Dragouni v historickém vývoji vojenství

Bohuslav TESÁREK

Použití jezdeckého koně k boji dalo bojovníkům jak vyšší manévrovost, tak údernou sílu jezdecké zteče, kde hmotnost koně násobí ničivý náraz střetu.

Ruční palná zbraň, která díky svému technickému vývoji brzy mohla být přemísťována jednotlivcem, ukončila zdánlivě výhodu, jakou měl útočící jezdec nad pěšákem. V bitvě u Pavie roku 1525, kde španělské vojsko mělo jen 3 % bojovníků vyzbrojených mušketami, zastavilo jejich palbou obávanou masu francouzské „těžké jízdy“. Znamenalo to konec „rytířského“ druhu jezdectva, které ovládalo bojiště i přes skvělé výkony švýcarské pěchoty po skoro celý středověk.

Klasik vojenské teorie, pruský generál von Clausewitz, jehož ucelený nástin vojenství nebyl dosud překonán, hovoří o vzájemném působení činitelů ozbrojeného zápasu i války jako celku. Toto vzájemné působení „ukládá protivníkům navzájem, jak jednat“ a tato vzájemná příčinná vazba platí i mezi všemi prvky války, ozbrojených sil a válčících stran vůbec.

Tuto zákonitost můžeme postihnout také ve vztazích mezi vyvíjejícími se zbraněmi a jejich použitím, tvořícím součást taktiky. Jakmile začaly na bojišti znít výstřely děl i ručních palných zbraní, pěchota se před jejich účinky rozptyluje do menších celků, místo snadno zranitelných sevřených bojových sestav středověké taktiky. Vznikají tzv. tercie (dle latinského názvu, mají tři součásti - předvoj, hlavní voj a zadní voj). Tyto čtverce pěchoty, tvořené mušketýry, vedoucími palbu, a pikenýry či pikéry, chránícími střelce dlouhými kopími, jsou napadány jezdectvem nového typu, tzv. rejtary (německy Reiter, francouzsky reitres).

Ruční palné zbraně znamenají tedy nutnost změnit charakter jezdectva, které za časů „rytířské“ jízdy ovládalo bojiště. Rejtaři, vyzbrojení jezdeckými meči, později palaši a dlouhohlavňovými pistolemi, jsou nasazováni zcela jinak, než masa bývalé obrněné jízdy. Sami chráněni jen náprsním a zádovým kyrysem, přilbou, rukavicemi a vysokými botami, jsou členěni do čet, několik čet tvoří eskadronu a několik eskadron pak jezdecký pluk. Za „autora“ tohoto nového typu jezdce je považován nizozemský princ Vilém Oraňský, ale za původce výzbroje princ Moritz z Oranje-Nassau. Bojová sestava těchto jezdců umožňuje tvořit mnoho typů formací a reagovat tak na změny situace na bojišti i na její různé varianty.

Zatímco rytířská jízda útočí v nespořádané mase v šicích velké délky a v průběhu střetu není ovladatelná, rejtaři proti novému typu bojové sestavy pěchoty nastupují v eskadronách, členěných do několika řadů, zpravidla pěti. Přibližují se k semknutému tvaru pěchoty těmito řady, přední z nich odpálí své pistole a odjíždí na konec sestavy dvěma způsoby - buď rozptýleně, nebo v zástupu, a v průběhu návratu znovu nabíjejí. Takto palbou narušují sestavu pěchoty do té doby, než je ztrátami rozptýlena a uzrála k jezdecké zteči - atace - chladnou zbraní.

Postupně je z výzbroje jezdectva vyřazeno krátké kopí a počátkem 17. století je jezdectvo většinou vyzbrojeno jen jednou či dvěma pistolemi s kolečkovým zámkem a palašem - to jsou první kyrysníci, nebo ještě k tomu zkrácenou ručnicí rovněž s kolečkovým zámkem, jednou nebo dvěma pistolemi, ale i palašem. V druhém případě jde o tzv. arkebuzíry, zvané také Bandalierreiter, protože arkebuza byla zavěšena na háku na bandalíru.

V polovině 16. století vzniká třetí druh jezdce, který se přesunuje na koni, ale bojuje jako pěšák. Samotný název tohoto druhu vojska, druhu, který je původně považován za pěchotu, vznikl tam, kde vznikl i tento druh - ve Francii, i když některé prameny tvrdí, že poprvé se objevil v knížectví Piemont (na hranicích Francie a Italie). Zde je uváděn jako tvůrce piemontský maršál Brissac, který v piemontském vojsku někdy v letech 1550-1560 posadil pěšáky na koně, aby urychlil jejich přesuny.

Všeobecně se má za to, že název „Dragon“, který je přibližně stejný ve všech jazycích, vznikl z latinského „draco“, tedy drak, protože obraz tohoto tvora údajně nesly bojové zástavy dragounů. Existuje ovšem i názor, že dragouni byli ve Francii pojmenováni podle krátké muškety či arkebuzy, zvané „dragon“. Mimochodem, francouzská armáda ještě v tomto století měla karabinu „Mondragon“. V každém případě je vznik názvu dragounů vojensko-historickým problémem.

Coby pěchota se dlouhou dobu dělili na mušketýry a pikenýry či pikéry, vyzbrojené pochopitelně daleko kratšími píkami než jejich čistě pěchotní protějšky, vhodnějšími pro přesuny koňmo. Později byly součástí dragounských pluků i granátnické setniny, které zanikají až s celkovým zánikem tohoto druhu v pěchotě vůbec.

Zdálo by se, že zde vývoj učinil překotný skok a spojením palebné síly tehdejších ručních palných zbraní a rychlého manévru vytvořil předobraz dnešních motostřelců. Skutečností však zůstává, že pěší jednotky, přepravované koňmo, ale bojující jako pěchota, nebyly natolik početné, aby po svém přesunu mohly ovlivnit významněji taktiku tehdejšího období. Jsou tedy nasazováni k bojové činnosti ve zvláštních podmínkách a s omezeným účelem - k nenadálým přepadům takticky dominantních objektů, jako jsou malé pevnostní objekty, brány do pevností, k překvapivým útokům na nepřátelská ležení a k ohrožení komunikačních linií protivníka.

Další technický vývoj ruční palné zbraně současně ovlivňuje charakter bojové činnosti. Již koncem 16. století pokrokovější armáda Nizozemí začíná používat místo tercií lineární bojovou sestavu. Ta je umožněna především zdokonalenou palnou zbraní, kterou se dá lépe manipulovat v menším prostoru a tedy umožňuje sevřenější řady střelců, které se mohou tak rozvinout k soustředění větší palebné síly současně. Hustota palby roste a může být navíc rychlou změnou sestavy soustřeďována na určitém směru.

