno tak, že Německu připadly 4 západní ostrovy souostroví (Sawaii, Upolu, Manomo a Apolima) a USA 2 východní ostrovy (Tutuila a Mamua).

Pro úplnost je třeba se zmínit ještě o jedné německé zámořské državě, která však nebyla kolonií ani ochranným územím, nýbrž tzv. propachtovaným územím (Pachtgebiet). V listopadu 1897 v čínské pobřežní provincii Šan-tung došlo k vraždě dvou německých misionářů. V této provincii již dříve vyvíjely činnost německé podnikatelské firmy i německé misie. Rovněž německé válečné námořnictvo mělo zájem získat pro sebe vhodnou základnu v čínských vodách. Vražda obou misionářů přišla velení německého námořnictva velmi vhod. Reakce byla rychlá. Již 14.11.1897 připlula do přístavu Ťiao-čou eskadra německých válečných lodí pod velením admirála Diederichse. Výsadek v síle 600 mužů bleskově obsadil přístav i s okolní zátokou. Přestože Číňané měli na místě dvojnásobný počet vojáků, nezmohli se na žádný odpor. Čínský velitel dostal ultimatum, okamžitě se svými vojáky opustit obsazené území a ponechat na místě veškerou těžkou výzbroj. V opačném případě ... Číňané samozřejmě uposlechli, ponechali na místě 14 děl i s municí a co nejrychleji odtáhli. Později došlo k uzavření dohody mezi německou a čínskou vládou. Čína „pronajala“ Německu území přístavu i s přilehlou zátokou na 99 let. Tak vznikl Pachtgebiet Kiautschou s přístavem Tsingtau. Toto území však bylo spravováno po celou dobu své existence velením válečného námořnictva, nikoliv říšským koloniálním úřadem (později říšským ministerstvem kolonií).

Na přelomu XIX. a XX. stol. bylo již Německo uznávanou koloniální mocností v řadě ostatních států, které vlastnily kolonie. Novou koloniální říši však bylo třeba také organisovat a řídit, tj. podrobit efektivní administrativní kontrole a zejména řešit otázky spojené s udržováním pořádku a bezpečnosti na získaných územích. V podmínkách nově získaných německých kolonií tato otázka byla o to naléhavější, protože na nově ovládnutém území většinou neexistovaly žádné státní struktury, které by snesly srovnání s domorodými státy, jaké při svých koloniálních výbojích našli např. Britové v Indii, nebo Holanďané v Indonésii, Francouzi v severní Africe nebo o něco později Italové v Habeši. Území, kterých se Německu dostalo, byly kromě Německé jihozápadní Afriky pokryty většinou tropickými pralesy s nezdravým klimatem, obydlené divokými kmeny, žijícími na nízkém stupni vývoje. Jediní cizinci, které tito domorodci spatřili před příchodem Němců, byli, kromě nepočetných evropských obchodníků, cestovatelů a misionářů většinou jen arabští lovci otroků. To platilo zejména o Německé východní Africe a zčásti i Kamerunu. V Tichomoří na Nové Guinei, Marshallových ostrovech, Marianách a Karolinách narazili Němci na kmeny, u kterých byl obvyklý kanibalismus. Pouze v Německé jihozápadní Africe byla situace poněkud odlišná, avšak právě tam museli později Němci překonávat po ovládnutí země největší překážky.

Po stránce rozlohy bylo nejmenší německou kolonií na africkém území TOGO. Měřilo 87.200 km² a v r. 1914 zde žilo 1,050.000 domorodců, ale jen 400 bělochů. Sídlem německé správy bylo město Lomé. Tato kolonie byla pokládána za „vzorovou“ mezi ostatními německými državami. Poměrně rozsáhlé území bylo spravováno prostřednictvím pouhých 19 úředníků koloniální územní správy. Mocenské prostředky, o které se koloniální správa mohla opírat byly velmi skromné. Po založení kolonie byl vytvořen k ochraně vnitřního pořádku policejní oddíl, který se skládal z jednoho německého policejního seržanta a 10 domorodých policistů. Teprve 6 let poté, v r. 1890 se počet policistů zvýšil na 7 německých důstojníků a poddůstojníků a 150 barevných příslušníků mužstva. Do r. 1900 se tento počet zvýšil na 11 Němců a 250 domorodců. V r. 1910 to bylo 18 Němců a 400 domorodců, v r. 1912 25 Němců a 560 domorodců a počátkem r. 1914 dosáhl početní stav policie 32 německých důstojníků a poddůstojníků a 700 barevných policistů. Policie byla organisována vojenským způsobem; v r. 1914 se dělila na 5 rot - každá se skládala z 6 německých velitelů (1 velitel roty a 5 velitelů čet) a 140 domorodých policistů. Tato organisace se v podmínkách kolonie osvědčila a její pomocí bylo možno zajistit klid a vnitřní pořádek. Je však třeba poznamenat, že po celou dobu existence kolonie, tj. od roku 1884 do r. 1914, kdy po vypuknutí I. světové války obsadili její území Francouzi a částečně též Britové, nedošlo v ní k žádným povstáním, bojům nebo válkám mezi domorodými kmeny, které by vyžadovaly masivní nasazení pořádkových sil. Pokud bylo třeba řešit otázky běžné policejní praxe, dostačovaly ty síly, které byly právě k disposici.

Sousední kolonie KAMERUN měřila 791.000 km² a v r. 1914 v ní žilo na 4,000.000 domorodců ale jen 2.700 bělochů. Sídlem německé správy byla do r. 1907 Duala, potom Buea. Územní správní aparát tvořilo 53 německých koloniálních úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajišťovala Kaiserliche Schutztruppe für Kamerun (tj. Císařský ochranný oddíl pro Kamerun), který plnil ty úkoly, které např. v bývalém Československu plnila vojska ministerstva vnitra, veřejná bezpečnost, sbor nápravné výchovy (tj. vězeňská stráž) a celní služba dohromady. I zde byly její početní stavy velmi skromné. Africké mužstvo bylo z počátku doplňováno náborem domorodců v Dahome, Sierra Leone a Liberii. Tento první oddíl, který byl vytvořen v červenci 1884 se však prakticky rozpadl, když se v prosinci 1884 vzbouřili jeho příslušníci, najatí v Dahome a jejich vzpoura musela být potlačena výsadkem námořníků z německého dělového člunu HYÄNE, který v té době konal staniční službu v západoafrických vodách. Po této zkušenosti bylo upuštěno od verbování Dahomejců a místo nich bylo naverbováno v Egyptě 100 Somálců a Sudánců, kteří nastoupili na jejich místa. Postupně pak byli náborováni i místní domorodci. V polovině 90. let měla Schutztruppe celkem 374 příslušníků z toho 24 Němců (6 důstojníků, 2 lékaři a 16 poddůstojníků) a 350 barevných vojáků. Do konce XIX. stol. vzrostl celkový početní stav Schutztruppe na 900 mužů. Po r. 1900 se její početní stavy nadále zvyšovaly a zároveň došlo k jejímu rozdělení na Feldtruppe (polní oddíly) a Polizeitruppe (policejní oddíly). V r. 1910 tvořilo Schutztruppe 212 Němců a 2.550 domorodců z toho na Feldtruppe připadalo 171 Evropanů a 1.350 domorodců rozdělených do 10 rot a na Polizeitruppe 41 Evropanů a 1.200 domorodců rozdělených rovněž do 10 rot. V r. 1911 došlo k dohodě mezi Německem a Francií o rozdělení sfér vlivu v Africe a v souvislosti s tím se poněkud rozšířilo i území německého Kamerunu. Zároveň byl zvýšen i početní stav Schutztruppe. Po rozšíření početního stavu čítala Feldruppe 63 důstojníků, 18 lékařů a veterinárních lékařů, 9 vojenských úředníků a 103 poddůstojníků, celkem 193 Evropanů a 1.875 domorodců rozdělených do 12 rot a 1 dělostřeleckého oddílu. Polizeitruppe tvořil 1 Hauptmann ve funkci jejího velitele, 12 policejních důstojníků ve funkcích velitelů rot a 36 policejních strážmistrů ve funkcích velitelů čet - celkem 49 Evropanů a 1.745 domorodců, rozdělených do 12 rot. Úkoly kamerunské Schutztruppe byly mnohem obtížnější, než tomu bylo v sousedním Togu. Docházelo k četným bojům jednak s místními domorodými kmeny, které jen těžko přivykaly poměrům, nastolovaným německou koloniální správou a rovněž byly i četné boje s arabskými otrokáři, kteří přepadali vesnice domorodců a zavlékali obyvatelstvo do otroctví. Po rozšíření území Kamerunu v r. 1911 dále do afrického vnitrozemí byly takové boje velmi četné, zejména v severních částech země a v okolí Čadského jezera. Kolonie měla k disposici i malou flotilu. Tvořilo ji 6 ozbrojených parníků, které plnily jednak dopravní úkoly pro potřeby koloniální správy a německých usedlíků a také služby spojovací a hlídkové na vnitrozemských vodních tocích. To umožňovalo koloniální správě i značnou mobilitu, zejména při zajišťování úkolů, týkajících se bezpečnosti a pořádku v zemi.

Německé koloniální úsilí bylo do velké míry právě v Kamerunu úspěšné. Péčí koloniální správy zde vznikla a rozšiřovala se síť misií a s nimi spojených škol a nemocničních zařízení a to nejen pro bílé obyvatelstvo, ale i pro domorodce, kteří se ponenáhlu počali vžívat do role poddaných německého císaře. Docházelo zde tak ke zjevu, který později velmi překvapil Francouze a Brity poté, co si po I. světové válce rozdělili Kamerun. Zjistili totiž, že obyvatelstvo nepřijalo jejich „osvobození z německé nadvlády“ s žádným viditelným nadšením a naopak ještě po dlouhá léta přetrvávaly mezi kamerunskými černochy latentní sympatie k Němcům a nepříznivé postoje k novým anglo-francouzským koloniálním pánům.

Další německou kolonií na africké půdě byla NĚMECKÁ JIHOZÁPADNÍ AKRIKA (Deutsche Südwest-Afrika, zkráceně DSWA), dnešní Namibie. Toto území o rozloze 835.000 km² obývalo v r. 1914 237.000 domorodých obyvatel a 15.000 bělochů. Sídlem koloniální správy bylo město Windhoek, její územní aparát tvořilo 45 německých úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajištovala Kaiserliche Schutztruppe für DSWA (Císařský ochranný oddíl pro Německou jihozápadní Afriku). I jeho počátky byly více než skromné. První guvernér DSWA dr. Goering měl k disposici malý pořádkový oddíl 20 mužů, z čehož bylo 5 Němců a 15 domorodců. Jeho stav později vzrostl na 27 mužů (2 důstojníci a 5 poddůstojníků) a 20 domorodců. Tak malý počet policejních sil pochopitelně nemohl stačit ke kontrole území, které bylo více než jedenapůlkrát větší než celé Německo. Problém byl o to těžší, že v této kolonii narazili Němci na obyvatelstvo, které již dříve přicházelo do styku s Evropany. DSWA totiž přímo sousedila s britskou kolonií v Kapsku a přímo na území DSWA byla malá britská koloniální enkláva ve Velrybí zátoce (Walfishbay). Oproti kmenům v Togu, Kamerunu, východní Africe nebo Tichomoří, které se mnohdy nacházely na velmi nízkém vývojovém stupni, a kterým tudíž nově příchozí Němci museli připadat jako polobohové, obyvatelé DSWA byli dobře seznámeni s mnoha „výdobytky“ evropské civilizace, zejména znali cenu peněz, alkohol a co bylo nejméně příjemné, i evropské zbraně. S touto velmi nemilou skutečností se seznámil již první guvernér DSWA dr. Goering, který musel před domorodci ustoupit a dokonce i dočasně opustit území kolonie. Teprve v r. 1890 byl počet Schutztruppe zvýšen na 50 mužů. Ale to stále nedostačovalo potřebám ovládnout a efektivně kontrolovat území kolonie. Na naléhavé žádosti o další posily odpovídal Berlín z počátku vyhýbavě. Teprve když se ukázalo, že s těmi mocenskými prostředky, které jsou k disposici, nelze splnit ani minimální úkoly stojící před správou kolonie, přistoupil Říšský koloniální úřad v Berlíně ke zvyšování početního stavu pořádkových sil. V březnu 1892 dorazily do kolonie první posily - 2 důstojníci a 214 mužů. Bylo to více než naléhavé; v té době procházela Schutztruppe téměř neustálými srážkami a bojovými akcemi s místními domorodci, kteří kladli koloniální moci houževnatý odpor. Do r. 1894 vzrostl celkový početní stav Schutztruppe na 310 mužů, ale ukázalo se, že ani to nedostačovalo.

