Císař Napoleon III. a druhé Francouzské císařství 

Richard UHLÍŘ

I. Zrození a mládí císaře

Napoleon III. z Boží milosti a z vůle Svrchovaného Národa Francouzského císař Francouzů, jak zněl jeho plný panovnický titul, patřil mezi nejvýznamnější osobnosti XIX. století nejen v dějinách Francie, ale i v mezinárodní politice na evropském kontinentu. Ve své epoše, tj. třetí čtvrtině XIX. století, která přinesla vytvoření dvou významných evropských velmocí - Německé říše (II. Říše) a Italského království, se tento druhý panovník z rodu Bonaparte na francouzském trůně výrazným způsobem podepsal na evropském politickém dění a do značné míry ovlivnil vytváření událostí. Vznik obou těchto nových velmocí byl ovlivněn idejemi z doby Velké francouzské revoluce, jejichž nositelem byl i sám Napoleon III. Byly to ideje národního státu, který spojuje v jeden celek všechny příslušníky národa na bázi rasy, jazyka a kulturních tradic. Takovýto stát představovala nejen samotná Francie v čele se svým císařem, ale i obě nově vzniklé velmoci - Německo a Itálie.

Napoleon III. v roce 1863.
Převzato z knihy DAYOT, Armand: Le seconde empire. Paris, [cca 1900].

Aby bylo možno pochopit osobnost a politiku císaře Napoleona III., je třeba připomenout některé skutečnosti z jeho života. Narodil se v Paříži dne 20.4.1808, při křtu obdržel jméno Karel Ludvík Napoleon. Jeho otcem byl Ludvík Bonaparte (2.9.1778-25.7.1846), bratr císaře Napoleona I. Jeho matkou byla Hortensie Eugenie Beauharnais (10.4.1783-5.10.1837), dcera Josefiny Beauharnais, manželky císaře Napoleona I., jímž byla adoptována. Ludvík Bonaparte se po zřízení I. císařství 18.5.1804 stal francouzským císařským princem, od 5.6.1806 byl králem holandským až do abdikace 1.7.1810, poté se zdržoval pod jménem hrabě de Saint-Leu většinou v cizině. S Hortensií se oženil ještě za konsulátu dne 4.1.1802. Z jejich manželství pocházeli tři synové.

Jejich nejstarší syn Napoleon Ludvík Karel Bonaparte (10.10.1802-5.5.1807) byl od 18.5.1804 francouzským císařským princem a počítalo se s ním jako s nástupcem jeho strýce Napoleona I. Od 5.6.1806 až do své předčasné smrti byl holandským korunním princem.

Prostřední syn Napoleon Ludvík Bonaparte (11.10.1804-17.3.1831) byl francouzským císařským princem, od 5.6.1806 holandským královským princem, po smrti svého staršího bratra od 5.5.1807 holandským korunním princem, po abdikaci svého otce, provedenou v jeho prospěch, byl krátkodobě nominálním holandským králem až do zrušení Holandského království (1.7.1807-9.7.1807) a posléze byl ustanoven velkovévodou de Clćves-Berg (3.3.1809-1.10.1813).

Nejmladší Karel Ludvík Napoleon Bonaparte (20.4.1808-9.1.1879), tj. potomní císař Napoleon III., obdržel jména svého před rokem zesnuvšího bratra, pouze v jiné posloupnosti. V dobách I. císařství byl oproti svým bratrům nadán nejmenším počtem titulů - byl francouzským císařským princem a holandským královským princem.

Manželství Ludvíka a Hortensie nebylo šťastné nejen proto, že předčasně zemřel jejich prvorozený syn, v nějž byly skládány značné dynastické aspirace - manželé se všeobecně příliš nestýkali a od roku 1810 žili odloučeně. Hortensie potom měla nemanželského syna s generálem Flahautem (1785-1870). Tento její čtvrtý syn, hrabě Charles Auguste Louis Joseph de Morny (1811-1865), později svému nevlastnímu bratru Karlu Ludvíkovi činně pomáhal dostat se na trůn.

Po druhé restauraci Bourbonů v roce 1815 musela Hortensie opustit Paříž. Se svými dvěma manželskými syny (Mornyho vychovávala jeho babička) se odebrala nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, který již nebyl svobodným říšským městem, ale od 4.3.1806 náležel k Bavorsku. Zde malý Karel Ludvík Napoleon Bonaparte, jak se budoucí císař Francouzů nazýval svým občanským jménem, absolvoval gymnázium. Poté se přestěhovali do Arenenbergu ve Švýcarsku a usadili se trvale ve zdejším zámku u Bodamského jezera.

Na politické scéně se princ Karel Ludvík Napoleon poprvé objevil v roce 1831, když se jako 23letý mladík účastnil spolu se svým starším bratrem Napoleonem Ludvíkem neúspěšného protipapežského povstání italských nacionalistů v Romagni v Církevním státu, které bylo potlačeno pomocí rakouského vojska. Jeho bratr tehdy zemřel na následky nemoci, Karel Ludvík se zachránil útěkem do Francie. Zde mu nedávno nastolený král Francouzů Ludvík Filip I. (1773-1830-1848-1850) umožnil pobyt vzdor tomu, že stále platil zákon z doby bourbonské restaurace, vypovídající ze země navždy všechny příslušníky rodiny Bonaparte. Když ale princ konspiroval proti státu s republikány, byl přinucen opustit Francii.

Dalším následkem princových aktivit bylo, že král Ludvík Filip I. vymohl ještě v roce 1831 na sněmu schválení zákona o vypovězení všech Bonapartů, tedy de facto potvrzení předchozího opatření z doby bourbonské restaurace, byť i sami Bourbouni byli v té době již svrženou dynastií pobývající v emigraci, odkud se již do Francie nikdy nevrátili. Princ Karel Ludvík Napoleon se odebral nejprve do Anglie, která byla v té době oblíbeným útočištěm revolučních živlů z pevninské Evropy a později odjel do Švýcarska, kde žil u své matky na zámku v Arenenbergu. Zde vstoupil do vojenské služby v hodnosti hejtmana dělostřelectva švýcarského miličního vojska. Ani nyní však nepřestával konspirovat proti vládě krále Ludvíka Filipa I., spoléhaje na oblíbenost svého zesnulého strýce - prvního císaře Francouzů a na napoleonskou legendu, která byla tehdy ve Francii značně živá a jejíž popularita neustále rostla úměrně s ubíhajícím časem od bitvy u Waterloo.

V roce 1832 zemřel ve Vídni jediný legitimní syn císaře Napoleona I., známý jako Napoleon II., vévoda zákupský (Herzog von Reichstadt) či „Orlík“ (20.3.1811-22.7.1832). Jeho otec jej již po narození obdařil titulem římského krále a byl predestinovaným nástupcem francouzského císařského trůnu. V jeho prospěch učinil Napoleon I. první abdikaci v roce 1814 a pak znovu v roce 1815. Tehdy byl rovněž senátem provolán císařem Francouzů jako Napoleon II. a dokonce byly raženy mince s jeho portrétem. Hortensie jej uznávala jako prvního oprávněného nápadníka francouzského trůnu, ale svému synovi vštěpovala přesvědčení, že druhým a naprosto nesporným pretendentem je on. V tomto ovzduší, naplněném napoleonskými tradicemi, žil pak Karel Ludvík. Od přírody byl nadán velkými schopnostmi a čím dál tím více docházel k přesvědčení, že jeho životním posláním je císařská koruna.

Od smrti Napoleona II. se princ Karel Ludvík počíná zabývat plány na vojenský převrat, který by mu umožnil zmocnit se francouzského trůnu. Vyznal se v historii všech převratů a chápal velmi dobře, že by postačilo zmocnit se pouze Paříže, aby ovládl celou Francii. Ale dostat se do Paříže bylo nemožné, protože byl tamní policii dobře znám. Nezbývalo tedy než vyčkávat vhodného okamžiku a bedlivě sledovat vývoj situace ve Francii, mj. i neúspěšný pokus Bourbonů o převzetí moci v roce 1832.

Za červencové revoluce v roce 1830, která smetla z trůnu starší větev bourbonské dynastie, měl ve smyslu abdikace francouzského krále Karla X. (1757-1824-1830-1836) nastoupit na trůn jeho vnuk Henri Charles Dieudonné d'Artois vévoda de Bordeaux hrabě de Chambord (22.9.1820-24.8.1883) pod jménem Jindřich V. Vzhledem k jeho nezletilosti měl být místodržitelem vévoda orleánský Ludvík Filip. Projekt přirozeně nebyl realizován a Ludvík Filip se ujal vlády nikoliv jako místodržící emigrovavšího krále Jindřicha V., nýbrž jako král Francouzů z Boží milosti a vůle Národa. Po abdikaci žil Karel X. nejdříve v Británii na zámku Holyrood u Edinburgu a nevyvíjel žádné politické aktivity. Až dne 27.1.1831 se nechal pohnout k tomu, že jmenoval matku Jindřicha V. Karolinu Ferdinandu Luisu vévodkyni z Berry (1798-1870) místodržitelkou pro případ jejího návratu do Francie.

Vévodkyně opustila v červnu 1831 Británii bez malého jedenáctiletého pretendenta, který zůstal u svého děda a cestovala přes Německo do Itálie. Zde se usadila v Janovu, náležejícímu Sardinskému království, aby se svými stoupenci smluvila dobu a způsob povstání. Její pobyt nezůstal dlouho utajen francouzské vládě, která vyzvala sardinského krále Karla Alberta (2.10.1798-27.4.1831-21.3.1849-28.7.1849), aby vévodkyni vypověděl ze své říše. Král tak skutečně učinil, ale k vyzvání k opuštění země připojil finanční dar na vedení války, kterou chtěla vévodkyně rozpoutat za legitimní práva svého syna. Marie Karolina se z počátku uchýlila do Neapole ke svému bratrovi, králi Obojí Sicílie Ferdinandovi II. (1810-1830-1859), posléze k modenskému vévodovi Františkovi IV. (6.10.1779-21.1.1846, vládnul od 1814), kde se usídlila ve městě Mass. Bez úspěchu se pokoušela získat diplomatickou podporu Španělska, Nizozemska a Ruska.

V noci na 24.4.1832 vévodkyně s malým doprovodem nasedla na sardinský parník CARLO ALBERTO a přeplavila se do jižní Francie. Po neúspěšném pokusu vyvolat zde povstání dne 29.4.1832 chtěla Marie Karolina nejdříve uprchnout do Španělska, pak ale změnila názor a rozhodla se odejít do Vendée a vyvolat povstání v této oblasti. Vendée a Bretagne byly baštou royalismu již za Velké francouzské revoluce. Vévodkyni se tam podařilo dorazit s použitím falešných dokumentů a usídlila se na zámku Plessac poblíže města Saintes. Zde stanovila začátek všeobecného povstání na 24.5.1832. Stoupenci Bourbonů v Paříži skládali původně do jejího počínání velké naděje, ale když zjistili, že celá věc má v zemi jenom minimální podporu, snažili se vévodkyni přesvědčit, aby od svých záměrů ustoupila a opustila Francii. Ta jim to zprvu skutečně přislíbila, ale vzápětí své rozhodnutí změnila, přičemž pro začátek povstání stanovila nové datum na 4.6.1832. Následkem špatné komunikace mezi spiklenci v některých místech změnu termínu neznali, takže tam povstání propuklo již 24.5.1832. Nebylo však podporováno těmi, kteří znali nový termín 4.6.1832. Nekoordinované akce, postrádající centrální velení, které v některých oblastech nabývaly podoby krvavé občanské války, byly francouzskou armádou zcela potřeny - nejprve ti, kteří povstali 24.5., pak ti, kteří povstali 4.6. Vévodkyně unikala vládním silám a ukryla se ve městě Nantes. Zde byla zradou zajata a dne 8.11.1832 internována na zámku Blaie u Bordeaux.

Jakožto prominentní vězeň představovala pro francouzskou vládu dosti obtížný problém. Zatímco royalisté velebili odvahu matky krále Jindřicha V. (Chateaubriand napsal: „Madame, syn Váš jest mým králem.“), liberálové a republikáni se domáhali jejího potrestání, nejlépe pak popravy, což mělo být odstrašujícím příkladem. To ale z řady důvodů, zejména zahraničně politického rázu, nebylo dost dobře možné. Ihned po zatčení vévodkyně, tedy v době, kdy dopadení povstalci byli stavěni před soudy, bylo uveřejněno rozhodnutí, že sněmovně bude předložen zvláštní zákon, který by rozhodoval o osudu Marie Karoliny. Zastupitelské sbory se ale této „horké brambory“ zbavily jejím přesunutím na vládu, která obdržela plnou moc k přijetí všech prostředků, které uzná za vhodné pro vnitřní bezpečnost. To ale vládě současně umožňovalo, aby proti vévodkyni nemusel být užit trestní zákon. Nicméně toto rozhodnutí vyvolalo odpor v celé škále politického spektra - stoupenci vévodkyně vinili vládu, že strojí úklady proti jejímu životu, její odpůrci poukazovali na porušení zásady rovnosti před zákonem.

Celá aféra skončila pro royalisty velkou blamáží, když vévodkyně oznámila, že během pobytu v Itálii vstoupila do druhého manželství a je těhotná, což bylo publikováno v oficiálním listu Moniteur dne 26.2.1833. Vévodkyně v internaci porodila 9.3.1833 dceru, za jejíhož otce prohlásila sicilského markýze Hectora Lucchesi-Palli. Po čtyřech týdnech byla Marie Karolina dopravena na francouzské válečné lodi do Palerma. Její politická kariéra byla u konce, protože v důsledku svého morganatického sňatku přestala být členkou francouzské královské dynastie a stala se pouhou sicilskou šlechtičnou a jako taková nebyla oprávněna zasahovat do francouzských záležitostí. Mezi royalisty zavládl šok a když odezněl, nastoupil hněv a zahanbení. Dávali obecně vévodkyni najevo své opovržení a jiní ji vyčítali, že věc svého syna vlastní slabostí tak zostudila. Vévodkyně se chtěla odebrat do Prahy, kde v té době meškal Karel X. se svým dvorem, avšak starý král ji odepřel přijmout, pokud mu nepředloží svůj oddací list a i poté prohlásil, že podle platných zákonů jako cizí šlechtična již nemůže být poručnicí svého syna. Teprve po dlouhých prosbách jí povolil jedno tajné setkání s jejími dětmi. Nezdařené royalistické povstání a ženský poklesek vévodkyně zasadil legitimistické straně tak silný úder, že na celá čtyři desetiletí přestala představovat reálnou politickou sílu, která by byla ohrožením pro jakýkoliv režim panující ve Francii. Teprve po pádu II. císařství se bourbonský nápadník trůnu Jindřich V. pokusil znovu o získání koruny, leč opět bezúspěšně.

II. Nelehká cesta k trůnu

V roce 1836 se princi Karlu Ludvíkovi situace zdála být příznivá k prvému pokusu o státní převrat. Pomocí některých přátel získal pro realizaci svých plánů velitele dělostřeleckého pluku v pevnosti Strassburg v Elsasku plukovníka Vaudreye. Po pravdě řečeno, získat tohoto důstojníka nebylo ani tak příliš obtížné. Plukovník Vaudrey byl nadšený bonapartista a jakmile se obeznámil se záměry císařského nápadníka, okamžitě se postavil pod jeho prapor. Byly připraveny proklamace, v nichž se hovořilo o zrazené svobodě a zapřené revoluci.

Princ Karel Ludvík přijel dne 30.10.1836 tajně s několika průvodci do Strassburgu. Mezitím plukovník Vaudrey o páté hodině ranní vyhlásil poplach svému pluku a pak svým vojákům i důstojníkům oznámil, že v Paříži došlo k revoluci, král Ludvík Filip byl svržen z trůnu a nového císaře, synovce Napoleona Velikého brzy uvidí ve Strassburgu a to v dělostřeleckých kasárnách. A princ Karel Ludvík Napoleon se skutečně dostavil v historickém oděvu svého strýce - v šedém plášti a třírohém klobouku. Pro úplnost iluze byl poněkud nalíčen, aby se podobal Napoleonu I. Nepřišel sám, nýbrž se štábem. Plukovník ho přijal s náležitými poctami a princ pronesl k nastoupenému pluku proslov, kde vedle propagandistických hesel použil i desinformaci, když tvrdil, že v Paříži vypukla revoluce, král Ludvík Filip byl sesazen a vlády se ujímá on sám. Pro zajímavost uveďme, že princ Ludvík tehdy sám sebe označoval za Napoleona II. S dělostřelci, kteří se přidali na jeho stranu, se vydal k velitelství 6. divize.

Velící generál Voirol, který o žádné revoluci v Paříži nebyl informován, se odmítl k akci připojit a byl internován. Současně zatknul vyslaný oddíl dělostřelců i oblastního prefekta, který by mohl hladký průběh převratu ohrozit. Dalším krokem byl pokus o získání 46. pěšího pluku, tam však celý podnik ztroskotal. Princ se svým štábem se odebral do kasáren pluku, avšak nepodařilo se mu přesvědčit vojáky ani důstojníky, kteří o nějaké revoluci v Paříži nic neslyšeli, že mají před sebou nového vládce Francie. Mezitím se ke svému pluku dostavil jeho velitel podplukovník Taillandier, který zachoval věrnost orleánské dynastii a přiměl k tomu i své vojáky a důstojníky. Taillandier nařídil všechny spiklence i s plukovníkem Vaudreyem zatknout a eskortovat do Paříže. Dělostřelci se i se svými důstojníky vrátili do kasáren. Celá neúspěšná akce trvala pouze jediný den.

Králi Ludvíkovi Filipovi I. se však tento nápad bonapartistů zdál více směšný než nebezpečný. Aby nebyl dělán kolem bonapartistické ideje zbytečný rozruch, rozhodl král prince Karla Ludvíka vůbec nesoudit a poslat jej co možná nejdále od Francie. Bylo rozhodnuto umožnit neúspěšnému pretendentu odjezd do zámoří a král nařídil vydat mu finanční obnos 15.000 franků, aby hmotně nestrádal a mohl se zavést v Americe, kam byl dopraven na francouzské válečné lodi. Ani plukovník Vaudrey a ostatní účastníci převratu nebyli nijak potrestáni, i když byli postaveni před soud.

Vzdor velkorysosti k hlavnímu aktéru puče byli jeho společníci postaveni dne 6.1.1837 před porotní soud. Porota ale na základě faktu, že hlavní viník byl propuštěn na svobodu, rozhodla o jejich nevině. Verdikt poroty byl veřejností přijat s nadšením a na počest osvobozených byla uspořádána hostina, jíž se účastnili i porotci. Rozhodnutí strassburské poroty bylo sice králem i vládou respektováno a vláda do případu dále nezasahovala, nicméně se snažila zamezit podobným událostem. Sněmovně byly předloženy návrhy dvou zákonů - tzv. disjunkčního, stanovícího rozdělení pachatelů civilním a vojenským soudům podle jejich příslušnosti a dále zákona o mimořádných opatřeních. Předloha disjunkčního zákona byla ale sněmovnou zamítnuta a vláda návrh druhého zákona sama stáhla.

1852.
(A. DAYOT: Le seconde empire).

Nelze nevidět, že celý tento pokus o státní převrat byl ve srovnání s předchozími bourbonskými aktivitami podobného rázu jen jakousi miniaturní a poněkud groteskní kopií. Proti nim mohl vykázat snad jediné pozitivum - na princovu stranu se přidal Vaudreyův dělostřelecký pluk. Zajímavá, i když těžko pochopitelná, je velmi umírněná reakce krále Ludvíka Filipa, který projevil velkorysost, podobně jako v předchozím případě bourbonské pretendentky a to přes špatné zkušenosti, které měla orleánská vláda s princem Ludvíkem Napoleonem z roku 1831.

Na královnu Hortensii působil synův nezdar tak, že onemocněla a na podzim roku 1837 zemřela. Měsíc před její smrtí k ní přijel do zámku v Arenenbergu princ Karel Ludvík, který se tajně vrátil z Ameriky. Francouzská vláda byla jeho příjezdem velmi znepokojena. Požádala vládu Švýcarska, aby byl princ neprodleně vykázán ze země. Svůj požadavek podepřela vysláním jednoho armádního sboru na švýcarskou hranici. Švýcaři, kterým se tón ultimata vůbec nelíbil, je zdvořile leč rozhodně odmítli a zahájili přípravy k válce. Princ se však rozhodl ušetřit Švýcarsku, které jej pohostinně přijalo, pravděpodobnou porážku a odjel tajně do Anglie.

Zatímco royalistům vynesl jejich pokus o třetí bourbonskou restauraci pouze velkou celonárodní blamáž, neúspěšný pokus prince Ludvíka Napoleona přinesl oživení sympatie Francouzů a posílení národní nostalgie po skvělé napoleonské éře, kdy Francie byla první velmocí evropského kontinentu. Princ Ludvík Napoleon využíval svého nuceného exilu v Anglii k získávání konexí v kruzích vysoké politiky a také k podpoře šíření bonapartistické propagandy ve Francii. Finančně dobře zajištěn, podporoval penězi štědře dvoje bonapartistické noviny „Le Capital“ a „Le Commerce“. Napsal a vydal knihu „Napoleonské ideje“, ve které dokazoval, že císař Napoleon I. byl vykonavatelem odkazu Velké revoluce, který uspíšil nastolení panství svobody a prosperity. Jeho války měly jediný cíl - zjednat pro Francii spravedlivý mír a zajistit francouzskému národu pokojný život v přirozených a bezpečných hranicích. Tato bonapartistická propaganda padala ve Francii na úrodnou půdu. Sílící probonapartistické nadšení francouzské veřejnosti počalo vzbuzovat obavu v orleánských vládnoucích kruzích. Proto se vláda rozhodla přebít tuto kartu ještě silnějším trumfem - po delším vyjednávání s britskou vládou převezla v červenci 1840 francouzská válečná loď z ostrova Svaté Heleny tělesné ostatky císaře Napoleona I., které byly s velikými vojenskými poctami uloženy v kryptě Domu invalidů. Celou Francií se valila vlna obdivu k velikému císaři a bonapartistické nostalgie. Za těchto okolností nebylo divu, že bonapartisté přecenili náladu obyvatelstva a v tomto smyslu informovali prince-pretendenta, který netrpělivě vyčkával v Anglii na příznivý okamžik.

Dne 4.8.1840 vstoupil princ Ludvík Napoleon v doprovodu generála Montholona, hraběte Persignyho a Dr. Conneau spolu s 50 ozbrojenými muži na loď a o dva dny později se vylodil v Boulogne. Avšak pokus o získání posádky se nezdařil a v přestřelce byly zabity dvě osoby. Princ-pretendent byl dopaden i se svými společníky na útěku a již 28.8.1840 byl postaven před soud. Tentokrát byly následky pro prince horší než před čtyřmi roky. Po delším řízení jej soud 6.10.1840 odsoudil k doživotnímu vězení na pevnosti. Následujícího dne byl princ-pretendent dopraven na pevnost Ham, kde měl strávit zbytek života.

Zdálo by se, že tím kariéra neúspěšného uchazeče o francouzský trůn končí. Avšak princ Ludvík Napoleon proměnil svou vězeňskou celu na pracovnu spisovatele v oboru politické a vojenské problematiky. Ve vězení přečetl mnoho knih a sám napsal knihu o Anglii, knihu „O zničení pauperismu“, knihu „O minulosti a budoucnosti dělostřelectva“ a článek o možnosti prokopání kanálu na Panamské šíji pro spojení Atlantického a Tichého oceánu. Rovněž psal články o cukrovarnickém průmyslu i mnoha politických otázkách a zároveň vedl obšírnou korespondenci se svými stoupenci a využíval sympatií, které svým osudem budil u mnoha lidí. Mezitím sympatie mezi lidem k princi-pretendentovi neustále rostly. Strana bonapartistů početně velmi posílila a jejich vliv neobyčejně vzrostl.

Po šesti letech princova pobytu v žaláři se podařilo straně bonapartistů připravit a zorganizovat jeho útěk. Využili k tomu stavebních oprav objektu pevnosti a pomocí zedníka Jeana Michela Badingueta (1809-1883) propašovali princi do žaláře zednické šaty. Princ pak v převleku za zedníka vyšel z pevnosti a okolo stráží prošel tak, že přes rameno nesl prkno, které mu zakrývalo obličej. Útěk se uskutečnil 22.5.1846 a již 24.5.1846 vystoupil v Anglii z lodi, která na něho při útěku čekala. Zedník Badinguet, který princi pomohl k útěku, obdržel od císaře Napoleona III. roční penzi 1.200 franků. Protož jméno Badinguet se později stalo hanlivou přezdívkou pro Napoleona III., jeho původní nositel změnil své jméno na Jean Michel Radot.

Další roky se princ zdržoval v Anglii, kde vyvíjel čilou politickou činnost. Zde se po dvou letech dočkal únorové revoluce ve Francii. Když byla touto revolucí 24.2.1848 smetena orleánská dynastie a král Francouzů Ludvík Filip I. i s rodinou prchal do emigrace, mimochodem rovněž do Anglie, považoval princ Ludvík Napoleon situaci za vhodnou k naplnění svých politických ambicí. Vrátil se do Francie, kde se prosadil vzdor prvotním negativním reakcím ze strany republikánů. Po potlačení povstání republikánů, které vypuklo v červnu 1848 v Paříži jako odezva na zrušení národních dílen, zavedených po únorové revoluci k odstranění masové nezaměstnanosti, se upevnily i pozice bonapartistů. Dne 13.10.1848 byl zrušen zákon o vypovězení členů dynastie Bonaparte z roku 1831. Dne 12.11.1848 byla přijata nová ústava a ve volbách dne 10.12.1848 byl princ Ludvík Napoleon zvolen prezidentem 75procentní většinou - z celkem 7 milionů voličských hlasů bylo pro něj 5,5 milionu. První etapa pochodu k moci tím byla završena.