Nizozemská pěchota, rozčleněná do tří palebných linií, přičemž je čelo sestavy mnohem delší než její hloubka, vede palbu daleko větším počtem hlavní, než tomu bylo v terciové sestavě a vítá útočící jezdectvo účinnější palbou. Rozčlenění do linie pak skýtá palbě jezdeckých pistolí méně cílů.

Švédský král Gustav Adolf

Švédové lineární systém ještě více zdokonalují - dělí své pěšáky do praporů, seskupených do dvou sledů. Postupem praporů ze druhého do prvního sledu vytvářejí husté, souvislé střelecké linie. Proti takovému způsobu boje je útok rejtarů již málo účinný. Proto také švédský král Gustav Adolf II. své arkebuzíry nahrazuje dragouny, které jako první proměňuje z pěšáků, přesunujících se na koních, v klasické jezdce. Dělí své jezdectvo na těžké kyrysníky a lehčí dragouny. Kyrysníci se již nezdržují vedením palby za volného tempa jízdy s přejížděním jako rejtaři, ale vrhají se v mase tryskem chladnou zbraní na střelecké linie, aby prorazili jejich malou hloubku sestavy a rozehnali protivníka. Pistolí užívají jen zblízka a najisto. Dragouni se odlišují jen lehčí ochrannou zbrojí a proto jsou nasazováni v ostatních jezdeckých akcích mimo přímý úder, vyhrazený kyrysníkům.

Samotná třicetiletá válka byla pozoruhodná právě jen novou taktikou Gustava Adolfa, zvaného „Severský lev“. Proti jeho liniím, s jezdectvem na křídlech a dělostřelectvem v mezerách bojové sestavy, jsou španělské čtverce, s menšími čtverci ve svých rozích, vítaným cílem pěchotní i dělostřelecké palby. Dva až tři tisíce mužů v jedné takové tercii, s jezdectvem mezi jednotlivými neohrabanými lidskými čtverci, se pohybovalo nemotorně. Děla, vysunutá před čtverce, se stávala často kořistí protivníka.

Skutečnost, že císařská vojska, používající zastaralé tercie, porazila na Bílé Hoře vojsko stavovské, sešikované podle nizozemského vzoru již do linií, netkvěla v převaze bojové sestavy vojsk katolické ligy.

V bitvě u Breitenfeldu 17.9.1631 Gustav Adolf porazil totiž právě díky své nové sestavě daleko silnější císařskou armádu Tillyho. Švédská pěchota zde stála ve dvou liniích, každá linie měla tři pěší řady, a jezdectvo stálo na křídlech. Původně skoro vyrovnané počty obou stran se výrazně změnily v neprospěch Švédů, když císařští rozehnali saské vojsko, tvořící téměř 40 % protestantské spojené armády Gustava Adolfa. Pappenheimova jízda, která Sasy rozprášila, zaútočila v jednom momentu dokonce na švédský týl. Zde se osvědčila pružnost sestavy Švédů - mohli rychle přeskupovat síly a palbou mušketýrů zastavovat jezdecké zteče císařských vojsk, zatímco málo početné švédské jezdectvo v protiútocích nepřátelské jezdecké útoky odrazilo.

V konečné fázi bitvy těžkopádné Tillyho síly obchvátily málo početné Švédy na křídlech jejich sestavy. To dosud většinou znamenalo porážku. Ale švédské síly se právě díky své nové sestavě opět přeskupily, semkly se a vedly ničivou palbu. Švédské jezdectvo udeřilo na císařské v zuřivém náporu, v trysku, bez obvyklé palby jen chladnou zbraní a zahnalo je. Gustav Adolf se zálohou jízdy a dělostřelectvem udeřil naopak na císařský týl. Nakupená masa habsburských žoldnéřů byla bezmocná, když se protivník zmocnil jejich děl a pálil do jejich davů. Tilly s menší částí vojska uprchl na sever, pronásledován další svěží zálohou švédských jezdců. Císařské vojsko mělo 7.000 padlých a 5.000 zajatých, švédsko-saské vojsko jen 1.500 padlých Švédů a 3.000 Sasů.

V této bitvě, která již byla jednou z mála, kdy ještě početně menší vojsko poráží početnějšího protivníka, se prokázala velmi výrazně převaha jak nové bojové sestavy, tak koncepce nasazení jezdectva jako úderné masy, která drtí pěchotu nárazem a sečnými zbraněmi, aniž by se vystavila silné palbě ručních zbraní.

Gustav Adolf také učinil první krok, měnící od základu charakter tehdejších ozbrojených sil. Místo najímání žoldnéřů přikázal kněžím v celém svém království provést soupis všech mužů starších patnácti let. Takto shromážděný kontingent nahradil verbování nucenými odvody.

To je začátek konce systému volného podnikání v oblasti vojenství. Majitelé pluků, kteří jako svobodní podnikatelé nabízeli své zboží tomu, kdo lépe zaplatil, byli vznikem systému stálého vojska, kdy podnikal již pouze panovník, rozehnáni k prospěchu věci a pokroku vojenství jako takového.

Konečně osvícený vojevůdce Gustav Adolf sestavil své pěší pluky ze dvou třetin z mušketýrů, kteří vedou palbu po četách a řadech. Jsou členěni do praporů, 3 až 4 prapory nebo 2 pluky po celkem 8mi rotách tvoří brigádu. Brigády ve dvou hlavních liniích pak pružně mění sestavu a tvoří samy základní součásti celé švédské armády. Jezdectvo stojí na křídlech a útočí, jak již bylo uvedeno, v mase a samostatně, sečnou zbraní a úderem rozvrací sestavu nepřítele.

Po skončení třicetileté války zjišťují hlavy skoro všech evropských států, že drazí a nespolehliví žoldnéři jsou zbytečným přepychem. Ale ani tak zvaná zemská hotovost není plnohodnotnou bojovou silou pro svoji neschopnost kvalitně bojovat ve stále složitějším způsobu válčení. Polní maršál hrabě Raimund Montecuccoli, jeden z rakouských vojenských myslitelů, jimiž tato země nikdy příliš neoplývala, hněvivě prohlásil o zemské hotovosti, že je to „neznalá, nezkušená, nevycvičená a nepořádná sebranka, která dovede zbraň vláčet, nikoli ji používat“. Císař Ferdinand III. již roku 1649 ponechává část žoldnéřské armády ve stálé službě státu - 9 pěších, 9 kyrysnických a 1 dragounský pluk.

Ve Francii, kde se po porážce Frondy stává král absolutním monarchou, budují stálou armádu k jeho službám otec a syn Le Fellierové. V Anglii staví svou „New Model Army“ (armádu nového vzoru) Oliver Cromwell.