Situaci v této německé kolonii můžeme přirovnat k „dobývání Západu“ ve Spojených státech, nebo k rozšiřování nadvlády Ruska ve Střední Asii v druhé polovině XIX. století. DSWA byla totiž ze všech německých kolonií jedinou, která vzhledem ke svým přírodním podmínkám mohla připadat v úvahu pro usídlení většího počtu obyvatelstva mateřské země. Zatímco všechny ostatní německé kolonie měly výrazně tropický charakter s vlhkým a nezdravým klimatem (kromě některých oblastí ve východní Africe), prosyceným výskytem četných tropických chorob, navíc vesměs pokryté pralesy, DSWA byla ve své většině travnatá step, i když v četných místech se vyskytoval nedostatek vody; zato zde bylo poměrně dost úrodné půdy, vhodné pro zemědělské obdělávání a předpokládalo se i určité nerostné bohatství. To všechno opravňovalo ve značné míře koloniální plány, které předpokládaly, že by v této kolonii mohlo být osídleno až 50.000 německých osadníků. A skutečně, příliv přistěhovalců z Německa rostl, i když nijak závratným tempem. V r. 1901 žilo v kolonii již na 4.000 Němců, do r. 1914 tento počet stoupl na 15.000. Hlavní překážkou německého kolonizačního úsilí byl odpor domorodého obyvatelstva, které se skládalo z 6 národnostních skupin. Nejpočetnější byli Hererové (asi 80.000 lidí), po nich následovali Ovambové (asi 70.000), Bergdamarové (asi 50.000), Hotentoti - zvaní také Namové (asi 20.000) a Křováci (odhadovaní na 13.000 osob). Zcela zvláštní národnostní skupinou byli tzv. Bastardi, kterých bylo na 4.000. Toto etnikum vzniklo míšením mezi holandskými Bury, pronikajícími do jihozápadní Afriky ze sousedního Kapska a hotentotskými ženami. Od ostatního obyvatelstva se odlišovali svým polobělošským původem a rovněž mateřskou řečí. Jejich jazykem byla „afrikánština“, tj. jazyk holandských Burů (který byl vládnoucím jazykem v Jižní Africe - vedle angličtiny). A právě toto etnikum bylo pro Němce jediným, na které se mohli při kolonizaci Jihozápadní Afriky spolehnout. Z řad Bastardů byli verbováni muži pro službu v Schutztruppe, kde se uplatňovali jako zvědové, kurýři, strážci vězňů a v dalších pomocných službách. Bastardi se velice osvědčili zejména při vypuknutí povstání Hererů a Hotentotů proti Němcům v letech 1904-1906. V situacích, které byly pro Němce velmi nebezpečné, zejména v první fázi povstání, zachovali bastardští příslušníci Schutztruppe Němcům věrnost a na jejich chování ve službě nebylo stížností. Obdobně se zachovali i za I. světové války v letech 1914-1915, kdy Schutztruppe v DSWA vedla obranný boj proti vpádu britských vojsk.

Vzhledem k napjatým místním poměrům bylo třeba dalšího zvyšování pořádkových sil, kterými správa kolonie mohla disponovat. Do počátku r. 1904 se početní stav Schutztruppe zvýšil na 800 mužů (z toho 33 důstojníků, 8 lékařů, 3 veterinární lékaři, 1 vojenský úředník a 755 poddůstojníků a příslušníků mužstva). Z toho bylo 740 Němců a 60 Bastardů, kteří tvořili průzkumný oddíl. Zároveň došlo k rozdělení Schutztruppe na Feldtruppe (tj. vojenskou část) a Polizeitruppe (tj. policejní část). Bylo stanoveno, že vojenská část bude činit 75%, policejní část 25% početního stavu. Podle tohoto klíče byla Schutztruppe rozdělena na 600 mužů Feldtruppe a 200 mužů Polizeitruppe. Kromě toho bylo možno v případě potřeby povolat do služby záložní důstojníky, poddůstojníky a mužstvo z řad přistěhovalců, kteří předtím prošli službou v německém císařském vojsku. Jednalo se zhruba o 900 mužů, z toho 34 záložníků v důstojnických hodnostech. Schutztruppe měla k disposici 850 koní a 12 děl. Její rozdělení bylo následující: velitelství a štáb se nacházely ve Windhoeku, podřízená velitelství Sever v Otawi, Jih v Kootmanshoopu. 1. rota Feldtruppe byla dislokována ve Windhoeku, 2. rota v Omaruru, 3. rota v Kootmanshoopu, 4. rota v Outjo. Baterie polních děl byla dislokována ve Windhoeku, baterie horských děl v Okahandji. Polizeitruppe byla rozdislokována po jednotlivých družstvech ve všech stanicích na území DSWA.

Jak jsme již řekli, domorodé obyvatelstvo, Němcům většinou nepřátelské, nebo přinejmenším nespolehlivé a neklidné, disponovalo značným počtem pušek nejmodernější výroby, které s velkým ziskem dodávali zejména angličtí obchodníci. Pokusy německé správy, zamezit vyzbrojování domorodců tímto nebezpečným artiklem zboží, nebyly v té době příliš úspěšné. A to zejména proto, že hranice DSWA byly příliš dlouhé a většina pohraničních území byla neobydlena nebo slabě obydlena. Ostrahu hranic, jak ji známe z vlastní zkušenosti, nebylo možno vzhledem k délce hranic a malému počtu pořádkových sil, které byly k disposici, prakticky vůbec provádět. Nedalo se tedy zamezit pohybu domorodců oběma směry přes hranice. Kromě toho byl u domorodých etnik, obývajících kolonii, hlavním zdrojem obživy lov. Proto střelná zbraň, zvláště pak moderní puška, byla pro každého Herera, Ovamba nebo Hotentota nejen prostředkem obživy, ale i symbolem bohatství a významného postavení ve společenství vlastního kmene. Podle neúplných zpráv (úplné se koloniálním úřadům nikdy nepodařilo zjistit) bylo jenom mezi Herery na 7.500 moderních pušek, mezi Ovamby na 6.000, mezi Hotentoty na 2.200 a mezi Bastardy na 300. Do těchto počtů nejsou zahrnuty zbraně starších konstrukcí, předovky. Jde tedy, jenom ve zjištěných případech, o 16.000 moderních pušek, samozřejmě i se střelivem, v rukách domorodého obyvatelstva. Tato skutečnost sehrála rozhodující roli v letech 1904-1906 při povstání Hererů a Hotentotů proti německé vládě. Toto povstání nabylo větších rozměrů, než Němci mohli očekávat. Došlo k tuhým bojům a situace si vyžádala značných posil z Německa. Je to také v podstatě jediný případ, kdy si boje s domorodci vyžádaly v německých koloniích hromadné nasazení vojska, protože místní pořádkové síly nestačily na obnovení zákonnosti. O rozsahu povstání a tvrdosti bojů svědčí fakt, že v době od 6.1.1904, kdy první vojenský transport opustil Německo až do 30.7.1906, kdy poslední vojenský transport dosáhl břehů DSWA, bylo dopraveno do této kolonie ve 44 vojenských transportech 1.080 důstojníků, lékařů a vojenských úředníků a 17.557 poddůstojníků a mužstva. Celkem tedy 18.637 mužů a 15.950 koní. Celkový počet mužů (včetně těch sil, které již v kolonii byly), kteří se podíleli na potlačení povstání byl tedy skoro 20.400 mužů. Počet koní dosahoval téměř 18.000. K datu 1.1.1906 dosahoval početní stav Schutztruppe 750 důstojníků, lékařů a úředníků a 15.000 poddůstojníků a mužstva. Ve výzbroji bylo 40 děl, 6 rychlopalných děl a 12 kulometů. V sestavě Schutztruppe bojoval i z Německa dopravený prapor námořní pěchoty v počtu 37 důstojníků a 639 mužů.

Po potlačení povstání byl zahájen postupný odsun vojska do vlasti, který počal rokem 1907 a byl ukončen rokem 1910. Do 1.1.1911 byl stav Schutztruppe snížen na mírový počet, stanovený na 3.000 mužů. Z toho na Feldtruppe připadalo 2.300 mužů (90 důstojníků, 29 lékařů a veterinárních lékařů, 38 vojenských úředníků a 2.143 poddůstojníků a mužstva) rozdělených na 8 jezdeckých rot, 1 rotu velbloudí jízdy určenou pro službu na poušti Kalahari, 2 baterie polního dělostřelectva, 1 baterii horského dělostřelectva, 2 kulometné roty, telegrafní oddíl, signalisační oddíl a provozní oddíl. Početní stav Polizeitruppe byl stanoven na 700 mužů (1 Hauptmann ve funkci policejního inspektora, 29 policejních důstojníků a úředníků a 670 policejních strážmistrů, seržantů a mužstva). Tento stav zůstával nezměněn až do vypuknutí I. světové války.