III. Cíl na dohled

První starostí nově zvoleného prezidenta Napoleona Bonaparta, jak se nyní princ nazýval, bylo upevnit svou moc. I když ještě nebyl císařem, stal se již pánem Francie. Třebaže Ústavodárné shromáždění zasedalo i nadále, ministři vybraní prezidentem z představitelů monarchistických stran, samozřejmě s převahou bonapartistů, zasílali již prefektům na venkově příkazy kácet tzv. „stromy svobody“ a zakazovat veškerá politická shromáždění. Léta prezidentství Napoleona Bonaparta plynula v přípravách Francie a jejího veřejného mínění k vyhlášení druhého císařství. V květnu 1849 bylo do Zákonodárného shromáždění zvoleno 500 monarchistů. Tato většina zatlačovala postupně republikánskou stranu a připravovalo ji o prostředky politického vlivu jako byly noviny, školy, všeobecné hlasování a právo tvořit politické spolky. Hlavní předák republikánské strany Ledru-Rollin byl nucen emigrovat do Londýna. Prezident se postupně zbavil i orleanistické strany, když její ministry nahradil bonapartisty.

Prezident se opíral především o rolnictvo, tak jako jeho velký strýc. Jezdil často na venkov a ve svých projevech hlásal napoleonské ideje. Jeho projevy byly doprovázeny nadšeným skandováním „Ať žije Napoleon!“, které byly postupně stále více vystřídány výkřiky „Ať žije císař!“ Prezident nedával nijak najevo, že by ho podobné projevy uváděly do rozpaků. Byl obklopen svými stoupenci, odhodlanými ze všech sil přispět k obnovení císařství. Mezi prvními to byl jeho nevlastní bratr hrabě Morny, člověk nevšedních organizačních schopností. Dalším z jeho stoupenců byl plukovník Fleury, statečný voják necouvající před žádným nebezpečím. Ten vyhledal v severní Africe plukovníka Saint Arnauda a pozval jej do Paříže. Čekalo ho tam povýšení do generálské hodnosti a jmenování ministrem války. Mezi jeho první ministerské počiny patřil rozkaz odstranit ze všech kasáren a vojenských objektů dekret z roku 1848, který opravňoval Ústavodárné shromáždění požadovat ozbrojenou sílu. Policejním prefektem byl ustanoven bonapartista Maupas, pařížským posádkovým velitelem byl jmenován spolehlivý generál Magnillan a neméně spolehlivý generál Avaustine byl jmenován velitelem národní gardy. Další bonapartisté stanuli v čele branných sil Paříže. Zkušenosti s nezdařenými puči ve Strassburgu a Boulogni byly náležitě využity a zúročeny a byla učiněna všechna opatření, aby tentokrát všechno vyšlo. Když nabyl prezident přesvědčení, že všechny vojenské síly Paříže a okolí jsou v jeho rukou a budou bezpodmínečně poslouchat, rozhodl se nečekat na konec své prezidentské plné moci a provedl převrat.

(A. DAYOT: Le seconde empire).

Dne 2.12.1851 vydal dekret, kterým rozpustil Zákonodárné shromáždění a povolal k volebním urnám francouzský národ podle všeobecného volebního práva. Výkonná moc povstala proti moci zákonodárné. Aby prezident vyloučil jakýkoliv odpor, nařídil zatknout v noci z 1. na 2.12.1851 hlavní vůdce politických stran, přirozeně kromě bonapartistů. Když se přesto pokusilo sejít asi 200 poslanců, vojsko je jednoduše pozatýkalo a odvedlo do vězení. Tam, kde se republikáni, orleánisté nebo royalisté pokusili vyvolat v ulicích srocení a nepokoje, zakročily vojenské oddíly, které procházely městem a několika salvami do sběhlých davů vyčistily a uvolnily ulice. Asi 26.000 osob bylo uvězněno, z toho 15.000 odsouzeno do vyhnanství - z nich 9.500 do Alžíru, 250 do Cayenne, ostatní do jiných kolonií. Tak byl učiněn rozhodný krok k trůnu. Hlasování bylo stanoveno na den 20.12.1851. 7,5 milionů voličů se vyslovilo: „Národ si přeje zachování vlády prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparta a zmocňuje ho k sestavení nové ústavy na základech, které vyslovil 2. prosince 1851.“

Po tomto zmocnění již vlastní ústavní dílo nepředstavovalo žádný zvláštní problém. Ústava obsahovala mimo jiné ustanovení, že prezident, volený nyní již na 10 let (místo čtyř let dle znění dřívější ústavy), byl z výkonu své funkce odpovědný toliko národu, tedy nikoliv parlamentu, tj. byl de facto neodpovědný. Národ svou vůli projevoval plebiscitem a jedině na jeho základě bylo možno odvolat prezidenta před uplynutím jeho funkčního období. Dle nové ústavy měl prezident širokou pravomoc: právo samostatně sjednávat smlouvy s jinými státy, vyhlašovat válku a stav obležení, ustanovovat osoby do všech úřadů a rovněž měl právo vydávat zákony. Všechny vojenské osoby a všichni civilní zaměstnanci ve státní sféře museli jemu osobně skládat přísahu věrnosti a poslušnosti jako panovníkovi. Jít ještě dále ve stanovení prezidentových práv nebylo možno. Zbývalo jen místo málo srozumitelného označení vládce státu „prezident“ použít slovo „císař“ a místo 10 let napsat znaménko nekonečna. Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2.12.1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterou stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 milionů francouzských voličů řeklo své „Ano“ obnovenému císařství. Slavnostní vjezd nového císaře Napoleona III. do Paříže pak ukončil druhou etapu pochodu k moci. Politické kroky Ludvíka Napoleona Bonaparta, nyní císaře Napoleona III. z let 1848-1852 nesou až nápadné stopy činů jeho strýce z období 1799-1804.

IV. Konečně v cíli - druhé Císařství

Politické cíle Napoleona III. zůstávaly utajeny jak protivníkům, tak spojencům. Historikům, kteří je popisují a pokoušejí se o jejich výklad zpravidla hrozí, že upadnou do pasti nastražené jak Napoleonem samotným, tak i soudobými či pozdějšími vykladači dějin, kteří přistupovali k tomuto výkladu často s ideologickými klapkami na očích. Pravděpodobně nejspolehlivějším prostředkem, jak přistupovat k hodnocení historických dějů je zjištění, zda ten či onen zahraničně politický krok politika, státníka nebo vojevůdce, o kterého se jedná - v tomto případě zakladatele II. císařství - přinesl jeho státu jako velmoci prospěch, či zda krátkodobě nebo dlouhodobě její zájmy poškodil. Můžeme tak učinit zejména proto, že od konce éry II. císařství v roce 1870 uplynula dostatečně dlouhá doba, aby veškeré emoce, pochopitelné u současníků, již vyhasly a aby se veškeré dějinné kroky projevily i se svými důsledky.

Nový císař obnovením císařství v roce 1852 roztrhal všechny smlouvy z roku 1815, které kodifikovaly obnovení „legitimního“ bourbonského království a vyobcování dynastie Bonaparte z Francie i z politického jeviště Evropy na věčné časy. Je však věčnou, byť na veřejnosti zuřivě popíranou zásadou, že veškeré i sebeslavněji vyhlašované smlouvy a mezinárodní dohody platí jen tak dlouho, pokud je dosti síly a moci a také politické vůle, aby jejich platnost bylo možno vynutit vojenskou silou, to jest pokud vyhovují skutečným poměrům geopolitickým. Jakmile se tyto poměry mění, mění se i výklad těchto traktátů, nebo se jich prostě nedbá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Prostě se v celé Evropě nevyskytl nikdo, kdo by byl ochoten ve jménu smluv z roku 1815 rozpoutat válku proti Francii. Jedno zahraničně politické riziko bylo tedy překonáno. Restituované císařství bylo nyní třeba pevně ukotvit v areopagu evropských mocností a to jak z důvodu mezinárodně politických, tak i vnitropolitických.

Bonapartistické císařství totiž postrádalo to, co vyznačovalo všechny ostatní evropské mocnosti - legitimitu - kterou mu mohl dodat pouze čas. Je jasné, že kdyby v roce 1815 zvítězil u Waterloo a v případných dalších bitvách císař Napoleon I. a kdyby se bonapartistické císařství udrželo proti náporu mocností nepřátelské koalice, bylo by v polovině XIX. století Francouzské císařství prodlením času již stejně legitimní, jako kterákoliv jiná evropská monarchie. Avšak mezi bitvou u Waterloo a slavným vjezdem císaře Napoleona III. do Paříže 2.12.1852 uplynulo více než 37 let a předchozí císařská vláda trvala pouze necelých 11 let. To byla relativně dosti krátká doba na etablování císařství v rodině ostatních evropských monarchií. Kromě toho tu byl zjevně revoluční původ bonapartovské říše, který ležel mnohým evropským monarchům „z Boží milosti“ silně v žaludku. Také tu byly nepříjemné vzpomínky panujících dynastií, které v éře prvního Francouzského císařství přišly o trůn a poddané, nebo aspoň zažívaly strach, že se jim tak stane.

Avšak ani sám obnovitel císařství a nový císař Francouzů nebyl v tak pevném postavení, jak se nová moc snažila prezentovat navenek i uvnitř státu. II. císařství se stejně jako I. císařství opíralo především o venkov, o drobné a střední rolnictvo, které svůj majetek nabylo mnohdy za Velké revoluce a po celou dobu bourbonské restaurace žilo v obavách, aby o něj nepřišlo nějakou šlechtickou restitucí. Pád Bourbonů v roce 1830 venkov uvítal, ale nový orleanistický režim byl vládou finanční plutokracie a bohatého měšťanstva. Francouzskému venkovu byl a po celou dobu zůstal v podstatě cizí. Proto venkov přijal obnovené císařství s uspokojením jako záruku stability v držení majetku, pořádku a odtud pramenící prosperity. A venkov tvořil většinu obyvatelstva Francie. Odtud tedy císařství žádné podstatné nebezpečí nehrozilo.

Pokud se týkalo obyvatelstva měst, radikální republikáni byli při obnově císařství potlačeni silou a zbaveni svých vedoucích předáků, kteří byli jednak uvězněni, jednak uprchli do emigrace. Přívrženci Bourbonů i přívrženci svrženého krále Ludvíka Filipa byli vývojem zcela marginalisováni a odsouzeni k bezvýznamnosti. Většina městského obyvatelstva, drobní živnostníci a řemeslníci, očekávala od obnoveného císařství hospodářský růst a tudíž i prosperitu, takže ani z této strany nehrozilo císařství žádné ohrožení. Ostatně císařská policie byla tak výkonná, že byla schopna odhalit a v zárodku potlačit každé destruktivní hnutí, namířené proti režimu. Prozatím tedy odnikud uvnitř státu nehrozilo žádné nebezpečí. Avšak jak řečeno, tento stav byl pouze prozatímní a jeho trvání bylo podmíněno tím, že se ani uvnitř ani zvenčí nestane nic, co by politickou a v souvislosti s tím i ekonomickou základnou státu otřáslo.

Případná neúspěšná válka nebo větší ekonomická krize, event. kombinace obojího mohla postavit obnovené císařství před otázku života a smrti. Každý zakladatel státu, stejně jako jeho obnovitel, je v podstatě odsouzen k povinnosti být úspěšný uvnitř i navenek. V opačném případě mu hrozí to, co potkalo zakladatele dynastie Napoleona I. v roce 1814 a pak znovu v roce 1815 a nakonec i císaře Napoleona III. v roce 1870. Zcela správně to vystihl sám první císař, když na sklonku své vlády v roce 1814 vysvětloval, proč nemůže přijmout podmínky diktované nepřátelskou koalicí, které byly pro Francii nevýhodné a pro něho osobně ponižující. Řekl tehdy: „Nemohu se objevit v Paříži poražen; kdybych byl svým vlastním vnukem, mohl bych si dovolit předstoupit před Francii po prohrané válce, tuto výhodu však já nemám!“ Tím vystihl nejlépe celou podstatu problému. Napoleon III., který byl obnovitelem císařství, si stejně jako jeho velký strýc nemohl dovolit utrpět neúspěch, ať již na poli vnitřní nebo zahraniční politiky. Tento fakt pak jeho situaci značně problematizoval a je třeba jej mít neustále na zřeteli, aby bylo možno pochopit všechny jeho kroky jak na poli vnitřní, tak zejména zahraniční politiky.

(A. DAYOT: Le seconde empire).

Císař Napoleon III. byl inteligentní a průbojný politik, měl značný státnický rozhled a bohaté životní zkušenosti, které jej naučily trpělivosti a rozvaze. Uměl promýšlet všechny svoje tahy a také vyčkávat příznivou chvíli. Jestliže se rozhodl pro řešení, které bylo podle jeho přesvědčení nejlepší, dovedl je sledovat s urputnou vytrvalostí. Dospěl-li k názoru, že přišel čas jednat, nic jej nemohlo zastavit. Jeho slabinou bylo, že nebyl geniálním vojákem a vojevůdcem jako jeho velký strýc, avšak tento nedostatek, kterého si ostatně byl dobře vědom, se snažil kompenzovat odvahou dobrodruha a dobyvatele, stejně jako rozhodností hazardního hráče. Dovedl také velmi dobře používat lsti a intrik, byl-li přesvědčen, že je to ku prospěchu věci. Z osobností vysoké politiky francouzského státu se nejvíce podobal králi Ludvíkovi XI., který vládl Francii v XV. století, nebo kardinálu Richeliemu, který řídil osudy Francie v XVII. století.

Jako program své vlády si Napoleon III. vytkl vysoký cíl - vrátit Francii velmocenské postavení, jaké zaujímala za vlády jeho strýce. Jeho bystrý rozum a značný přehled v mezinárodní politice, který získal v předchozích letech dlouhého čekání na císařský trůn, mu říkaly, že je to úkol obtížný, který bude trvat dlouhá léta, ba pravděpodobně desetiletí, ale splnitelný. Pokud ovšem bude postupovat opatrně a zejména, pokud se mu podaří co možná nejvíce a nejdéle zastírat své pravé cíle před partnery ve hře. A skutečně, jeho politika, kterou prováděl jako vládce Francie, ať již jako prezident nebo jako císař, byla politikou postupných kroků. Jejich skutečný cíl a dosah zůstával utajen nejen jeho protivníkům, ale i jeho spojencům. Byl si dobře vědom toho, že dnešní spojenec může být zítra tím nejhorším nepřítelem.

Především tu byla koalice mocností, které v letech 1814-1815 přivedly k pádu jeho strýce. Tuto koalici však, jako všechny předchozí i následující, oslabil a postupně rozložil běh času a různost zájmů. Její čtyři nejsilnější mocnosti, Velká Británie, Rusko, Rakousko a Prusko, se v letech 1815-1848 se svými zájmy jedna od druhé tak vzdálily, že státní zájem každé z nich byl v mnoha případech přímo protichůdný státním zájmům ostatních.

To platilo zejména o vztahu Ruska a Velké Británie. Zatímco Rusko bylo vlivem svého cara Nikolaje I. přímo baštou politické strnulosti a oporou všeevropské reakce, provozovala Velká Británie politiku, kterou charakterizoval příměr o věčném boji mezi „medvědem a velrybou“. Zájmem Ruska bylo proniknout na Balkánský poloostrov, mocensky jej ovládnout, zmocnit se v té či oné formě kontroly nad Bosporem a Dardanelami, které by se tím staly výpadní branou ruského loďstva do Středozemního moře. Dalším ruským cílem bylo ovládnout Kavkaz a upevnit tam postavení Ruska v Malé Asii. Zájem Velké Británie byl přímo protichůdný - nedovolit, aby se toto vše Rusku podařilo. Britské obavy z ruské expanze měly hlubší historické kořeny.

Rusko vedlo četné války již za dynastie Rurikovců, ty ale byly vesměs omezeny na střety se sousedními státy. Jedinou větší expanzí bylo dobytí Sibiře, započaté za vlády cara Ivana IV. Hrozného (1530-1538-1584) kozáckým atamanem Jermakem v roce 1581. Do evropských záležitostí začalo Rusko ve větší míře zasahovat až za romanovské resp. holštýnsko-gottorpské dynastie. Zde byl protagonistou car Petr I. Veliký (1672-1682-1689-1725), který započal mimo jiné serii válek s Tureckem, které se pak táhly jako příslovečná červená niť ruskými dějinami - ostatně ještě za I. světové války stály oba státy v opačných táborech. Ruská expanse, v evropských oblastech zaměřená především na turecké panství na Balkáně se snahou proniknout do Středomoří, sílila úměrně tomu, jak slábla Osmanská říše. Ke konci XVIII. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké (1729-1762-1796) vznikl dokonce projekt na demontáž tureckého panství a renesanci Byzantského císařství, které mělo být ruskou sekundogeniturou. Pro tyto plány byl získán i římskoněmecký císař Josef II. (1741-1765-1780-1790) a s těmito záměry byla vedena i rusko-rakousko-turecká válka v letech 1787-1792. Přeskupování mocenských zájmů a sil v Evropě následkem Francouzské revoluce a koaličních válek vedlo k tomu, že turecké a balkánské záležitosti byly odsunuty na vedlejší kolej, nicméně ani v té době rusko-turecké konflikty neumlkly zcela.

Názornou ukázkou toho, že ruská snaha o získání středomořských základen byla praktikována i v této době, jsou Iónské ostrovy. Při Napoleonově výpravě do Egypta v roce 1798 dobyli Francouzi i některé středomořské ostrovy, aby získali potřebné základny pro usnadnění komunikace s proponovanými územími na východě. Tak byly obsazeny ostrovy Malta či Korfu (Kerkyra, Korkyra). Druhý z nich je největší ze sedmi Iónských ostrovů, kam dále náleží Zakynthos (Zante), Ithaka (Ithaki), Kefallonia, Leukas, Paxos, Kythéra (Cerigo) a řada menších ostrůvků. Iónské ostrovy v historii několikrát změnily majitele. Benátky (Republika svatého Marka) získaly v roce 1386 Korfu, v průběhu XV. století pak celé souostroví. Francouzská hrozba v roce 1798 přiměla Turecko a Anglii, že připustily veplutí ruské eskadry do Středozemního moře. Rusové sice dobyli Iónské ostrovy, ale nemínili se jich vzdát. Vytvořili na nich podle smlouvy z 21.3.1800 Republiku sedmi spojených ostrovů pod ruskou svrchovaností. Až v roce 1809 se podařilo Angličanům vystřídat je v jejich panství. Anglii pak bylo území pod názvem Spojený stát sedmi Iónských ostrovů potvrzeno dohodou z 5.11.1815. Anglie toto teritorium držela pak ještě téměř půl století, až byla pod tlakem okolností nucena vydat je Řeckému království 2.6.1864.

Velká Británie jako mocnost, profitující z právě probíhající průmyslové revoluce, vyznávala hodnoty buržoasní demokracie a tržního hospodářství s minimem státních zásahů. Na britském území nacházeli azyl různí revolucionáři, prchající právě ze států ovládaných nebo kontrolovaných mocnostmi Svaté aliance, což již samo o sobě bylo důvodem k nejrozmanitějším třenicím mezi britskou politickou reprezentací a vládami ostatních evropských mocností, zvláště pak carského Ruska. S trochou nadsázky lze vzájemný poměr Ruska a Velké Británie po celé XIX. století přirovnat k poměru mezi USA a SSSR v různých etapách éry „studené války“ - chvílemi napjatější, chvílemi uvolněnější, ale vždy naplněný vzájemnou nedůvěrou a oboustrannou ostražitostí.

Pokud se týče ruských zahraničně politických aspirací na velmocenské rozpětí v oblasti Bosporského průlivu a Balkánu na jedné a Zakavkazska na druhé straně, nechtěli a nemohli Angličané přistoupit na žádnou z těchto kombinací. To vše by znamenalo opanování Turecka Ruskem a poté by mohlo Rusko nesrovnatelně snadněji ovládnout i Persii. To by pak umožnilo Rusům ovládnout nebo kontrolovat Afghanistán a tím i přístup do Indie, která byla v té době „perlou britské koruny“. Britské panství nad touto nejvýnosnější kolonií by tím bylo smrtelně ohroženo. Všechny uvedené skutečnosti působily pak ve vztahu Ruska a Velké Británie latentní napětí, které trvalo až do počátku XX. století. Z hlediska císaře Napoleona III. byl tento stav velmi výhodný pro Francii a bylo možno z něj dlouhodobě těžit.

Dále zde bylo Německo, přesněji řečeno obě německé mocnosti - Rakousko a Prusko. Jejich vzájemný vztah se vyznačoval soupeřením o moc a vliv v Německu a obapolnou nedůvěrou. Po skončení války v roce 1815 získalo Rakousko v Německu postavení vedoucí mocnosti, mající zájem jedině na tom, aby dosažený stav byl trvale, nebo pokud možno co nejdéle zakonzervován a aby se s ničím „nehýbalo“ a nedocházelo k žádným další změnám. Naproti tomu Prusko jako mocnost dynamická se snažilo převzít vedení v Německu a Rakousko buď z Německa vytlačit, nebo rozdělit a jeho německé země (české a alpské země, včetně Jižních Tyrol a Terstu) absorbovat. Tyto politické koncepce se vyvíjely postupně a oba způsoby řešení měly své příznivce i odpůrce jak v rozhodujících politických kruzích, tak i mezi vzdělanými vrstvami v celém Německu. I tento stav věcí, vyznačující se stále se stupňující prusko-rakouskou animositou, byl pro nově ustavené Francouzské císařství velmi příznivý a umožňoval nejrůznější politické kombinace, které by případně mohly přinést značný zisk Francii.

A do třetice Itálie, rozdělená po Vídeňském kongresu v roce 1815 na několik větších a menších států s vládnoucími dynastiemi, které sice byly v důsledku Velké francouzské revoluce a následného napoleonského panství v Itálii na čas odstraněny, ale po bitvě u Waterloo vesměs restaurovány. Navíc severní část Itálie byla jako Lombardsko-benátské království přičleněna k Rakousku, to jest anektována státem, který viděn optikou italských nacionalistů byl etnicky zcela cizí. Důsledkem tohoto stavu byla nespokojenost šířící se z vrstev vzdělanců do celého italského národa, která byla umocňována praktikami, jaké při svém vládnutí používala vrchnost, nastolená v roce 1815. To vyvolávalo neustálé revoluční vření na celém Apeninském poloostrově, projevující se již od 20. let XIX. století tu v jednom, tu v jiném z italských států různými spiknutími a pokusy o revoluční vystoupení, které sice byly nakonec vždy potlačeny, aby po nějakém čase opět propukly na jiném místě poloostrova. V předchozím jsme se zmínili o tom, že jednoho z těchto pokusů o revoluci se účastnil v roce 1831 i princ Karel Ludvík Napoleon, tedy nynější císař Napoleon III.

Zvláště rok 1848 byl v Itálii velmi bouřlivý. Počátek byl 12.1.1848 na Sicílii, kde vypuklo povstání požadující ústavu z roku 1812. Další povstání bylo 17.3.1848 v Benátkách, kde po týdenních pouličních bojích byla vyhlášena Benátská republika a vztyčena italská trikolora, zakázaná od roku 1815. Následovaly revoluční výbuchy v Miláně, Modeně, Parmě a Piacenze a posléze i v Římě, Toskánsku a Neapolsku. Situaci ještě zkomplikovalo vystoupení sardinského krále Karla Alberta proti Rakousku na straně italských nacionalistů. I tato situace byla příznivá pro uplatňování různých politických kombinací v zájmu nového císařského režimu ve Francii. Navíc ve prospěch Napoleona III. mluvila okolnost, že byl z doby své revoluční angažovanosti osobně znám v kruzích italských nacionalistů a měl slušnou místní a osobní znalost tamní problematiky.

Prvním zahraničně politickým aktem nové vlády Francie, tehdy ještě v čele s prezidentem Napoleonem Bonapartem, byla vojenská intervence v Itálii v roce 1849. Této akci předcházelo italské národní povstání v roce 1848 a následná národně osvobozenecká válka. Tento boj, namířený nejen proti Rakousku jako mocnosti, okupující severní Itálii a často se vojensky vměšující do tlumení revolučního ruchu na Apeninském poloostrově, ale i proti dalším režimům dosazeným v Itálii po pádu napoleonské soustavy v roce 1815, přinesl mimo jiné i pád světského panství papežů v Římě a vyhlášení Římské republiky. Zatímco v roce 1848 se revoluce vítězně šířila po celé Itálii, nastupující rok přinesl nástup kontrarevoluce. Rakouská armáda zahájila ofensivu v severní Itálii a porážela mnohem početnější, ale špatně vedená vojska italských nacionalistů jedno po druhém.

Za této situace se 24.4.1849 vylodil v přístavu Civitavecchia francouzský intervenční sbor pod velením generála Oudinota, který prohlásil, že přichází zabránit rakouské vojenské intervenci a dosáhnout dohody mezi papežem Piem IX. (1846-1878) a římským lidem s cílem ustanovit režim, který by byl vzdálen jak kněžské svévole, jednou provždy zmařené, tak i anarchie poslední doby. Již toto zdůvodnění francouzského zásahu bylo dvojznačné: republikáni v něm mohli nalézt důraz na zamezení intervence rakouského vojska a tím i rakouské okupace Říma, která by vedla k restauraci původního panství kněžstva; konzervativci v něm mohli nalézt příslib „odstranění anarchie poslední doby“ a příslib obnovení papežské vlády, byť i omezené nějakou případnou dohodou mezi papežem a římským lidem. Nakonec však došlo k boji mezi francouzským expedičním sborem a vojskem Římské republiky, které bylo poraženo a papežské panství bylo obnoveno.