Rusko, probuzené osvíceným diktátorem Petrem I. Velikým, staví rovněž stálou armádu. Po vzoru švédského vojevůdce tvoří zuřivý Petr pouze dragounské pluky vedle nepravidelného jezdectva kozáků a Kalmyků a ke konci jeho vlády má ruská armáda 33 dragounských pluků. Až po jeho smrti vzniká první ruský kyrysnický pluk. Jeho dragounské pluky mají také zárodek jízdního dělostřelectva - u každého pluku dvě tříliberní děla a několik moždířů. Petr také nasazuje v bitvě masu jezdectva, i když jeho dragouni ještě bojují i pěšky, i na koních. V roce 1709 již disponuje 40.000 dragouny a obrovskými tlupami nepravidelných jezdců a nasazuje jízdu ve sborech 12.000 až 15.000 mužů.

V té době i maličké Prusko staví své stálé vojsko a mezi tím málem, čím disponuje „Velký kurfiřt“ Friedrich Wilhelm, je prvních 500 pruských dragounů.

Ve všech těchto prvních stálých armádách druhé poloviny 17. století mají dragouni své pevné místo. Jejich vlastí a příznivou půdou je Francie, kde ze 14 dragounských pluků na počátku výstavby armády se rozvíjí tento druh vojska na 43 pluků koncem století.

Avšak téměř všude - v Rakousku dokonce až do období vlády Marie Terezie - jsou zatím dragouni neplnohodnotnou součástí jezdectva a někde se ještě nepočítají mezi jezdectvo vůbec.

Technika přináší další pokrok v oblasti zbraní. Ještě před konstrukcí křesadlového puškového zámku gaskoňský baron Puysegur, původem z Bayonne, při obraně města, jíž velel, přichází na nápad použít dýky, zastrčené do hlavně muškety, jako náhražky kopí. Nápad se osvědčil, podnikavý baron používá dýk ze svého rodného města a nové zbrani se proto říká „bayonnete“. Vynález, zdokonalený tak, že nahrazuje u pěchoty zcela pikenýry, je zaveden ve Francii v roce 1661, v Anglii v roce 1663 a postupně proniká do všech armád. V roce 1670 zavádí francouzská armáda jako první nový typ pušky s křesadlovým zámkem.

Pro tehdejšího jezdce to znamená dvojí - že každý pěšák teď může jak střílet, tak bodat, a že na menší délku linie se díky snazší manipulaci s novou puškou vejde vedle sebe více střelců, palba se tedy zhustí a navíc zrychlí. Musí však přijít teprve vyvrcholení systému lineární taktiky v polovině 18. století, aby se změnila i taktika jezdectva.

Absolutní monarchie Evropy vedly mnoho válek v období sta let od poloviny 17. do poloviny 18. století, ale až tak zvané slezské války a sedmiletá válka přivedly taktiku a charakter jezdectva k výrazným změnám. Zatímco jezdectvo nyní rozpačitě pojíždí před hustou palbou pěchoty v různých druzích lineárních bojových sestav a pak jen chrání křídla a spoje a útočí současně s postupující pěchotou při zteči, armáda malého Pruska roste a cvičí se ve vrcholném umění boje v linii.

Pruský král Friedrich II.

Pruský král Friedrich Wilhelm II., kterému snad celá vzdělaná Evropa říkala posměšně „král-kaprál“, přes svou dětinskou zálibu v gardě „obrů“ zanechal svému synu Friedrichu II. dvě užitečné věci. První byla plná královská pokladna. Tělnatý a cholericky založený monarcha se hrdlil s poměrně chudými pruskými zemany - junkery, i s měšťany o každý peníz a skrblil na všech královských výdajích, vyjma nákupu gardových dlouhánů, tak dlouho, až pruský stát disponoval značnými finančními aktivy.

Druhým dědictvím byla dokonale vycepovaná pěchota. Již za doby „krále-kaprála“ pálil pruský pěšák 5 ran za minutu, zatímco pěšáci jiných armád jen 2 až 3 rány. Díky třetí technické novince, která vznikla vedle bajonetu a křesadlového zámku na ručnici - náboji, se palba zrychlila a zjednodušila.

Náboj, čili papírová schránka, obsahující jak střelu, tak dávku prachu pro hlaveň i pro zápalnou pánvičku, a pruský zlepšovák - kovový nabiják místo často se lámajícího dřevěného - znamenají vyvrcholení co do rychlosti a mohutnosti palby, vedené pěchotou z lineární bojové sestavy.

Když nastupuje na pruský trůn jedna z nejpestřejších postav mezi mocnými tohoto světa, „král-filosof“ Friedrich II., střílí vycepovaný pruský pěšák nejrychleji na světě. Je však potřeba mnoho dalšího, aby pruské království úspěšně vzdorovalo velmocem Evropy, tedy jejich armádám.

Friedrich, zvaný pak po zásluze „Veliký“, disponoval slušnými teoretickými znalostmi v oblasti vojenství, které ovšem neměl z počátku nijak v oblibě. Ke svému vojenskému vzdělání byl z velké části dotlučen údery fajfky svého otce, stejně jako k vědám státnickým a hospodářským, zatímco on sám měl zálibu ve filosofii a literatuře. Studiem tehdejších vojenských myslitelů a krátkou stáží u prince Eugena Savojského, ale zejména pak vlastními pronikavými úsudky a úvahami se propracoval k výrazné vojevůdcovské dokonalosti a tuto uplatnil v tísnivé nutnosti válek, které jeho stát vedl.

V tak zvaných slezských válkách a v pozdější sedmileté válce vyvrcholilo umění boje v lineární bojové sestavě. Základem této sestavy je řada (linea) střelců, hustě postupujících současně vpřed nebo stojících na místě a vedoucích co možno nejrychlejší a nejsoustředěnější palbu buď na útočící jezdectvo, nebo na stejnou linii střelců protivníka.

Pruští pěšáci - střelci, kteří již od roku 1708 slouží ve vojsku svého krále doživotně, stojí „rameno na rameni“ v řadách a pohybují se na povely velitelů „plutonů“ čili čet. Podle rytmu bubnů, fléten a hobojů postupují „rychlostí“ 75 kroků za minutu vpřed. Místo, aby dbali palby protivníka, věnují větší pozornost vyrovnání řady a povelům, zejména pak ale sledují hůl svého kaprála.

Tak postupuje pruská pěchota ve třech, případně i jen ve dvou liniích, vzdálených od sebe 150 až 500 kroků. Pak na povel zahajují „palbu za postupu“, která je specialitou pruské pěchoty - jedna četa učiní na povel tři dlouhé kroky vpřed, její přední řad poklekne na koleno, druhý se sehne, a z těchto posic, kdy třetí řad stojí, vypálí salvu. Pak postupuje dále. Po četách je takto v pohybu - „Feuer im Advacieren“ - vedena takřka nepřetržitá palba po celé délce první linie. Buď pálí postupně v pořadí liché nebo zase sudé pelotony linie, zatímco ostatní nabíjejí, nebo tímto systémem je vedena postupně palba z jednoho křídla sestavy až na druhé, nebo ze středu na křídla. K tomuto systému dospěl „starý Fric“ na základě těchto zkušeností:

1. Přechod z pochodové či předbojové sestavy do bojové je obtížný.

2. Postup vpřed, kdy se linie roztahuje až na 1.000 kroků (750 metrů) a rozvinuje vedle sebe až 20 praporů pěchoty, je možný jen při těsném semknutí jedinců v jednotlivých celcích.