Největší německou kolonií jak co do rozlohy, tak i co do počtu obyvatel byla NĚMECKÁ VÝCHODNÍ AFRIKA (Deutsche Ost-Afrika, zkráceně DOA). Toto území o rozloze 995.000 km² obývalo v r. 1914 na 8,000.000 až 8,500.000 domorodých obyvatel (přesný počet se nikdy nepodařilo zjistit) a 5.400 bělochů. Na jejím území existují dnes tři nezávislé africké státy: Tanzanie, Rwanda a Burundi. Sídlem německé koloniální správy bylo přístavní město Daressalam. Územní aparát koloniální správy tvořilo 68 německých úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajišťovala Kaiserliche Schutztruppe für DOA (Císařský ochranný oddíl pro Německou východní Afriku). Tato ozbrojená složka vznikla v r. 1889, to znamená 4 roky po udělení císařského ochranného patentu Německé koloniální společnosti, která pod vedením dr. Karla Peterse zahájila expansi na tomto území. Ochranný oddíl pro DOA vznikl z tzv. Wissmanntruppe, kterou zorganisoval Premier-Leutnant (tj. nadporučík) Hermann von Wissmann v r. 1889 ve službách Německé koloniální společnosti. Se svolením císaře, povýšen do hodnosti Hauptmann, odebral se se skupinou německých důstojníků a poddůstojníků do Egypta, kde najal domorodé mužstvo, složené ze Sudánců, Somálců a Zulů. S tímto oddílem pak odplul z Egypta do východní Afriky. Kromě Wissmanna samotného bylo v oddílu 121 Evropanů (14 důstojníků, 7 vojenských lékařů a 100 poddůstojníků) a 800 domorodých vojáků zvaných ve východní Africe Askaris. Oddíl byl rozdělen do 5 rot po 150 mužích a pomocný oddíl 50 mužů. Wissmanntruppe nebyla z počátku považována za státní ozbrojenou složku, protože byla najata a placena z prostředků koloniální společnosti, nikoliv z vojenského rozpočtu Říše. Jeho evropští příslušníci byli německými vojáky z povolání v aktivní službě, kteří na základě dobrovolné přihlášky byli pro tento účel s císařským svolením dočasně uvolněni z výkonu služby v císařském vojsku, avšak s ponecháním práv a nároků aktivně sloužících osob. Po dvouleté, téměř nepřetržité bojové činnosti byl tento oddíl císařským rozkazem ze dne 9.4.1891 přeměněn na Kaiserliche Schutztruppe für DOA. Tím mu byl přiznán statut regulérního císařského ochranného vojska. Po té byl oddíl doplněn a početně rozšířen. Byl také nově organisován do 12 rot po 150 mužích. Početní stav vzrostl na 151 Evropanů (38 důstojníků, 13 lékařů, veterinárních lékařů a vojenských úředníků, 100 poddůstojníků) a 1.800 Askariů. Organisace oddílu byla následující: velitelství a doplňovací středisko bylo v Daressalamu, 1. rota v Moši s detašovanou četou v Marangu, 2. rota v Iringa, 3. rota v Kilinga, 4. rota v Kilimatinde s detašovanou četou v Mpapua, 5. rota v Daressalamu, 6. rota v Ukonongo, 7. rota v Bukoba, 8. rota v Songea, 9. rota v Udjidji, 10. rota v Tabora, 11. rota v Muanza, 12. rota v Kilossa. Z tohoto počtu bylo 6 rot (tj. polovina celkového stavu) určeno ke službě v pobřežní oblasti a 6 rot pro službu ve vnitrozemí k ochraně karavanních cest, misií a udržování klidu a pořádku. V r. 1892 byla z kádrů Schutztruppe vytvořena policejní jednotka. Tím došlo k rozdělení Schutztruppe na Feldtruppe a Polizeitruppe, tak jako v Kamerunu a jihozápadní Africe. Policejní jednotka se dělila na 2 roty, každá rota pak na 3 čety po 40 mužích. Organisace Polizeitruppe byla následující: velitelství a doplňovací středisko bylo v Dareessalam, 1. rota NORD (Sever) byla dislokována v Bagamojo, 2. rota SÜD (Jih) v Daressalamu. Početní stav Polizeitruppe tvořilo 9 Evropanů (1 Hauptmann ve funkci policejního inspektora a velitele Polizeitruppe, 2 policejní důstojníci ve funkcích velitelů rot a 6 policejních strážmistrů a seržantů ve funkcích velitelů čet) a dále 240 domorodých policistů tzv. Polizeiaskaris. Tato organisace zůstala v platnosti po celá 90. léta až do prvních let XX. stol. Celkem tedy čítala Schutztruppe ve východní Africe 160 Evropanů a 2.040 Askariů ve 14 rotách - 12 rot Feldtruppe a 2 roty Polizeitruppe. Z toho, co bylo uvedeno je zřejmé, že německá koloniální správa dovedla efektivně kontrolovat rozsáhlé území s minimálním počtem pořádkových sil. A zvláště 90. léta byla v této německé kolonii velmi rušná. Východní Afrika byla totiž tradičním lovištěm zejména arabských otrokářů, kteří svými lovy na otroky často vylidňovali celé rozsáhlé oblasti. S příchodem Němců jim toto „podnikání“ prováděné až do té doby zcela beztrestně skončilo. Německé válečné lodi, křižující ve východoafrických vodách přísně kontrolovaly všechna plavidla, se kterými se setkaly a případů lodí, převážejících otroky, které byly takto chyceny, stále přibývalo. Na pevnině zase pořádala hony na karavany otroků Schutztruppe. Proti jejím vyzbrojeným a vycvičeným rotám, neměli zpravidla otrokáři a jejich doprovod žádnou šanci. A padnout do rukou Němců nebylo pro takovéto otrokáře ani pro jejich ozbrojence žádným štěstím. Rozsudek byl jediný a vykonával se okamžitě po dopadení bez jakýchkoliv soudů: smrt zastřelením nebo oběšením na místě. Je pravda, že v mnoha případech docházelo i k horšímu jednání s otrokáři a jejich pohůnky. Ale to lze spíše připsat na konto Askariům, kteří často pocházeli z vesnic „navštěvovaných“ lovci otroků. V mnoha případech se také Arabové pokoušeli lovit otroky pomocí náčelníků černošských kmenů, které v oblasti žily. Takový černošský náčelník pak uspořádal se svými bojovníky „lov“ na příslušníky sousedního kmene nebo sousední vesnice. Pochytané pak dopravil na pobřeží, kde je předal arabskému obchodníkovi. Ten je naložil na svoji dhau (domorodé plachetní plavidlo), zaplatil náčelníkovi dohodnutou cenu a nové otroky odvezl - většinou do Arabie. A pak se, dle potřeby, vypravil pro novou várku otroků. S příchodem Němců toto výnosné podnikání skončilo. Německá koloniální správa pochopitelně nemohla dovolit takové vylidňování svého ochranného území. Východní Afrika se pro své přírodní podmínky naprosto nehodila pro masivní osídlení evropskými obyvateli. Měla-li kolonie prosperovat, potřebovala mj. pracovní síly. Protože však půdu nemohl vzdělávat německý farmář, bylo třeba přimět k práci místní domorodé obyvatelstvo. A aby to bylo možno, bylo třeba v kolonii zajistit klid, pořádek a právní řád. Tak se zájem nově příchozí moci - německé vlády - střetl se zájmen starých vládnoucích „struktur“. V takových případech pak rozhoduje pouze síla.

Samozřejmě, že arabští obchodníci s otroky ani černošští náčelníci se s novým stavem věcí nechtěli smířit. Tak došlo již v r. 1888 k povstání proti Němcům, které vedl jeden z nejbohatších obchodníků s otroky, arabsko-svahilský míšenec Bušírí. Povstání vypuklo v srpnu 1888 v zázemí přístavů Pangani a Bagamoyo a během měsíce byli odtud vyhnáni nebo vyvražděni němečtí úředníci, misionáři a plantážníci. Jejich domy byly vypáleny, plantáže zpustošeny. Zakrátko se přidal k povstání kmen Jao, jeden z těch, jejichž náčelníci profitovali na obchodu s otroky a postupně i kmen Hehů a Angoniů. Povstalci se dokonce zmocnili i přístavů Lindi, Mikindani a Kilwa.

V té době ještě Němci neměli ve východní Africe zorganisovánu žádnou ozbrojenou výkonnou moc, která by tomu mohla čelit. Proto muselo zasáhnout německé válečné loďstvo, jehož lodi křižovaly ve vodách kolonie. Námořním výsadkům se postupně podařilo vytlačit povstalce ze všech tří jimi obsazených přístavů a nakonec získat kontrolu nad celou pobřežní oblastí. Nakonec se v r. 1889 vylodila ve východní Africe již zmíněná Wissmanntruppe, která převzala hlavní tíhu boje proti povstalcům. Je pravda, že při potlačování povstání byl praktikován tzv. „africký způsob vedení války“, tj. nebyli bráni zajatci, docházelo k vypalování vesnic povstalců a odhánění jejich stád. Avšak tento zúůsob boje byl v Africe zcela běžný a ve všech afrických konfliktech ho uplatňovaly a dosud uplatňují všechny bojující strany (viz např. kmenové vraždění v Kongu, Rwandě a Burundi v nedávné době). Nakonec se v prosinci 1889 podařilo povstání potlačit. Bušírí byl zajat a o něco později oběšen.

S nejtužším odporem se Němci setkali na jihu své kolonie, obývaném kmeny Wahehe a Angoni. Po porážce Bušírího ustoupil sultán Makaua, vládce kmene Wahehe na své území, kde vedl dál boj proti Němcům. V r. 1891 vytáhla na jeho sídlo Iringa německá vojenská výprava v síle 14 Němců, 360 Askariů se 2 děly a 2 kulomety. Výpravu doprovázelo na 600 nosičů. Sultán Makaua byl obratný válečník a dobře znal místní terén. Proto se mu podařilo vlákat výpravu do pasti a zasadit jí drtivý úder. V boji padlo 10 Němců a 300 Askariů. Povstalci ukořistili 300 pušek, 2 děla a 2 kulomety. Zbylým 4 Němcům a 60 Askariům se podařilo prostřílet a ustoupit do Muondy. Teprve druhé německé vojenské výpravě o síle 1.428 mužů (48 Němců, 480 Askariů a 900 nosičů) se v r. 1894 podařilo prorazit až k Irginga, které po tuhém boji dobyli. Makaua však přes to unikl a ještě po 4 roky vedl partyzánskou válku. Teprve v r. 1898, když se Němci přiblížili k jeho horskému úkrytu, spáchal sebevraždu.

Současně museli Němci bojovat i proti kmenům Angoni a Mafiti v jihozápadní části kolonie, které ovládaly území mezi jezery Njasa a Kilwa. Boje se protáhly na 8 let, od r. 1890 do r. 1898. Teprve po dlouhých, těžkých a krvavých bojích se Němcům podařilo zlomit jejich odpor a vybudovat na jejich územích opevněné tvrze, které obsadili posádkami Schutztruppe. V r. 1905 zde však vypuklo nové povstání, které se podařilo potlačit po sérii dalších těžkých bojů. V r. 1906 byl v oblasti obnoven klid.

Je však třeba říci, že veškerá tato povstání se podařilo potlačit silami Schutztruppe, případně, zejména v 90. letech za pomoci výsadků z válečných lodí, aniž by museli povolávat z Německa jako posily německé vojsko, jako tomu bylo v Německé jihozápadní Africe. Bylo to dáno dvěma skutečnostmi: za prvé kmeny ve východní Africe nebyly vyzbrojeny moderními palnými zbraněmi jako např. Hererové a Hotentoti a jihozápadní Africe a za druhé: ve většině těchto bojů, které Schutztruppe ve východní Africe vedla, bojovala část černého obyvatelstva na jejich straně. Bez této podpory by hrstka Askariů i se svými německými veliteli byla rozdrcena masami domorodých válečníků. Podle odhadů velení Schutztruppa mohly všechny domorodé kmeny v DOA postavit až 1,500.000 bojovníků. Tato čísla mluví sama za sebe.

Celkově lze říci, že německá koloniální moc se na přelomu století ve východní Africe stabilisovala a zvláště počátkem XX. století, kdy bylo dosaženo dohody s belgickým králem o definitivním stanovení hranic mezi Kongem (pod správou belgického krále) a DOA, na základě které byly jako německé državy uznány též Ruanda a Urundi, došlo i na této straně k přesnému vymezení hranic. Německé úřady se tedy mohly zaměřit na zefektivnění způsobu správy a intensivnější a metodičtější ekonomickou exploataci kolonie. K zlepšení řízení bylo území DOA rozděleno na 22 administrativních okruhů. V souvislosti s tím došlo i ke zvýšení početních stavů Schutztruppe z dosavadních 2.200 mužů na 4.987 mužů. Z toho připadalo na Feldtruppe 262 Evropanů (69 důstojníků, 42 lékařů a veteriárních lékařů, 13 vojenských úředníků a 138 poddůstojníků) a 2.540 Askariů, rozdělených do 14 rot a signálního oddílu a na Polizeitruppe 45 Evropanů (12 policejních důstojníků a 33 policejních strážmistrů a seržantů) a 2.140 Polizeiaskaris, rozdělených do 18 rot a 4 detašovaných čet. Rozšířila se i územní působnost Polizeitruppe a tato nyní vykonávala službu i ve vnitrozemských stanicích (zatímco dříve pouze na pobřeží). Na rozdíl od Feldtruppe, která byla ve svých posádkách rozmístěna po celých rotách, byla Polizeitruppe rozdislokována ve svých posádkách po jednotlivých četách. Velitelství Feldtruppe i Polizeitruppe a doplňovací středisko byly v Daressalamu. Policejní jednotky byly rozmístěny v 19 správních okrscích (Wilhelmstal, Tanga, Pangani, Bagamoyo, Morogoro, Daressalam, Rufidži, Kilwa, Lindi, Songea, Langenburg, Udžidži, Mpapua, Kilimatinde, Moši, Muanza, Tabora, Iringa, Mahenge) a 3 residenturách (Bukoba, Ruanda a Urundi). Z toho je patrno, že početní stavy, zejména u Polizeitruppe neustále vzrůstaly. K poslednímu zvýšení početních stavů Schutztruppe došlo v r. 1911. Celkový početní stav se zvýšil na 5.484 mužů z toho Feldtruppe na 3.000 mužů (77 důstojníků, 42 lékařů a veterinárních lékařů, 13 vojenských úředníků, 138 poddůstojníků - celkem 270 Evropanů a 2.730 Askariů), rozdělených do 18 rot a signálního oddílu. Početní stav Polizeitruppe stoupl na 2.484 mužů, z toho 84 Evropanů (1 velitel Polizeitruppe, 3 důstojníci štábu Polizeitruppe, 20 policejních důstojníků a úředníků ve funkci velitelů rot a 60 policejních poddůstojníků ve funkci velitelů čet) a 2.400 policejních Askariů, rozdělených do 20 rot po 120 mužích, každá rota po třech četách. V porovnání se stavem z 90. let vzrostl počet polních oddílů zhruba jedenapůlkrát, zatím co počet mužů zařazených v policejních oddílech zhruba desetkrát. Tento stav pak přetrval až do vypuknutí I. světové války.