Tento první zahraničně politický akt vlády prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparta byl ve svých dlouhodobých důsledcích neúspěchem, neboť znamenal trvalé zatížení francouzské politiky až do pádu II. císařství v roce 1870 závazkem ochrany světského panování papežů a tím i vzniku odia nepřátel italské národní jednoty. Francouzská armáda, která proti původnímu záměru prezidenta byla nucena zůstat v Římě až do konce císařství, byla jedním z důvodů, proč se Italové v roce 1866 ve svém boji proti Rakousku za dovršení národního sjednocení orientovali na Prusko a rovněž v roce 1870 sympatizovali s Prusy a jimi vedenými Němci v boji proti Francii. Jedinou slabou útěchou, která však Francii ani bonapartistickému režimu nepřinesla žádný trvalý prospěch, byl potlesk francouzských klerikálů, radujících se ze sepětí zájmů Francie a papežského Říma. Také francouzští royalisté a orleanisté uvítali francouzskou vojenskou angažovanost v Římě, ovšem z jiných důvodů - byli si vědomi potíží a komplikací, které si tím režim Ludvíka Napoleona Bonaparta přivodil a neměli žádný důvod, proč by se z tohoto vývoje neradovali.

V. První císařská dekáda – úspěchy a triumfy

Naproti tomu úspěšným byl další zahraničně politický akt Francie, tentokrát již císařské, kterým byla účast na tzv. krymské či východní (orientální) válce 1854-1856 v koalici s Velkou Británií a Tureckem a od roku 1855 též se Sardinií proti Rusku. Ze strany Ruska tu byla již tradiční záminka - carova ochrana sultánových křesťanských poddaných. Je sice pravda, že turecký režim dovedl nakládat se svými křesťanskými poddanými s krutostí, nezvyklou na tehdejší evropské poměry, na druhou stranu je ale nutno konstatovat, že evropské mocnosti si těchto věcí „povšimnuly“ jen tehdy, pokud to bylo v souladu s jejich momentálním kursem zahraniční politiky. Konflikt, který byl výsledkem zahraničně politické linie ruského cara Nikolaje I. (1825-1855), usilujícího o uskutečnění svých balkánských plánů vojenskou silou, začal již o rok dříve. V červnu 1853 dva ruské armádní sbory obsadily podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko (obě dnes tvoří součást Rumunska), které byly pod tureckou suverenitou a zanedlouho byly zahájeny vojenské operace proti tureckému vojsku na Dunaji. Současně propukly rusko-turecké boje i na Kavkaze. Ruské válečné loďstvo pod velením admirála Nachimova přepadlo a zničilo 18.11.1853 v tureckém přístavu Sinop turecké lodi, vezoucí na Kavkaz vojenské posily a válečné zásoby a tím vymetlo tureckou vlajku z Černého moře. Ohrožení Turci se dovolávali vojenského zákroku spřátelené Velké Británie, o které věděli, že nestrpí rozšíření ruského panství v černomořské oblasti.

Návrat z krymské války.
(A. DAYOT: Le seconde empire).

Za tohoto vývoje událostí nastal příznivý okamžik pro politiku nového císařství a jeho úsilí, pokořit nejmocnější ze čtyř velmocí bývalé protinapoleonské koalice - Rusko. Napoleon III. se chopil příležitosti k vítězné válce proti Rusku po boku Velké Británie. Ze zkušeností svého velkého strýce věděl, že Anglie ještě žádnou válku neprohrála, že sice prohrává bitvy, ale vyhrává války. Za situace, kdy by po boku obnoveného císařství bojovala mocnost s největším průmyslovým potenciálem tehdejší Evropy a nejsilnějším válečným i obchodním loďstvem, byla naděje na vítězství více než jistá. Své skutečné úmysly a cíle samozřejmě uchovával císař Napoleon III. hluboko ve svém nitru a nesvěřoval se s nimi ani svým britským spojencům, dokonce ani svým nejbližším důvěrníkům. Kromě porážky nejdůležitějšího a vojensky nejsilnějšího člena Svaté aliance - Ruska - a tím i odčinění neúspěchu svého strýce v roce 1812, choval císař ještě další plány na revizi mapy Evropy - osvobození Polska od ruského panství a tím vzniku státu, který by byl s Francií v takovém či onakém spojeneckém svazku, jako bylo Varšavské knížectví v letech 1807-1814; samostatné Polsko by zároveň pomáhalo držet na uzdě Prusko i Rakousko v případě, že by se ocitli ve válce s Francií, neboť pak by jim mohla hrozit válka na dvě fronty. Kromě toho se Napoleon III. obíral myšlenkou sjednocení Itálie a tím i řešením italské otázky pomocí případné kompenzace Rakouska, pokud by toto přistoupilo na dohodu s Francií v této otázce. Tehdy by Rakousko dostalo náhradu na Balkáně za Lombardii a Benátsko, postoupené italskému státu. Císař měl na mysli pravděpodobně podunajská knížectví - Moldavsko a Valašsko, možná i Srbsko, Bosnu a Hercegovinu. V té věci neměl Napoleon III. ještě zcela jasno, doufal však, že v obnoveném Polsku a sjednocené Itálii získá spolehlivé spojence nebo přesněji vazaly tak, jak tomu bylo v éře I. císařství. S těmito smělými myšlenkami se Napoleon III. ovšem pečlivě tajil i před svými britskými spojenci, kterým šlo pouze o porážku Ruska, upevnění Turecka a tím zamezení dalšího ruského postupu na Balkáně a v Zakavkazsku. Naproti tomu císaři Napoleonovi III. byl osud Turecka zcela lhostejný a v celé kause mu šlo pouze o vzrůst prestiže a mocenské váhy Francie.

Francie tedy vystoupila na straně Británie jako ochránce Turecka a protože v této koalici měla ze všech jejích členů nejsilnější pozemní armádu, strhla na sebe postupně vedení vojenských operací. Dobytí Sevastopolu a celková porážka ruských vojsk byla tedy hlavně dílem francouzské armády, což vyplývá i z počtů nasazených vojáků. Francie odeslala v průběhu války na bojiště postupně celkem 310.000 vojáků a ztratila z nich celkem 180.000 mužů. Velká Británie nasadila celkem 98.000 vojáků a ztratila z nich celkem 60.000 mužů. Rusko nasadilo celkem 650.000 vojáků a ztratilo z nich celkem 520.000 mužů. Do těchto ztrát jsou zahrnuti nejen padlí v boji, ale i zemřelí na nemoci i na špatně ošetřená zranění, dále pak těžce a lehce zranění, zajatci, zběhové a trvale nezvěstní. Přímých bojů o Sevastopol se zúčastnilo na 166.000 Francouzů, 54.000 Britů a 180.000 Rusů. Ztráty na padlých a zemřelých činily 39.000 Francouzů, 12.300 Britů a 102.000 Rusů. K dokreslení situace uvedeme základní vojenské statistické údaje pro zúčastněné státy k roku 1853.

Francie měla roku 1853 35,4 milionů obyvatel. Francouzská armáda podle úředních výkazů čítala 570.000 mužů, z nichž 500.000 mužů bylo v Evropě a 70.000 v Alžírsku. V souvislosti se zahájením válečných akcí bylo v roce 1854 povoláno do armády na 80.000 mužů, čímž vzrostl početní stav na 650.000 mužů. V roce 1855 bylo povoláno dalších 150.000 mužů pro doplnění ztrát na bojištích. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 ve francouzské armádě postupně na 800.000 mužů. Z těchto počtů je nutno odečíst 180.000 mužů ztrát.

Velká Británie (včetně Irska) měla roku 1853 27,5 milionů obyvatel. Britská armáda čítala (bez domorodých indických jednotek) 162.000 mužů. V letech 1854 a 1855 bylo naverbováno postupně dalších 138.000 vojáků. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 v britské armádě na 300.000 vojáků. Z těchto počtů je nutno odečíst 60.000 mužů ztrát. Dalších asi 200.000 vojáků sloužilo v řadách domorodých indických jednotek. Mimo to sloužilo v britském válečném loďstvu v letech 1863-1856 na 100.000 mužů.

Evropské Turecko, včetně podunajských knížectví Moldavska a Valašska (dnešního Rumunska), vazalského knížectví Srbska a pozdějších států Bulharska a Albánie, mělo v roce 1853 podle tehdejších oficiálních údajů asi 15,5 milionů obyvatel. Pokud jde o asijské Turecko, nejsou z té doby k dispozici ani přibližné údaje. Početní stav turecké armády byl v úředních zprávách uváděn číslem 540.000 mužů. Úhrnné turecké ztráty za léta 1853-1856 dosáhly počtu 400.000 mužů.

Rusko mělo roku 1853 62 milionů obyvatel. Ruská armáda čítala na 1,200.000 mužů pravidelného vojska včetně gardy (z toho 30.000 důstojníků) a 250.000 mužů kozáckých vojsk (z toho 5.000 důstojníků). kromě toho bylo k dispozici na 200.000 vojáků, kteří byli po patnáctileté službě propuštěni na dobu dalších desíti let na tzv. trvalou dovolenou a mohli být kdykoliv v případě potřeby povoláni k dalšímu výkonu vojenské služby. Z počtu 1,200.000 mužů pravidelné armády patřilo 700.000 mužů k polnímu vojsku, rozdělenému na 14 armádních sborů a 500.000 mužů k záložnímu vojsku, posádkám pevností atd. V průběhu války bylo nejprve povoláno všech 200.000 mužů vycvičených záloh a kromě toho postupně na 1,000.000 nováčků. Protože ani to nestačilo, bylo v roce 1855 mobilizováno i na 500.000 domobranců, kteří však do bojů nezasáhli. Z těchto celkem 3,150.000 mužů je nutno odečíst 520.000 mužů ztrát (120.000 padlých a zemřelých, 400.000 nezvěstných, raněných a zmrzačených).

Za krymské války k námořním bojům, ve kterých by se uplatnila převaha britského loďstva, nedošlo již proto, že Rusové sami postupně potopili lodi své černomořské flotily, aby jimi zatarasili přístup do sevastopolského přístavu. Zcela zanedbatelný význam měly operace spojeneckých loďstev v Baltickém moři a Tichém oceánu. Spojenci se museli omezit pouze na bombardování pobřežních měst a osad. Jedinou výsadkovou operací, kterou však provedly převážně francouzské síly, bylo obsazení malé ruské pevnosti na ostrově Bomarsund ve Finském zálivu. Pevnost byla po dobytí rozbořena a opuštěna a její posádka byla odvezena do Francie do zajetí. Z hlediska vojenské historie patří k nejzajímavějším událostem krymské války první nasazení obrněných válečných plavidel při obojiživelné operaci spojenců - bombardování a dobytí ruské pevnosti Kinburn 14.10.1855. Do této operace nasadili Francouzi tři obrněné baterie LAVE, DÉVASTATION a TONNANTE, které byly nedlouho předtím postaveny v loděnici v Toulonu. Pro Rusy a do značné míry i pro britské spojence byla tato plavidla naprostým překvapením, protože se jednalo v tehdejších podmínkách o naprosto nezranitelnou loď. Novinka se postupně ujala i v ostatních loďstvech a tyto lodi se udržely ve válečných flotilách až do 80. let XIX. století.

Válečná angažovanost Francie v krymské válce vcelku přinesla očekávané výsledky. Mezi ně patřilo dočasné oslabení Ruska, posílení prestiže Francouzského císařství a francouzské armády a konečně i diplomatická izolace Rakouska, tedy další mocnosti bývalé Svaté aliance, která si svou váhavou, ramenářskou politikou znepřátelila jak Rusko na jedné straně, tak Francii a Velkou Británii na straně druhé. To pak připravilo příznivé podmínky pro třetí důležitou zahraničně politickou akci II. císařství.

Třetím, i tentokrát úspěšným zahraničně politickým aktem II. císařství, byla účast na válce rakousko-sardinské 1859. Od roku 1815, kdy byla provedena konečná demontáž napoleonského panství v Itálii, bylo to hlavně Rakousko, které zde získalo vedoucí postavení. Okupací Lombardie a Benátska se stalo vlastně nejsilnějším z „italských států“. Přitom všichni Italové bez rozdílu politických barev pohlíželi na Rakušany jako na Němce a cizáky a jejich panství nad severní Itálií pojímali jako něco cizorodého, co do Itálie nepatří. Pokud se Rakousko v zahraniční politice opíralo o Svatou alianci, tj. o ruského cara a Deutscher Bund, bylo jeho mezinárodní postavení vcelku neotřesitelné. V roce 1849 to byla ruská vojenská intervence, která utlumila maďarské národní povstání a tím udržela Uhry v rámci rakouského soustátí. Bez této intervence by patrně proces rozpadu habsburské monarchie nastal již v revolučních letech 1848-1849. Rovněž v roce 1850 ve vnitroněmeckém sporu mezi Rakouskem a Pruskem se postavil car Nikolaj I. na stranu Rakouska a přinutil tak Prusko k dosti pokořujícímu ústupu na diplomatickém poli a k přijetí rakouských podmínek v listopadu 1850.

Rakousko se pak zato Rusku odměnilo tím, že v roce 1853 a v následujících třech letech místo spojenectví, nebo alespoň příznivé neutrality zaujalo kolísavý postoj, ze kterého nebylo patrno, zda se nakonec nepřidá k britsko-francouzské koalici. Zajisté že v Rakousku byla strana Rusku příznivá, skládající se především z nejvyšší šlechty a vojenského velení v čele s maršálem Radeckým a polním zbrojmistrem Hessem, avšak silnější než jejich hlas byly argumenty těch císařských rádců, kteří se obávali hrozeb ze strany Napoleona III., hrozících francouzskými represáliemi v Itálii a tamních rakouských državách pro případ, že by se Rakousko postavilo na ruskou stranu. Nakonec vše dopadlo tak, že Rakousko neustále oscilovalo mezi britsko-francouzským blokem a Ruskem a tím si rozkmotřilo všechny zúčastněné: pro ruského cara byl rakouský císař zrádným zbabělcem, který se mu za pomoc v letech 1849 a 1850 odměnil tou nejčernější zradou a přízeň císaře Napoleona III. ani Velké Británie si Rakousko rovněž nezískalo, protože vytrvale odmítalo aktivně se zapojit do jejich koalice a připojit se k tažení proti Rusku.

Bitva u Magenty 1859.
(A. DAYOT: Le seconde empire).

Za této situace bylo důležité, že na straně spojenců vystoupilo Sardinské království. Vedoucí sardinský státník hrabě Camillo Benzo Cavour (10.8.1810-6.6.1861) si byl vědom toho, jakou cenu by mohlo mít pro jeho zemi přátelství velmocí jako byly Francie a Velká Británie. Od roku 1848, kdy se Sardinie poprvé postavila do čela hnutí, směřujícího ke sjednocení Itálie, objevil se s ní prvek nesporné autority na italském jevišti, stmelující a do značné míry i usměrňující italské nacionalistické aspirace. Hrabě Cavour, stojící v čele sardinské politiky pochopil, že s vypuknutím krymské války nadešla pro Sardinské království chvíle, kdy bude možno za cenu nevelikých obětí získat pro budoucnost mocné spojence k chystanému obnovení zápasu o italskou národní jednotu. Mezi Sardínií a Ruskem ostatně zavládl napjatý poměr od roku 1848, kdy car přerušil diplomatické styky se Sardínií jako podněcovatelkou revoluce v Itálii a ani později diplomatické styky neobnovil. Proto Sardínie uzavřela koncem ledna 1855 s Francií a Velkou Británií alianční smlouvu, podle které vyslal na Krym po boku spojeneckých armád vlastní vojsko v síle 15.000 mužů, které s dalšími postupnými posilami dosáhlo počtu 21.000 mužů a to nikoliv jako najaté žoldnéřské oddíly, nýbrž jako plnoprávné spojenecké vojsko. Vyslání tohoto kontingentu bylo zlým znamením a špatnou zprávou pro Rakousko. Byla to vyloženě zřetelná pohrůžka a to nikoliv Rusku, které v podstatě nemohl tento drobný kontingent vojska ohrozit více, než spojenecké armády, které již na Krymu byly, ale Rakousku. Spojenci, zejména pak císař Napoleon III. posílali tím do Vídně jasnou pohrůžku: Když nechcete být našimi spojenci vy Rakušané, najdeme si spojence jiné, třeba i vaše nepřátele! Jeden současník poznamenal celkem velmi trefně, že „dělo, které boří Sevastopol, bude také vyhánět Rakušany z Itálie“. S odstupem doby můžeme konstatovat, že to nebyla špatná prognóza. Dalším zlým znamením pro Rakousko byla skutečnost, že Sardinské království zasedlo na pařížské mírové konferenci v roce 1856, která ukončila krymskou válku, jako rovný s rovným po boku vítězných mocností Francie a Velké Británie. A nejen to, po podepsání mírové smlouvy ve dnech 8.-16.4.1856 uspořádal císař Napoleon III. dodatkovou konferenci, na které vystoupil sardinský zástupce s projevem, ve kterém již přímo a otevřeně napadl Rakousko a rovněž i zlořády v Církevním státě, Neapolsku, Parmě a Piacenze a dalších italských malostátech pod rakouským vlivem. Již z toho by mohli rakouští státníci vyvodit závěr, že nad rakouskými državami v Itálii se stahují těžké mraky.

Krize nazrávala ještě další tři roky, až konečně Rakousko vyprovokované zbrojením v Sardínii a znervóznělé hromaděním různých dobrovolnických čet na půdě Sardinského království, podalo sardinskému králi 23.4.1859 ultimatum a když stanovená lhůta vypršela bez odpovědi, vypovědělo Sardinii válku. Je třeba říci, že za celou věcí stál opět císař Napoleon III., který Sardínii závazně slíbil vojenskou pomoc pro případ rakouského útoku. Tento případ nyní nastal - Rakušané byli první, komu povolily nervy a tak se Rakousko ocitlo v roli útočníka a válečného paliče. Byli to Rakušané, kteří vypověděli válku malému Sardinskému království, nikoliv naopak. Skutečností však je, že Rakušané sice vypověděli válku, ale jejich válečné operace se rozvíjely pomalu. Teprve 29.4.1859 zahájila rakouská armáda postup. První oddíly rakouského vojska překročily Ticin, obsadily Novaru, Vercelli a Tortonu, ale místo aby dále postupovaly na hlavní město království Turin, zastavily postup a nehýbaly se z místa. Mezitím 3.5.1859 císař Napoleon III. ohlásil slavnostní proklamací k francouzskému národu vypovězení války rakouskému císaři. V Napoleonově proklamaci se vyhlašovalo, že „jsem nucen sáhnout k meči, abych osvobodil Itálii od rakouského jha až k Adrii“. Zároveň jednal s vůdcem maďarské revoluce z let 1848-1849, v exilu se zdržujícím Lajosem Kossuthem, o případném vzbouření v Uhrách, které by Rakušanům způsobilo nebezpečnou diverzi v týle. Kromě toho Napoleon III. působil svým diplomatickým vlivem ve Velké Británii, kde usnadnil návrat k moci Palmerstonovi, známému jako příznivec italského národního sjednocení. V té chvíli již pochodovaly francouzské armády přes Alpy a Janov do Piemontu na pomoc sardinským vojskům. Zanedlouho vypuklo povstání v Toskánsku, které svrhlo velkovévodu Leopolda a poté i v Modeně a Parmě, odkud museli spěšně uprchnout dosavadní panovníci. Došlo také k povstání v Romagni, která byla součástí papežských držav. Všechna tato území, která setřásla vládu dosavadních panovníků se přihlašovala k panství sardinského krále Viktora Emanuela II. jako „krále jediného a dokonalého“. Dne 4.6.1859 byli Rakušané poraženi u Magenty, 24.6.1859 pak u Solferina. Slovo „poraženi“ není zcela výstižné, protože rakouské vojsko v obou případech ustoupilo v pořádku z bojiště po vcelku nerozhodném boji. Avšak ve vojenství platí zásada, že bitva po které následuje ústup, se pokládá za prohranou. Proto se rakouský císař František Josef rozhodl podepsat 8.7.1859 zastavení nepřátelství na tři dny a poté preliminární mír v městě Villafranca. Rakousko tím přišlo o Lombardsko, zachovalo si však Benátsko. Pokud se týkalo ostatních území, která vyhnala své panovníky či setřásla jejich vládu a připojila se svémocně k sardinskému království, bylo tam sice stanoveno provést restauraci svržených panovníků, avšak tento požadavek splněn nebyl. Vzbouřené oblasti své původní suverény odmítly a Rakousko nemělo dosti sil, aby si vynutilo splnění tohoto bodu násilím. Dalším důsledkem míru bylo provedení plebiscitu v Savojsku a Nizze v březnu a dubnu 1860. Tato území, původně italská, byla v průběhu revolučních válek 1792-1799 a následného napoleonského panství připojena k Francii a v roce 1815 opět od Francie odtržena a připojena k Sardinskému království. Navzdory silné reakci, která tu v roce 1815 a dalších letech zavládla, nepodařilo se z obyvatel těchto zemí, kteří se předtím stali francouzskými občany, udělat opět sardinské poddané, byť i v obou územích se užíval italský jazyk a Savojsko nadto výše bylo kolébkou dynastie, vládnoucí v Sardinském království. Proto se v plebiscitu v roce 1860 rozhodlo obyvatelstvo obou území velkou většinou pro znovupřipojení k Francii. Obyvatelstvo Francouzského císařství tím vzrostlo zhruba o 800 tisíc lidí.

To byl zhruba přehled zahraničně politických aktivit císaře Napoleona III. v prvním desítiletí jeho vlády. Vidíme, že většina jeho zahraničně politických aktivit byla úspěšná. Koalice čtyř nepřátelských mocností, které v letech 1814 a 1815 způsobily pád I. císařství, byla v troskách, státní zájmy jejích jednotlivých členů se nenávratně rozešly a císařská Francie se etablovala jako uznávaná velmoc v areopagu ostatních velmocí. Jeden ze čtveřice bývalých nepřátel - Velká Británie, která nesla hlavní podíl na nešťastné bitvě u Waterloo, byla nyní spojencem Francie. Navíc se zájmy Velké Británie natolik křížily se zájmy Ruska - dalšího z členů bývalé koalice, že jejich vzájemný vztah v průběhu celého XIX. století připomínal spíše stav ozbrojeného příměří, než běžný korektní stav, obvyklý mezi dvěma evropskými mocnostmi. Rusko poražené v krymské válce bylo prakticky vytlačeno na dvě desetiletí z evropské velmocenské hry a soustředilo se víceméně na své vnitřní problémy. Ruské výbojné aktivity se od Balkánu a Kavkazu přesunuly do Střední Asie a na Dálný východ. Porážka Francie roku 1812 byla odčiněna skvělým vítězstvím francouzských vojsk v sevastopolské kampani 1854-1856. Další z bývalých nepřátel, Rakousko, se ocitlo vinou své kolísavé politiky v letech 1853-1856 v izolaci - se svým bývalým spojencem a přítelem Ruskem bylo na smrt znepřáteleno, aniž zato získalo přátelství nebo dokonce spojenectví Francie a Velké Británie. První ovoce této politiky sklidilo Rakousko v roce 1859 ztrátou Lombardska a navíc se zdálo, že to ještě není konec všech komplikací - na obzoru se rýsovala potenciální možnost ztráty i Benátska a navíc latentní vnitroněmecké soupeření mezi Rakouskem a Pruskem neslibovalo Rakousku jako „německé“ mocnosti do budoucna nic dobrého. To všechno skýtalo císaři Napoleonu III. výhodnou pozici a značný manévrovací prostor, vytvořený dvěma vítěznými taženími francouzských vojsk v letech 1854-1856 proti Rusku a 1859 proti Rakousku.

Bitva u Solferina 1859.
Převzato z: Kriegsbilder der österr-ungar. Armee aus dem 19. Jahrhunderte. Wien-Leipzig.

Stinnou stránkou vítězství v roce 1859 byla skutečnost, že jím byl rozpoután běh událostí, jejichž dosah byl mnohem dalekosáhlejší, než císař Napoleon III. předpokládal, když vedl své armády přes Alpy proti Rakušanům. Předně italští nacionalisté, kteří vítali přicházející francouzské armády, byli zklamáni tím, že uzavřený mír Rakousku ponechával Benátsko. Papež, který si zachovával své světské panství jen díky francouzské vojenské přítomnosti v Římě, byl pobouřen ztrátou své provincie Romagni, kterou vzbouření poddaní svémocně připojili k Sardinskému království a rozhodně popíral právo kohokoliv měnit hranice Církevního státu. Když pak nakonec došlo k rozšíření Francie o Savojsko a Nizzu, způsobilo to velké pohoršení všech, kteří byli tak či onak událostmi v roce 1859 poškozeni, tj, rodu habsbursko-lotrinského a římské kurie. Papež velmi příkře odsoudil Napoleonovo jednání a s ním všechen ultramontánní klérus ve Francii mluvil o Napoleonovi jako o Pontském Pilátu, jenž vydal turinským bezbožníkům část majetku církve Kristovy a nechal si za to zaplatit dvěma italskými provinciemi.