3. Toto množství je nutno držet ve stálém pohybu - jakmile se jednou zastaví, je skoro nemožné je v bojových podmínkách opět uvést do chodu.

4. Jakmile se pomalu, ale s děsivou strojovostí se pohybující bojový šik pruské pěchoty přiblíží na vzdálenost, kdy je možno přejít k bodákovému útoku, protivník se zpravidla ve zmatku začne stahovat. Protože spořádaný ústup je v lineárním bojovém tvaru nemožný, dochází ke zmatku a úprku.

5. Vítězí ten, kdo se rychleji a spořádaněji řadí, s jistotou a rázně postupuje a rychleji střílí.

Toto vše jej přesvědčilo, že v podmínkách boje tímto způsobem je nezbytné proměnit vojáka ve stroj. Stroj, který netrpí psychickými výkyvy a poruchami, ale běží dle určeného systému a režimu.

Když uvážíme i na tehdejší dobu mizerný lidský materiál, ze kterého bylo nuceno obyvateli málo bohaté Prusko stavět svůj poměrně početný kontingent vojska, pochopíme to, co humanisté všech epoch nazývají pohrdavě „pruským drilem“. V lineární taktice měl každý voják své pevné místo a musel vykonávat co nejrychleji a nejpřesněji určené pohyby a cviky. K tomu musel být vycepován do strojové přesnosti a monotónní pravidelnosti.

V bojové sestavě, kterou se zabýváme, pěchotní palba odrážela celkem jistě a bezpečně tehdejší jezdecké ataky. Od dob Gustava Adolfa totiž role jezdectva, kterému bylo v lineární taktice přiřazena částečně právem pomocná úloha, je omezeno na podporu pěchotního postupu a útoku. Hovoříme o taktice pruské pěchoty obsáhleji proto, aby bylo jasné, proč Friedrich Veliký provedl revoluci v nasazení svého jezdectva.

Obecně se má za to, že se tak stalo pod dojmem počátečně nepříznivé situace v bitvě u Mollwitz (dnes Malujowice). Když však sledujeme jeho úvahy nad celou věcí, vidíme, že dospěl svým „zdravým rozumem“, nezatíženým dogmatickými doktrinami vojensky až převzdělaných teoretiků ostatních zemí, k závěru:

- ve stávajícím systému taktiky, který nemohl sám a v jednom vojsku přebudovat od základů, je dosažení převahy v určitém místě spojeno s narušením strojového pořádku lineární sestavy a tedy skoro nemožné,

- proto musí přizpůsobit svou koncepci vytváření početní převahy právě systému lineární taktiky - tvoří tzv. „kosý šik“, kterým této převahy dosahuje i v lineárním uspořádání sil,

- k průlomu bojové sestavy střelců protivníka nestačí ani jezdectvo, popojíždějící před touto linií a postřelující ji, když salvy pěšáků a jejich bodáky jsou dostatečnou obranou.

Rozhodl proto nasadit své jezdectvo novým způsobem, zjevně inspirovaným Gustavem Adolfem. Pruské jezdectvo se proto vrhá na sestavu protivníka v těsném bojovém šiku, „třmen u třmene“, ve stále narůstajícím tempu jízdy. V těsně semknuté mase se nezdržuje palbou a míří přímo na pěší šik. Ani terénní překážky, ani palba nemůže tuto rozjetou masu lidí a koní zastavit. V trysku, do něhož přechází, naráží na bojový šik a bije do něj jak koňskými těly, tak palaši. Pistolí má pruská jízda povoleno použít, až když prolomí první i druhou řadu pěšáků.

Pruští kavaleristé, což tehdy není obvyklé, cvičí jízdu na koni denně, učí se provádět veškeré obraty v těsném tvaru za nejvyšší možné rychlosti, překonávat v rychlé jízdě terénní překážky a hlavně znovu a znovu šermovat těžkými palaši v plné jízdě. Tato jezdecká formace o dvou řadech pak vyjíždí, přechází do lehkého, pak plného klusu, tasí palaše či šavle a přechází do cvalu, končícího tryskem.

Koncepce „starého Frice“ se plně osvědčila. Jeho samého tak nadchl boj jeho dragounů v bitvě u Hohenfriedbergu, že složil proslulý „Hohenfriedberg-Marsch!“, začínající slovy: „Auf Ansbach, Dragoner, auf Ansbach-Bayreuth!“. Zde dragouni, které Friedrich užívá již jako těžké bitevní jezdectvo stejně jako kyrysníky, i když ještě jsou někdy užíváni pro pěší boj v malých jednotkách, dosahují mimo jiné i kořisti 66 praporů a standart a proto nosí na památku tento pluk na patrontaškách číslici „66“. Pochod, složený králem, smí hrát tamboři pluku stejně jako u pluků gardových granátníků.

Poměrně brzy tento způsob boje jezdectva přejímají i armády ostatních států. Nakonec i armáda ruského cara, která přes všechna ujišťování vojensko-historického sovětského „agitpropu“ nikdy pokrokovostí nehřešila, v roce 1755 dostává pro jezdectvo instrukci, v níž se praví: „Každá činnost a síla jízdy záleží v chrabrosti mužů, v dobrém užívání palašů, v dobrém semknutí a v prudkém úderu ve cvalu.“

Vedení války, jak je prováděl pruský král, zvýšilo podíl jezdectva na celkové úderné síle vojska, když pěchota byla v lineárním systému v útoku stále příliš pomalá. To způsobilo, že jezdectvo se brzy stalo hlavním prostředkem útoku a manévrování, zvýšil se podíl tzv. lehkého jezdectva (husaři, huláni, švališeři, jízdní myslivci a podobně) a celkový podíl jezdectva vůbec začíná tvořit 20 až 30 % celkového stavu vojska.

Je charakteristické, že „pruský drill“, který je úporně po další staletí napadán jak ze Západu, tak z Východu - zajisté ovšem jen z politických či prestižních hledisek odpůrců všeho pruského - vyžadoval v průměru jen jednoho důstojníka na 29 vojáků. Francouzská armáda, která se vždy považovala za nedostižný idol světového vojenství, musela mít k velení vojsku jednoho důstojníka na 11 vojáků. V době „osvícenství“ to zajisté charakterisuje vojenskou odbornost obou armád. Ostatní armády na tom nebyly lépe, spíše hůře.