Policejní síly v německých afrických koloniích byly organisovány vojenským způsobem. V praxi nebylo rozdílu, mezi organisací, vyzbrojením, vystrojením, výcvikem a doplňováním polních oddílů (Feldtruppe) a policejních oddílů (Polizeitruppe), protože tyto jednotky povstaly ze stejného kádru a plnily v podstatě stejné úkoly. Zcela jinak vypadala situace v německých državách v Tichém oceáně. Tyto državy měřily celkem 300.000 km² a skládaly se z ostrovů a ostrůvků porostlých tropickou vegetací, z nichž některé byly zcela neobydleny a jiné byly obydleny papuánskými kmeny na různém stupni vývoje. Podle odhadů, protože přesné sčítání obyvatelstva nebylo ani možno provést, žilo v rámci celého ostrovního areálu asi 650.000 až 800.000 domorodců a na 2.000 bílých usedlíků. Největší državou byla severovýchodní část ostrova Nová Guinea pojmenovaná na Kaiser Wilhelmsland (Země císaře Viléma) o rozloze 180.000 km², kde žilo asi 600.000 domorodců a na 400 bílých obyvatel. K Nové Guinei přiléhaly další ostrovy - Bismarckarchipell (Bismarckovo souostroví) se zhruba 600 bílými obyvateli. Vzdálenější državy pak byla souostroví Západní Karoliny, Palau a Mariany, kde žilo na 200 bílých obyvatel, dále pak Východní Karoliny, Marshallovy ostrovy a ostrov Nauru se zhruba 250 bílými obyvateli. Počet domorodého obyvatelstva na těchto četných ostrovech se odhadoval na 50-60.000 osob, z toho na Nauru asi 2.500. Stranou na jihovýchod leželo souostroví Samoa, rozdělené mezi Německo a USA. Německá část se skládala ze 4 ostrovů, z nichž největší Upolu a dva další malé ostrůvky byl obydlen asi 21.000 domorodci a ostrov Sawai asi 13.000 domorodci. Celé toto malé souostroví měřilo na 2.600 km². Bílé obyvatelstvo čítalo na 560 osob.

Vzhledem k roztříštěnosti těchto ostrovních držav musela být koloniální správa organisována zcela jinak, než jak jsme to viděli v afrických koloniích. Na území těchto ostrovů nebyla žádná vojenská jednotka, která by byla k disposici německé koloniální správě. Pořádkovou službu tu vykonávaly válečné lodi císařského námořnictva, které zasahovaly svými děly a výsadky v případech četných bojů a šarvátek mezi domorodými kmeny, jež by mohly narušit klid a pořádek v ochranném území. V průběhu 90. let koloniální správa přistoupila k vytváření malých policejních jednotek z místního obyvatelstva, vedených německými seržanty a poddůstojníky. Velitelský personál se většinou rekrutoval z počtu příslušníků válečného námořnictva. Vedle nich přicházeli i příslušníci policejních sil z území Říše, kteří se k této službě v tichomořských koloniích dobrovolně přihlásili. Ti však tvořili pouze menšinu velitelského kádru, protože služba v této části německých držav byla náročná a kladla vysoké požadavky zejména na zdravotní stav případných uchazečů. To se ostatně týkalo nejen policistů, ale i úředníků, lékařů, misionářů, obchodníků a také těch Němců, kteří se chtěli v koloniích usadit jako farmáři. Celý rozsáhlý areál spravovalo celkem 36 úředníků územní koloniální správy z toho na Samoi 7 úředníků a na ostatní části jich připadalo 29. Guvernér Země císaře Viléma měl k disposici na 500 domorodých papuánských policistů, z nichž polovina působila přímo zde, druhá polovina byla roztroušena v malých jednotkách po Bismarckově souostroví, Karolinách, Marianách a Marshallových ostrovech. Velitelský kádr tvořilo 22 německých policejních seržantů, z nichž valnou část tvořili poddůstojníci válečného námořnictva. Kromě toho bylo k disposici v případě potřeby asi 100 až 120 německých usedlíků, kteří absolvovali výcvik v německé armádě a mohli být použiti v případě potřeby i k plnění policejních úkolů. Nejednalo se tedy o žádné velké policejní jednotky. Např. největší policejní jednotka na Nové Gunei byla v osadě Friedrich-Wilhelmshaven a skládala se z 1 německého poddůstojníka a 35 domorodých policistů. Policejní jednotka na ostrově Jaluit v Marshallově souostroví se skládala z jednoho policejního seržanta (který pocházel z řad námořnictva) a 15 domorodých policistů. Obdobně pak vypadala situace na ostatních ostrovech.

Podobná situace byla na souostroví Samoa, které leželo poněkud stranou ostatních německých držav. Místní policejní pravomocí byli pověřeni tzv. Tultuli vybraní z řad domorodého obyvatelstva v každé vesnici. Jednalo se většinou o náčelníky nebo příslušníky jejich rodin. Kromě toho měl německý guvernér na Samoi k disposici malou policejní jednotku v síle 30 mužů pod velením námořního poddůstojníka ve funkci policejního seržanta. Jednotka měla exotický název Fita-Fita a byla sestavena ze synů jednotlivých náčelníků, kteří vstoupili do služeb koloniální správy. Plnili zároveň i úkoly guvernérových ordonanců, čestné jednotky pro slavnostní příležitosti a dle potřeby i další úkoly. Vedle nich jako výkonné policejní orgány bylo 25 německých policistů, kteří prováděli běžnou policejní službu v terénu a byli podřízeni přímo guvernérovi kolonie. Jejich úkolem bylo mimo jiné i kontrolovat a řídit výkon služby Tultuli v jednotlivých vesnicích a osadách. Vcelku se dá říci, že plnili stejné úkoly, jako v Československu na počátku 50. let tzv. okrskoví zmocněnci Veřejné bezpečnosti čili „okrskáři“.

Výčet policejních formací v německých zámořských územích by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili ještě o policii v tzv. Pachtgebiet Kiautschou. Nejednalo se o kolonii, nýbrž o území, které si pronajalo Německo od Číny na Šan-tungském poloostrově jako základnu pro svoje válečné loďstvo na dobu 99 let. Správu propachtovaného území vykonávalo německé válečné námořnictvo. Po dobu německé správy tohoto území od r. 1897 do r. 1914, kdy území dobyli Japonci, se ve funkci guvernéra vystřídali celkem 4 námořní důstojníci, všichni v hodnosti Kapitän zur See (tj. námořní kapitán - odpovídá hodnosti plukovníka v pozemním vojsku). Území měřilo celkem 552 km² (včetně neutrálního pásma po celé délce hranic mezi propachtovaným územím a Čínou, které samo měřilo 50 km²) a v r. 1914 zde vedle 4.500 Evropanů pobývalo na 187.000 Číňanů (z toho v přístavu Tsingtau, který tvořil jádro území asi 60.000). Posádku válečného námořnictva tvořil III. prapor námořní pěchoty, námořní výsadkový oddíl a oddíl námořního dělostřelectva v celkové síle 2.400 mužů. K tomu patřily i ochranné námořní oddíly pro německé vyslanectví v Pekingu a německou koncesi v Tientsinu v síle 600 mužů. Na rozdíl od afrických kolonií zde byla policie organisována na civilní bázi, jak bylo obvyklé v Říši. Vedle malého štábu, který tvořil policejní Hauptmann a 3 důstojníci štábu, bylo v policejní sestavě 21 německých policejních seržantů a 60 čínských policistů. Byla zde organisována kriminální služba, pořádková složka a dopravní součást. Policisté také vykonávali celní a vězeňskou službu. Policejní problematika se příliš nelišila od evropské praxe. Po celou dobu existence německé správy nedošlo ve spravovaném území k žádným mimořádným událostem, které by si vyžádaly hromadného nasazení policejních sil. V l. 1900 a 1901 byla Tsingtau operační základnou německých pozemních i námořních sil, nasazených společně se silami dalších mocností - Velké Británie, Spojených států, Japonska, Francie, Itálie, Ruska a Rakousko-Uherska k potlačení tzv. boxerského povstání v Číně. V dalších letech zde pobývaly osoby, které se nějakým způsobem chtěly vyhnout pronásledování ze strany čínských úřadů. Např. byl zde nějaký čas i vůdce pozdější čínské revoluce a potomní první čínský president Sun-Jat-sen. Po revoluci v r. 1911, která svrhla mandžuskou dynastii, se území Pachtgebiet Kiautschou stalo útočištěm bývalých vysokých úředníků a hodnostářů svrženého císařství, které zase pro změnu pronásledovali vítězní revolucionáři. Na rozdíl např. od britského Hongkongu, který byl sice původně rovněž pronajat, ale později prohlášen za britskou korunní kolonii, Němci přistupovali ke správě svého propachtovaného území nikoliv jako koloniální páni, nýbrž pouze jako dočasní uživatelé. Proto také vztahy mezi německou správou a čínskými orgány i vzdor tomu, že k získání tohoto území bylo použito síly, nebyl nikdy tak napjatý, jako např. mezi britskou správou Hongkongu a čínskými úředními místy. Proto se také Němcům podařilo vybudovat v Kiaučou celkem solidně prosperující ekonomické centrum, které bylo navíc i určitou oazou „klidu a bezpečí“ v regionu, který byl jinak dosti rušný.

Toto je zhruba, ve formě velmi zhuštěné, přehled procesu, ve kterém se vytvářela německá koloniální říše. Podrobné vylíčení dobývání jednotlivých kolonií i výčet tažení ochranných jednotek by si vyžádal mnohem delšího popisu a přesahoval by rámec tohoto pojednání. Stačí pouze konstatovat, že Němci dokázali ve všech svých državách udržovat klid a pořádek s početně velmi omezenými silami rázu více policejního než vojenského. K tomu také přispíval velmi přísný výběr pro adepty o přijetí do služby ve státním aparátu a ozbrojených složkách na území německých koloniálních držav. V dalším ukážeme, jakým způsobem byl prováděn nábor, nebo spíše výběr do koloniální služby.