V roce 1859 se mohl francouzský císař jevit v očích italského veřejného mínění jako nezištný ochránce svobody příbuzného italského národa; nesplnil však svůj slib osvobodit Itálii od rakouského panství až k Adrii a navíc vzal za svou pomoc dvě italsky mluvící provincie jako odměnu, jež nebyla dávána ochotně a proto zprošťovala aspoň zčásti od závazku vděčnosti. Neboť panující savojská dynastie ztrácela skutečně nerada Savojsko jako kolébku své rodové moci a s Nizzou pozbývala Itálie kus půdy, kde zněla italská řeč, byť i obyvatelstvo těchto provincií projevilo v plebiscitu opravdu svobodném svou vůli po sjednocení s Francií. V očích italských nacionalistů však tento argument nic nevážil a tato otázka neustále kalila vztahy mezi oběma státy vlastně až do druhé světové války. Jedním z argumentů, které uváděl Benito Mussolini v roce 1940, když zdůvodňoval, proč dosud neválčící Itálie vstupuje do války proti Francii a Velké Británii po boku III. Říše, bylo mj. i poukazování na návrat všech italsky mluvících území do rámce území, označovaného jako „obnovené Imperium Romanum“. O jaká území se tehdy jednalo, prozrazovali sami fašisté nadšeným skandováním: „Savoia, Nizza, Tunisia, Corsica!“, kterým projev svého Duceho přerušovali. Tato otázka skutečně problematizovala vzájemné italsko-francouzské vztahy na dalších devět desetiletí a zejména v době II. císařství znamenala spolu s římskou otázkou jejich trvalé zatížení. Avšak počátkem 60. let XIX. století nebyl ještě tento důsledek i se všemi svými dopady patrný a jen nemnozí z evropských politiků, jako např. tehdy ještě mimo Německo málo známý Otto Bismarck, jej dovedli předvídat.

Éra II. císařství byla spojena rovněž se sice pozvolnou, ale nepřetržitou koloniální expanzí Francie v Asii a v Africe. Týkalo se to především západní části severní Afriky - Alžírska. Dobývání této severoafrické země započalo ještě na samém sklonku existence bourbonského království v roce 1830. Původně se nejednalo o touhu po expanzi, ale o odstranění potíží, které francouzským obchodním zájmům působilo námořní pirátství severoafrických Barbaresků, kteří z alžírských přístavů ohrožovali svobodnou plavbu po Středozemním moři a provokativní jednání deje, alžírského vládce, vůči francouzskému diplomatickému zástupci. Boje s Araby, ke kterým došlo v průběhu dobývání a následné pacifikace této nové francouzské državy, se protáhly až do roku 1847 a skončily podrobením pobřežních krajů vlastního Alžírska. V letech 1856-1858 došlo k dalším bojům, tentokrát s nomádskými Kabyly, což přimělo Francouze k obsazení krajů, ležících v africkém vnitrozemí.

Zásady koloniální politiky v éře napoleonského imperia se však utvářely postupně. Původně nebylo jednotného názoru na otázku, co s dobytými územími. Proto také francouzská politika v Alžírsku procházela postupně různými periodami, které se vyznačovaly nejasností a kolísavým přístupem. Tu bylo podporováno osídlování francouzskými kolonisty, jindy zase převládla snaha příliv kolonistů brzdit. Také při provádění samotné kolonizace nebylo postupováno vždy podle jednotné metody - jednou byly zakládány kompletní osady evropských kolonistů, jindy byly udělovány jednotlivým kolonistům nebo i osidlovaným společnostem příděly pozemků, nebo prodávány, někdy i dosti draze, drobné kusy půdy osadníkům, přicházejícím na vlastní pěst. Při správě Alžírska docházelo k třenicím mezi civilní a vojenskou správou o to, které z nich má podléhat větší část získaného území. Vedle civilního guvernéra, spravujícího část Alžírska, tu byl i vojenský guvernér, spravující druhou část země. Civilní guvernér podléhal císařskému ministru vnitra v Paříži, vojenský císařskému ministru války tamtéž.

Navíc ve směrodatných kruzích nebylo jednoty v otázce, jaké místo má Alžírsko v napoleonském imperiu zaujímat. Proti mínění těch, kteří chtěli z Alžírska učinit pouze prodlouženou a rovnoprávnou část Francie, stál opačný názor, že by se zemi mělo dostat zvláštní samosprávy. Tím se postavení Francie v Alžírsku, které i tak nebylo jednoduché, nadále komplikovalo. Země byla osídlena poměrně hustě obyvatelstvem různých plemen, které byly vespolek spojeny islámem. Z toho pramenilo značné sebevědomí domorodců, stupňované až do náboženského fanatismu, což vytvářelo značnou překážku při jejich podřizování a přizpůsobování evropským zákonům. Proto čas od času propukaly boje mezi francouzskými posádkami a domorodci o panství v zemi, které byly velmi urputné a měly zdlouhavý charakter. Ještě v roce 1871 vypuklo pod dojmem zpráv o porážkách francouzských vojsk ve válce s Němci v Alžírsku dosti nebezpečné povstání, které si vyžádalo z francouzské strany nasazení více než 100.000 vojáků, což byl na tehdejší dobu pro koloniální tažení počet velmi značný. Nicméně boje v Alžírsku vesměs končily pro francouzskou armádu úspěšně a umožnily francouzské vládě provádět trestné konfiskace půdy poražených kmenů ve prospěch evropské kolonizace. Zároveň však vznikaly další potíže při vyhánění arabských kmenů z jejich půdy. Císařská vláda byla nucena postupně poněkud zmírnit tento způsob získávání půdy pro neklid mezi domorodým obyvatelstvem. Císař sám v roce 1863 okázale prohlásil, že vidí v Arabech stejně jako ve Francouzích své milé poddané, které nechce rušit v jejich zděděných náboženských a společenských tradicích.

Lze právem říci, že vlastně až do pádu císařství v roce 1870 bylo postavení Alžírska v rámci francouzského imperia neujasněné. Země byla sice něčím více, než pouhou kolonií, nebyla však ani „prodloužením Francie“, ani nepožívala plné autonomie. Místo toho se jevila, alespoň v některých částech, stále jako území pod vojenskou okupací. Přes všechny tyto stinné stránky bylo kulturní dílo, které Francie v epoše napoleonského císařství v Alžírsku vykonala, značné a pozoruhodné. Císařství dalo zemi zaručený vnitřní mír a bezpečnost osoby i majetku, což bylo v dějinách země do té doby neznámé, provedlo nákladné meliorace pozemků, čímž byla rozšířena plocha úrodné půdy. V roce 1870 tu bylo usazeno již 220.000 Evropanů, z nichž asi 130.000 bylo Francouzů a 90.000 tvořili Italové, Španělé a Maltánci. Asi čtvrtinu počtu Evropanů tvořili zemědělci, zbytek byli obyvatelé měst. Získáním Alžírska byla rozšířena populační i vojenská základna Francie. Vojáci z Alžírska, zuavové, turcosové a spahiové bojovali pod prapory Francie ve válkách 1854-1856 proti Rusku, 1859 proti Rakousku, 1870-1871 proti Německu a zúčastnili se také nešťastného tažení do Mexika. Alžírsko však sloužilo také jako odbytiště průmyslových výrobků z mateřské země a zdroj surovin pro průmysl Francie. Ovládnutím alžírských přístavů byl posílen nejen francouzský obchod, ale i francouzská námořní moc ve Středozemním moři.

Alžírské přístavy sloužily jako základna pro francouzské válečné loďstvo a francouzské vojenské transporty nejenom v období krymské války, ale i při vojenské intervenci Francie na syrském pobřeží v roce 1860, když Francie aktivně vystoupila vojenskou silou na ochranu křesťanských Maronitů proti útokům muslimských Drusů. Francie provedla okázalou silovou demonstraci válečným loďstvem a poté vylodila početný expediční sbor, který obsadil značnou část syrského pobřeží (zhruba dnešní Libanon). Vojenská přítomnost Francie zde trvala sice pouze krátkou dobu, ale znepokojila zejména Velkou Británii, která na pokroky francouzské moci v oblasti Středozemního moře hleděla se značnými obavami.

Zároveň se Francie snažila prohloubit svůj vliv i v Egyptě, který ležel v zorném poli francouzských mocenských zájmů již od dob egyptské expedice mladého generála Napoleona Bonaparta v letech 1798-1799. Jeho pokus o trvalé ovládnutí země se sice nepodařil, ale přesto položil základy francouzského vlivu v „zemi faraonů“. Francie udržovala i v pozdějších letech cenné styky s vladaři této samosprávné provincie Osmanské říše, což umožnilo francouzskému inženýru Ferdinandovi de Lesseps získat povolení a finanční i úřední podporu egyptského místokrále k založení společnosti pro prokopání suezského průplavu. Celý podnik byl započat roku 1859 a dokončen v roce 1869 a to přes značnou nepřízeň a obstrukce ze strany Velké Británie, která kladla Lessepsovu dílu do cesty značné překážky. Podnik se sice ukázal velmi svízelným a finančně nadmíru nákladným; místo kalkulovaných 200 milionů franků pohltil nakonec 430 milionů. Byl však přes všechny překážky dokončen a osvědčil se jako důležitá cesta, spojující Evropu s Asií.

Také na Dálném Východě vystupovala Francie aktivně. V roce 1856 došlo k třenicím mezi Velkou Británií a Čínou kvůli zadržení obchodní lodi čínskými úřady. Loď měla čínského kapitána a čínské mužstvo, ale plula pod britskou vlajkou a měla i anglické jméno ARROW (Šíp). Následoval protest britského konsula u čínských úřadů v Kantonu a v odpověď na to propukly mezi čínským obyvatelstvem protibritské výtržnosti, iniciované čínskými úřady. Během nepokojů bylo zavražděno několik Angličanů. Británie poslala do Kantonu eskadru válečných lodí, což však vyvolalo novou vlnu nepokojů. Během nich byli zavražděni další Evropané, mj. několik katolických misionářů. Císař Napoleon III., který se rád stavěl do pózy ochránce katolicismu, pokud se domníval, že to bude na prospěch francouzskému mocenskému rozmachu, si to vzal za záminku pro společnou vojenskou akci s Brity proti Číně, ačkoliv v tomto případě francouzské zájmy přímo dotčeny nebyly. Proto vyslal na Dálný Východ svaz francouzských válečných lodí, které se přidaly k britským námořním silám, provádějícím blokádu Kantonu z moře. Po blokádě, trvající déle než rok, povolali Angličané indické pluky, které Kanton vzaly útokem. Osoby, podezřelé z podílu na nepřátelských akcích proti Evropanům, pokud padly spojencům do rukou, byly popraveny, jejich majetek zabaven a město vojensky obsazeno.

Po pádu Kantonu byly zahájeny vojenské akce proti Pekingu. Ke spojeným britsko-francouzským silám se přidali ještě Američané a Rusové. Mezinárodní eskadra 29 válečných lodí, z nichž bylo 15 britských, 11 francouzských, 2 americké a 1 ruská, vplula do zálivu Pei-čili. Spojenci požádali ultimativně čínského císaře o zahájení rozhovorů, avšak ten jejich požadavek zamítnul. V odpověď na čínské odmítnutí zahájily válečné lodi bombardování čínských pobřežních tvrzí, střežících ústí řeky Pe-ho. Po rozstřílení a umlčení čínských pobřežních baterií vylodili spojenci námořní výsadek, který ovládl rozbombardované tvrze a zlomil čínský odpor. To přinutilo čínskou vládu k zahájení vyjednávání se zástupci mocností, zúčastněných na intervenci. Po delším vyjednávání byla v roce 1858 uzavřena dohoda, v níž se Čína zavázala vyplatit peněžní náhradu za škody způsobené Evropanům, dále pak zavést jednotný celní tarif pro styk s cizinou a rovněž otevřít nové přístavy zahraničnímu obchodu. Kromě toho každá ze zúčastněných velmocí dostala právo udržovat u císařského dvora v Pekingu vyslance ve funkci plnomocného ministra. Po podpisu smlouvy spojenecké loďstvo zvedlo kotvy a opustilo čínské vody. Současně odešly z Kantonu okupační britsko-indické oddíly.

Čínská vláda však podepsanou dohodu porušila. Když v roce 1859 přibyli v doprovodu válečných lodí ustanovení vyslanci, byly válečné lodi přivítány dělostřeleckou palbou čínských pobřežních baterií, které Číňané mezitím obnovili. Palba byla dosti účinná, několik válečných lodí bylo potopeno, další byly poškozeny a loďstvo bylo přinuceno k odplutí. Britská i francouzská vláda nyní viděly, že jen rozvinutím větší vojenské moci může dosáhnout prosazení svých cílů v Číně.

V následujícím roce 1860 vyslala Velká Británie do Číny expediční sbor v síle 15.000 mužů, kterému velel generál sir Hope Grant, Francie pak 7.500 vojáků, jímž velel generál Charles Guillaume Marie Cousin-Montauban. Námořní síly tvořilo na 60 válečných lodí a stejný počet dopravních lodí, vezoucích vojsko a válečné potřeby. Spojené válečné loďstvo dělostřeleckou palbou srovnalo se zemí čínské tvrze, chránící ústí řeky Pei-ho a poté bylo vyloděno vojsko, které zahájilo pochod na Peking. Čínské vojenské oddíly, které se postavily spojencům do cesty, byly poraženy a rozprášeny a Číňané ve snaze zastavit postup na císařskou rezidenci nabídli příměří. Když však spojenci na tento návrh přistoupili a vyslali k vyjednávání své delegáty, byli tito zajati a mučeni. Současně zaútočila na spojenecké vojsko masa mandžuského jezdectva, kterou Číňané mezitím spěšně přisunuli. Číňané se snažili především zabránit spojencům v přechodu mostu přes řeku Palikao, přes který vedla jediná cesta na Peking. Masívní útoky jezdectva se však zhroutily v dělostřelecké palbě a zbytek jezdců, přeživších masakr, byl rozprášen a obrácen na útěk. Hned nato byl bez prodlení zahájen pochod na Peking, kterému již Číňané nemohli zabránit a jejich poslední odpor při vtažení spojeneckých vojsk do císařského hlavního města byl zcela neúspěšný. Jako trest za zrádné zajetí a mučení evropských delegátů byli popraveni všichni čínští zajatci a zpustošen a vypálen císařský letní palác. Vojáci měli v obsazeném Pekingu povoleno drancování jako odměnu za úspěšné tažení.

Čínský císař měl však štěstí. Nedlouho před pádem města i se svým dvorem spěšně uprchnul. Nyní však poznal i on, že proti Evropanům Čína se svými vojenskými prostředky nic nesvede. Proto vyslal své zplnomocněnce, kteří museli podepsat novou mírovou smlouvu, nadiktovanou spojenci. V této pekinské smlouvě byly potvrzeny všechny podmínky, stanovené již v roce 1858 smlouvou v Tiensinu. Kromě toho se čínská vláda zavázala, že nebude překážet náboru pracovních sil (čínských kuliů) na plantáže v britských a francouzských koloniích. Misionářům se mělo dostat odškodnění a katoličtí misionáři byli postaveni pod trvalou ochranu francouzského vyslance u pekinského dvora. kromě toho byla odstraněna pro evropské vyslance ponižující povinnost, vrhnout se při styku s čínským císařem třikrát na zem. Prosazení této ceremoniální procedury však bylo ku podivu nejkomplikovanější a trvalo celých dalších třináct let. Teprve v roce 1873 přijal čínský císař poprvé v historii evropské vyslance s tím, že souhlasil, aby se před ním pouze třikrát poklonili bez vrhání se na zem. Hradba čínské nepřístupnosti vůči evropským státům však tím byla definitivně prolomena a od té doby zahájily jednotlivé mocnosti závody v ekonomickém pronikání do Číny.

Francouzský vliv a počínající mocenské rozpětí se v éře II. císařství rozšířilo i do jihovýchodní Asie. Proces pronikání Francie do Indočíny započal již v době krále Ludvíka Filipa. V roce 1847 vymáhala eskadra francouzských válečných lodí v Annamu svobodu víry pro křesťany a uvolnění podmínek pro francouzský obchod. Výsledky těchto snah však byly poměrně skrovné. Teprve 12 let poté, v roce 1859, bombardovala eskadra francouzských válečných lodí přístavní město Saigon v Kočinčíně a poté vylodila námořní výsadek, který obsadil přístav. Jeho opanováním získala Francie důležitou základnu pro své válečné i obchodní lodi. Saigon sám je sice říčním přístavem, vzdáleným 60 km od moře, avšak říční cesta od moře k němu vedoucí je splavná i pro velké námořní lodi s hlubokým ponorem.

V důsledku vítězství Francie nad Čínou v roce 1860 vzrostla velmocenská váha Francie ve východní Asii do té míry, že i císařství Annam, jehož součástí Kočinčína byla, uzavřelo s Francií smlouvu, pro francouzské zájmy velmi výhodnou. Touto smlouvou z 23.3.1862 odstoupil annamský císař Francii skoro celou Dolní Kočinčínu, otevřel pro francouzský obchod tři přístavy své říše a zajistil volnost pro šíření křesťanství. Kromě toho postoupil Francii i svůj nárok na vrchní moc nad Kambodžou, která byla až do té doby pod jeho protektorátem. V roce 1867 pak Francie přiměla i sousední Siam (Thai) k uznání tohoto francouzského nároku. To vše bylo však pouze pokládáním základních kamenů k vybudování pozdějšího francouzského panství nad Indočínou, k němuž ale došlo až po pádu císařství.

VI. Druhá císařská dekáda – štěstí se obrací zády

Jestliže se první desítiletí vlády Napoleona III. vyznačovalo převážně viditelnými úspěchy císařské vnitřní i zahraniční politiky, nebylo tomu tak již v desítiletí druhém. Výrok velikého zakladatele I. císařství, že „štěstěna je rozmarná jako žena - nikdy nepřivykne jedné osobě“ se vyplnil posléze netoliko na něm samém, ale i na jeho synovci. Počátkem 60. let XIX. století se francouzská zahraniční politika zaměřila na mexické záležitosti. Tato orientace však ve svých důsledcích nepřinesla očekávané výsledky, ale první vážný zahraničně politický neúspěch císařské politiky. Počátek byl celkem prostý - Mexiko se po svém osamostatnění od Španělska ve 20. letech XIX. století zmítalo v téměř nepřetržitých občanských válkách, k nimž se přidávaly i vojenské konflikty s USA. V 60. letech zadlužený stát zastavil splácení svých pohledávek zahraničním věřitelům. Šlo v podstatě o to, že vláda Mexické republiky v čele s prezidentem Juarezem upadla, řečeno moderní terminologií, „do platební neschopnosti“ a při nejlepší vůli nebyla schopna dostát svým dlužnickým závazkům. Těmito věřiteli byly bankovní domy španělské, francouzské a britské, v menší míře pak i švýcarští bankéři.

Mexiko si za to vysloužilo vojenský zásah ze strany Španělska, Velké Británie a Francie, které se dohodly na společném postupu dne 30.10.1861. Dne 17.12.1861 přistál ve Veracruzu španělský vojenský sbor, kterému velel generál Juan Prim, pozdější vůdce vítězné revoluce, kterou byla svržena vláda španělské královny Isabely II. Bourbonské; nyní však ještě věrně sloužil své královně. V lednu 1862 pak přistály vojenské sbory francouzský a britský. Mexičanům nezbylo, než zahájit s veliteli expedičních sborů tří mocností vyjednávání, avšak Francouzi vystupňovali své požadavky tak, že pod jejich záštitou mohla vystoupit konzervativní strana, která zahájila monarchistickou agitaci proti režimu prezidenta Juareze. Tento vývoj ovšem nechtěli podporovat Španělé ani Britové a tak 24.2.1862 odvolali své expediční sbory. V důsledku toho veškerá tíže zůstala na francouzském expedičním sboru. Francouzi naopak posílili svoji vojenskou přítomnost vysláním dalších vojenských posil z původních 3.300 na 45.000 mužů, což ovšem značným způsobem zatěžovalo francouzský státní rozpočet. Docházelo k tvrdým bojům s mexickou republikánskou armádou, ve kterých Francouzi po počátečních neúspěších přešli do ofenzívy a postupně ovládli většinu země. Mexičtí republikáni byli postupně přinuceni ustoupit do nepřístupných hor na severu a jihu země, odkud se snažili vést proti francouzským vojskům intenzívní partyzánskou válku.

Císaři Napoleonu III. bylo jasno, že musí vojenské úspěchy své armády konsolidovat vytvořením místního spolehlivého režimu, podporujícího francouzské vojenské úsilí a postupně přebírajícího pacifikaci mexického území od francouzské armády. Takovýto režim by musel mít co možná nejširší podporu mezi místním obyvatelstvem, což by mu umožnilo vytvořit vlastní dostatečně silné ozbrojené síly, které by postupně ovládly území celého státu a dokončily potlačení republikánské guerilly v odlehlých horských oblastech severního i jižního Mexika. Teprve potom by bylo možno s tímto režimem vyjednat splacení dluhů Mexika vůči zahraničí a poté vojensky odejít ze země.

Císař Napoleon III. dospěl k názoru, že nejvhodnější formou takového státu by byla monarchie, protože tato měla v Mexiku ještě z dřívějších dob řadu stoupenců. Takovýto monarchistický stát by za příznivých okolností mohl být i oporou francouzských zájmů v americké hemisféře. Důležitý byl výběr osoby panovníka, resp. celé panovnické dynastie. Mezi Mexičany se nepodařilo najít osobnost, těšící se všeobecné úctě, která by měla integrující vliv na národ i na jeho vedoucí kruhy. proto se císař Napoleon III. rozhlížel po evropských panovnických rodech, zda by se tu nepodařilo najít pretendenta, který by měl zájem o nový trůn na americké pevnině. Konečně se mu podařilo za pomoci mexických konzervativců získat pro své mexické plány bratra rakouského císaře Františka Josefa I., arcivévodu Maxmiliána Ferdinanda Josefa von Habsburg (6.7.1832-19.6.1867). Ten po delším vyjednávání přijal 10.7.1863 mexickou císařskou korunu pod jménem Maxmilián I. a v červnu 1864 počal v Mexiku vládnout. Byl však zcela odkázán na ochranu a pomoc francouzského expedičního sboru a nepodařilo se mu vytvořit v zemi širší okruh stoupenců, ani zformovat silnou armádu. Základem jeho vojska bylo 8.000 mužů francouzské cizinecké legie, kterou mu císař Napoleon III. zapůjčil na omezenou dobu, než si nový panovník zformuje vlastní ozbrojené síly z místního obyvatelstva, dále 6.000 mužů „rakouské legie“, naverbované na území jeho bratra a 2.000 mužů „belgické legie“, kterou mu povolil naverbovat v Belgii jeho tchán, belgický král Leopold I. Těchto 16.000 evropských dobrovolníků tvořilo základ nové mexické císařské armády. Jejich počet měl rozhojnit nábor dalších dobrovolníků mezi mexickým obyvatelstvem. Avšak toto očekávání se nesplnilo.

Většina Mexičanů pohlížela na novou monarchii jako na režim kolaborantský, vnucený zemi z ciziny. příliv mexických dobrovolníků do řad císařské armády byl mnohem menší, než bylo i sebestřízlivější očekávání. V zemi se vytvořila a neustále sílila atmosféra, kdy každý stoupenec nové monarchie byl ve svém okolí ostrakizován a izolován a obklopen hradbou nepřátelství svých spoluobčanů. Za této situace se císařský režim v zemi dostával do stále většího „vzduchoprázdna“. Postavení režimu bylo tím obtížnější, že mexičtí republikáni dostávali materiální podporu z USA. Tam probíhala v té době občanská válka Severu proti Jihu 1861-1865 a v době, kdy nový mexický císař nastupoval svoji vládu, již Sever, podporující mexické republikány, nabýval stále větší převahy nad Jihem. Konečné vítězství Severu pak znamenalo také vážné nebezpečí pro celý francouzský podnik a Mexiku a tím i pro habsburského císaře Maxmiliána I. a celý jeho režim.

Po ukončení občanské války v USA roku 1865 měla americká vláda uvolněny ruce pro větší zahraničně politickou angažovanost a v duchu staré Monroovy doktríny mohla vystupovat proto jakýmkoliv politickým a vojenským aktivitám evropských mocností na americkém kontinentě s mnohem větším důrazem, než jak tomu bylo v době, kdy měla svázané ruce občanskou válkou. Ihned po jejím ukončení vyvinula vláda USA silný diplomatická nátlak na Francii, v důsledku něhož byl císař Napoleon nucen vydat rozkaz k postupnému odchodu francouzského vojska z Mexika. V rámci tohoto odchodu odešla i francouzská cizinecká legie a značná část rakouských a belgických dobrovolníků. Tím byl zpečetěn i osud vratké vlády císaře Maxmiliána I., který odepřel odejít s francouzskou armádou a se zbytkem svých vojsk setrval v obraně několika opevněných míst. Byl poražen, zajat a 19.6.1867 v Queretaru zastřelen. Tak skončil naprostým debaklem tento zahraničně politický akt II. císařství.

Lze říci, že nešťastnou mexickou výpravou vstupuje politika II. císařství do fáze komplikací a narůstajících neúspěchů. 60. léta XIX. století nepřinesla Francii na poli zahraniční politiky v podstatě žádné pozitivum. Lesk vítězných vavřínů, které si francouzská armáda přinesla z italských bojišť v roce 1859 byl povážlivě zkalen napětím mezi II. císařstvím a italskými nacionalisty kvůli nedodržení slibu osvobození Benátska a přetrvávající francouzské vojenské přítomnosti v Římě na ochranu světského panství papeže; navíc pak odtržení Savojska a Nizzy, byť i se souhlasem tamního obyvatelstva, znamenalo pro italské nacionalisty bolestnou ránu. Výprava do Mexika skončila naprostým neúspěchem - francouzská armáda sice porážela mexické republikány všude, kde se s nimi utkala, avšak nakonec byla nucena ze země odejít a to nikoliv v důsledku vojenské porážky, nýbrž v důsledku diplomatického nátlaku USA na vládu II. císařství. Musela tedy odejít, aniž by dosáhla cíle, pro který do země přišla - splacení mexických dluhů vůči francouzským věřitelům. Tím a dalšími náklady, vzniknuvšími v souvislosti s vojenským tažením do Mexika, utrpěla francouzská státní pokladna dosti značné ztráty.