V té době také panovala tak zvaná „vysilovací“ strategie, která měla za cíl šetřit živou sílu, tedy poddané absolutního monarchy, zdlouhavým manévrováním po tehdy průchodných komunikacích od jedné základny k druhé, tedy od jednoho pevnostního skladu ke druhému. O totéž se ovšem snažil i protivník a tak se války začínaly podobat šachovým partiím. Jeden se snažil druhému přerušit spojení se základnou, „vymanévrovat“ jej do nepříznivého postavení a zbavit jej možnosti vůbec vojsko udržovat v poli. K obraně spojů a základen pak sloužila obranná „kordonová“ strategie, spočívající v rozptýlení sil značně rovnoměrně od obranných čar.

V tomto období byl Friedrichův „kosý šik“ a nový způsob drtivého úderu jezdectva jediným způsobem, jak dosáhnout převahy sil na zvoleném směru. Jinak toto lineární taktika i strategie vylučovaly. Teprve nástupem Napoleonových armád se stagnace vojenství zastavila.

Francouzská revoluce a Napoleon

Francouzská revoluce měšťanů a lidové masy proti monarchii znamenala převrat v charakteru válek. Dosud bojují monarchové jeden proti druhému o území a poddané, případně v malém měřítku krotí vzpurné podřízené v koloniích. Války nebyly vedeny pro zničení ozbrojených sil protivníka, ale s cílem vytlačit jej z území.

Koncem osmnáctého století však již válka znamená neúprosný boj nové třídy měšťáků proti šlechtě a církvi, boj o moc ve státě, tedy boj na život a na smrt, týkající se samotných základů tehdejší lidské společnosti.

Francouzské měšťanstvo a s ním spojené masy vnášejí do vojenství prvek chladného racionalismu, vypočítavé účelnosti. Způsob myšlení aristokrata je tehdy naprosto rozdílný od kalkulace obchodníka a řemeslníka, případně majitele manufaktury. Šlechtic, majitel půdy a nevolníků, případně již poddaných a nájemců, považuje boj za zbytečný, jakmile se zmocnil protivníkova území a podmanil si jeho obyvatele. Snaží se šetřit pracovní sílu svých poddaných a hrozí se proto vysokých bojových ztrát. Naopak francouzský buržoa dychtí po zničení konkurence až do jejího hrdla a statků. Může obětovat libovolný počet „svobodných občanů“, kteří jsou pro něj daleko méně důležití, než pro šlechtice. Místo idealistických konstrukcí má své kupecké počty - jestliže vrhne na jedno místo proti deseti vojákům protivníka svých sto, jestliže pálí jeho stovka děl proti desíti nepřátelským, musí se dostavit úspěch.

Protože měšťák nemá k disposici potřebnou masu vycvičených vojáků, opatří si ji. Nadšenci, kteří jako obvykle podléhají vzletným heslům, tvoří ve Francii dobrovolnické prapory, které mají bránit zemi po boku zbylých pluků královské armády. Svůj majetek si ochrání měšťák už sám v Národní gardě. Když se ukáže, že nadšení dobrovolníků rychle vyprchává díky trpkým zkušenostem, sahá stále se měnící vláda měšťáků po „leveé en masse“ - hromadných odvodech. Místo jen části rekrutů ve feudálním systému jsou nyní zataženi do války všichni svobodní muži a vdovci od 18 do 25 let.

Je nutno mít silnou armádu - vedle toho, že nová Francie vyhlašuje již 20.4.1792 válku Rakousku, jakobínská vláda provádí „export revoluce“ a připojuje k Francii Savojsko, Nizzu a německé Porýní. Na dobytém území provádějí komisaři z Paříže konfiskaci šlechtického a církevního majetku a zavádějí revoluční pořádek.

Když 10. srpna 1792 je svržen pod vedením jakobínů francouzský král, rakousko-pruská vojska vévody Brunšvického, spolu s emigranty - roajalisty, vpadají do Francie a jsou zastavena až 20. září u Valmy. Dva dny nato je Francie prohlášena republikou.

Dne 6. listopadu 1792 se střetává čtyřnásobná francouzská přesila s rakouskými silami u belgické vsi Jemmapes. Zde nasazuje generál Dumouriez nevycvičené vojáky proti lineární rakouské sestavě ve tvaru, který se dosud používal jen pro přesuny - v koloně. Úspěchu sice dosáhl až obejitím rakouského křídla a přerušením komunikace, ale na světě byla nová bojová sestava. Francouzští důstojníci, kteří byli svědky války amerických osadníků proti červenokabátníkům britského krále Jiřího za oceánem, přinesli do Francie zkušenost rozptýlených elitních střelců, kteří z terénního krytu střílejí pochodující pěšáky v lineární sestavě. Kombinace obou - rozptýlených střeleckých řad „tirailleurs“ a masy necvičených pěšáků v bojových srazech či kolonách - tvoří novou bojovou sestavu nového způsobu vedení války, války zcela nového charakteru.

Kolona, čili způsob řazení jednotek jedné za druhou v určitých odstupech není ničím novým. Dosud ale byla tato sestava užívána pro přesuny. Nyní je na vybrané místo nepřátelské lineární sestavy, „zpracované“ dělostřeleckou palbou a palbou střeleckých řad, vrhán do boje na bodák jeden prapor za druhým v praporních kolonách, hustě členěných do řadů za sebou. Sebelepší pěšáci v lineární sestavě musí nakonec podlehnout přesile sebehorších pěšáků v kolonách.

U Jemmapes šlo ovšem o řešení z nouze. Ale měšťák si rychle dovede spočítat, co se vyplatí. Ministr války - inženýr Lazar Carnot hlásá novou vojenskou doktrinu: „Hlavní zásadou je provádět bojovou činnost masami vojsk a vždy útočně - využívat každé příležitosti k bodákové zteči a nepřetržitě pronásledovat protivníka až k jeho úplnému zničení.“ Měšťácký matematik neměl smysl pro sentimentální kavalírství aristokratů.

Když vyprchalo oblouzení revolučním heslem „Mír chýším - válku palácům“, když vychladlí nadšenci vidí, že chýše zůstávají chýšemi a paláce jen mění majitele, Konvent vyhlašuje všeobecnou mobilisaci 23. srpna 1793. Revoluční armáda, vítězka od Valmy a Jemmapes, je totiž na jaře tohoto roku vytlačena z Belgie, kam vpadla a sám Dumouriez přebíhá k Rakušanům. V Bretagni a ve Vendeé vypukají povstání. Jakobíni nastolují diktaturu a provádějí teroristické čistky. Angličané však ztrácejí přístav Toulon, a to za vydatného přispění 24letého dělostřeleckého majora Napoleona Bonaparta, který je proto povýšen na brigádního generála.