Předně uchazeč, ať již se hlásil o místo úředníka státní správy nebo o zařazení do ochranných oddílů, musel být zcela tělesně i duševně zdráv a musel bezpodmínečně absolvovat vojenskou základní službu. Ta trvala v Prusku a v Německu do r. 1890 tři roky, pak byla zkrácena na dva roky, pouze u jízdy a jízdního dělostřelectva byla ponechána základní služba tříletá. Zdravotní podmínky pro přijetí do koloniální služby byly mnohem přísnější než i tak přísné podmínky pro přijetí k vojsku nebo policii v mateřské zemi. Bylo mnoho případů, že uchazeč, který splňoval veškerá kriteria pro službu v německé armádě, byl při zdravotním odvodu pro službu v Schutztruppe zamítnut. Dále byla striktně dodržována zásada dobrovolnosti. To se týkalo bez jakýchkoliv vyjímek i těch vojáků, poddůstojníků a důstojníků, kteří v letech 1904-1907 odjeli do Jihozápadní Afriky jako vojenské posily pro potlačení povstání Hererů a Hotentotů. Všichni se hlásili dobrovolně, nikdo nebyl jakkoliv nucen. Ba, mnozí byli odmítnuti. V případě zájemců o službu v Německé jihozápadní Africe byla ještě jedna speciální podmínka, která v ostatních koloniích neexistovala. Zájemce o službu v DSWA, ať již jako státní úředník, voják nebo policista musel bezpodmínečně absolvovat vojenský výcvik u jezdectva a bezpečně ovládat jízdu na koni. To bylo dáno přírodními podmínkami v této kolonii. Zatímco ostatní kolonie byly v podstatě území tropického rázu, bohatě pokryté pralesy a tropickou vegetací, byla Jihozápadní Afrika území stepnaté, z části též pokryté pouští. Proto také ochranný oddíl v Jihozápadní Africe, ať již se jednalo o jeho vojenskou nebo policejní složku, byl organisován jako jezdecké jednotky. Vzhledem k tomu byl nábor pro službu v DSWA konán pouze u jezdectva a jízdního dělostřelectva. Protože obě tyto zbraně měly základní službu tříletou, byla tu povolena výjimka v tom smyslu, že uchazeč musel odsloužit nejméně dva roky základní služby v německém vojsku. To znamená, že jeden rok základní služby byl odpuštěn. Pro službu v ostatních koloniích tato podmínka neexistovala, protože Polizeitruppe v Togu a Schutztruppe v Kamerunu a ve Východní Africe, jakož i policejní jednotky v Tichomoří byly výlučně pěší. Uchazeči o službu v Togu, Kamerunu, Východní Africe a Tichomoří měli zase stanovenu podmínku jazykové znalosti. V Togu a Kamerunu byla požadována znalost tzv. piding english, protože touto řečí se dorozumívali domorodci na celém západoafrickém pobřeží. Ve Východní Africe byla požadována znalost svahilštiny kisuaheli, která byla všeobecným dorozumívacím jazykem ve východoafrickém regionu. V Kiaučou a v Tichomoří to byla opět piding english a rovněž dle potřeby i místní jazyky. Znalost místního jazyka byla pro všechny vojáky a policisty, kteří odcházeli sloužit do kolonií naprosto nezbytná, protože pouze v Jihozápadní Africe byla Schutztruppe tvořena jen bělochy. Ve všech ostatních koloniích tvořili běloši pouze velitelský kádr, to znamená důstojníci, vojenští úředníci, lékaři a veterinární lékaři i vyšší poddůstojníco. Běloši jako mužstvo zde neexistovali. Naproti tomu nižší poddůstojníci a mužstvo byli výlučně černoši. Toto pravidlo se bez vyjímky dodržovalo až do vypuknutí I. světové války. Teprve potom, kdy v německých koloniích došlo k mobilisaci všech zbraněschopných německých mužů, byly vytvořeny i jednotky bílých vojáků. Nebyly však příliš početné, vzhledem k celkově malému počtu bílého obyvatelstva v jednotlivých koloniích.

Ve všech jednotkách, složených z domorodců, byl vnitřním služebním jazykem místní jazyk - ve Východní Africe svahilština, v Togu a Kamerunu piding english. V těchto řečech komunikovali bílí představení se svými domorodými vojáky a poddůstojníky. Pouze povely byly dávány v němčině. V Německé východní Africe vydávalo velitelství Schutztruppe pro své černé vojáky dokonce noviny ve svahilštině s názvem Kiongozi (vůdce). Byl to také v té době jediný příklad, že by koloniální páni vydávali pro své domorodce noviny v jejich řeči. Ani Britové, ani Francouzi, Belgičané nebo ostatní kolonizátoři nic takového neznali.

Další podmínkou pro přijetí do služby v koloniích a to se týkalo nejen vojáků, ale zvláště policistů a úředníků, byly i charakterové vlastnosti. Bylo požadováno, aby každý adept věnoval všechny své síly službě a potřebám státu, aby se řídil duchem kamarádství a kolegiality, podle vzoru ducha, který panoval v důstojnické kastě a aby dával dobrý osobní příklad též v privátním životě. Musel být schopen jednat s lidmi se kterými přicházel při výkonu služby do styku a to ať s bělochy nebo s černochy, čímž se rovněž rozumělo udržování klidu a pořádku ve svém rajonu a nedopustit vznik jakýchkoliv potíží. K tomu samozřejmě patřila dobrá místní a osobní znalost. Zejména při styku s domorodci musel být energický a důrazný, aniž by přitom zacházel do surovosti a brutality. Musel umět, česky řečeno „udržet si odstup“, avšak zároveň získat si respekt domorodců a jejich důvěru.

Za zcela nežádoucí vlastností u policisty nebo úředníka byly považovány zejména nerozhodnost, nedůslednost v konání, neschopnost získat si autoritu jak u bílých, tak u černochů, neloajálnost vůči nadřízeným a nediskretnost vůči zástupcům tisku. Zcela diskvalifikující pro každého úředníka nebo policistu bylo zneužívání úředních peněz, dělání dluhů, účast v hazardních hrách, nemorální chování se a nemírné požívání alkoholu. Negativně byly rovněž hodnoceny sklony k brutalitě a týrání černochů.

Služba v koloniích byla již svojí podstatou značně náročná. Co ji činilo přitažlivou, byly platy, které byly pochopitelně mnohem vyšší než v Německu a rovněž služební postup byl v koloniích rychlejší. Naproti tomu životní podmínky byly mnohem tvrdší. Ať již se to týkalo rozdílného klimatu, který sám o sobě působil, zejména v první fázi pobytu v koloniích značné problémy, nežli se nově příchozí aklimatizoval, tak i nemožnost života v běžných životních podmínkách na které jsou Evropané zvyklí. Většina koloniálních úředníků a policistů byli buď svobodní, nebo byli nuceni ponechat své rodiny v Německu. Bylo to proto, že evropské ženy a děti špatně snášely životní podmínky v tropech, které byly tehdy velmi drsné. Dnešní evropský turista, který zavítá do míst o kterých mluvíme, je zpravidla v průběhu svého pobytu obklopen pohodlím a komfortem, který mu jednotlivé turistické firmy mohou poskytnout. Ubytování v klimatizovaných hotelech a všemožná péče o jeho osobu mu nedovolují učinit si ani přibližnou představu o tom, co pro běžného evropského úředníka, policistu nebo vojáka znamenalo rozhodnutí, přijmout státní službu v některé z kolonií. Kromě klimatických podmínek tu samozřejmě nepříjemně působily zejména nedostatek hygieny, nedostatek vody, která byla často tím nejvzácnějším artiklem, četné tropické choroby, v Evropě zcela neznámé, na které tehdy nebyly účinné léky. K tomu ještě přistupovaly ubytovací podmínky, které se zejména v prvních desítiletích existence německých kolonií příliš nelišily od obydlí domorodců, jenže ti v nich žili odjakživa. A co je velmi důležité, již sám život mezi domorodci s jejich mentalitou a zvyklostmi, většinou zcela rozdílnými od našich evropských, přinášela řadu problémů, se kterými se příchozí Evropan musel vyrovnat, jestliže chtěl vůbec v kolonii obstát.

Četné byly případy, že příchozí Evropané byli nuceni své rodiny, které s nimi přicestovaly, odeslat zpět do vlasti, protože jejich ženy a děti nemohly zdravotně snést podmínky života v koloniích. Např. v Togu žilo v r. 1914 na 400 bělochů, z toho 332 mužů, ale jen 66 žen a 2 děti. Obdobná situace byla i v Kamerunu, Východní Africe a v Tichomoří. Pouze v Jihozápadní Africe a v čínském Kiaučeu byly po této stránce podmínky poněkud lepší. Avšak i v Jihozápadní Africe, která ze všech německých kolonií byla pro evropské osídlení nejpříhodnější, tvořilo procento žen mezi bílými obyvateli jen necelou třetinu. Tyto podmínky samozřejmě znamenaly nemalé problémy v životě Evropanů, kteří v koloniích žili a sloužili státu. Jak již bylo řečeno, mezi nežádoucí vlastnosti pro státního zaměstnance bylo počítáno mj. nemorální chování a nemírné požívání alkoholu. Za nemorální počínání se považoval např. styk s černými ženami. Něco podobného vedlo v případě zjištění ke služební diskvalifikaci viníka a v případě recidivy i k jeho okamžitému propuštění ze státní služby. Běloch prostě musel zůstat pánem od hlavy až k patě a nesměl si s černochy zadat žádným způsobem, zejména ne tímto. Pokud se týká požívání alkoholu, v tropických podmínkách tvořil alkohol jakési profylaktikum proti četným tropickým chorobám. Žádný běloch pobývající delší dobu v tropech, chtěl-li vůbec přežít, se styku s alkoholem nevyhnul. Běloch, který by byl notorickým abtinentem, by se patrně příliš vysokého věku nedožil. Naproti tomu však i zjištění, že dotyčný nemírně požívá alkohol, mohlo vést ke služební diskvalifikaci a propuštění. Bylo proto třeba najít „zlatou střední cestu“, což pro mnoho mužů v podmínkách kolonií nebylo vždy příliš lehké.

Konečně i ráz služby sám byl proti evropským podmínkám značně dobrodružný. Příslušníci Schutztruppe, ať již vojáci nebo policisté, vlastně žili, řečeno soudobou terminologií „ve stavu nepřetržité bojové pohotovosti“, protože museli být připraveni v každé denní i noční chvíli kdykoliv odrazit jakýkoliv útok ze strany domorodého nepřítele, který se nikdy nedal vyloučit. To na jedné straně zcela jistě muže ochranných oddílů vyčerpávalo, ale na druhé straně tím získávali schopnost ostražitě reagovat na všechny podněty přicházející z okolí. Tak vznikal typ profesionálního bojovníka, opravdového válečníka v tom nejlepším smyslu slova, který ve chvíli tvrdého nasazení v podmínkách boje proti přesile dokázal podat výkony, požadované v běžných evropských podmínkách pouze od elitních jednotek. Dá se říci, že muži, kteří prošli školou ochranných oddílů se svojí bojovou kvalifikací vyrovnali přinejmenším důstojníkům evropských armád s mnohem vyšší hodností. Služba v koloniích vyžadovala, aby Evropan ovládal více profesí než jen ty, jejichž znalost by vzhledem k jeho služebnímu zařazení byla po něm požadována při výkonu služby stejného druhu v Evropě. Zmínili jsme se např. o tom, že pro službu v Jihozápadní Africe byl bezpodmínečně vyžadován jezdecký výcvik, což jak známo pro službu policisty v Evropě nebylo zcela běžné. V podmínkách této kolonie to však bylo nezbytností. Ochranný oddíl a to jak jeho polní součást, tak jeho policejní součást, se tu skládal skoro výlučně z Evropanů - kromě několika desítek míšenců, tzv. Bastardů, používaných k pomocným službám. Polizeitruppe se zde dále dělila na Ortspolizei (tj. místní policie) a Stationspolizei (tj. staniční policie). Ortspolizei vykonávala pořádkovou službu v městech a osadách a její působnost byla omezena místně, tj. pouze na její vlastní rajon. Kromě výkonu pořádkové služby jí příslušelo rovněž střežení věznic a úkoly s tím spojené. Stationspolizei plnila ty úkoly, které v Říši plnilo čenictvo. Její územní působnost zahrnovala území celé kolonie v plném rozsahu. Do náplně její činnosti patřilo nejen udržování klidu a pořádku mimo města a osady, ale i provádění celní služby v pohraničních územích. Kromě toho jí příslušely rovněž ty úkoly, které v Evropě plnila kriminální služba.