Neúspěšný byl i zásah císaře Napoleona III. do polských záležitostí, k nimž došlo v letech 1863-1864 a které jaksi zůstaly ve stínu mexické výpravy. Dne 22.1.1863 vypuklo v ruském záboru Polska povstání proti ruské nadvládě s cílem vybojovat a obnovit samostatný polský stát „od moře k moři“, tj. od Baltu až po Černé moře. Oproti povstání v letech 1830-1831 byli polští povstalci tentokrát v nevýhodě již tím, že neměli na své straně relativně početně silnou, vyzbrojenou a vycvičenou polskou armádu. Rozsah a intenzita povstání byla také ve srovnání s povstáním 1830-1831 mnohem menší. Povstalecká vojenská organizace sice měla k dispozici asi 200.000 vycvičených a zbraněschopných mužů z řad polského obyvatelstva, avšak chyběly zbraně, zejména těžké (dělostřelectvo) a rovněž chyběla i vojenská organizace a schopní velitelé, kteří by dokázali hnutí jako celek i jednotlivé akce koordinovat a řídit. Proto povstání nemělo od samého počátku naděje na úspěch. Zúčastnila se ho pouze střední a drobná šlechta, malá část městského obyvatelstva a inteligence. Velmoži, tj. vysoká šlechta a rovněž sedláci stáli většinou stranou. Ze 453 měst a městeček propuklo povstání pouze ve dvaceti. Proti ruskému vojsku v počtu 90.000 mužů stálo zprvu 10.000 povstalců, jejichž počet se později zvýšil na 30.000. Zde pro srovnání uveďme, že v roce 1830 čítala armáda Polského království asi 55.000 mužů (40.000 pěchoty a 15.000 jízdy) a měla k dispozici 140 děl.

Povstalci v roce 1863 byli ozbrojeni puškami různých vzorů a provenience a chladnými zbraněmi - šavlemi a upravenými kosami. Povstalci pochopitelně postrádali válečné zásoby a skladiště a jiné vojenské potřeby. Od samého počátku nemohl mít boj jiný ráz než partyzánský, k čemuž se ostatně hodily rozsáhlé lesy a močály, kterými bylo ruské Polsko pokryto. Pro nedostatek zásobování nebylo povstalcům možno operovat ve větších oddílech. Nejpočetnější oddíl měl „generál“ Maryan Langiewicz, který se sám prohlásil za vojenského diktátora Polska. Jeho „vojsko“ čítalo 4.000 mužů. Oddíl svedl 18.3.1863 vítěznou bitvu s Rusy u Grochowisek, avšak poté musel zahájit spěšný ústup usilovným pochodem před ruskou přesilou, aby se vyhnul obklíčení. Již druhý den po boji - 19.3.1863 překročil se svým „vojskem“ rakouskou hranici v Haliči a složil před rakouskými vojenskými úřady zbraně. Byl potom internován, nejprve v Tarnowě, pak na Moravě. Také jiní povstalečtí vůdci mohli proti Rusům bojovat pouze podle partyzánské zásady: „Udeř a uteč!“ Na víc jim síly a prostředky nestačily. Organizátoři povstání hned od počátku spoléhali na zahraniční zakročení. V širokých vrstvách národa, zejména mezi drobnými sedláky, tvořícími většinu polské populace, nebylo pro jejich úsilí pochopení. Selský lid viděl v povstalcích jen zpupnou šlechtu, která jej utiskovala a vysávala. Stejně se povstalci zklamali v očekávání vypuknutí povstání na Litvě a Západní Ukrajině (tehdy Malé Rusi). Tam se povstalecké hnutí dostavilo s velkým zpožděním a to ve zcela nedostatečné míře.

Se zvláštním zaujetím se však ujal polské věci císař Napoleon III. Svým diplomatickým úsilím přiměl také vlády Velké Británie a Rakouska ke společnému diplomatickému zákroku, k němuž došlo 10.4.1863. Dubnová nóta polekala ruskou vládu natolik, že již tři dny poté, 13.4.1863 vyhlásila všeobecnou amnestii pro všechny polské povstalce, kteří by do 30 dnů, tj. do 13.5.1863 složili zbraň. Dále přislíbila rozsáhlou autonomii Polského království ve smyslu carského „Organického statutu“ z roku 1832. To byl značný úspěch Napoleonovy politiky a patrně by se mohl stát zakladatelem příštího uspořádání polských záležitostí trvalejšího dosahu, kdyby nebyl zmařen neprozíravostí a malým smyslem pro realitu, kterými se vždy v dějinách vyznačovala polská politická reprezentace. Poláci si totiž ruskou smířlivost mylně vykládali jako důkaz slabosti ruské vlády a blízkosti vojenských zákroků evropských mocností proti Rusku ve prospěch polské věci.

Císař Napoleon III. sám spatřoval v celé záležitosti možnost znovu vystoupit na jevišti mezinárodní politiky v roli zastánce a ochránce ideje národního státu, tentokrát polského. K tomu přispívala i okolnost, že v samém okolí císařově byli horlivý přátelé Poláků, jako nemanželský syn Napoleona I. hrabě (1866 vévoda) Aleksander Floryan Józef Walewski-Colonna (1810-1868), který bojoval v polských řadách proti Rusům roku 1831 a rovněž i francouzská katolická strana, která viděla v polském živlu svou přední stráž na východě. Sám papež se modlil za polský úspěch a proto bylo pochopitelné, že v kruzích blízkých císařskému dvoru nalézalo oporu hnutí „pro Polonia“. Na druhé straně si císař Napoleon III. byl vědom skutečnosti, že takovéto zasahování do polských záležitostí může narušit dosud křehkou konstrukci francouzsko-ruských vztahů, kterou se snažil od ukončení krymské války budovat na podkladě společné averze vůči věrolomnému a nespolehlivému Rakousku. Pokoušel se tedy důvěrným osobním jednáním s carem Alexandrem II. vymoci pro Poláky žádoucí ústupky, avšak neměl v tom většího úspěchu. Protože však francouzská veřejnost stále důrazněji zdvíhala svůj hlas pro Poláky v senátu i v tisku spoustou petic a bouřlivých projevů, odhodlal se konečně k důraznějšímu postupu.

Především navrhnul diplomaticky vídeňské vládě plán obnovení samostatného Polska v rámci obecné úpravy sporných evropských otázek, přičemž nabízel Rakousku za Halič, která by připadla obnovenému polskému státu a za Benátsko, které by připadlo Itálii, odškodnění na Balkáně, čímž měl na mysli Bosnu a Hercegovinu, případně i Srbsko, Valašsko a Moldavsko, jakož i v Pruském Slezsku. Také sliboval Rakousku pomoc při úpravě záležitostí, týkajících se Německého spolku. Avšak provedení těchto plánů by si vyžadovalo války s Ruskem a Pruskem a k tomu nebylo ve Vídni dosti odvahy. Ostatně i britská vláda, kterou Napoleon III. o jednání uvědomil, varovala před tímto postupem, který by mohl na evropské pevnině rozpoutat válečný požár velkého rozsahu. Proto se musel císař spokojit se společným diplomatickým zákrokem, k němuž došlo 10.4.1863. Všechny tři mocnosti - Francie, Velká Británie a Rakousko se obrátily na cara se žádostí o udělení ústavních svobod Polákům. Napoleon III. zdůrazňoval právo národů na ústavní svobody a neomezoval svůj požadavek jen na ruské Poláky. Velká Británie se dovolávala úmluv z roku 1815, kterými byla Polákům zaručena široká autonomie a ústava. Rakousko si stěžovalo na důsledky zmatků, které se z ruského Polska přenášejí do Haliče. protože se zdálo, že hrozí obnovení protiruské koalice z doby krymské války, ruská vláda ustoupila a carským reskriptem ze 13.4.1863 přislíbila amnestii a rozšíření samosprávy Polákům. Zároveň však ruský ministr zahraničních věcí kníže Gorčakov učinil obratný tah, když vyzval diplomatickou nótou Francii, Velkou Británii a Rakousko, aby přesněji vymezily okruh otázek, jejichž řešení se jim jeví žádoucím pro Poláky. A na tom se tyto velmoci vůbec nedovedly dohodnout. Když se pak v polovici června 1863 velmoci ujednotily na novém kroku, doporučujícím především návrat k zřízení Polského království z let 1815-1831, odmítl car rozhodně jejich zakročení a konečný výsledek dalšího vleklého diplomatického jednání byl, že Velká Británie a Rakousko mohly škodolibě pozorovat, jak se pomalu a pracně budované přátelství mezi Francií a Ruskem vážně zkalilo.

Mezitím byly vojenské aktivity povstalců postupně potlačeny, takže druhá nóta velmocí ze 17. a 18.6.1863 již neodpovídala aktuální vojenské situaci. Na podzim 1863 bylo polské povstání v podstatě potlačeno. V září 1863 prohlásila carská vláda důrazně, že již nemíní vésti s nikým žádná diplomatická jednání o polských záležitostech, protože by to vedlo jen k prodlužování povstání ke škodě samotného polského živlu. Rakousko se s tím skutečně spokojilo a dokonce učinilo v Haliči opatření, zamezující podporu vzbouřenců ze strany haličských Poláků. Také Velká Británie reagovala na sebevědomý ruský projev jen vlažně. Napoleon III. tak zůstal v polské otázce osamocen. Pokusil se sice ještě 4.11.1863 diplomatickou cestou a projevem v senátu docílit svolání všech mocností na mezinárodní kongres do Paříže, kde by se projednaly polské záležitosti, ale i jiné ožehavé evropské otázky. Avšak císařova výzva se nesetkala s úspěchem. Velká Británie odpověděla přímo, že vídeňský kongres v letech 1814-1815 předcházela dlouhotrvající veliká válka a následná únava z ní, čehož nyní není a rovněž ostatní velmoci odpověděly zdrženlivě. Napoleon III. byl tedy nucen uznat, že i tato cesta k řešení polské otázky zklamala a ponechat Poláky jejich osudu. Výsledek jeho angažovanosti byl pouze ten, že proti sobě podráždil ve Francii mínění kruhů, které byly ochotny za polskou svobodu i vstoupit do války proti Rusku a zároveň přivedl cara Alexandra II. k přesvědčení, že ze všech velmocí je pravým přítelem Ruska jedině Prusko, které po celou dobu polského povstání stálo na straně Ruska a účinně pomáhalo Rusům tlumit polské národní hnutí. Tato věc pak měla velmi důležité následky pro další vývoj v Evropě.

60. léta XIX. století byla vyvrcholením vítězství idejí národního státu. Byla to éra národního sjednocení německého a italského národa a to právě v duchu národnostních idejí, hlásaných především císařem Napoleonem III. Ten však jistě netušil, jaké to bude mít dopady především na Francii a její postavení v Evropě. Konečným důsledkem tohoto procesu byla skutečnost, že Francie se stala sousedem dvou nově vznikajících velmocí, z nichž žádná nepřinášela Francii bezpečné sousedství a trvale klidnou hranici. Zatím byl však tento proces jenom ve stadiu zrání a pouze málokdo dokázal odhadnout jeho dosah a důsledky. Jedním z těchto nemnohých evropských politiků a státníků byl Otto von Bismarck, příští tvůrce II. Německé říše.

U tohoto největšího evropského státníka XIX. století je třeba se poněkud pozastavit, protože on bude počínaje rokem 1862 partnerem a protihráčem císaře Napoleona III. na poli mezinárodní politiky na evropském jevišti. Narodil se 1.4.1815 jako potomek starého severoněmeckého junkerského rodu. Studoval na univerzitě v Göttingen, poté nedlouho působil jako pruský státní úředník a svoji povinnou vojenskou základní službu odsloužil jako jednoroční dobrovolník u pruské zeměbrany (Landwehr). Nakonec zakotvil jako běžný pruský velkostatkář při správě svých junkerských statků. V roce 1847 vstoupil poprvé na politické jeviště jako poslanec pruského spojeného sněmu za konzervativní stranu. Zde se prezentoval jako nesmlouvavý konzervativec a tvrdý monarchista, zuřivě potírající jak demokraty, tak liberály. Svými projevy na sebe připoutal pozornost dvorských kruhů a to mu posloužilo jako odrazový můstek v celé další politické kariéře, trvající déle než čtyři desítiletí. Jestliže liberálové a demokraté spatřovali v Bismarckovi prototyp arogantního junkera, slunil se zato neohrožený mladý muž, který se nebál říkat lůze do očí ty nejnepříjemnější pravdy, v přízni královského dvora, kde byl stále velmi milostivě přijímán. V roce 1851 byl Bismarck jmenován do funkce tajného legačního rady a byl vyslán s pruskou delegací do frankfurtského říšského sněmu. Tehdy poprvé vystoupil na parket vysoké mezinárodní politiky. Bismarckovo přesvědčení o tom, že Rakousko je nejdůležitější překážkou Prusku v jeho velmocenském rozpětí a že tedy Prusko musí vybojovat svůj osudový boj s Rakouskem o prvenství v Německu, uzrálo právě zde.

Pobytem ve Frankfurtu získal Bismarck široký rozhled v mezinárodně politické problematice. Byl obecně považován za hlavního exponenta proruské konzervativní strany, která se scházela u ruského vyslance v Berlíně barona von Budberga. Ve skutečnosti se Bismarck, aspoň v zahraniční politice, oprostil od světonázorových předsudků, které „kromě dobrého svědomí nic dobrého nepřinášejí“, jak sám při jedné příležitosti trefně poznamenal. Jestliže v době krymské války varoval před rozchodem s Ruskem, neměl proto jiný důvod než chladnou kalkulaci, podle níž by se tento krok Prusku nevyplatil. Poukazoval zcela realisticky na skutečnost, že prospěch ze společné akce evropských mocností Francie, Velké Británie, Rakouska a Pruska proti Rusku by v rámci Německého spolku mělo jedině Rakousko a rovněž i úhlavní nepřátelé Pruska a Německa - Poláci. Zde je třeba zdůraznit, že případná obnova Polska jako nezávislého státu byla stálou Bismarckovou „noční můrou“ po celou čtyřicetiletou epochu jeho politického působení a z toho hlediska je třeba posuzovat veškeré Bismarckovy zahraničně politické postoje a z nich vyplývající počiny od jeho příchodu k moci až po odchod z politického jeviště. Když pak Rakousko uzavřelo roku 1854 v naději na získání podunajských knížectví Moldavska a Valašska přímou dohodu s Velkou Británií a Francií jako případnou cenu za vstup Rakouska do války proti Rusku po boku obou západních mocností, čili jak se Bismarck s despektem vyjádřil „aby pro sebe vyhandlovalo pár smradlavých Valachů“, zahájil proti tomu Bismarck jako vyslanec Pruska ve Frankfurtu intenzívní aktivitu, jejímž cílem bylo zamezit tomu, aby Prusko i ostatní německé státy podporovaly zištné cíle rakouské vlády. Bismarck tehdy prohlásil: „Veškeré aliance států mají cenu pouze tehdy, jsou-li pečetí oboustranných reálných zájmů. Prusko ani ostatní Německo nemají ani sebemenší zájem na zvětšení Rakouska!“

Tento tvrdý politický realista, naprosto bezohledný bojovník a geniální politický kombinátor, byl v roce 1859 vyslán na nejdůležitější pruský diplomatický post vyslance pruského krále u imperátora všeruského v Petrohradě. Zde byl Bismarck nad pomyšlení dobře uvítán - carevna-matka Charlotta, sestra pruského prince-regenta Wilhelma, pozdějšího pruského krále Wilhelma I. a vdova po caru Nikolaji I. a zároveň matka nynějšího cara Alexandra II., jej uvítala jako vyslance svého bratra, před nímž neměla žádná tajemství. Její syn car Alexandr II. Bismarckovi nezapomněl jeho proruský postoj za krymské války. Na znamení velké carské přízně obdržel pruský vyslanec zcela neslýchané privilegium, které neměl zástupce žádné jiné mocnosti - směl při audienci u cara kouřit. S carovým kancléřem knížetem Gorčakovem se Bismarck znal osobně z doby, kdy tento byl vyslancem ve Stuttgartu. Oba spojovala silná averze proti Rakousku. V průběhu své politické mise v Rusku prohloubil Bismarck vzájemné prusko-ruské vztahy, což mělo značný dopad na vývoj událostí v letech 1864-1871, kdy se řešila s konečnou platností otázka německého sjednocení.

Když byl v roce 1862 Bismarck přeložen jako vyslanec do Paříže, kde nedávno zemřel pruský vyslanec Pourtalés, odnášel si sebou důvěrnou známost s petrohradskou dvorskou společností, důvěru cara Alexandra II. a úctu kancléře knížete Gorčakova. Dne 1.6.1862 odevzdal do rukou císaře Napoleona III. své pověřovací listiny a nastoupil svůj úřad. I když Bismarckovo působení v Paříži bylo nedlouhé, trvalo zhruba čtyři měsíce, uvedlo jej v přímý osobní styk s císařem Napoleonem III. Lze říci, že se tu setkali dva muži, kteří si byli v mnohém velice podobní, avšak v jedné věci byl mezi nimi značný rozdíl. Zatímco Napoleon byl již za zenitem svých úspěchů, o 7 let mladší Bismarck byl teprve na počátku své hvězdné státnické dráhy. Krátký pobyt ve Francii stačil Bismarckovi k tomu, aby poznal, že přes všechen vnější lesk II. císařství směřuje veškeré úsilí císaře Napoleona k udržení sebe a své dynastie na trůnu. Co ve skutečnosti oba státníci v té době spolu projednávali, to bylo v rozličných memoárech líčeno různě. V té době již byla Francie zaangažována ve zdlouhavé a nákladné vojenské expedici v Mexiku, která pohlcovala stále více jejích vojenských sil a finančních prostředků, aniž by byl v dohledu konečný úspěch. Kromě toho mělo II. císařství „přivázánu další kouli na noze“ v podobě římské otázky, zatěžující Francii již od roku 1849, aniž by jí to přinášelo jakýkoliv prospěch. Později si Bismarck liboval, že „nahlédl císaři Napoleonovi do karet“, jak se sám vyjádřil. Přišlo mu to velmi vhod později, když začal svoji odvážnou hru na velké evropské šachovnici. Když se Bismarck na podzim 1862 na králův rozkaz vracel do Berlína, aby stanul v čele pruské vlády jako kancléř a loučil se s Napoleonem III., jehož sláva se v tu chvíli již překláněla přes svůj kulminační bod, byl již hotov se svým názorem na císaře: „Dumm und sentimental!“ - hloupý a sentimentální. Z Bismarckových úst by snad znělo lépe a s jeho osobností by se více srovnávalo, kdyby tato charakteristika zněla: „Sentimental und darum dumm!“ - sentimentální a proto hloupý. Je pravda, že císařova osobnost byla v té době již nalomena počínající chorobou, jež mu s postupem času stále více znemožňovala aktivnější účast na řízení státu a tím i na mezinárodně politických rozhodnutích. To je třeba uvážit, budeme-li hodnotit císařovo působení v letech 1864-1870.

Ve střetnutí koalice Pruska a Rakouska s malým Dánskem v roce 1864 stál Napoleon III. politicky na straně Pruska a svým chováním do značné míry ovlivnil i chování ostatních evropských mocností. Odtržení provincií Šlesviku, Holštýna a Lauenburgu, v nichž převládalo německojazyčné obyvatelstvo, od Dánska a jejich přivtělení v té či oné podobě k Německému spolku bylo zcela v souladu s napoleonskou národnostní teorií. Dánské tažení však bylo pouhým prologem k mnohem důležitějšímu střetnutí a to s Rakouskem o hegemonii v Německu. Této válce však předcházela z pruské strany dokonalá příprava nejen na poli vojenském, ale i na poli diplomatickém. Bismarckovi přitom šlo o dvě věci: za prvé, aby izoloval svého příštího protivníka tak, aby mu odnikud z ciziny nepřišla případná vojenská pomoc - a za druhé, aby svému protivníkovi způsobil na jiném konci jeho říše vojenskou diversi pomocí dalšího státu, který by současně s Pruskem vystoupil vojensky a tím vázal část protivníkových sil. Bismarckovi však bylo samozřejmě jasné, že se může pustit do války jen se svolením Francie. Proto navštívil v říjnu 1865 Napoleona III. v Biarritzu a aniž se nějak určitě zavázal, vzbudil v něm naději, že Francie bude moci využít války v Německu a připojit nějaké území. Tím získal císařův souhlas, i když dosti podmíněný a nikterak určitě nevyjádřený. Napoleon tím ovšem sledoval vlastní cíle, mezi něž patřilo případné získání Belgie či aspoň její frankofonní části Valonska, případně i Lucemburska a posílení vlastních politických pozicí v jižním Německu - Bavorsku, Württembersku a Bádensku, které bylo od válek krále Ludvíka XIV. koncem XVII. století tradiční sférou francouzského vlivu. Za tu cenu byl připraven popřát Prusku rozšíření jeho držav na úkor malostátů v severním Německu.

Zcela jistě však nebylo jeho úmyslem dovolit, aby v sousedství Francie vznikl pod pruským vedením nějaký velestát, který by Francii zatarasil postup k Rýnu. Bylo zcela v souladu se zájmem Francie, aby Rakousko, jevící se jako stát nejvíce spjatý se smlouvami z roku 1815, po porážce, kterou utrpělo v roce 1859, obdrželo další, tentokrát od Pruska. Postranním úmyslem, který při tom císař Napoleon choval, byla naděje, že i Prusko se bojem proti Rakousku natolik zakrvácí a zeslabí, že na konci války vystoupí Francie jako rozhodčí, který má své síly uchovány nedotčeny, zatímco vítězné Prusko i poražené Rakousko budou natolik zeslabeny, že budou muset přijmout podmínky, které jim císař Napoleon III. jako rozhodčí a velký mírotvorce nadiktuje. Skutečnost se však od Napoleonových předpokladů značně odlišovala a splnění záměrů a nadějí, které choval, zcela znemožnila. Všeobecná evropská situace byla na jaře 1866 příznivá pro pruské plány. Velká Británie nebyla na dění ve střední Evropě vůbec zainteresována. Nikdo ze směrodatných londýnských politiků nedohlédl, že tu počíná proces zásadního přesunu mocenské rovnováhy na evropské pevnině. Možnost, že by vítězné Prusko mohlo spojit pod svým vedením celé Německo, které by se mohlo v bližší či vzdálenější budoucnosti pokusit ohrozit britské panství na mořích a oceánech, čili „vyrvat Británii Neptunův trojzubec“, si žádný britský politik té doby nedovedl vůbec představit. Prusko se v Londýně jevilo jako pevninský stát bez jakýchkoliv nároků na námořní rozpětí a tímto prismatem bylo posuzováno celé Německo i Němci jakožto národ. Britskou politiku tehdy více zajímalo, co se děje v zámoří - boje v Indii a koloniální výpravy do Číny a případně Persie byly pro ni důležitější, než válka v Evropě.

Pokud se týká ruského stanoviska, to se od porážky v krymské válce vyznačovalo značnou zdrženlivostí v poměru k dění na evropském politickém jevišti a kromě toho porážka uštědřená Rakousku od Pruska sedm let po podobné lekci, uštědřené Rakušanům od Francie, vůbec nebyl v rozporu s ruskými státními zájmy. Francouzský vyslanec v Berlíně Benedetti hlásil dne 10.4.1866 do Paříže: „Po dlouhou dobu s nemalým údivem pozoruji, s jakou lhostejností pohlíží vláda v Petrohradě od samého počátku na pruské nároky a na možnost boje obou německých mocností [tj. Pruska a Rakouska - pozn. aut.]. Neméně bije do očí trvalá důvěra, se kterou se setkáváme u Bismarcka vzhledem k postojům a záměrům Ruska!“

Znamenalo to tedy, že ani od Ruska nehrozilo Prusku žádné nebezpečí a tak jediná velmoc, se kterou musel Bismarck obezřetně počítat než „vytasil meč z pochvy“ byla Francie. Avšak tentokrát císař Napoleon přes všechnu zchytralost a dlouholeté zkušenosti z vysoké politiky narazil na státníka ještě zchytralejšího a ještě prozíravějšího. Protože podporoval plány na připojení Benátska k Italskému království a králem Viktorem Emanuelem II. byl seznámen se zněním alianční prusko-italské smlouvy, nemohl se dosti dobře postavit proti Bismarckovi, který řešil současně s italskou otázkou také otázku německou. Nadto ještě Bismarck sám klamal císaře tím, že při svých každoročních návštěvách v Biarritzu, které předcházely válce roku 1866, nabízel Napoleonovi ledacos, čím by mohl rozšířit francouzské území. Slíbil-li mu přitom Bismarck část německého území na levém břehu Rýna, není doloženo. Bismarck sám to několikrát rozhodně popřel. Ale jak známo, politik může popřít vše, co nelze písemně nebo jiným věrohodným svědectvím doložit. Protože se tyto rozhovory mezi Bismarckem a Napoleonem konaly zásadně bez přítomnosti třetích osob a pochopitelně neexistovaly žádné věrohodné písemné záznamy, stálo by zde vždy pouze tvrzení proti tvrzení. Že by císaři Napoleonovi, přes jeho stále proklamované ideje národního státu, případné získání německy mluvícího Porýní nepřekáželo, o tom nelze pochybovat. Ostatně nepřekáželo mu ani Savojsko a Nizza, přestože byly osídleny italskojazyčným obyvatelstvem. Vše, co bylo v pozdějších letech zveřejněno o vyjednáváních mezi Bismarckem a Napoleonem jak z německé tak z francouzské strany, skutečnost co možná nejvíce zastíralo. Proto jsme v tomto případě odkázáni pouze na hypotézy, ze kterých lze vyvodit s větší či menší určitostí, že Bismarck nabízel Napoleonovi jak osobně, tak prostřednictvím svých agentů ty krajiny v Porýní, kde se mluvilo francouzsky, tedy Belgii nebo alespoň její frankofonní část - Valonsko, Lucembursko a možná též frankofonní švýcarské kantony. Tím by německým národním zájmům neublížil a přitom ponechával Napoleonovi na vůli, jak by se těch území zmocnil.