První mobilisace přivádí do řad polní armády 450.000 mužů. Třicet závodů země vyrábí nyní železná děla a roční výroba činí 13 tisíc děl ze železa a 7 tisíc děl z bronzu. Koncem roku 1793 má Francie v poli 600.000 vojáků proti 400.000 vojákům nepřátelské koalice, rozptýleným na dlouhém kordonu. Na jaře roku 1794 je to pak 1,200.000 Francouzů ve zbrani - 14 armád stojí proti 800.000 nepřátelům revoluce. Z nich je soustředěno do většího celku jen 158.000 vojáků prince Koburského v Belgii, a to na frontě od Namuru po mořské pobřeží.

Jakobínský Výbor pro veřejné blaho konečně energicky zajišťuje armádě zásobování a výzbroj. Dobrovolníci, kteří byli vedeni volenými důstojníky a v rozhodujících okamžicích bojů následkem nedostatku disciplíny propadali panice, jsou nyní nahrazeni odvedenci, kteří jsou drženi na uzdě a cvičeni. Navíc má francouzská armáda vysoké procento veteránů, sloužících již dva roky a zbytky královských pluků. Tyto řadové pluky jsou spojovány s dobrovolnickými prapory, aby zpevnily jejich bojovou hodnotu. Nový důstojnický sbor se rychle učí a především, jak trefně konstatuje Bedřich Engels: „...gilotina zajišťuje jednotu velení a sladěnost operací...“.

Dalším politickým vývojem či rvačkami o moc se rychle mění revoluční republika v Napoleonovo císařství a nadšený občan v potravu pro kanony. V dějinách jde o obvyklý jev.

Z hlediska dějin vojenství je však významné, že vojenské myšlení měšťáckého počtáře, zosobněné malým poručíkem kanonýrů z Korsiky, přetrvává ve svých základních rysech až do našeho století. Základní principy, které si měšťanstvo osvojilo, jsou zachovány podnes a v plné síle se prosazovaly od dob napoleonských válek po celé století, na jehož začátku se vyvinuly.

Základním principem, který odlišuje buržoazní vojenské myšlení od feudálního, je snaha zničit ozbrojené síly protivníka a nikoliv je jen vytlačit z území.

Z něj pramení Napoleonova snaha o svedení jediné rozhodující bitvy. Místo řady bojů a manévrů, prováděných „vyčerpávající“ strategií jeho předchůdců, se chladně kalkulující matematik snaží v omezeném prostoru a omezeném čase získat co nejrychleji rozhodné vítězství náporem co největší masy sil a prostředků.

Soustředění sil a prostředků na rozhodujícím úseku a směru se stává hlavním principem vojenského umění právě od doby Napoleona. Tomuto cíli je podřizována veškerá taktika i strategie korsického venkovana.

Lineární způsob boje, který přetrvával v armádách Napoleonových protivníků, byl pravým opakem těchto principů. Vedl proto k porážkám až do doby, kdy si i protivník osvojil napoleonskou taktiku.

Protože taktika i strategie tehdejší francouzské armády, umocněná Napoleonovým vojevůdcovským géniem, byla vzorem světovému vojenství téměř sto let, dává její pochopení obraz způsobů vedení bojů a organizace vojsk i v dalších obdobích.

Před hlavní bojovou linií, kterou tvoří postupující praporní kolony, postupují v hloubce až 150 m střelecké řady. Tito elitní střelci, vyzbrojení karabinami s rýhovanou hlavní, se v praporu napoleonské armády nazývají voltižéři a tvoří jednu ze šesti rot. Prapor, postupující v koloně, má 6 rot - 4 řadové střelecké, tedy fyzilírské, 1 voltižérskou a 1 granátnickou rotu, celkem 850 vojáků.

V divizi jsou dva až tři sledy praporů. První sled praporů postupuje za střelci a za tímto prvním sledem je další jeden či dva sledy praporů v pochodových tvarech, z nichž mohou rychle přejít do úderných kolon. Takto je „boj živen z hloubky“ a bojové úsilí neustále narůstá nasazováním nových a nových čerstvých záloh.

Záloha, která v lineárním způsobu válčení měla pramalý význam, se v novém způsobu válčení měšťáckých matematiků stává hlavním prostředkem vítězství - dává možnost nakupit síly do drtivé přesily.

Divize jsou Napoleonem spojovány do sborů. Konečná organizace sboru představuje 2 až 5 divizí pěchoty, 1 až 2 brigády jezdectva a 24 až 28 děl, k tomu 4 roty zákopníků.

Samotná divize je tvořena 2 až 3 brigádami a každá brigáda 2 pluky. Toto je ovšem výsledná organizace, která byla vytvořena po řadě obměn (polobrigády atd.) v roce 1804. A tato organizace v podstatě a v principech vydržela prakticky do počátku druhé světové války.

Napoleonova divize má 13 až 15 praporů pěchoty (83 % celkového stavu divize), 8 až 12 eskadron jezdectva (13 až 15 %), 12 děl (2 až 4 %) a 1 % zákopníků z celkového početního stavu celé divize. Pluk takové divize má 4 řadové a 1 záložní prapor, organizace praporů je uvedena již výše.

S touto základní organizací svých sil mohl Napoleon provádět rychlé manévrování, spojovat a rozdělovat tyto organizační celky podle potřeby. Vytvářel dokonce skupiny sborů v různé síle.

Potřeby, jímž podřídil systém organizace svých sil, byly v podstatě:

a) strategický manévr - obejití křídla nepřátelské bojové sestavy nebo obklíčení nepřítele vcelku;

b) taktický úkol - průlom středu bojové sestavy nepřítele, nebo obchvat jeho křídla.

Tyto dva druhy bojové činnosti tvořily základ jeho obdivuhodně jednoduchého vojenského umění. Byl a zůstal vždy poručíkem dělostřelectva, který se řídil „zdravým selským rozumem“ ve vojenství. Dnes tyto principy tvoří základ učebnic, ale nejdříve musely být objeveny a zobecněny.

Celou náplň napoleonské strategie, tak převratné ve své době, tvoří v podstatě:

- snaha přenesení tíhy válčení na území protivníka

- snaha zničit živou sílu protivníka

- snaha dosáhnout tohoto cíle soustředěním sil a prostředků na rozhodujícím směru

- snaha dosáhnout takového uspořádání sil a vytvoření takové situace, aby bylo nepřátelské uskupení možno porážet postupně či současně po jeho jednotlivých částech

- snaha dosáhnout vysoké rychlosti manévrování a přitom vytrvale a bez přestávek postupovat k dosažení konečných cílů

- veškeré přesuny vlastních vojsk a jejich manévry se snažit provádět mimo bojiště, mimo dotyk s protivníkem

- snaha nekompromisně dovršit úplné zničení sil protivníka jeho pronásledováním.

Z tohoto „receptu“, z něhož mimochodem přímo čiší kupecká houževnatost, vypočítavost a zavilost plebejce, může každý vojevůdce odvodit zásady pro svá tažení. „Každý má v tornistře maršálskou hůl“, prohlašoval skromně Napoleon. Ale jen jemu se podařilo touto holí vítězit. Proto také jinde prohlásil: „Gramatiku zajisté ovládá kdekdo, ale jen někteří dovedou psát literární díla“.