To však nebyl plný rozsah činnosti Stationspolizei. Její příslušníci byli vyškoleni i v poskytování první pomoci a základního zdravotnického ošetření osobám a měli rovněž základní znalosti z veterinární mediciny. Policejní patroly projíždějící územím kolonie byly často pro farmáře na odlehlých farmách jediným prostředkem spojení s civilisací. Často se stávalo, že policisté doručovali na několik desítek kilometrů vzdálené farmy, kam nedosahovala poštovní síť i dopisy a balíky pro farmáře a jejich rodiny a od nich opět přebírali zásilky k odeslání. Plnili tedy příslušníci Stationspolizei i funkci pošťáků. Často se na ně obraceli farmáři se žádostí o radu a pomoc, když jim např. onemocněl dobytek, nebo když se jim zatoulalo stádo a policista musel v každém případě umět poradit a pomoci. Bylo také mnoho případů, že policista musel zaskočit místo porodní asistentky na vzdálené farmě, kde široko daleko žádný lékař nebyl. Shrneme-li tedy rozsah činnosti Polizeitruppe, pak musíme konstatovat, že průměrný koloniální policista byl vlastně nejen policistou ve vlastním slova smyslu, ale i zdravotníkem, veterinářem, pošťákem, celníkem, prostě universálním pomocníkem bílého osadníka, na kterého se tento mohl vždycky obrátit v případě nouze a který musel umět vždy dobře poradit a účinně pomoci. Proto byl také vztah mezi policistou a bílým osadníkem zcela jiný, než jaký je vztah mezi policistou a civilním občanem v Evropě. To do jisté míry platilo také o příslušnících polních oddílů (Feldtruppe). Rovněž ve vztahu k domorodcům musel policista umět vystupovat v posici rozhodčího v četných sporech, které domorodé kmeny mezi sebou anebo jednotliví domorodci navzájem měli tu o dobytek, tu o přednost u vodní studny, tu o majetek. Ve vztahu k domorodcům se rovněž účinně uplatňovaly i pomocné policejní síly, složené z míšenců. Ve všech německých koloniích platila, a byla striktně dodržována zásada, že proti Evropanům mohl zasáhnout pouze evropský policista, nikdy ne domorodec. Uplatňování této zásady bylo mnohem jednodušší právě v Jihozápadní Africe, kde domorodci tvořili pouze malou část Schutztruppe. V ostatních koloniích, kde poddůstojnický sestav a mužstvo tvořili výhradně domorodci, bylo samozřejmě dodržování tohoto pravidla komplikovanější. Avšak nestal se za celou dobu německého koloniálního panství případ, že by tato zásada byla porušena.

Zbývá ještě zmínit se o délce služebního závazku v Schutztruppe, to jest o době, kterou se zavazoval každý voják nebo policista odsloužit po přijetí do koloniální služby. U Evropanů to byly buď 4 nebo 6 let. Po odsloužení této doby mohl být závazek obnoven. Zároveň bylo stanoveno, že i po uplynutí tohoto závazku v případě polního tažení zůstane dotyčný ve službě tak dlouho, pokud to bude vyžadovat služební zájem. Pokud se týkalo černochů, uzavíral se služební závazek na dobu 5 let. Nebylo-li ujednáno nic zvláštního, prodlužoval se po uplynutí této doby „mlčky“ vždy o 1 rok. Mnoho domorodých příslušníků Schutztruppe zůstávalo ve službě tak dlouho, jak dalece se cítili srostlými s oddílem a námahami služby. Bylo přirozeně zájmem Schutztruppe, udržet lidi ve službě co nejdéle, i když výkony takových starších vojáků v čistě mírové výcvikové službě nebyly vždy zcela na výši. V bojové situaci však tvořili pevnou páteř své jednotky, dávali ji žádoucí jistotu a klid a umožňovali jednotkám s mnoha nováčky docilovat značných úspěchů. Délesloužícím a propuštěným Askariům byla vyplácena měsíční pense. Služba v Schutztruppe přinášela tedy zejména domorodcům značné sociální výhody, o kterých před tím ani neslyšeli. Děti domorodých Askariů byly cvičeny jako perspektivní vojáci v oddílech signalistů tzv. Heliographen-Askaris a při tom získávaly základní školní vzdělání. Zmínili jsme se již o tom, že pro své domorodé vojáky vydávali Němci ve Východní Africe i noviny ve svahilštině. Každý domorodý voják i policista současně s výcvikem ve své odbornosti získával i školní vzdělání, učil se číst, psát, počítat. Součástí výcviku byla i orientace v terénu a umění „číst mapu“. To musel bezpodmínečně ovládat každý příslušník Schutztruppe, voják i policista. Proto úroveň odborného výcviku zejména domorodců, sloužících Němcům byla mnohem vyšší než běžná úroveň domorodců ve službách Francouzů, Britů, Belgičanů, Portugalců či jiných koloniálních pánů. To samozřejmě mělo i vliv i na morální stav německých koloniálních jednotek, což se projevilo nejen v mírových dobých, ale zejména po vypuknutí I. světové války.

Je třeba po pravdě říci, že na tuto válku nebyl v podstatě připraven nikdo z jejich účastníků. Tehdejší úroveň vojenské vědy, stupeň poznání, výzbroj, výstroj, taktika vojsk a vůbec všeobecné představy o tom, co příští válka bude vyžadovat, daleko pokulhávaly za realitou, kterou tato válka přinesla. Ani Německo nebylo výjimkou. Nelze se tomu ani divit. Dlouhé období míru, světové válce předcházející, neumožnilo vytvořit si ani přibližnou představu o tom, co vyvolá hromadné nasazení moderních druhů zbraní, činnost mnohamilionových armád a s tím spojená nutnost masové mobilisace mužů pro frontu a zároveň i nutnost tyto muže vyzbrojit, vystrojit, vycvičit, organisovat a průběžně je zásobovat vším, co bojující armády potřebují. Všechny války, které byly od skončení německo-francouzské války v l. 1870-1871 vedeny, se odehrávaly buď mimo Evropu, v Asii nebo Africe, nebo na její periferii - na Balkáně, byly vedeny v podstatě omezenými silami a vyžadovaly tudíž jen omezené vynaložení prostředků. Do značné míry lze tyto všechny války ve srovnání s tím, co se na Evropu v r. 1914 přivalilo, označit jako vojenskou idylu, větší manévry, při kterých se sice střílelo „ostrými“ a tekla krev, ale život šel dál svým zaběhnutým tempem a obyvatelstvo v území, na kterém se zrovna nebojovalo se vlastně o válce dozvídalo pouze ze zpráv v novinách a z vyprávění očitých svědků. Rok 1914 učinil této „idyle“ rázný konec. To platilo nejen pro Evropu, ale také i pro mimoevropské části světa. Také kolonie v Africe, Asii a Tichomoří se staly dějištěm vojenských operací, i když samozřejmě v menším rozsahu, než tomu bylo v Evropě.

V Togu, které bylo nejmenší německou kolonií v Africe měly události po zahájení nepřátelství celkem rychlý spád. Obranné prostředky byly zcela nedostatečné. V kolonii nebyla zřízena Schutztruppe ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen její policejní část. Polizeitruppe byla cvičena pro boj proti případnému domorodému protivníkovi, nikoliv proti vojenským koloniálním jednotkám, jaké měli k disposici britští a francouzští sousedé. Guvernér kolonie major von Doering měl k disposici 5 rot domorodých policistů, vedných bílými důstojníky a seržanty. Celkem 32 Němců a 700 domorodých policistů. Jakmile vypukla válka, byli mobilisováni zbraněschopní Němci, kteří pobývali v kolonii. Z těch byla sestavena 1 rota. Všeho všudy bylo ve zbrani na 200 Němců a 700 domorodců. Těžké zbraně nebyly k disposici kromě 6 kulometů. Ty byly rozděleny tak, že každá rota dostala k disposici jeden. Rovněž munice bylo málo. Na území kolonie vtrhli od západu z britské kolonie Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana) britské a od severu a východu z francouzské kolonie Dahome francouzské koloniální jednotky, které svým počtem mnohonásobně převyšovaly obránce. Některé prameny udávají sílu britsko-francouzských spojeneckých jednotek až na 10.000 mužů, vedených bílými důstojníky a poddůstojníky. Proti takovéto přesile neměli Němci samozřejmě žádnou šanci. Navíc, spojenecké jednotky měly k disposici rovněž děla a také několik obrněných automobilů a letadel. Němci se jim v tom vůbec nemohli vyrovnat. Přes to se Polizeitruppe postavila odhodlaně na odpor. Pobřeží kolonie samozřejmě ovládaly britské a francouzské válečné lodi. Německé jednotky pomalu ustupovaly za stálých bojů s protivníkem do vnitrozemí. Teprve po třítýdenních těžkých bojích, když byla vystřílena veškerá munice a německé jednotky byly oslabeny těžkými ztrátami, musel major von Doering 27.8.1914 vydat rozkaz ke kapitulaci. Po ní se mnozí domorodí policisté i se zbraněmi rozutekli, k malé radosti Britů a Francouzů, kterým tak povstal velmi nemilý problém úniku evropských zbraní mezi domorodé obyvatelstvo území, jež právě obsadili. Nad tím ale mohli Němci jen škodolibě pokrčit rameny, to už nebyla jejich starost.

Zato v Kamerunu narazili Britové a Francouzi na tvrdý odpor. Kolonie byla napadena od severozápadu od Čadského jezera až po mořské pobřeží britskými koloniálními jednotkami z Nigerie, od severovýchodu od Čadského jezera až po řeku Ubangi francouzským koloniálním vojskem, od jihovýchodu útočili Belgičané z Belgického Konga a z jihu, z Francouzské rovníkové Afriky postupovaly francouzské koloniální jednotky. V pobřežní oblasti od Roi del Rey až po Kampo se vylodily další britské a francouzské jednotky. Moře měli zcela pod kontrolou Britové a Francouzi. Spojenci nasadili do akce na 40.000 vojáků, z toho na 2.000 Evropanů. Měli k disposici silné dělostřelectvo a rovněž i několik obrněných vozů a letadel. Jednalo se sice jen o obrněné automobily (tanky se objevily až v Evropě v r. 1916) a také tehdejší letadla byly proti dnešním značně primitivní, ale v podmínkách afrického bojiště r. 1914 se jednalo o velezbraně. Guvernér kolonie dr. Ebermaier prohlásil na území kolonie válečný stav okamžitě, jakmile z Evropy došly zprávy o vyhlášení války. V čele kamerunské Schutztruppe stál zkušený africký voják podplukovník Zimmermann. Schutztruppe tvořilo 12 polních rot a 12 policejních rot o celkovém počtu 250 Evropanů a 3.620 domorodců. Její organisace byla následující: velitelství a štáb - Soppo, 1. rota Duala s 2 detašovanými četami v Joko a Bašo, 2. rota Bamenda, 3. rota Kusseri, 4. rota Banjo, 5. rota Ebolova, 6. rota Lolodorf, 7. rota Garua, 8. rota Fontendorf, 9. rota Tinto, 10. rota Soppo, 11. rota Mora, 12. rota oblast Čadského jezera. Organisace policejní jednotek byla stejná a kopírovala vojenskou. Velitelství Schutztruppe vyhlásilo na území kolonie mobilisaci všech zbraněschopných německých usedlíků a vyzvalo vysloužilé domorodé vojáky a policisty, aby nastoupili znovu do služby, pokud jim to zdravotní stav dovolí. Na tuto výzvu se přihlásilo na 4.000 bývalých černých vojáků a policistů a jejich synů. Mobilisace bílého obyvatelstva vynesla na 1.250 mužů. Po provedení mobilisace mělo velení Schutztruppe v pohotovosti na 9.100 mužů - 1.500 Evropanů, 5.800 domorodých vojáků a 1.800 domorodých policistů. Na rozdíl od Toga měla Schutztruppe k disposici i 14 děl a 60 kulometů. Slabinou byl nedostatek střeliva - na 7.000 karabin a 3.000 pušek vzor 71 připadalo jen 3,000.000 nábojů a dále asi 3.000 kusů dělostřeleckých nábojů. To by sice stačilo v mírových podmínkách na udržování klidu a pořádku a pro boj proti případnému domorodému protivníkovi, ale na válečné podmínky to bylo velmi slabé. Při tom kolonie neměla žádnou továrnu na výrobu zbraní a střeliva a od přísunu z Německa byla ze všech stran odříznuta nepřítelem. Muselo se tedy spoléhat pouze na vlastní síly a snažit se vystačit s tím, co bylo po ruce. Schutztruppe vzrostla po provedené mobilisaci na 36 polních rot (Feldtruppe), dále k ní patřilo 12 rot Polizeitruppe a nově byl vytvořen dělostřelecký oddíl. 36 rot Feldtruppe a 12 rot Polizeitruppe bylo rozděleno na 12 oddílů v síle praporu - každý po 3 polních rotách a 1 policejní rotě. Každou rotu tvořilo 20 Evropanů a 150 domorodců. Každý prapor dostal přiděleno 5 kulometů, ze kterých byl vytvořen kulometný oddíl, podřízený přímo veliteli praporu. Dělostřelecký oddíl byl podřízen bezprostředně veliteli Schutztruppe. S těmito silami čelili Němci více než čtyřnásobně silnému nepříteli od srpna 1914 až do února 1916. Teprve počátkem února 1916 ustoupilo ochranné vojsko na území Rio Muni, které tvořilo španělskou koloniální enklávu na území německého Kamerunu. Bylo to 600 Němců a 5.900 domorodých vojáků a policistů. S nimi překročilo hranici na 40.000 domorodců, mužů, žen i dětí, kteří nechtěli mít za pány Angličany nebo Francouze. Jen ještě v severním Kamerunu, v území vybíhajícím k Čadskému jezeru, se stále držela 3. rota ochranných vojsk pod velením hejtmana von Raben ve své horské posici v Mora. Avšak i tento oddíl již neměl takřka žádné potraviny ani munici. Kapituloval tehdy, když jejímu veliteli oznámili nepřátelé, že Schutztruppe ustoupila z Kamerunu na španělské území. Tím padla poslední německá posice v Kamerunu.