V té věci obsahují patrně pravdu Bismarckovy paměti, zveřejněné Lotharem Buschem. Busch cituje Bismarckovo přiznání: „Napoleon nepochopil v roce 1866 co by mu mohlo být na prospěch, vždyť se mu také mohl podařit 'obchůdek', jenže neměl v létě 1866 odvahu učinit to, co z jeho hlediska bylo správné. Zatímco jsme bojovali proti Rakousku, měl obsadit Belgii a měl ji pro své budoucí zabezpečení vzít v zástavu. Nemohli jsme mu v tom tehdy zabránit a že by proti němu zakročila Velká Britanie nebylo pravděpodobné. V každém případě se toho mohl odvážit!“ Toto Bismarckovo doznání se zcela shoduje s rozmluvou, kterou měl dne 10.6.1866 s Napoleonovým tajným agentem, maďarským revolučním generálem Türrem, kterého ujišťoval, že „kdyby císař Napoleon chtěl, byla by válka pro nás velmi lehká. Císař by si mohl vzít Belgii i Lucembursko. To vše jsem již císaři navrhnul, ale on to zamítl!“ Je ovšem pravda, že Napoleon před válkou samou nebyl ještě pevně rozhodnut, jaké stanovisko zaujme. Horečně sondoval na obě strany - v květnu 1866 nabízel alianci Prusku proti Rakousku, v červnu zase Rakousku proti Prusku. Vývoj válečných událostí, které se odehrály na tehdejší dobu s neslýchanou rychlostí, předstihl všechny jeho plány. Jeho nerozhodnost vedla k vyčkávavému postoji, ve kterém císařská politika v podstatě setrvala až do bitvy u Hradce Králové dne 3.7.1866.

Jako celá Evropa, tak i Napoleon očekával, že pruské vojsko bude poraženo. Porážka rakouských vojsk byla jako blesk z čistého nebe. Bitva u Sadové, jak bývá také bitva u Hradce Králové nazývána, překvapila každého, neboť nebylo příkladu, že by vojenské tažení bylo vedeno s takovou rychlostí. Nikdo se nenadál, že pruské vojsko tak rychle a dokonale zvítězí nad vojskem rakouským. Nyní však už Napoleon nemohl dále vyčkávat. Již v noci ze 4. na 5.7.1866 odeslal pruskému králi Wilhelmovi I. telegram, ve kterém se přimlouval za příměří. Napoleon byl zklamán. Domníval se, že válka potrvá dlouho, že se v ní oba protivníci vyčerpají a on bude moci diktovat podmínky. Ministr zahraničních věcí jej nutil, aby vyslal na pruskou hranici vojsko, ale ministr války zchladil jeho zápal doznáním, že má pohotově pouze 40.000 mužů a že není dostatek válečných potřeb, protože francouzské vojsko bylo stále zaměstnáno válkou v Mexiku. Nyní vyvstaly před Bismarckem těžké úkoly. Přijmout Napoleonovo prostřednictví znamenalo omezovat vlastní vůli cizím vlivem, který by zcela jistě ovlivňoval další vývoj situace ve prospěch poraženého Rakouska. Odmítnout císaře Napoleona se jevilo velmi nebezpečným, protože důsledkem toho by mohly být komplikace na Rýně ba i válka s Francií. A válka na dvě fronty by pro pruskou armádu, přes všechnu její kvalitativní převahu, mohla znamenat úkol, který by patrně přesáhl její síly. Expozé francouzského ministra vojenství, kterým odmítl návrhy bojechtivého ministra zahraničí, Bismarckovi v té době známo nebylo. Také mu ještě nebylo známo, že se Napoleon III. v důsledku zprávy ministra vojenství rozhodl pro zachování neutrality. A zde se právě projevila Bismarckova diplomatická genialita a jeho převaha nad Napoleonem; podařilo se mu přelstít i státníka tak lstivého jakým byl císař Francouzů.

(A. DAYOT: Le seconde empire)

Proti Napoleonovi užil prostředku, který se až doposud vždy v politice osvědčil - hleděl získat čas odklady, zdůvodňovanými přerušovaným telegrafickým spojením (ačkoliv pro svoji potřebu dovedli Prusové dobře a rychle opravovat přerušené dráty) a také povinné ohledy na italského spojence, bez něhož nemohl a nechtěl Bismarck s Napoleonem vyjednávat, mu byly výbornou výmluvou a zároveň mu dopřávaly pokud možno nejdelší časové prodlevy. Každá získaná chvíle byla drahocenná. Protahovat jednání, avšak nedotýkat se osobní Napoleonovy ješitnosti, odkládat jeho návrhy až nový vývoj válečných událostí znemožní jejich realizaci a přitom svalovat vinu za průtahy z pruských beder, to bylo nyní prvořadým úkolem pruské diplomacie, ale i pruského válečnictví. Bismarck odklízel na poli diplomacie z cesty všechny překážky, které bránily pruskému postupu na Vídeň a Moltke dodával svými vítězstvími - osm vítězství v průběhu sedmi dní - pruské diplomacii směry, kterými se měla ubírat. Pruské vojsko postupovalo rychle na Vídeň a Rakousko žádalo Francii o urgentní pomoc. Když však přišel dne 13.7.1866 rakouský vyslanec k Napoleonovi, nalezl jej nemocna. Stále opakoval: „Nejsem připraven“.

Ve své korespondenci s Napoleonem se Bismarck odvolával na hlavní stan, Moltke zase svaloval vinu na diplomacii a politické zřetele, přičemž armády pod jeho velením postupovaly vpřed rychlostí na tu dobu nevídanou do Rakous a do Uher. Bismarck zatím prostřednictvím svých agentů rozehrával různé kombinace s „uherskou kartou“ a „českou kartou“, jež měly urychlit porážku Rakouska pro případ, že by se rakouským vojevůdcům podařilo zastavit pruskou armádu na jejím vítězném postupu. To, že nakonec k realizaci těchto plánů nedošlo, bylo způsobeno rychlostí, s jakou se zhroutilo odhodlání vídeňské vlády k pokračování ve válce. Kdyby totiž válka nabyla zdlouhavého charakteru, bylo by pravděpodobně pod pruskou záštitou došlo k roznícení maďarského národního povstání s cílem odtrhnout Uhry od habsburského soustátí a rovněž k podnícení českého separatismu, který by směřoval k odtržení českých zemí od Rakouska a vzniku nezávislého Českého království, samozřejmě pod pruskou patronací. Jak by v tomto případě vyhlížela mapa Evropy po ukončení války a co by zbylo z někdejšího Rakouského císařství se lze pouze domýšlet.

Programem císaře Napoleona bylo naproti tomu zachování pokud možno silného postavení Rakouska, které by i v budoucnosti vázalo pruské vítěze a tím umožňovalo Francii rozhodčí úlohu v řešení německé otázky. Vítězný a rychlý postup pruských armád však tyto naděje mařil. Zachránit, co ještě vůbec zachránit lze, bylo tedy nejen metou rakouských státníků, ale i snahou francouzské politiky. Bismarck však s vyjednáváním nespěchal. Dne 10.7.1866 odeslal do Paříže svého emisara prince von Reuss s listem, obsahujícím základní podmínky míru: vyloučení Rakouska z Německa, zřízení německého spolkového státu pod pruským vedením a zaokrouhlení nesouvislého pruského území. Bismarckovi záleželo na tom, aby Napoleon uznal tyto zásady bez jakékoliv změny, starostí Moltkeho bylo, aby se do druhého a třetího bodu vešlo co nejvíce, tj. aby vítězný postup pruských vojsk zahrnul co největší území. Napoleon původně nechtěl o vyhoštění Rakouska z německého spolkového státu ani slyšet, ale zprávy o vítězném postupu pruských vojsk a starost, aby se snad nezmocnila i Vídně jej nutila k povolnosti. Dne 16.7.1866 telegrafoval Bismarckovi své požadavky: zachování celistvosti Rakouska, souhlas s vytvořením severoněmeckého spolkového státu pod pruským vedením, požadavek Francie vůči Prusku uznat oprávnění jihoněmeckých států (Bavorsko, Württembersko, Bádensko) vytvořit nezávislý jihoněmecký spolek, který by přes svoji neodvislost mohl udržovat národní svazek mezi německým jihem a severem na základě svobodné vzájemné dohody německých států mezi sebou. O zvětšení pruského území, tedy o věci na níž pruskému králi nejvíce zaleželo, nebylo v Napoleonových podmínkách ani zmínky. Tedy žádný souhlas s pruskými anexemi, avšak ani žádný nesouhlas.

V průběhu následujícího jednání mezi Bismarckem a Napoleonovým vyslancem Benedettim Bismarck sice ustoupil od požadavku anexe části Čech a zbytku rakouského Slezska, avšak tvrdě trval na anexi Saska, Kurhessenska a Hannoverska jako na požadavku, který je zcela ospravedlněn pruskými oběťmi. Benedettiho odpor byl zlomen teprve prohlášením Rakouska, které se na pruský nátlak vzdalo francouzského prostřednictví a prohlásilo, že chce s Pruskem jednat samo. Ostatně i vývoj situace na bojišti nahrával Bismarckovi v jeho duelu s Benedettim - 20.7.1866 se Prusové po novém úspěchu u Blumenau (nyní Lamač u Bratislavy) zmocnili přechodu přes Dunaj. Za těchto okolností přijalo Rakousko téhož dne pruské podmínky výměnou za pětidenní příměří: souhlas s připojením severoněmeckých spojenců Rakouska kromě Saska k Prusku, vyloučení Francie z dvoustranného vyjednávání o mír, souhlas se smírčími Napoleonovými návrhy ze dne 16.7.1866 Pruskem „poněkud porozšířenými“. Napoleonovi tak zůstala před Evropou čest, že Prusko přijalo jeho program za svůj, byť i poněkud upravený ve smyslu pruských požadavků, avšak zároveň mu bylo dáno na srozuměnou, že jeho dalších zprostředkovatelských služeb již není zapotřebí. Zároveň dal Bismarck Napoleonovi najevo, že pruské anexe v severním Německu jsou v podstatě hotovou a nezvratnou věcí. Jihoněmeckým státům že Prusko povolí zvláštní podmínky, avšak tyto státy si Napoleonovo prostřednictví nevyžádaly a proto se císařovo zprostředkování vztahuje pouze na Rakousko.

Pruský král Wilhelm I. by sice byl rád zakončil vítězné tažení triumfálním vstupem do Vídně v čele svých vojsk, avšak Bismarck, který viděl mnohem dále, se postavil proti tomu. Rovněž odmítl nároky svého krále na připojení některých rakouských území. Záleželo mu totiž na tom, aby budoucí rakousko-pruské vztahy nezatěžoval nějakými hořkostmi a pocity zbytečného ponižování poraženého protivníka. Uvědomoval si, že poražené Rakousko vyloučené z příštího uspořádání německých záležitostí nemůže být pro vítězné Prusko konkurentem, ale naopak časem po opadnutí emocí a protipruských averzí, spojených s válkou, může dojít k postupné normalizaci vztahů mezi oběma mocnostmi a nakonec i k přátelské spolupráci, které bude možno v budoucnosti využít. Proto tedy přiměl svého krále, aby přijal podmínky, navrhované Francií, Pruskem pouze modifikované. Předběžné úmluvy byly podepsány 26.7.1866 a potvrzeny pražským mírem 23.8.1866.

Rakousko postoupilo Prusku své nároky na Šlesvik a Holštýn, prohlásilo, že uznává Německý spolek za rozpuštěný a uzná nový, vytvořený bez rakouské účasti. Prusko mohlo nyní utvořit spolek, k němuž přistoupily všechny severoněmecké státy, jihoněmecké však zůstaly mimo. Napoleon III. se sice domníval, že tyto státy utvoří jižní spolek, čímž by bylo zabráněno sjednocení Německa. Chtěl též využít této příležitosti a pokud by Prusko souhlasilo, přivtělit k Francii některá území, což Bismarck přiléhavě nazval „politikou spropitného“. Napoleon III. žádal část levého pobřeží Rýna. Bismarck si dal návrh podat písemně a pak jej ukázal jižním státům. Tím je obratně popudil proti Francii a přiměl sjednat s Pruskem spolek na výboj a odboj, čímž bylo znemožněno vytvoření jakéhokoliv separátního jihoněmeckého spolku. Bismarck řekl dokonce posměšně, že „císařova intervence nebyla zdaru na škodu“. Napoleon III. se vzdal tedy tohoto záměru a zamýšlel obsadit a anektovat Belgii. Avšak pravou chvíli pro uskutečnění tohoto záměru již promeškal. Bismarck si dal opět návrh podat písemnou formou a prozatím tento cenný kompromitující materiál uzavřel ve svém trezoru. Použije jej až v roce 1870, kdy jej uveřejní, aby znepřátelil Belgii s Francií.

Napoleon tak byl „vyšachován“ z účasti na řešení německé otázky. Jeho zprostředkování bylo použito pouze při předávání Benátska Italskému království. Italové, kteří vstoupili do války jako spojenec Pruska však ve válce proti Rakousku osvědčili pouze vojenskou nemohoucnost jak na zemi, tak i na moři. Dvojí rakouské vítězství u Custozzy nad italskou armádou a u ostrova Visu nad italským loďstvem „zachránilo čest rakouských zbraní a zmírnilo bolest nad porážkou rakouské armády na severních bojištích“ tím více, že jak na souši, tak i na moři byli Italové ve značné početní převaze nad Rakušany. Také výpad Garibaldiho sboru italských dobrovolníků do jižního Tyrolska byl odražen rakouským vojskem za pomoci tyrolské domobrany, avšak všechna tato vítězství byla prakticky bojem „na ztracené vartě“, protože bylo již předem rozhodnuto, že Benátsko bude předáno císaři Napoleonovi bez ohledu na to, zda rakouské vojsko na jižním bojišti zvítězí či nikoliv. Samozřejmě že předání Benátska císaři Napoleonovi resp. celé Napoleonovo prostřednictví v této věci, které bylo jak z rakouské, tak i z italské strany přijato víceméně s oboustranným povděkem, sloužilo pouze k tomu, aby Rakousko, které vlastně zvítězilo na jižním bojišti, nemuselo předávat své území poraženým Italům. Všichni zúčastnění přirozeně věděli, že toto teritorium bude dále předáno Itálii, což se také stalo. Italové pak, i když je hnětlo, že nemohli vstoupit do Benátek jako vítězové, mohli být rovněž v podstatě spokojeni se skutečností, že přes vojenský debakl připojili nakonec ke svému království další významné území, nad kterým až doposud vlála cizí vlajka.

Máme-li hodnotit roli, kterou v této kause sehrál císař Napoleon III., zjišťujeme, že vojenské vítězství nad Rakouskem v roce 1859 bylo posledním úspěšným podnikem II. císařství na poli zahraniční politiky. Všechny ostatní zahraničně politické kausy, v nichž Napoleon III. bral účast, dopadly pro něj i pro císařství neúspěšně a přinesly pouze ztráty životů, peněz a prestiže. Pouze mimoevropská koloniální tažení v Africe a Asii, která v průběhu 50. a 60. let simultánně probíhala, byla pro císařství úspěšná a přinesla francouzské armádě vítězné vavříny. To však nemělo žádný vliv na postavení Francie ve společenství evropských mocností. Avšak běh dějinných událostí v 60. letech nevěstil ani pro Francii, ani pro císaře samotného nic dobrého a ukazoval, že hvězda obnovitele císařství stále více zapadá. Nyní již následoval pouze řetěz neúspěchů, který vyvrcholil v září 1870 pádem císařství.

Reakce císaře Napoleona III. na výsledky roku 1866 byla vcelku rozpačitá a svědčila o jeho vnitřní nejistotě. Musel se smířit s tím, že Prusko díky jeho vcelku blahovolnému postoji značně zesílilo, aniž on, který to umožnil, zato dosáhl pro Francii sebemenší kompenzace. To samozřejmě nezůstalo utajeno francouzské veřejnosti, v níž vzrůstalo vření nespokojenosti s císařskou politikou. Císař se snažil těmto tendencím čelit osobním vystupováním a zvučnými projevy. Tak v projevu 16.9.1866 zdůrazňoval zisk plynoucí Francii z toho, že bojem Pruska s Rakouskem byla s konečnou platností likvidována Svatá aliance evropských mocností. Vytvoření německé národní jednoty označil za dějinnou nutnost a vítězství těch zásad národního státu, na nichž je založeno i samo II. císařství. Zároveň však v tomtéž projevu přiznal, že nyní bude třeba zdokonalit francouzskou vojenskou pohotovost, což již samo o sobě bylo neklamným znamením toho, že se na francouzském východním pomezí počala konstituovat nová mocnost, jejíž sousedství nemusí být pro Francii klidné a bezproblémové. První důsledky proměněného mezinárodně politického ovzduší se ukázaly v tzv. „lucemburské kause“.

Nejbližším cílem Napoleona III. se stalo získání Lucemburska, což mělo umlčet kritiky císařské politiky a vlastně částečně před Francouzi kompenzovat zvětšení pruské síly a moci v důsledku vítězné války roku 1866. Tato země o rozloze 2.586 km² s asi 200.000 obyvatel, spojená personální unií s Nizozemskem, byla do roku 1866 členem Německého spolku. K nově utvořenému Severoněmeckému spolku sice nepřistoupila, avšak její hlavní město Luxemburg bylo jednou z německých spolkových pevností, ve které podle dosud platných spolkových ustanovení byla dislokována pruská posádka. A ani po rozpuštění Německého spolku se odtud nehýbala. Nizozemský král byl ochoten Lucembursko prodat Francii, ale bál se sporu s Berlínem. Napoleon III. se proto snažil počátkem roku 1867 získat důvěrným vyjednáváním s Bismarckem pruský souhlas a dostal odpověď, že se pruská vláda se záležitostí smíří, bude-li postavena před „hotovou věc“. Jednání o koupi Lucemburska však předčasně proniklo na veřejnost a způsobilo v Německu vzrušení. Němečtí nacionalisté poukazovali na skutečnost, že většinu lucemburského obyvatelstva tvoří Němci, kteří nesmějí být obětováni Francii. Bismarck sám byl vcelku s vývojem událostí spokojen. Čeho dosáhnout chtěl, toho již dosáhl a francouzskou pomoc už nepotřeboval. Proto neučinil nic, aby vzrušení v německé veřejnosti uklidnil. Naopak podepřel německé sebevědomí uveřejněním dosud tajných vojenských konvencí, uzavřených v srpnu 1866 mezi Pruskem a jihoněmeckými státy. Nizozemský král se polekal a ustoupil od podepsání smlouvy o prodeji Lucemburska Francii. Tím utrpěla císařova prestiž místo žádoucího úspěchu nový insult.

V dubnu 1867 se dokonce zdálo, že dojde k válce mezi Německem v čele s Pruskem na jedné a Francií na druhé straně, když Bismarck odepřel odvolání pruské posádky z lucemburské pevnosti. Nakonec však Napoleon III. ustoupil. Zvážil realisticky své možnosti a zjistil, že není ještě dosti silný k úspěšnému vojenskému střetnutí s Německem. Francouzské vojsko bylo v té době vázáno mexickým tažením a nemělo pohotově dostatečné množství vycvičených záloh. Kromě toho se chystala vojenská reforma, v jejímž rámci měla být celá francouzská armáda nově přezbrojena a zajištěno dostatečné množství vycvičených záloh, což by umožnilo zvýšit její početní válečný stav. Mimoto právě probíhala v Paříži světová výstava, která měla velký význam jak pro hospodářský život Francie, tak i pro lesk a prestiž II. císařství. Za těchto okolností nebylo dost dobře možno začít jakékoliv vojenské dobrodružství s výsledkem zcela nejistým.

Ale ani Bismarck ještě nestál o novou válku. Dotvářel právě Severoněmecký spolek a nebyl si ani jist chováním Rakouska, kde se pokusil prozatím bez úspěchu sondovat u císaře Františka Josefa I., zda by nebylo možno získat Vídeň pro případnou obrannou konvenci se severním a jižním Německem. Avšak ve Vídni tyto návrhy odmítli. Rozhodující vídeňské kruhy dosud spřádaly nerealistické plány na odplatu za Hradec Králové a zvrácení pražského míru. Za této situace Bismarck nechtěl předčasně dávat v sázku nedávno dosažené úspěchy. Nakonec došlo z iniciativy Velké Británie a Ruska v Londýně k mezinárodní diplomatické konferenci, která vyřešila lucemburskou otázku. Konference se shodla na tom, aby Lucembursko bylo neutralizováno a postaveno pod mezinárodní ochranu. Tím byly s definitivní platností pohřbeny všechny Napoleonovy plány na získání tohoto území a Prusové mohli se ctí odvolat posádku z pevnosti Luxemburg. Přitom obě strany mohly před svými občany prohlašovat toto řešení za úspěch - Napoleon proto, že dosáhl odchodu pruského vojska a Bismarck mohl před německým veřejným míněním vydávat za úspěch skutečnost, že lucemburští Němci nebudou uchváceni Francií.

Poměr mezi Paříží a Berlínem však zůstal tak zkalen, že nebezpečí prusko-francouzské války, které se v roce 1867 objevilo na obzoru mezinárodní politiky, zůstalo i nadále jako trvalý faktor ohrožení evropského míru. Právě v této době přikročila Francie k pokusům o reorganizaci vojska a k jeho přezbrojení. Od roku 1855 existovala možnost vykoupit se z vojenské služby. Takto získané peníze plynuly do Armádní dotační pokladny, z níž byli placeni délesloužící poddůstojníci a dobrovolníci. V roce 1868 ministr války generál Niel navrhl nový branný zákon, který zavrhoval výkup a v podstatě znamenal zavedení všeobecné branné povinnosti. Ve smyslu tohoto zákona se branná moc dělila na tři kategorie: aktivní armádu, zálohu aktivní armády a mobilní národní gardu. Branná povinnost trvala celkem 9 let, z toho 5 let v aktivní armádě a 4 roky v záloze aktivní armády. V mobilní národní gardě byli povini sloužit všichni mladí lidé, kteří byli od činné služby osvobozeni. V důsledku tohoto zákona byl zvýšen mobilizační počet francouzské armády z dosavadních 600.000 na 800.000 mužů a k ochraně pevností a měst měla sloužit mobilní národní garda v síle 400.000 mužů. Tím se dosavadní válečný početní stav francouzské armády zdvojnásobil z 600.000 na 1,200.000 mužů. To však byly prozatím pouze plány, které měly být realizovány do deseti let.

Dalším krokem bylo přezbrojení vojska novými puškami vzor Chassepot. Jednalo se o rýhovanou zadovku, která byla balisticky dokonalejší než pruská jehlovka. Tato puška umožňovala účinnou palbu na 1.200 až 1.500 kroků a bylo z ní lze odpálit 11 ran za minutu. Dávka střeliva, kterou každý pěšák nesl v sumkách, byla 90 nábojů. Kromě toho každý pěší a myslivecký prapor sebou vezl na dvou muničních vozech 1.100 nábojů. V rámci dělostřelectva byly zavedeny tzv. mitrailleusy, které byly předchůdcem kulometů. Mitrailleusy měly vzhled děla, které místo hlavně mělo svazek malorážových hlavní, někdy ve společném ochranném pouzdře. Bylo zformováno 24 baterií po 6 kusech, tj. celkem 144 mitrailleus. Tato zbraň se však neosvědčila, protože vojsko s ní neumělo zacházet. Mitraiullesy byly totiž tak utajovány, že v jejich obsluze bylo vycvičeno pouze na 150 vybraných důstojníků. Protože se do roku 1870 jejich počet z různých důvodů zmenšil a nikdo jiný s touto zbraní nedovedl zacházet, nebyly mitrailleusy skoro vůbec použity, nakonec padly do rukou Němců a jako kuriozita byly odvezeny s ostatní válečnou kořistí. Celá vojenská reforma včetně zavedení nových zbraní stála císařskou státní pokladnu 429 milionů franků.

Císař Napoleon III. si byl dobře vědom toho, že jen další úspěšná válka by mohla povznést pokleslou vážnost jeho moci. Kromě toho by vítězná válka s Pruskem odstranila nejen rizikový faktor, vyrůstající od roku 1866 na francouzské východní hranici, ale zároveň by znamenala triumf nad třetím členem bývalé Svaté aliance. Po vítězství nad Ruskem roku 1856 a Rakouskem roku 1859 by vítězství nad Pruskem bylo dalším článkem v řetězu slávy francouzské armády a II. císařství. Ze všech velmocenských členů bývalé protinapoleonské koalice by tedy zbývala již jen proradná Anglie, které by časem mohl být předložen účet za Waterloo a velikého vězně na ostrově Svaté Heleny.