Jeho způsob boje, který vnutil svým protivníkům, vytvořil situace, kdy jsou bitvy sváděny v pásmech 10 až 20 km širokých oproti dosavadním 3 až 5 km, a trvají 2 až 3 dny místo původních 2 až 3 hodin.

Tato revoluce v taktice a strategii je o to pozoruhodnější, že tentokrát nebyla způsobena změnami ve výzbroji - křesadlové pušky jsou většinou konstrukce z konce 18. století. Pouze děla jsou díky odlehčení lafet pohyblivější a toho napoleonský způsob boje plně využívá.

Dostřel pušek s hladkou hlavní, křesadlovým zámkem a kovovým nabijákem nepřesahuje 200 m, ráže se pohybuje kolem 18 mm. Pouze prohnutí pažby u francouzské pušky z roku 1777, které je rychle zaváděno u ostatních armád, dovoluje lépe mířenou palbu. Bajonet nabývá na významu při hromadných bodákových ztečích praporních kolon.

Napoleon ovšem nemohl překročit svůj stín praktika a pragmatika taktické úrovně myšlení - jakmile začal využívat kolon k provádění své koncepce válčení, nepokročil již dále. To se projevilo vytvářením šablony, podle níž válčil, i absurdním používáním sestavy do kolon i v nevhodných rozměrech. U Wagramu vytvořil monstrum - kolonu o 36.000 vojácích - 100 řadů zde šlo za sebou, 50 eskadron jezdectva a 44 pěších praporů (mimo tzv. mladé gardy) se 104 kanony se hrnulo jako řeka, pochopitelně za patřičně vysokých ztrát. U Waterloo zase vytvořil kolonu z celé divize - 12 praporů šlo v zákrytu za sebou s intervalem jen 15 metrů mezi sebou.

V této šabloně šlo v taktice o jediné - prorazit střed nepřátelské sestavy a tím narušit lineární bojovou sestavu a ničit s nasazováním záloh protivníkovy síly po částech vždy drtivou přesilou.

Naprosto bez výhrad lze ocenit jednu z hlavních zásad Napoleonovy taktiky - vševojskovost jeho bojových sestav. Moderní princip součinnosti všech zbraní a druhů vojsk, platný v nejvyšší míře podnes, má základ právě v napoleonské taktice. Tuto vševojskovost budeme dále sledovat s ohledem na předmět našeho zájmu - jezdectvo. Ovšem k pochopení jeho způsobu nasazení a organizace bylo nezbytné projít v největší stručnosti základy nového pojetí taktiky a strategie.

Jezdectvo samo o sobě ztrácí na svém významu - stává se v epoše stále se zdokonalujících palných zbraní stále méně početným druhem vojska. Jak jsme viděli výše, v divizi činí jen 13 až 25 % celkového početního stavu živé síly. Napoleon však dává jezdectvu nové, i když možno s odkazem na „starého Frice“ namítnout, že „staronové“ bojové určení.

V roce 1805 dělí své jezdectvo na dva základní druhy:

a) těžké - kyrysníci a jízdní karabiníci

b) lehké - dragouni, jízdní myslivci a husaři.

Lehkému jezdectvu dává hlavní úlohy ve vševojskovém boji - vede průzkum, bojové zajištění a bojuje s pěchotou protivníka v rozptýleném tvaru jako podpora vlastní pěchoty. Mimoto se stará o zabezpečení komunikací a spojení mezi jednotlivými strategickými celky. Těžké jezdectvo je pak jeho údernou silou - útočí v mase a v sevřeném řadu.

Zde je nutno zdůraznit napoleonské pojetí úlohy dragounů – stopadesát let před vytvořením motorizované a mechanizované pěchoty dává svým dragounům stejný úkol: dosáhnout určeného úseku terénu co nejrychleji, dobýt jej na koni i v pěším tvaru a tento dobytý terén udržet. Čili přijet, sesednout a útočit, či zaútočit z chodu a na koni a pak v pěším pořádku se bránit, či bránit se protiútoky na koni.

Tato podobnost, nikoliv čistě náhodná, jde ještě dále - Muratův jezdecký sbor má jen 2 kyrysnické, ale 4 dragounské divize a 3 až 4 baterie jízdního dělostřelectva a pohybuje se na určených směrech jako samostatná úderná masa, plnící strategické úkoly. Jde zcela zjevně o předobraz úderných tankových a mechanizovaných klínů. Podíl těžké a lehké jízdy jasně naznačuje, že tento sbor je schopen vševojskového způsobu boje.

Jezdecký pluk Napoleonovy armády má 4 eskadrony, brigáda 2 pluky, divize 2 brigády. Jezdecká divize má v prvním sledu dva pluky k provedení čelního úderu, ve druhém sledu pak tři pluky, členěné v eskadronních kolonách stupňovitě, aby takto mohly udeřit na nepřátelské křídlo. Jen v některých případech měla jezdecká divize zálohu. Vidíme tedy, že pro úder, který vedlo buď těžké jezdectvo, nebo dragouni ve strategickém měřítku v rámci sboru, má jezdecká divize pět pluků místo čtyř.

Do útoku nastupují jezdci klusem a atakují pěchotu i jezdectvo protivníka masou, chladnou zbraní, protože obranná sestava byla již „změkčována“ dělostřeleckou a pěchotní palbou.

Napoleonova pěchota naopak proti úderu jezdectva zaujímá obrannou sestavu v tzv. „praporním karé“, což je prázdný čtverec s řadami střelců po obvodu; v rozích jsou často stavěna přidělená děla pluku.

V roce 1812 dostává Murat dokonce do své skupiny jezdeckých sborů 4 sbory o 40.000 jezdcích celkem - tato masa jezdectva však není již určena jako úderné uskupení, jako tomu je u jednotlivých jezdeckých sborů, ale tvoří pohyblivou zálohu, nasaditelnou tam, kde by si to situace vyžadovala.

Manévrovost celé Napoleonovy armády zajišťoval nový zásobovací systém, který ovšem nebyl u evropského obyvatelstva vůbec populární. Revoluční armáda nové Francie se totiž chovala jako stáda kobylek - neměla sklady ani zásobování a proto kraj, v němž se pohybovala, zplundrovala rekvizicemi a když jej „vyjedla“, byla nucena hnout se zase o kus dál.

Bonaparte do této svévole vnesl jen částečný pořádek - každý pěšák měl u sebe stravu všeho druhu na 4 dny, jeho další dávku na 4 dny vezl plukovní trén. Pak zde již byly vyšší sklady, které ovšem doplňovaly své zásoby opět rekvizicemi. Proto se také armády plebejců a měšťáků snažily ihned přenést tíži války na nepřátelské území. S municí tomu bylo obdobně - voják měl v tornistře 50 nábojů a 30 nábojů za ním vezl plukovní trén.