Také na území Německé jihozápadní Afriky narazili Britové na tvrdý odpor. Situace pro ně byla komplikována rovněž skutečností, že po vypuknutí I. světové války došlo v Britské jižní Africe k povstání bílého obyvatelstva - holandských Burů, které Angličané teprve v r. 1902 porazili a násilím připojili jejich nezávislé republiky - Jihoafrickou republiku (tzv. Transvaal) a Svobodný stát Oranje ke své kapské državě. Po porážce se část Burů smířila s britským panstvím a někteří burští generálové (Botha, Smuts, Deventer) vstoupili do britských služeb, ale většina obyvatelstva, vedená svými bývalými vůdci (de la Rey, Prinsloo, de Wet) zůstávala i nadále Britům nepřátelská a pokládala je za vetřelce a národní nepřátele. Po vypuknutí světové války, když britská vojska zahájila operace proti německým koloniím, chopila se tato protibritská část Burů příležitosti a rozpoutala proti Britům znovu partyzánskou válku. Její potlačení si od Britů vyžádalo značné úsilí a velmi ztěžovalo jejich vojenské operace, zejména proti Německé jihozápadní Africe.

Operace proti Německé jihozápadní Africe prováděla britská vojska, složená z dominiálních oddílů Jihoafrické unie. Velel jim generál Louis Botha, burský generál, známý z burské války za svobodu v letech 1899-1902. Nyní válčil pro změnu na britské straně. K útoku na německou kolonii disponoval silami 40.000 mužů a v záloze měl pro případ potřeby dalších 40.000. Německé Schutztruppe v síle 3.000 mužů velel podplukovník von Heydebreck. Z toho na Feldtruppe připadalo 2.300 mužů (90 důstojníků, 29 lékařů a veterinárních lékařů, 38 vojenských úředníků a 2.143 poddůstojníků a mužstva) a na Polizeitruppe 700 mužů (30 důstojníků a 670 strážmistrů, seržantů a policejního mužstva). Feldtruppe se dělila na 9 jezdeckých rot (z toho 1 rota velbloudí jízdy), 2 baterie polního dělostřelectva s 12 děly, 1 baterii horského dělostřelectva se 6 děly, 3 kulometné oddíly se 24 kulomety, 1 telegrafní oddíl, 1 signalisační oddíl, 1 letecký oddíl se 2 letadly a provozní jednotky. Tyto síly mohly být doplněny dalšími 2.000 muži záloh a 3.000 muži zeměbrany z řad německých obyvatel kolonie. Ve zbrojních skladech kolonie bylo uloženo dalších 48 děl. Celkem tedy bylo k disposici 8.000 mužů, 12.500 pušek, 66 děl, 24 kulometů a 2 letadla.

K prvním bojům však došlo na severní hranici DSWA a portugalskou Angolou. Po prohlášení nepřátelství se totiž Portugalci snažili pobouřit proti Němcům domorodé obyvatelstvo v příhraniční oblasti. Šéf pohraničního okrsku Outjo, dr. Schulze-Jena se pokusil s Portugalci vyjednávat, ale byl během své návštěvy v portugalském Fort Naulila při návratu zastřelen ze zálohy i se svými dvěma průvodci. Proto major Franke s oddílem 350 mužů podnikl nájezd na portugalské území a po provedené akci se vrátil zpět na základnu. Mezitím 2.11.1914 zahynul podplukovník von Heydebreck v důsledku nehody a major Franke převzal velení Schutztruppe. Již 19.8.1914 se vylodilo na 8.000 mužů britských jednotek v Lüderitzu a v září zahájil jihoafrický generál Botha postup po souši. Právě v té době proběhl vlastně poslední pokus Burů vymanit se zpod britské nadvlády. Na podzim r. 1914 vyvolal burský plukovník Moritz protibritské povstání v Transvaalu a zahájil partyzánskou válku. Britům se sice podařilo toto hnutí potlačit, ale boje se protáhly až do r. 1915. V prosinci 1914 se vylodily další britské posily ve Walfish Bay a obsadily Swakopmund. Kolonie tak byla vystavena nepřátelskému útoku jak ze strany od moře, tak i z jižní strany. Zde útočili nepřátelé ve dvou proudech přes řeku Oranje, která tvořila hranici mezi DSWA a britským Kapskem. Na všech směrech kladla Schutztruppe tvrdý odpor a vojenské operace se protahovaly. V lednu 1915 padl Swakopmund, 12.5.1915 pak Windhoek. Přes nepřátelskou početní i materiální převahu se boje protáhly až do července 1915. Teprve 9.7.1915 musela Schutztruppe, obklíčená ze všech stran daleko silnějšími silami nepřítele v prostoru mezi Otavi a Tsumbehem zastavit boj a složit zbraně. Tak padla Německá jihozápadní Afrika. Guvernér kolonie dr. Seitz i velitel Schutztruppe major Franke se svými důstojníky a vojáky se stali britskými zajatci.

Avšak na nejtvrdší odpor narazili Britové a s nimi spojení Belgičané a Portugalci na území Německé východní Afriky. Německá obrana zde byla organisována nejlépe ze všech kolonií a také ozbrojené síly zde byly nejpočetnější. Ihned, jakmile přišly z Evropy zprávy o zahájení nepřátelství, vyhlásil guvernér DOA dr. Schnee na území kolonie válečný stav. Velitel Schutztruppe, generál-major Paul von Lettow-Vorbeck měl při vypuknutí nepřátelství k disposici celkem 5.481 mužů. Z toho na Feldtruppe připadalo 270 Evropanů (77 důstojníků, 42 lékařů a veterinárních lékařů, 13 vojenských úředníků a 138 poddůstojníků) a 2.730 Askariů (2 z nich v hodnosti důstojnických zástupců) a na Polizeitruppe 81 Evropanů (21 policejních důstojníků a úředníků a 60 policejních strážmistrů a seržantů) a 2.400 Polizeiaskaris. Složeni Feldtruppe bylo následující: velitelství a doplňovací středisko Daressalam, 1. rota Aruša, 2. rota Iringa, 3. rota Lindi, 4. rota Kilimatinde s detašovanou četou v Mpapua, 5. rota Tabora, 6. rota Bismarckburg s detašovanou četou v Udžidži, 7. rota Bukoba, 8. rota Ssongea, 9. rota Usumbura, 10. rota Tabora, 11. rota Urundi, 12. rota Mahenge, 13. rota Daressalam, 14. rota Muansa. Ještě před vypuknutím války byly vytvořeny další čtyři roty 15. - 18., které byly určeny k provádění expedicí. Polizeitruppe se skládala z 20 rot, jejichž dislokace byla přibližně stejná jako u polních rot. Po vypuknutí války byla provedena mobilisace všech zbraněschopných německých mužů v kolonii, která obsáhla cirka 3.000 mužů a rovněž byl zahájen nábor mezi domorodci. Při tom byli přednostně přijímáni vysloužilí Askariové a jejich synové - podobně jako v Kamerunu - což vyneslo asi 11.000 mužů. Bylo zformováno 62 nových rot Askariů, z nich 2 roty bezprostředně po vypuknutí války a dalších 60 rot postupně v l. 1914-1915. Po ukončení mobilisace dosáhl počet polních rot Askariů čísla 80 a mimo to bylo k disposici dalších 20 policejních rot. Tyto síly byly rozděleny do 20 oddílů v síle praporu, každý po 4 rotách Feldtruppe a 1 rotě Polizeitruppe. Pro každou rotu Feldtruppe byl předepsán početní stav 16 Evropanů, 160 Askariů a 300 nosičů a pro každou rotu Polizeitruppe 4 Evropané, 120 policejních Askariů a 200 nosičů. Oproti organisaci ochranného vojska v Kamerunu, kde byly vytvořené kulometné oddíly podřízeny přímo velitelům praporů, byly ve východoafrické Schutztruppe kulomety rozděleny přímo jednotlivým rotám: 60 kulometů bylo rozděleno po třech kusech mezi 20 polních rot, 120 kulometů bylo rozděleno po dvou kusech mezi 60 polních rot a po jednom kulometu obdržela každá z 20 policejních rot. Celkem tedy bylo ve výzbroji 200 kulometů. Dále bylo k disposici 50 děl, ze kterých byl vytvořen dělostřelecký oddíl, rozdělený na baterie. Dělostřelectvo bylo podřízeno přímo veliteli Schutztruppe. Kolonie měla k disposici také jedno letadlo a malou flotilu ozbrojených parníků, kterou tvořilo 14 lodí. Z nich 11 bylo určeno pro službu na různých říčních tocích, jeden pro službu na Viktoriině jezeře, jeden na jezeře Tanganjika a jeden na jezeře Njassa. Velitelský sbor této flotily tvořili Evropané, mužstvo afričtí domorodci. V průběhu války byl také z Evropanů zformován prapor námořních střelců Marineschützenbataillon Deutsch-Ost-Afrika, jehož příslušníky byli členové posádek dvou válečných lodí císařského loďstva. Jednalo se o chráněný křižník III. třídy KÖNIGSBERG s 322 muži posádky a dělový člun I. třídy MÖWE se 102 muži posádky. Obě lodi vykonávaly staniční službu ve vodách Německé východní Afriky. Po zahájení bojů se podílely na obraně pobřeží DOA proti britské invazi. V průběhu bojů byly těžce poškozeny a v podmínkách kolonie odříznuté ze všech stran nepřítelem je nebylo možno opravit. Proto z nich byla odmontována všechna použitelná výzbroj a poté byly vlastními posádkami potopeny. Jejich posádky pak přešly do řad obhájců Německé východní Afriky. Celkem tedy bylo k disposici na 20.000 mužů z toho 3.800 Evropanů, 13.800 Askariů a 2.400 policejních Askariů.