Do stejné doby spadá i neslavný konec mexické výpravy a nové potíže v souvislosti s „římskou otázkou“. Tato neustále kalila poměr mezi Francií a Itálií, ale i mezi Napoleonem III. a papežem Piem IX.. Italské veřejné mínění nebylo nikterak spokojeno s výsledkem války roku 1866, přestože v ní Itálie získala Benátsko jen díky francouzskému přátelskému zprostředkování. Italové zcela nerealisticky zapomínali na skutečnost, že v této válce byli vlastně poraženi na zemi i na moři a nebýt toho, že bojovali v koalici s vítězným Pruskem a že i císař Napoleon III. jim byl přátelsky nakloněn, nejen že by vlastně nemuseli dostat vůbec nic, ale mohli by lehce ztratit i mnohé z toho, co se jim dosud podařilo získat. Zcela v rozporu s logikou i se zdravým rozumem zaznívaly v italské veřejnosti hlasy, obviňující císaře Napoleona III. z toho, že jeho zakročení připravilo Itálii o „skutečné válečné úspěchy“ a o získání Tridentska (Jižních Tyrol) a dokonce i Terstu, přestože tato území jim nikdo nesliboval a Bismarck se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že pokusí-li se Italové urvat Rakousku Tyrolsko nebo Terst, to znamená území patřící k Německému spolku, pošle tam Rakušanům na pomoc 200.000 vojáků. Italské veřejné mínění rovněž nikterak nemínilo z ohledu na Francii upustit od získání Říma jakožto historického a přirozeného hlavního města italského státu. Tyto veřejně proklamované záměry samozřejmě vyvolávaly v řadách římsko-katolické církve a klerikálně naladěné části veřejnosti ve Francii protitlaky, působící na císaře Napoleona ve smyslu obrany zbytku papežova světského panství.

Podle konvence z roku 1864, uzavřené mezi císařem Napoleonem III. a italským králem Viktorem Emanuelem II., opustila v prosinci 1866 francouzská posádka Řím. Na nátlak klerikální strany však císař prohlásil, že by papeži znovu přispěl na pomoc, kdyby byl ohrožován v držení zbytku svého státu. Napoleon také souhlasil se zformováním dobrovolnického sboru papežského vojska, který tvořili francouzští vojáci a důstojníci. Sbor byl vytvořen v Antibes pod záštitou francouzské vojenské správy a měl setrvat v Římě po odchodu francouzské armády do té doby, než si papež zformuje vlastní dostatečně silné vojsko. Italské nacionalistické kruhy na to rozhořčeně poukazovaly a tlačily na svého krále, aby neupouštěl od Říma a na dohodu z roku 1864 se příliš nevázal. Poměr mezi Italským královstvím a papežem se ještě více zostřil tím, že italská vláda provedla konfiskaci církevních statků. Mezitím oddíly italských vlasteneckých dobrovolníků vpadly od severu do zbytku papežských držav, tzv. patrimonia sv. Petra. Italský národní hrdina Giuseppe Garibaldi (4.7.1807-2.6.1882) opustil v říjnu 1867 ostrov Capreru a postavil se jim do čela. Současně se také v Římě pokusili italští nacionalisté o roznícení povstání a zdálo se, že světské panství papežů je ztraceno. Nátlak francouzských klerikálů na Napoleona III. zesílil do té míry, že císař vyslal znovu papeži na pomoc francouzské vojsko. I když velmi nerad a vědom si toho, že vojenská intervence proti italským nacionalistům na záchranu papeže nepřinese ani Francii, ani jemu samotnému kromě mezinárodně politických komplikací žádný jiný výsledek. V přístavu Civitavecchia opět přistál francouzský vojenský sbor, s jehož pomocí byl 3.11.1867 Garibaldiho oddíl poražen a vytlačen z papežského území, aniž by se italské královské vojsko, které rovněž vstoupilo na území Církevního státu, odvážilo poskytnout mu pomoc. Italské veřejné mínění tím bylo na výsost pobouřeno a zvláště neobratná formulace ve vojenské francouzské zprávě, že „u Mentany Chassepotky konaly divy“, která měla vzbudit důvěru francouzského vojska k nově zavedené pušce, zvedla v Itálii vlny protifrancouzských emocí. Korunu všemu nasadil francouzský ministr Rouher, který ve svém projevu prohlásil, že „Itálie nebude nikdy vládnout nad Římem!“ Italové rázem zapomněli na pomoc císaře Napoleona v letech 1859 a 1866 a Francie se stala národním nepřítelem všech Italů.

Ve Francii odsuzovali liberálové a republikáni vojenský zákrok v Římě, stejně jako se předtím stavěli proti tažení v Mexiku. Napoleon se tedy pokusil z celé záležitousti vycouvat tím, že navrhl svolání kongresu evropských velmocí, kde chtěl dosáhnout, aby ochranu papeže převzalo souručenství evropských velmocí. To by pak Napoleonovi umožnilo odvolat z Říma francouzské vojsko a tak se celého problému zbavit. Jeho návrh však neměl úspěch a žádná evropská mocnost neměla zájem angažovat se v této věci a „tahat horké kaštany z ohně“ za Francii. Francouzské vojsko tedy opět uvázlo v Římě a za těchto poměrů bylo jasné, že by se Itálie v případě prusko-francouzské války zcela jistě nepostavila na francouzskou stranu.

Možnost této války visela od roku 1866 neustále ve vzduchu. Císař sám, který byl v té době sužován chorobou, zcela podvazující jeho duševní schopnosti, již po válce nikterak zvlášť netoužil. Na jedné straně by sice vítězná válka byla přesně to, co by císařství vyvedlo z vnitřních i mezinárodně politických nesnází. Na druhé straně si však Napoleon při pohledu na výkony francouzské armády v Mexiku nebyl jist výsledkem a byl si vědom toho, že případný neúspěch by se vší pravděpodobností mohl znamenat konec císařství. Proto by se císař s Pruskem rád přátelsky dohodnul, kdyby mohl dosáhnout pruské podpory k zabrání Belgie. Na to však nebyla v té době již naděje.

Rovněž v okolí císaře nebylo jednoty v názoru na vztah k Prusku. Někteří jeho rádcové byli přesvědčeni, že by se Francie měla smířit s tím, že Prusko ovládlo severní Německo a dokonce i s tím, kdyby se vliv Berlína rozšířil také na jihoněmecké státy. Totéž hlásali také někteří republikáni, např. Jules Favre a Jules Simon. Tato názorová skupina v podstatě realisticky hodnotila nový poměr sil, jaký vyplynul z války roku 1866 a obávala se důsledků války s Německem v čele s Prusy. Druhá skupina, k níž patřila především císařovna Eugenie a většina generálů a císařových dvořanů však tvrdila, že „la revanche de Sadowa“ je nezbytná k povznesení vážnosti Francie. Rovněž i někteří opoziční politikové jako Thiers a Gambetta byli téhož názoru. Císař sám chorobou stále více otřesený kolísal mezi oběma tábory. Když však se mu nepodařilo dosáhnout dohody s Pruskem ani v otázce Lucemburska, ani v otázce Belgie, klonil se stále více k válečné straně a snažil se zajistit si v příští válce úspěch hledáním silných spojenců.

Jako příští potenciální spojenci připadali v úvahu Rusko, Rakousko-Uhersko a Velká Británie. Císaři přitom vůbec nevadilo, že v případě Ruska a Rakouska se jedná o bývalé nepřátele, které před nemnoha lety porazil. Napoleon III. byl v politice realista a uvědomoval si, že včerejší nepřítel může být zítřejším spojencem a včerejší spojenec může být zítřejším nepřítelem.

Získat si přátelství Ruska bylo snad možno podporou ruských snah o setřesení tíživých závazků pařížského míru z roku 1856 a společným postupem ve „východní otázce“, tj. v záležitostech Balkánského poloostrova. Napoleon učinil některé kroky v tomto směru, avšak obával se, aby těsnou součinností s carem proti sobě nepopudil Rakousko a Velkou Británii. Ovšem zisk z těchto námluv byl velmi pochybný při pevném přátelství cara Alexandra II. s Berlínem. Navíc Napoleon III. se carovi jevil jako nespolehlivý svojí podporou polských požadavků v průběhu polského povstání 1863-1864. A carova nedůvěra byla zvýšena tím, že při návštěvě světové výstavy v Paříži byl Alexandr II. zahrnut veřejnými urážkami ze strany polské emigrace. Jakýsi Polák tam na něho dokonce učinil pokus o atentát, aniž byl pak příliš přísně potrestán. Za těchto okolností ovšem nebylo možno počítat s jakoukoliv francouzsko-ruskou aliancí.

Ani pokusy o alianci s Rakousko-Uherskem k ničemu nevedly. Napoleon velmi stál o to, aby jej nově uspořádaná dualistická Rakousko-uherská monarchie učinila svým spojencem proti vzrostlé pruské moci. Myšlenka aliance s Francií měla u vídeňského dvora své stoupence jako byl arcivévoda Albrecht, vítěz u Custozzy. Měla však také mocné odpůrce, mezi něž patřil zejména ministerský předseda uherské vlády hrabě Julius Andrássy, který se obával, že by úspěšný odvetný boj proti Prusku po boku Francie mohl ohrozit dualismus a způsobit návrat směrem k unitárnímu státu. Proto jakákoliv porážka Pruska nebo jeho oslabení by mohla přímo ohrozit postavení Uher a znamenala nebezpečí pro maďarský národní zájem. Ani říšský kancléř hrabě Beust nebyl stoupencem útoku Rakousko-Uherska na Německo sjednocené okolo Pruska. Počítal s tím, že by v tomto případě šel všechen německý národ svorně za Bismarckem do boje, který by byl jak rakouským Němcům, tak i Maďarům velmi nemilý. Zároveň se obával i možnosti, že v případě útočné války koalice Rakousko-Uherska a Francie na Německo by na straně Německa vystoupil i ruský car. Toto nebezpečí bylo zcela reálné a v takovémto případě by muselo Rakousko-Uhersko čelit samo úderu ruských armád, zatímco Francie by byla poutána všemi svými silami bojem s německými armádami a nemohla by tedy Rakušanům jakkoliv pomoci. Ani rozličná opakovaná jednání mezi francouzskými a rakousko-uherskými diplomaty a vojáky v letech 1867 a 1869 nepřinesla žádný pozitivní výsledek.

Pokud se týká Velké Británie, pokusy o alianci nepřesáhly některé důvěrné diplomatické sondáže a nezávazné pokusy. Žádná jednání v tomto směru se však vůbec nerozvinula, protože Británie měla na záležitostech evropské pevniny pouze minimální zájem.

Rovněž jednání s Itálií, o která se Napoleon pokoušel, nebyla úspěšná. Celá věc skončila tím, že si v září 1869 Napoleon III., František Josef I. a Viktor Emanuel II. vyměnili osobní dopisy, ve kterých vyslovili názor, že je třeba chránit evropský mír proti jakýmkoliv nespravedlivým nárokům, aniž by byl jmenován konkrétní stát, který by měl tyto nároky vznášet. Další iniciativy v tomto směru však ze žádné strany nenásledovaly. Ostatně jakékoliv spolupráci mezi císařem Napoleonem a Itálií bránila přetrvávající francouzská okupace Říma, která udržovala světské panství papeže a tím bránila dovršení italské národní jednoty.

Mezitím se vzájemný francouzsko-německý poměr přiostřil vznikem tzv. „španělské otázky“. Od roku 1814, kdy se na španělský trůn vrátila dynastie Bourbonů, byla tato země po celé půlstoletí dějištěm neustálých vzpour, revolucí, občanských válek a různých převratů. Zvláště za vlády královny Isabely II. (1830-1833-1868-1904) propadla země úplnému chaosu. Jeden politický převrat následoval druhý, jedna vojenská vzpoura následovala druhou a to vše bylo ještě okořeněno dlouhým řetězem dvorských skandálů. Královna střídala neustále své milce a milence a aby celá záležitost byla ještě „korunována“, dotovala tyto své „blízké přítele“ ze státní kasy a to částkami nemalými. V důsledku toho se nedostávalo peněz na další státní výdaje a zejména, což bylo pro královnu nejnebezpečnější, na výplatu žoldu armádě. A jak známo, špatně placené vojsko je tím nejrevolučnějším elementem a tím největším ohrožením pro režim v každém státě.

Proto v podstatě nikoho, kromě královny samotné a jejich nejbližších, nikterak zvlášť nepřekvapilo, když v září 1868 vypukla revoluce tzv. progresistů, tj. liberálů, podporovaná masivně armádou a válečným námořnictvem. Do čela revoluce se postavil generál Juan Prim y Prats, od roku 1843 hrabě de Reus, od roku 1859 markýz de los Castillejos (6.12.1814-30.12.1870). Ke svému štěstí se v té době královna i s jedním ze svých milenců zdržovala mimo Španělsko na francouzské riviéře a tím ušla vězení nebo popravišti. Nově vytvořená prozatímní vláda prohlásila bourbonskou dynastii za svrženu a nyní nastala otázka, co bude dále. Generál Prim brzy poznal, že republikánské zřízení, doporučované demokratickou stranou a katalánskými separatisty, odporuje náladě většiny národa. Bylo tedy rozhodnuto zachovat monarchii, ale dosadit na španělský trůn novou dynastii.

Nebylo však snadné nalézt nového nápadníka trůnu. Prozatímní vláda jednala s italským královským dvorem o mladšího syna krále Viktora Emanuela II., prince Viktora Amadea Savojského, skupina zvaná „paniberské hnutí“, směřující k dynastickému spojení s Portugalskem, jednala v Lisabonu o prince z rodu Braganza a mluvilo se i o jiných kandidaturách. Všude se však objevovaly různé překážky a komplikace. Konečně se jednatelům madridských regentů podařilo kontaktovat prince Leopolda von Hohenzollern-Sigmaringen, bratra knížete Karla I. (1866-1881-1914), který roku 1866 nastoupil na panovnický trůn v Rumunsku. Dynastie Hohenzollern-Sigmaringen byla poboční větví hohenzollernského rodu, panujícího v Prusku. Na rozdíl od hlavní větve, která byla luteránská, žila v jižním Německu ve Švábsku a zůstala katolickou. Roku 1849 uznala svrchovanost pruského krále a její členové pak sloužili namnoze v pruských vojenských a diplomatických službách. Na podzim 1869 přijel do Sigmaringen jednatel španělské vlády s nabídkou španělské královské koruny pro prince Leopolda. Princ Leopold neměl sice příliš chuti pouštět se do podniku tak dobrodružného, jakým se mu jevilo nápadnictví koruny ve Španělsku a při rozervanosti tamních poměrů se mu ani nelze divit. Zdálo se tedy, že i tento pokus selže.

VII. Poslední válka a pád Císařství

Do věci však zasáhl Bismarck. Nastoupení Němce a navíc člena hohenzollernské dynastie na trůn ve Španělsku se jevilo jako velmi vítaná možnost, protože přinášela Berlínu výhodu, že v případě války mezi Německem a Francií se na pyrenejské hranici Francie nemohla cítit zcela bezpečně a ponechat ji bez vojenské ochrany, i kdyby Španělsko zůstalo neutrální. Právě proto počítal s tím, že hohenzollernská kandidatura vzbudí v Paříži nevoli a vzhledem k napjatým poměrům, které v té době panovaly mezi Pruskem a Francií, značně zvětší nebezpečí války. Bismarck bystře odhadl, že v té chvíli může válka Prusku velmi prospět a že může urychlit sjednocení jihoněmeckých států se Severoněmeckým spolkem. Tomu mohla napomoci vlna německého nacionalismu, vzedmutá v souvislosti s obratně inscenovanou válkou s Francií. Války samotné se Bismarck nebál. Věřil vojákům, že německé válečné přípravy značně převyšují francouzské a před případným útokem z rakouské strany ho kryla vojenská konvence s Ruskem. Již roku 1868 uzavřel Alexandr II. s Wilhelmem I. dohodu, kterou se Rusko zavazovalo, dojde-li k válce Pruska s Francií, postavit na rakouských hranicích armádu čítající nejméně 200.000 vojáků, která by byla pro Vídeň zřetelnou pohrůžkou. Zmínili jsme již, že se rakouský kancléř hrabě Beust obával ruského útoku v případě vojenské aliance francouzsko - rakousko-uherské. Z této strany tedy Bismarck zabezpečil Německo před případným rakouským vmísením se do války mezi Německem a Francií.

Proto Bismarck prostřednictvím svých tajných jednatelů vykonával roku 1870 ve Španělsku nátlak na to, aby princi Leopoldovi byla nabídka opakována. Zároveň se snažil přemluvit prince Leopolda k přijetí nabídky a skutečně dosáhl toho, že princ vyslovil ochotu přijmout španělskou korunu, bude-li mu to pruským králem uloženo. Avšak ani král Wilhelm I. k tomu neměl příliš chuti. Konečně však i on ustoupil nátlaku svého kancléře a svých generálů a dal jako hlava hohenzollernského rodu své svolení ke kandidatuře. To Bismarckovi postačilo. Potom dosáhl neúnavným nátlakem v druhé polovici června 1870, že princ konečně nabídku přijal. Veškeré jednání probíhalo přísně důvěrně - kromě Bismarcka, vojáků a krále o něm nevěděli vůbec ani ostatní ministři pruské vlády. Bismarck trval na tom, aby celá věc byla zveřejněna teprve tehdy, až španělské národní shromáždění přikročí ke skutečnému provedení volby. Jenom tak bylo možno, aby očekávaný francouzský odpor narazil na hotovou věc a Španělům pak národní hrdost nedovolila ustoupit před francouzským nátlakem. Avšak vše se prozradilo předčasně, když zástupce generála Prima ohlásil přijetí kandidatury princem Leopoldem již 2.7.1870.

Jak Bismarck očekával, způsobila zpráva ve Francii neobyčejný rozruch. Francouzská vláda v tom viděla vážné vojenské ohrožení svých jižních hranic. Císař Napoleon III. byl postaven před vážné dilema: buď reagovat ostře a necouvnout ani před případným nebezpečím války, nebo ustoupit a smířit se s kandidaturou německého prince ve Španělsku. To by však znamenalo značné snížení velmocenské váhy Francie v Evropě a účinné zesílení pruské mezinárodní váhy. Navíc oleje do ohně přilévala i skutečnost, že byla porušena mezinárodní diplomatická praxe, podle níž při obsazování uprázdněného trůnu členem již vládnoucího rodu měly být konzultovány velmoci. Po dlouhých poradách se Napoleon III. rozhodnul pro rázný postup. Dne 4.7.1870 se obrátila francouzská vláda na Berlín s výslovným dotazem, hodlá-li Prusko opravdu podporovat kandidaturu prince Leopolda. Pruská vláda odpověděla, že jí o věci není nic známo, protože se jedná o soukromou záležitost hohenzollernského rodu resp. jeho poboční větve. V tom viděli Francouzi pouze neslušnou lež a v tvrzení, že Wilhelm I. dal své svolení nikoliv jako pruský král, nýbrž jako hlava hohenzollernské rodiny, pouhou vytáčku. Francouzský ministr zahraničí vévoda Gramont vystoupil 6.7.1870 před sněmovnu s ostrým projevem, který byl adresován nejen pro domácí potřebu, ale především do Berlína. Francouzskému vyslanci Benedettimu bylo uloženo navštívit krále Wilhelma I. a důrazně jej jménem císaře Napoleona požádat, aby nařídil princi Leopoldovi zřeknutí se kandidatury na španělský trůn. Králi Wilhelmovi byla celá záležitost krajně nepříjemná a rovněž nechtěl riskovat případný konflikt, který by také mohl špatně skončit a tím zmařit i důsledky vítězství z roku 1866. Proto vyslal král Wilhelm 10.7.1870 kurýra s poselstvím, ve kterém doporučoval princi Leopoldovi vyhovět francouzským požadavkům, ponechával mu však na zvážení, zda těmto požadavkům vyhovět chce nebo nechce. Rovněž rumunský kníže Karel I., princův bratr, doporučoval vyhovět požadavku císaře Napoleona a kandidatury se zříci. Princ sám však v té době cestoval inkognito někde v Alpách a tak ohlásil 12.7.1870 jeho otec jeho jménem, že odvolává svůj souhlas s kandidaturou. Tím se věc zdála být vyřízená.

Skutečnost ovšem byla jiná. Francouzům naprosto nedostačovalo, že princův otec odvolal jménem svého syna jeho kandidaturu. Skutečnost, že zatím neodřekl princ sám, budila obavu před novou Bismarckovou lstí. Ve francouzském zákonodárném sboru nabývaly převahu hlasy, žádající přinutit Prusko k výraznějšímu doznání ústupu a tyto hlasy se přenášely i na pařížskou ulici. Proto uložil Gramont vyslanci Benedettimu, aby vymohl na králi Wilhelmovi I. závazný slib, že ani do budoucna napřipustí, aby se princ Leopold nebo kterýkoliv Hohenzollern ucházel o španělský trůn. Kromě toho si Gramont předvolal pruského vyslance v Paříži a požadoval, aby král Wilhelm I. napsal osobní omluvný dopis císaři Napoleonovi III., ve kterém by slavnostně tento závazek potvrdil. Benedetti přednesl tento požadavek 13.7.1870 králi, kterého vyhledal na ranní lázeňské procházce. Wilhelm I. byl nemile dotčen a nejevil ochotu slíbit něco podobného, co by ho zavazovalo i do budoucnosti. Když však vyslanec znovu naléhal, slíbil, že s ním bude o této záležitosti ještě jednat, jakmile obdrží úřední znění prohlášení princova otce, jež mu dosud nedošlo. Je otázka, zda bylo politicky moudré nespokojit se s demarší v Madridu, jak vlastně chtěl Napoleon III., ale odpovídat na pruskou ofenzívu, která formálně vůbec pruskou nebyla, snahou co nejvíce Berlín pokořit.

Zde však zasáhl do věci Bismarck. Kancléř byl nespokojen s královou povolností. Rozjel se tedy za králem do Emže ještě, než se dozvěděl o výsledku jednání. V Berlíně ho však zastihla zpráva o rozhodnutí princova otce. Nejel tedy dále a dal králi najevo svůj nesouhlas tím, že podal demisi. Král se velmi znepokojil. Demisi samozřejmě nepřijal a netroufal si již osobně jednat s Benedettim, nýbrž oznámil mu svým pobočníkem, že schvaluje princovu rezignaci, ale pro další jednání jej odkázal na Bismarcka. Bylo v tom sice více zdrženlivosti, než v předchozích jednáních, avšak nejednalo se o odmítnutí, jež by ohrožovalo řádný diplomatický styk. Bismarck obdržel z Emže zprávu o králově rozhovoru s Benedettim a jeho dohře, právě když se radil s generály von Roonem a von Moltkem o situaci. Bismarck seznámil oba vojenské činitele s depeší, kterou právě od krále obdržel. V ní mu král podal zprávu o průběhu jednání, přičemž zřejmě poněkud přeakcentoval vlastní rozhodnost. Všichni si byli vědomi toho, že právě v této chvíli je Německo připraveno na válku, zatímco Francie ještě zdaleka nikoliv. Kdyby nyní došlo k válce, mělo Německo slušné vyhlídky na vítězství. Proto bylo zřeba dosáhnout toho, aby Napoleon byl vyprovokován k zahájení války proti Německu a tím stanul před Evropou v roli válečného paliče.

Bismarck tedy královu depeši poněkud „upravil“ tím, že její obsah zhutnil a zestručnil na polovinu, při čemž zdůraznil urážlivost francouzského požadavku a skutečnost, že král odmítl dotěrného vyslance dále přijímat, což vzbudilo mylný dojem, že došlo k přerušení diplomatických vztahů. V této nikoliv zfalšované, ale přece jen jednostranně vyhrocené podobě předal Bismarck depeši k dispozici tisku a rozeslal ji i diplomatickou cestou všem pruským a německým zastupitelstvím v cizině. Výpočet opravdu neselhal. Emžská depeše zapůsobila jako rozbuška na obou stranách Rýna. Celým Německem lomcovala bouře nevole nad troufalostí Francie a ve Francii byl obsah novinářské zprávy přijat jako národní urážka. V Paříži byla vláda nucena přiznat, že místo očekávaného úspěchu dostala tvrdý políček. Císař Napoleon III. pomýšlel sice ještě na to, zda by nebylo možno hledat východisko z krize v evropské diplomatické konferenci. Byl si vědom toho, že Francie dosud na velkou válku připravena není. Přezbrojování armády nebylo dosud ukončeno, zejména nebylo připraveno dostatečné množství vycvičených záloh, které předpokládal plán vojenské reformy. Nebyly zpracovány ani mobilizační, ani operační plány a slabinou byla zejména koordinace štábů a řídící činnost vůči vojskům. Po dlouhých poradách však vláda rozhodla, že nezbývá než válka. Dne 15.7.1870 odhlasovala sněmovna vyhlášení mobilizace a zároveň úvěr na ní. Dne 19.7.1870 předstoupil Bismarck v Berlíně před sněmovnu a oznámil jí: „Sděluji vážené sněmovně, že mi dnes zástupce francouzské vlády odevzdal notu o vypovězení války Francií.“

Francie byla ve válce izolována, protože Rakousko-Uhersko se obávalo Ruska a také Itálie byla rozladěna francouzskou posádkou v Římě. Ta byla stažena v srpnu 1870, aniž by Francie za to získala nějaké výhody. V září 1870 pak italská armáda obsadila zbytek papežských držav a tím bylo dovršeno sjednocení Itálie. Ve Velké Británii bylo veřejné mínění pobouřeno „nesvědomitou ctižádostí“ císaře Napoleona. Bismarck uveřejnil v listě Times Benedettiho návrh na prusko-francouzskou konvenci z roku 1866, týkající se připojení Belgie resp. Lucemburska. Ve světle tohoto návrhu se císař Napoleon III. jevil jako avanturistický rušitel míru a naopak Bismarck jako zachránce belgické a lucemburské neutrality. Válka tedy byla z pruské resp. německé strany dokonale diplomaticky připravena dříve, než padl první výstřel.