Válečné operace byly zahájeny britským útokem na Dáressalám z moře dne 8.8.1914. Britské válečné lodi nejprve postřelovaly město a přístav a poté se vylodilo z dopravních plavidel asi 10.000 mužů, složených z příslušníků indických jednotek vedených britskými důstojníky. Přesto, že měly několikanásobnou přesilu proti zhruba 2.000 obránců, byly po krátkém boji neslavně zahnány zpět do moře. Mezi indickými vojáky vypukla v průběhu boje panika a anglickým velitelům se nepodařilo prchající Indy zvládnout. 15.8.1914 obsadila jedna rota Schutztruppe pohraniční stanici v Britské východní Africe (dnešní Keňa). Během podzimu 1914 dosáhli Němci několika významných úspěchů. V listopadu 1914 porazili britské koloniální síly postupující od severu z Britské východní Afriky v třídenní bitvě u Tangy a v lednu 1915 způsobili Britům další těžkou porážku u Jassinu. Po celý r. 1915 si Schutztruppe udržela bojovou iniciativu; Němci útočili a Britové všude tržili neúspěch za neúspěchem. Totéž platilo i pro první půlrok 1916. V březnu 1916 převzal velení nad britskými silami jihoafrický generál Smuts, další z burských vojevůdců, kteří v letech 1898-1902 bojovali proti Angličanům. Tomu se podařilo dosáhnout účinné spolupráce britských, belgických a nakonec i portugalských jednotek. Tak sjednotil nakonec pod svým velením na 100.000 mužů. Své síly rozdělil na 5 operačních skupin. První operační skupina tzv. „Ugandská“ útočila ze severu ze směru Koanda-Irangi-Tanga o od Viktoriina jezera na Taboru, druhá „Severozápadní“ operační skupina útočila mezi jezery Viktoria, Kiwu a Tanganjika. Tuto skupinu tvořily vedle britských hlavně belgické koloniální jednotky. Třetí „Jihozápadní“ skupinu tvořily jednotky vojska Jihoafrické unie. Tato skupina postupovala mezi jezery Tanganjika a Njassa ve směru na Dodoma. Čtvrtá „Jižní“ skupina byla složena hlavně z portugalských koloniálních jednotek. její úkol byl v podstatě pomocný. Měla vázat bojem německé síly na řece Rovuma, která tvořila hranici mezi Německou východní Afrikou a portugalskou kolonií Mozambik. Pátou skupinu tvořily britsko-indické jednotky. Měly se vylodit v prostoru přístavu Kilwa a Lindi, vytvořit předmostí a udržet je tak dlouho, dokud se k nim neprobojují britské síly, útočící ze severu. Pod tlakem tak veliké přesily byli Němci nuceni pomalu ustupovat. Do září 1916 padla Tanga, Tabora, Daressalám a další města a německá obrana se stabilisovala v prostoru mezi řekami Rufidži a Mgeta na severovýchodu a Ruaha a Ulongo na jihozápadě. Zde se Němci bránili déle než rok. Teprve po útoku britsko-belgických sil, kterým velel britský generál Hoskins a jihoafrický generál van Deventer, byl generál von Lettow-Vorbeck v listopadu 1917 nucen zahájit generální ústup. Se zbytkem obránců Německé východní Afriky (asi 400 Němců, 3.200 Askariů a 6.000 nosičů) překročil pohraniční řeku Rowuma a vpadl do portugalského Mozambiku. V průběhu operace oddíl, kterému velel hejtman Tafel v síle 110 Němců, 1.200 Askariů a na 2.000 nosičů zabloudil, ztratil spojení s hlavní kolonou a padl do britského obklíčení. Po vystřílení munice a vyčerpání zásob jídla a vody se musel 28.11.1917 vzdát Britům. Zatím hlavní kolona pod velením generála Lettow-Vorbecka v síle 280 Němců, 2.000 Askariů a 4.000 nosičů se probojovala na portugalské území, porazila portugalské koloniální jednotky, které se jí postavily do cesty a po dobu desíti měsíců operovala na nepřátelském území. Podařilo se jí obsadit řadu portugalských stanic a ukořistit četné zbraně, munici a zásoby jídla i léků. Veškeré pokusy Britů a Portugalců polapit tento oddíl byly neúspěšné. Dne 28.9.1918 překročil generál Lettow-Vorbeck se svým oddílem řeku Rowuma a pronikl zpátky na území DOA, obsazené mezitím nepřítelem. Koncem října 1918 pronikl na britské území Severní Rhodesie, kde ho 13.11.1918 došla zpráva, že v Evropě je již od 11.11.1918 příměří a válka skončila. Protože se nejednalo o kapitulaci, mohli si Němci ponechat zbraně a byli dopraveni do Evropy. Při skončení bojů čítala Schutztruppe 155 Němců (30 důstojníků a 125 poddůstojníků), 1.168 Askariů a 1.522 nosičů.

Dobývání německých kolonií dohodovými vojsky bylo, jak jsme vylíčili, operací, která si vyžádala značného vypětí sil při zdolávání odporu Schutztruppe v afrických koloniích. Oproti tomu likvidace německé koloniální říše v Tichomoří byla nepoměrně snadnější, zde měli Němci k disposici jen malé oddíly policie, složené z domorodců a vedené německými policejními seržanty a strážmistry. Přesto i zde narazil nepřítel v některých místech na ozbrojený odpor. Na Nové Guinei se útočníkům postavil na odpor guvernér kolonie dr. Haber s malým oddílem, čítajícím 11 německých policejních důstojníků a seržantů, 60 německých rezervistů - vesměs záložních poddůstojníků a 250 domorodých černých policistů. Tyto nepočetné síly obsadily stanice Herberthöhe, Bitapaka, Toma, Neu Barzin, Wunaditir, Weberhafen, Tabera, Raloana a Kabakame. Již 12.8.1914 se před Herbertshöhe a Rabaulem objevily 4 křižníky a 3 torpedovky australské eskadry, které obě místa po několik hodin bombardovaly. To však ještě nebyl hlavní útok. Ten přišel 10.9.1914. Toho dne připluli Australané znovu a zahájili bombardování Herbertshöhe. Palba trvala s malými přestávkami až do druhého dne do rána. V ranních hodinách se vylodil oddíl asi 500 mužů, který již v 7.30 hod. místo obsadil a vztyčil britskou vlajku. Poté vyrazil na Bitakapa, kde se nacházela vysílací stanice bezdrátového telegrafu. V průběhu operace kladli Němci odhodlaný odpor, ale přesila byla příliš zřejmá. V boji padlo na německé straně 30 mužů, zajati byli 2 důstojníci, 15 poddůstojníků a 26 domorodých policistů. Jakmile Němcům došla munice, museli kapitulovat. Guvernér a 50 Němců byli odvedeni do zajetí, domorodci byli odzbrojeni a propuštěni. Malá skupina Němců a domorodých policistů pod velením hejtmana Detznera se kapitulaci vyhnula a stáhla se do pralesa. Zde se drželi až do ukončení války. Australané ztratili v boji 7 padlých (z toho 3 důstojníky) a 9 raněných (z toho 2 důstojníky).

V říjnu 1914 obsadili Japonci německé državy na Karolinách, Marianách a Marshallových ostrovech. Obsazení proběhlo ve většině případů bez boje, pouze na ostrově Jaluit narazili Japonci na odpor malého policejního oddílu, složeného z 1 policejního seržanta, 15 domorodých policistů a 20 mobilisovaných bílých osadníků. Dne 3.10.1914 připluly k ostrovu 3 japonské křižníky a 2 torpedoborce, které vylodily výsadkový oddíl 350 mužů. Vůči tak zřejmé přesile byl samozřejmě každý odpor naprosto bez šancí. Přesto i v tomto případě Němci bojovali a teprve 9.10.1914 Japonci oficiálně oznámili, že ostrov byl obsazen. Vlastní ztráty Japonci neoznámili.

Na souostroví Samoa k žádnému boji nedošlo. Dne 29.8.1914 připlula k ostrovu britská eskadra a vylodila desant. Na odpor nebylo ani pomyšlení. Guvernér kolonie dr. Schulz vyhlásil kapitulaci a byl se svými úředníky odvezen do internace na Nový Zéland.

Zato dobývání Tsingtau, německého propachtovaného území v Číně, nebylo pro útočníky žádnou vojenskou procházkou. Již 15.8.1914 podalo Japonsko Německu ultimatum, ve kterém požadovalo bezpodmínečné předání propachtovaného území a vyprázdnění všech východoasijských vod od německých válečných lodí, případně jejich odzbrojení. Na tak drzé ultimatum Němci vůbec neodpověděli. Když prošla lhůta ultimata, zahájili Japonci 23.8.1914 útok na německou enklávu z moře i z pevniny. Japonský sbor v počtu 23.000 mužů, kterému velel generál Kamio, se vylodil, bez ohledu na čínskou neutralitu na čínském území a zahájil útok na Tsingtau ze země, zatímco japonské válečné lodi postřelovaly město i přístav z moře. Guvernér enklávy, námořní kapitán von Myer-Waldeck měl k disposici asi 4.500 vojáků. Síly obránců se skládaly z 3. praporu námořní pěchoty, polní baterie a ženijního oddílu (36 důstojníků, 175 poddůstojníků, 1.279 mužů), námořního dělostřeleckého oddílu (15 důstojníků, 8 palubních důstojníků, 88 poddůstojníků, 659 mužů), námořního minérského oddílu (12 důstojníků, 10 palubních důstojníků, 14 poddůstojníků) a vojenského personálu válečného přístavu (13 palubních důstojníků, 37 poddůstojníků, 41 příslušníků mužstva) - celkem 2.387 mužů. Byla provedena mobilisace všech dosažitelných německých mužů, kteří pobývali v Číně. Mezi nimi byli mobilisováni i všichni němečtí příslušníci policejního oddílu v Tsigtau - vesměs záložní důstojníci a poddůstojníci. Tato mobilisace vynesla 75 důstojníků a 1.400 mužů. Kromě toho byly do Tsingtau staženy německé oddíly z Pekingu a Tientsinu - celkem na 600 mužů. Velitel pevnosti disponoval i flotilou 12 malých bojových plavidel s posádkou 1.500 mužů. Bylo to 5 dělových člunů (CORMORAN, ILTIS, JAGUAR, LUCHS, TIGER), 3 obrněné říční dělové čluny (TSINGTAU, VATERLAND, VORWÄRTS), 1 torpedoborec (S 90), 2 torpedovky (JALU, TAKU) a 1 minonoska (LAUTING). Kromě toho měli Němci k disposici i 1 letadlo, které patřilo k námořnímu leteckému oddílu. Do obrany Tsingtau se zapojili také naši krajané, rakousko-uhersští námořníci z křižníku KAISERIN ELISABETH, který v té době kotvil v přístavu.

Obrana přístavu trvala až do 10.11.1914. Teprve po vyčerpání všech zásob munice nařídil guvernér pevnosti, námořní kapitán von Mayer-Waldeck, zastavit boj. Není cílem tohoto pojednání podrobně líčit, jak probíhaly bojové akce od prvního výstřelu až do kapitulace. Případné zájemce odkazuji na knihu Jiřího Nováka „Bitva o Jadran“, líčící činnost rakousko-uherského válečného námořnictva za I. světové války. Mj. zde rovněž popisuje účast rakousko-uherských námořníků na obraně Tsingtau. Kniha vyšla v nakladatelství Books Brno 1998 a je v současné době na našem knižním trhu. Je to prozatím jediné české dílo, které se, byť jen okrajově, dotýká problematiky bojů o německé kolonie v I. světové válce. I když v případě přístavu Tsingtau se vlastně o kolonii nejednalo.

Pokud se týče policejního oddílu v Tsingtau, ten do bojů jako organisovaná jednotka nezasáhl. Jeho velitelský sestav, tvořený Němci, byl hned v první fázi bojů mobilisován do řad obránců pevnosti. Protože Čína byla neutrálním státem, čínští policisté se bojů nezúčastnili. Po kapitulaci byla pevnost obsazena japonským vojskem, Němci byli odvezeni do Japonska do zajetí a čínští policisté pokračovali dále v běžné policejní službě pod japonskou kontrolou.

Závěrem je možno konstatovat, že německé koloniální dějiny byly vlastně velmi krátké. Zahrnují období zhruba tří desítek let - od r. 1884 do vypuknutí I. světové války v r. 1914. V podstatě byla většina kolonií ztracena hned v první fázi války, jakkoliv v některých koloniích boj pokračoval i v dalších letech. Tak např. Německá jihozápadní Afrika se držela až do července 1915, v Kamerunu se bojovalo až do února 1916 a nejdéle se držela Schutztruppe v Německé východní Africe. Ta bojovala až do listopadu 1918 a byla by patrně bojovala i nadále, kdyby nedošla zpráva z Evropy, že tam už je několik dní po všem a zbraně umlkly. Rovněž v pralesích Nové Guineje bojoval malý oddíl Němců s hrstkou papuánských policistů proti Britům až do konce války. Vlastní historie Schutztruppe končí až rokem 1920, kdy bylo oficielně rozpuštěno velitelství Schutztruppe v Berlíně. Tím přestaly císařské ochranné a policejní oddíly v německých koloniích existovat i de jure a přešly definitivně do historie.

Doplňky ke článku:

22.08.2010

Následující text (Příklad Togo) dosud nebyl publikován. Jedná se o zlomek rukopisu Richarda Uhlíře, který se ozbrojeným složkám, působícím na tzv. německých ochranných územích, dlouhodobě zabývá.

Pokud Vás německá koloniální historie také zajímá, nebo máte kontakt na nakladatele, který by ji chtěl knižně zpracovat, kontaktujte prosím náš e-mail, nebo: uhlir1866@seznam.cz

Příklad: TOGO (do 1905 TOGOLAND)
(Německé ochranné území 1884-1914)