Neméně dobře byla připravena i po vojenské stránce. Severoněmecký spolek zahájil mobilizaci již 14.7.1870 uvedením vojsk do bojové pohotovosti a přípravou kasáren a mobilizačních zásob pro přijetí mobilizovaných záloh. V noci z 15. na 16.7.1870 v 0,30 hod. byla vyhlášena všeobecná mobilizace severoněmeckého vojska depeší: „Vše stáhnout. 16. červenec první den!“ Mobilizace byla ukončena 23.7.1870. Jihoněmecké státy začaly mobilizovat o den později 17.7.1870 a ukončily mobilizaci 24.7.1870. Mobilizace proběhla rychle a bez poruch. Celkem bylo zmobilizováno 1,500.000 mužů, z toho 45.000 důstojníků, 135.000 poddůstojníků a 1,320.000 mužstva. Bylo postaveno 17 armádních sborů se 34 divisemi, 8 jezdeckými divisemi a 4 záložními divisemi.

Rovněž francouzské velení zahájilo mobilizační přípravy již 14.7.1870. Večer byli povoláni do zbraně záložníci a počínaje 16.7.1870 opouštěly jednotky s mírovými stavy posádky a byly překotně dopravovány na východní hranici. Za vojskovými tělesy následovaly doplňky mužstva, koní a materiálu. Ke kompletaci jednotek mělo dojít teprve v nástupové oblasti. Poněvadž dislokace vojska byla exteritoriální, docházelo při mobilizaci k třenicím ve velení, což se mnohde projevovalo těžkými zmatky. Mnohdy se stávalo, že velitelé nemohli najít své jednotky, záložníci rovněž bloudili, když marně hledali své pluky. Francouzská pěchota byla sice dobře vyzbrojena novými puškami systému Chassepot, neměla však náležité kázně v palbě. V dělostřelectvu pokusné zavedení mitrailleus nijak nevyvážilo nová ocelová děla se závěrovým nabíjením, zavedená v pruském vojsku. Francouzská intendance byla navíc velmi těžkopádná a přenechávala příliš mnoho improvizacím poslední chvíle. Mobilizace měla mnohdy zcela chaotický ráz tím, že jednotlivé sbory byly nuceny na rozličných místech shánět brance, výzbroj i oboz. Navíc francouzské železnice naprosto nestačily převážet vojska z jednoho kraje do druhého. Po tříletých reformách a přípravách měla francouzská armáda ve zbrani pouhých 600.000 mužů, z toho 350.000 mužů polních vojsk. Armáda sestávala z 1 gardového sboru se 2 divisemi, 7 armádních sborů po 3 až 4 divisích, jezdecké zálohy se 3 divisemi, dělostřelecké zálohy se 16 bateriemi a ženijní zálohy se 4 rotami.

Francie tak zůstala osamocena a německou vojenskou převahou od počátku zbavena výhody útočného postupu na německé území. Ale i obrana se jevila jako problematická pro nedostatek pevného plánu. Císař Napoleon III. přijal formálně vrchní velení, ačkoliv byl již těžce churav a neměl na rozdíl od svého velkého strýce žádné velitelské zkušenosti. Vojsko bylo složeno z nedostatečně doplněných pluků. Mnohé pluky byly na mírových početních stavech 1.300 až 1.400 mužů místo válečného početního stavu 3.000 až 4.000 mužů. v důsledku toho muselo francouzské velení, pokud chtělo dosíci plného počtu, odesílat do akcí místo jednoho pluku pluky dva až tři, tedy kádry pluků odesílat bez vojáků. Takový jev je ve válečné organizaci bez příkladu. Francouzská armáda tedy bojovala „s prázdnými kádry“. A co se stalo? Ze 120 pěších pluků jich u Sedanu a Met 116 upadlo do zajetí. Následkem toho byli Francouzi nuceni pokračovat ve válce bez velitelských kádrů, bez vycvičených profesionálních důstojníků a poddůstojníků. Ani udatnost prostých vojáků nemohla tento handicap vyrovnat, protože i sebeudatnější vojáci bez zkušených velitelů nemohou čelit protivníkovi, zvláště takovému, jakým byli Němci.

Od počátku válečných operací zaujímalo francouzské vojsko dlouhou obrannou čáru v Elsasku a Lotrinsku od Belfortu až k Thionville. Německý plán byl naproti tomu na myšlence důrazného úderu. Na německé straně rozhodoval především větší počet pluků, spolehlivější výcvik mužstva, kvalitní práce štábů a lepší zásobování bojujících oddílů.

Útok zahájily dvě severoněmecké armády na Lotrinsko, zatímco třetí armáda, složená hlavně z jihoněmeckých sborů pod velením pruského korunního prince Friedricha Wilhelma udeřila na Elsasko. Tato třetí armáda jako první dosáhla rozhodného úspěchu u Weissenburgu a Froeschwilleru. Zde narazila 4. a 6.8.1870 na francouzské sbory, kterým velel maršál Mac Mahon. Francouzská vojska byla poražena a s velkými ztrátami ustupovala směrem k Nancy. Část jihoněmeckých vojsk pak oblehla pevnost Strassburg. Ve stejné době severoněmecká vojska 6.8.1870 porazila Francouze u Fohrbachu. Poté vtrhla do Lotrinska a postupovala na Mety. Císař Napoleon III. přenesl velení na maršála Bazaina. Doufal, že se mu podaří ustupující armády soustředit v novém obranném postavení u Verdunu. Maršál Bazaine však zmeškal příhodnou chvíli k ústupu. Proto byl německým vojskem přinucen ve dnech 14.-18.8.1870 svést bitvu u Borny, Gravollete a Saint-Privat a po nich byl zatlačen se 170.000 muži do pevnosti Mety. Zde byli obklíčeni až do konce války, kdy pro nedostatek potravy museli kapitulovat před Němci. Zasáhnout jakkoliv do válečného dění se jim již nepodařilo. Generál Moltke nechal část vojska před Strassburgem a s ostatními pochodoval spojit se s korunním princem v úmyslu zničit francouzské zálohy, které se v polním táboře u Chalons snažil maršál Mac Mahon vytvořit ze zbytků vojsk, ustoupivších z Elsaska a z nových posil, dopravených narychlo ze zázemí. Tato vojska dosáhla zakrátko počtu 130.000 mužů a také císař Napoleon III. se u nich zdržoval. Maršál Mac Mahon zamýšlel ustoupit s tímto vojskem blíže k Paříži, aby mohl krýt hlavní město bez rizika, že by mohli Němci jeho vojsko obejít. Jeho myšlenka byla zcela správná, avšak zkřížily ji politické vlivy.

Císař Napoleon III. při odjezdu z Paříže k vojsku pověřil svoji manželku Eugenii vladařstvím. Po zprávách o neúspěších císařského vojska vzrůstal v Paříži nepokoj tím více, že zpočátku vláda klamala veřejné mínění nepravdivými zprávami o francouzských vítězstvích a německých porážkách. Když však postupně vycházela najevo pravda, bylo veřejné mínění pobouřeno a rovněž ve sněmovně donutila většina císařovnu k propuštění Olliviérova ministerstva, obviňovaného ze zanedbání péče o obranu vlasti. Novým ministerským předsedou měl být ustanoven generál Charles Cousin-Montauban hrabě Palikao, nositel velkokříže Čestné legie, zasloužilý voják, který se vyznamenal v bojích v severní Africe v letech 1831-1858 a v tažení do Číny v letech 1859-1860. Avšak rostoucí neúspěchy francouzské armády na frontě dodaly sílu hlasům republikánů, kteří žádali, aby obrana vlasti byla svěřena národu samému, nikoliv neschopné císařské vládě. Nepokoj v Paříži vzrůstal, když se počaly množit zprávy o možnosti ohrožení města nepřítelem. Proto císařovna stále naléhala na císaře, aby místo ústupu s vojskem na Paříž se pokusil zaútočit na německé armády a prorazit si cestu ke spojení s maršálem Bazainem, obklíčeným v pevnosti Mety. Císař nakonec tomuto nátlaku neodolal a proti svému lepšímu přesvědčení a vzdor naléhavým radám maršála Mac Mahona zamířil s vojskem místo na západ k Paříži na sever, odkud doufal, že se mu podaří snáze proniknout k Metám.

Pochod vojska však probíhal pomalým tempem; vojsko bylo unaveno, vázlo zásobování a v řízení operace vládl chaos. Oproti tomu pruská vojska rychlým a svěžím pochodem dostihla unavené francouzské sbory a 31.8.1870 je zatlačila k Sedanu, zastaralé pevnosti na belgické hranici. Zde bylo francouzské vojsko neprodyšně obklíčeno a k dovršení smůly byl těžce raněn maršál Mac Mahon. Velení armády převzal generál Wimpffen, alsaský Němec, který se marně namáhal prorazit německé obklíčení. V obklíčené armádě nastal úplný zmatek a výsledek zoufalého úsilí francouzského velení byl ten, že poražená armáda byla vtlačena do kotliny, do níž pálilo přes 700 německých děl. Napoleon III., který byl u své armády přítomen a sdílel útrapy svých vojáků, dospěl k přesvědčení, že další prodlužování boje by bylo pouze zbytečným krveproléváním bez možnosti uniknout s armádou z této pasti. Proto se rozhodl 2.9.1870 bezpodmínečně kapitulovat a pověřil generála Wimpffena zahájením vyjednávání s německým velením.

Teprve nyní se Němci dozvěděli, že mezi obklíčenými se nalézá Napoleon III. osobně. Zbraně složilo 3.000 důstojníků a 83.000 poddůstojníků a mužstva. Bylo ukořistěno 419 nepoškozených děl, plukovní zástavy (orli), všechna výzbroj, válečné pokladny atd. Přitom 24.000 Francouzů bylo zajato už předtím v průběhu bojů, dále 17.000 padlo a 3.000 Francouzů překročilo belgické hranice a bylo belgickým vojskem odzbrojeno a internováno. Na německé straně padlo 190 důstojníků a 2.832 poddůstojníků a mužstva. Teprve po provedení kapitulace došlo na blízkém zámku Bellevue ke schůzce císaře Napoleona III. s pruským králem Wilhelmem I. Schůzka trvala pouze čtvrt hodiny. hned po ní se zajatý císař pod ochranou pruské eskorty z obavy před vlastními vojáky uchýlil na vykázané místo pobytu v zámku Wilhelmshöhe u Kasselu.

Zpráva o sedanské pohromě uvrhla vládu v Paříži do úplné bezradnosti. Sněmovna bouřlivě žádala sesazení dynastie a jmenování prozatímní vlády národní obrany, pověřené obranou země. Národní garda odepřela zakročit se zbraní proti rozčileným davům a dne 4.9.1870 došlo k novému státnímu převratu. Sněmovna pod tlakem bouřlivých projevů pařížské ulice prohlásila dynastii Bonaparte za sesazenu a pařížští poslanci republikánské strany, vedení Gambettou a Favrem, provolali na radnici novou vládu „Gouvernement de la Défense nationale“ pod předsednictvím vojenského velitele Paříže generála Trochu. Císařovna Eugenie i se svým synem uprchla do Anglie. Druhé císařství skončilo. Válka pak pokračovala dále, ale Napoleon III. neměl na průběh událostí již žádný vliv. Taktéž mír uzavírala poražená Francouzská republika s vítězným Německým císařstvím.

Napoleon III. se po propuštění ze zajetí odebral za manželkou a synem do Velké Británie, kde žil s rodinou na zámku Chislehurst. V roce 1872 se obíral myšlenkou na pokus o státní převrat, avšak tyto plány již nemohl realizovat v důsledku stále se zhoršujícího zdravotního stavu. Již počátkem následujícího roku dne 9.1.1873 zemřel na následky komplikace po operaci močového kamene. Hlavou rodiny se nyní stal jeho jediný syn, který byl v roce 1874 v den svých 18. narozenin bonapartisty provolán císařem Napoleonem IV. Sloužil jako dělostřelecký důstojník v britské armádě a zúčastnil se v roce 1879 koloniálního tažení v jižní Africe proti Zulům. zde také padl dne 1.6.1879. Po jeho smrti přešlo následnictví na potomky vestfálského krále Jerôma, což ale způsobilo rozkol mezi bonapartisty. Tito se pak rozpadli na dvě frakce a postupně ztratili politický vliv.

Nedlouho nato v roce 1883 zemřel bez potomků i bourbonský pretendent trůnu hrabě de Chambord (Jindřich V.), takže z Capetovského rodu zůstali pouze nápadníci trůnu z linie Valois. V 80. letech XIX. století pak byla ve Francii přijata řada opatření proti monarchistům. Nejprve to byl 9.12.1884 zákaz volby do senátu pro členy rodin, které v minulosti vládly ve Francii, následně 16.6.1885 zákaz volby do poslanecké sněmovny, dále zákon Národního shromáždění z 22.6.1886 o zákazu udělování jakéhokoliv volebního mandátu členům těchto rodin a koncem roku 1886 byli potomci těchto rodů vypovězeni z Francie.

Seznam literatury:
ALLERS, C. W., KRAEMER, H. Unser Bismarck. Leipzig s.a.
ALLMAYER-BECK, J. Ch. Frh. v., LESSING, E. Die K.(u.)K.-Armee 1848-1914. München-Gütersloh-Wien 1980.
AUBRY, O. Císařovna Eugenie I.-II. Praha 1932.
AUBRY, O. Napoleon. Erlenbach-Zürich-Leipzig s.a.
BÄR, A., QUESNEL, P., GROSSKOPF, A., MERKER, M. Bildersaal Deutscher Geschichte. Stuttgart-Berlin-Leipzig 1910.
BACHMANN, P., ZIESLER, K. Der deutsche Militarismus I. Berlin 1986.
BAMBERG Geschichte der orientalischen Angelegenheiten. Berlin 1888.
BELENKIJ, A. B. Razgrom meksikanskim narodom inostrannoj intervencii (1861-1867). Moskva 1959.
BÍLÝ, J., KADLECOVÁ, M., MATES, P., SCHELLE, K. Moderní dějiny státu a práva I. (Státa západní Evropy a USA). Brno 1992.
Bismarcks Gedanken und Erinnerungen. Berlin-Stuttgart 1928.
BÖRNER, K.-H. Wilhelm I. Berlin 1984.
BOGDANOVIČ Vostočnaja vojna 1853-56. Petěrburg 1876.
BOUHLER, P. Napoleon. Hvězdná dráha genia. Praha 1944.
BRDLÍK, F. Průvodce po dějinách od nejstarších dob po skončení světové války. Praha 1926.
BRŮHA, J. Zamyšlení nad válkou prusko-rakouskou v roce jejího 125. výročí. In: Bulletin 1866 č. 4/1991.
BUSCH, M., SÜNDERMANN, H. Mit Bismarck vor Paris. München 1942.
CLAUSEWITZ, C. v. O válce. Praha 1959.
ČORNEJOVÁ, I., RAK, J. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha 1996.
DANGL, V. Bitvy a bojiská. Od Wogatisburgu po Lamač. Bratislava 1984.
DAYOT, A. Napoleon in Bild und Wort. Berlin s.a.
Dějiny světa v deseti svazcích I.-X. Praha 1959-1968.
Dějiny vojenského umění II. Praha 1954.
Der Feldzug in der Krim 1854-55. Sammlung der Berichte beider Parteien. Leipzig 1855-1856.
DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce. Vimperk-Rudná u Prahy 1993.
DORAZIL, O. Vládcové nového věku 4. (1804-1937). Klatovy 1993.
DUPUY, R. E., DUPUY, T. N. The Encyclopedia of Military History from 3500 B.C. to the present. New York-Evanston 1970.
DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin. Praha 1969.
EMMER, J. Kaiser Franz Josef I. Geschichte seines Lebens und seiner Regierung. Teschen 1880.
E.Š. Porážka Francie 1870-1871. Praha 1914.
Etude diplomatique sur la guerre de crimée, par un ancien diplomate. Petěrburg 1871.
FEHLEISEN, E. Der Deutsch-Französische Krieg 1870-71. 1910.
FLATHE, T. Geschichte der Neusten Zeit. Berlin s.a.
FROBENIUS, H. Die Hohenzollern. Berlin s.a.
FRÝD, N. Císařovna. Praha 1972.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe sićcle 1.-2. Tournai 1981-1982.
GALANDAUER, J. HONZÍK, M. Osud trůnu habsburského. Praha 1982, 1986.
GEFFKEN Zur Geschichten des orientalischen Krieges 1853-56. Berlin 1881.
HAMANNOVÁ, B. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996.
HAMERLE, A. Geschichte der Päpste. Klagenfurt 1907.
HAMLEY The war in the Crimea. London 1891.
HARENBERG, B. Kronika lidstva. Bratislava 1992.
HASLIP, J. The Crown of Mexico. Maxmilian and His Empress Carlotta. New York 1973.
HEIGERT, H. Vzpomínka na Solferino - před 90 lety zemřel 30.10.1910 zakladatel Červeného kříže Henry Dunant. In: Bellum 1866 č. 4/2001.
HELLER, S. B. Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha 1896.
HELLWALD, F. v. Maximilian I., Kaiser von Mexico. Wien 1869.
HLAVINKA, A. Dějiny světa v obrazech. Od pravěku do počátku XX. století IV./2. Brno 1913.
HOFFMANN, K. F. V. Erde und ihre Bewohner. Stuttgart 1865.
HOLUB, A. Válečné dějiny od úsvitu dějin až do konce světové války. Hranice na Moravě 1937.
HORSETZKY, A. v. Kriegsgeschichtlicher Übersicht der wichtigsten Feldzüge seit 1792. Wien (1913).
HRNČÍŘ, F. Dějiny Francie, Anglie, Ruska a Norska. Nymburk 1907.
HRNČÍŘ, F. Dějiny Německa. Nymburk 1911.
HROCH, M. Historické události - Evropa. Praha 1977.
CHÁB, V. Dějiny Francie od doby předhistorické až do r. 1947. Praha 1947.
CHARTRAND, R. HOOK, R. The Mexican Adventure 1861-67. London 1994.
CHVOSTOV, V. M., SEMJONOV, V. S., SKAZKIN, S. D., ZORIN, V. A. Dějiny diplomacie I. Praha 1961.
Il Novissimo Melzi. Milano 1940.
Illustrierte Geschichte des Krieges vom Jahre 1870 und 1871. Stuttgart 1871.
Illustrierte Geschichte des Krieges 1870-71. Stuttgart-Berlin-Leipzig s.a.
Illustrierte Kriegs-Chronik. Leipzig 1867, 1870.
Illustrierte Kriegs-Chronik 1870. Ulm 1890.
JEDLIČKA, O. Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Pardubice 1883.
JEFIMOV, A. V. a kol. Dejiny novoveku I.-II. Bratislava 1950.
KAEMMEL, O. Illustrierte Geschichte der Neusten Zeit. Leipzig 1898.
KALISTA, Z. Stručné dějiny československé. Praha 1992
Kapesní atlas světových dějin 2. díl. Praha 1982.
KEJKLÍČEK, M. Prusko-rakouská válka. http://bryn.webz.cz/prusko.html.
KOSINA, J. Illustrované dějiny světové III. Praha (1899).
KRAEMER, H. Das XIX. Jahrhundert im Wort und Bild. Politische und Kultur-Geschichte I.-IV. Berlin-Leipzig-Stuttgart-Wien (1900).
KRÁTKÝ, R. Giuseppe Garibaldi. Praha 1955.
KRONES, F. v. Oesterreichische Geschichte von 1526 bis zu Gegenwart. Leipzig 1900.
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby I.-IV. Praha (1894).
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby. Dějiny národa německého v době parlamentu frankfurtského. Praha (1906).
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby. Prvý pokus o zavedení ústavnosti v soustátí habsburském. Praha 1902.
KŘÍŽEK, L. Francouzská cizinecká legie. Praha 1994.
KUDR, K. Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě. Praha 1936.
KURZ Die Schlachten und Treffen des Krimkrieges. Berlin 1889.
LACOUR-GAYET, G. Napoleon, jeho život, dílo a doba. Praha 1931.
LOEWENSTEIN, B. Otto von Bismarck. Praha 1968.
LONLAY, D. de Francais et Allemands. Paris s.a.
LUDWIG, E. Bismarck. Praha 1931.
LUDWIG, E. Napoleon. Praha 1932.
MARKOV, W. ANDERLE, A. WERNER, E. Weltgeschichte. Die Länder der Erde von A - Z. Leipzig 1966.
MARX, K. Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Praha 1949.
MEČÍŘ, K. Historky o korunovaných hlavách, dámách, státnících a jiných. Praha 1917.
MELCHIOR-BONNET, B. Dictionnaire de la Révolution et de l'Empire. Paris 1965.
MENZEL, W. Der Deutsche Krieg im Jahr 1866. Stuttgart 1867.
MOLTKE, H. v. Der Italianische Feldzug des Jahres 1859. Berlin 1904.
Ottův slovník naučný I.-XXVIII. Praha 1888-1909.
PEČENKA, M. LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. Praha 1995.
PERNES, J. Habsburkové bez trůnu. Praha 1995.
PERNES, J. Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Praha 1997.
PETŘÍK, M. Válečné dějiny. Hranice na Moravě (1933).
PFLUGK-HARTUNG, v. Ullsteins Weltgeschichte. Berlin 1908.
PICATOSTE, F. Compendio de la historia de Espaęa. Madrid 1899.
PIRUCHA, L. Giuseppe Garibaldi. Praha 1971.
PLATON Ústava. Praha 1923.
PLOETZ, K. Auszug aus der alten, mittleren und neueren Geschichte. Berlin 1895.
PLOETZ, K. Hauptdaten der Weltgeschichte. Leipzig 1918, 1923, Berlin (1936).
POHL, W., VOCELKA, K. Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha 1996.
Politické dějiny světa v datech 1.-2. Praha 1980.
PRÁŠEK, J. V. Rukojeť dějin všeobecných I.-IV. Praha 1906-(1911).
PROCHÁZKA, J. Bismarck a Hohenzollernské císařství. Praha 1890.
RIEGER, F. L., MALÝ, J. Slovník naučný I.-XI. Praha 1860-1874.
SECKLER, F. Weltgeschichte. In Wort und Bild dem Volke dargeboten. Konstanz (1900).
SEIGNOBOS, Ch. Politické dějiny Francie v století devatenáctém. Praha 1903.
SEIGNOBOS, Ch., MÉTIN, A. Současné dějiny od r. 1815 I.-V. Praha 1907.
SERGEJEV-CENSKIJ, S. N. Sevastopolská epopej. Praha 1954.
SHAMA, D. Genealogie delle dinastie nobili italiane. http://www.sardimpex.com/.
SCHRAMM, H., OTTO, F. Illustrierte Chronik des Deutschen Nationalskrieges im Jahre der deutschen Einigung. Leipzig 1871.
SKED, A. Úpadek a pád habsburské říše. Praha 1995.
Slovník antické kultury. Praha 1974.
STERNFELD, R. Französische Geschichte. Berlin-Leipzig 1922.
STRAGANZ, M. Geschichte der Neuesten Zeit. Von der grossen französischen Revolution (1789) bis zur Gegenwart. Wien (1913).
STRANTZ, V. v. Die Deutschen Einigungskriege. Illustrierte Kriegschronik der Jahre 1864, 1866 und 1870-71. Leipzig s.a.
Světová válka 1914-1915 slovem i obrazem. Praha 1915.
Světové dějiny v datech I. Praha 1964.
ŠINDELÁŘ, V. Cesta na popraviště. Praha 1997.
ŠUSTA, J. Dějiny Evropy v letech 1812-1870 I.-II. Praha (1922)-1923.
ŠUSTA, J. Světová politika v letech 1871-1914 I.-VI. Praha 1924-1931.
TARLE, J. V. Krymská válka I.-II. Praha 1951.
TARLE, J. V. Napoleon. Praha 1950.
THEROFF, P. Royal Genealogy site (Online Gotha). http://pages.prodigy.net/ptheroff/gotha/.
TŘEBICKÝ, J. V. Přehled dějin všeobecných. Třebíč 1910.
TŮMA, K. Josef Garibaldi - bohatýr svobody. Praha s.a.
Über Land und Meer. Allgemeine Illustrierte Zeitung 1870, Band 24. Stuttgart 1870.
UHLÍŘ, L. Italské pozemní vojsko v roce 1866. In: Bellum č. 1/1994.
UHLÍŘ, R. Armády Německého spolku - spojenci Rakouska a Pruska v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 1/2002.
URBAN, O. František Josef I. Praha 1991.
URBAN, O. Politika a válka roku 1866. In: Hradec Králové 1866-1991 Königgrätz. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference (6.-8.6.1991) 1. Hradec Králové 1991; Bellum 1866 č. 6/1995.
URBAN, O. Vzpomínka na Hradec Králové (Drama roku 1866). Praha 1986.
VLACH, A. Sir Wiliam Howard Russel - zvláštní zpravodaj The Times. In: Bellum 1866 č. 1-4/1999.
VOGELTANZ, J. Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867. In: Bellum 1866 č. 1/1997.
VOGELTANZ, J. Stejnokroje italské armády v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 3/1997.
VOGELTANZ, J. Stejnokroje spojenců Rakouska a Pruska v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 4/2001.
VOGLER, G., VETTER, K. Preussen. Berlin 1984.
Vojenské dějiny Československa II. Praha 1986.
VOLZ, B., STURMHOEFEL, K. Illustrierte Geschichte der Neuesten Zeit I.-III. Leipzig 1895-1897.
VOSS, W. v. Illustrierte Geschichte der deutschen Einigungskriege 1864-1866. Stuttgart-Berlin-Leipzig s.a.
VYCPÁLEK, M. Generál Klapka, uherská legie a válka roku 1866. In: Bellum 1866 č. 2-3/2001.
WEISSENSTEINER, F. Velcí panovníci rodu Habsburského. 700 let evropské historie. Praha 1996.
WELLS, H. G. Dějiny světa. Praha 1926.
WELLS, H. G. Stručné dějiny světa. Praha 1931.
WIRTH, A. Im Wandel der Jahrtausende. Stuttgart-Berlin-Leipzig 1910.
Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte I.-II. Berlin 1985.