Protože byl Napoleon opravdový profesionál, který si osobní zkušeností osvojil vojenskou službu od nejnižší důstojnické hodnosti, mohl zobecnit jak své praktické zkušenosti, tak tvůrčím způsobem aplikovat to, čemu se naučil z teorie. O tom, že se usilovně učil teorii, svědčí jeho výrok: „Opravdové principy vedení války jsou ty, jimiž se řídilo sedm velkých vojevůdců, jejichž hrdinské činy pro nás zachovala historie: Alexandr, Hannibal, Caesar, Gustav Adolf, Turenne, princ Eugen a Friedrich.“

Tím nám také zachoval svědectví o zdrojích, které jej inspirovaly. Jeho okřídlené výroky jsou:

- Jestliže se hodláme pustit do bitvy, je nezbytné soustředit všechna svá vojska a nepouštět ze zřetele dokonce ani tu nejnepatrnější část; často jeden prapor rozhodne bitvu.

- Opravdové vojenské umění spočívá v umění být v daném okamžiku silnější než nepřítel.

- Jít každý zvlášť, bít společnými silami - to je největší strategické umění.

- Vojenské umění je umění oddělit se pro život a spojit se pro boj. Na bitevním poli není zbytečný žádný prapor nebo eskadrona.

- Velitelé, chránící svěží síly pro činnost po boji, budou téměř vždy rozdrceni.

Tyto zásady a principy platí pro celé období, jemuž říkáme kapitalistický společenský systém, a ten v různých variantách trvá od napoleonských dob dodnes. Proto se stal Napoleon modlou vojenského uvažování a praktické činnosti po celé další století.

Napoleonovo dědictví teoreticky rozvinuli reformátoři v armádách ostatních států, které přecházely od absolutistických monarchií k monarchiím konstitučním, fakticky pak k republikánskému systému vlády měšťáků, ať to otevřeně přiznávali či nikoliv.

Zkušenosti z bojů proti Napoleonovi, většinou trpké, donutily i jeho protivníky reformovat své ozbrojené síly i zásady jejich použití.

Nezávisle na Napoleonových teoretických závěrech formuloval některé správné principy vojenského umění rakouský polní maršál arcivévoda Karel již ve svých „Základech strategie“, vydaných roku 1803. V té době nemohl nic od Korsikána přebírat, protože ten měl jiné starosti než teoretizovat. Hovoří jednoznačně o nutnosti vedení „rozhodujících úderů“ do určitého místa a v příhodném okamžiku. Volbu místa a času těchto úderů považuje za základ vojenského umění. Dochází k závěru, že takový rozhodný úder je možný jen tam, kde byla vytvořena převaha sil. Vojenské umění tedy u arcivévody Karla, stejně jako u plebejce Napoleona, spočívá v umění soustředit a využít na rozhodujícím místě početně převažující síly. Bohužel svou vojenskou „opatrností“ a starostí o geometrické zákonitosti svých operačních linií se tento rakouský vojenský myslitel přiblížil pruskému vojenskému excentrikovi Büllowovi. Bývalý napoleonský generál a ředitel ruské vojenské akademie Švýcar Jomini už pak jen rozváděl Napoleonovy myšlenky a parazitoval na nich.

Carl von Clausevitz

Teorii vojenství nového společenského systému vyčerpávajícím způsobem vypracoval pruský generál Carl von Clausewitz. S použitím klasické německé filosofie a zejména dialektikou Hegela jako základní filosofickou metodou dosáhl dosud nepřekonaného uceleného poznání zákonitostí války a vojenství a v tomto ohledu je dosud nepřekonaným klasikem, jehož závěry a soudy platí podnes. Tento klasik vojenské teorie odvodil některé principy, jimiž se vojevůdcové a velitelský sbor různých států v minulém i současném století buď řídili, nebo neřídili. Podle toho také ta která armáda většinou dopadla.

Zde je třeba se zmínit o skutečnosti, že mezi četné Clausewitzovy odpůrce se zařadila i taková vojevůdcovská hvězda, jakou byl nevoják Džugašvili, tragédií ruských dějin nejvyšší vojenský pán v SSSR. Odmítl Clausewitze jako „teoretika manufakturního období“, který nemá co říci období strojů. Teprve po jeho smrti mohl i stalinský vojenský historik generál Razin, profesor vojenských věd, napsat v roce 1958: „Teorii, kterou vypracoval Clausewitz a jejíž znalost patřila k obligátnímu minimu vyššího vojenského vzdělání, věnovali všeobecně souhlasnou pozornost vojenští teoretikové i praktici. Touto teorií se řídily generální štáby při výstavbě ozbrojených sil, při výchově velitelských kádrů a generality, stejně jako při vypracovávání válečných plánů.“ My jen k této výstižné charakteristice můžeme dodat, že se generální štáby jednotlivých zemí řídily Clausewitzovou teorií na různém stupni jejího pochopení. Ale že byla základem, k tomu se propracoval i takový stalinský zabedněnec, kterého citujeme, a znamená to tedy, že jde o co nejobecněji uznávanou pravdu.

Význam, úlohu a použití jezdectva Clausewitz rozebral nejprve v jeho historickém vývoji, od elitní součásti ozbrojených sil po období, kdy pěchota byla jen pomocnou složkou, podporující feudální jezdectvo, až do dob, kdy vývoj palných zbraní význam jezdectva potlačil. Rozebírá také nejvlastnější podstatu jezdectva jako druhu vojska - protože boj sám se skládá z ničivého účinku palby a z vlastního boje muže proti muži, pak jezdectvo působí jen bojem muže proti muži, dělostřelectvo jen palebným účinkem, pěchota pak obojím.

Z toho plyne univerzálnost použití pěchoty, zatímco jezdectvo se hodí jen k útoku. Co do samostatnosti řadí tedy za sebou pěchotu, po ní jezdectvo a nakonec dělostřelectvo. Ovšem největší účinnosti je dosaženo jen spojením tří druhů vojsk. Přitom dochází k závěru, že jezdectva jako takového lze nejsnáze postrádat. Co do poměru všech tří druhů vojska Clausewitz chápe, že stavy jednotlivých druhů vojska záleží především na počtu lidí ve státě, počtu koní, které mají k dispozici, a množství peněz na nákladné dělostřelectvo. Zde jako správný ekonom pruský generál abstrahuje od různých druhů materiálu a převádí vše na ekvivalent jim společný, tedy peníze. Clausewitz dále dochází k výpočtu, že eskadrona o 150 koních, baterie o 8 šestiliberkách a prapor o 800 pěšácích vyjdou přibližně nastejno. Neznamená to ovšem, že by podle tohoto výpočtu řídil strukturu vojska tak primitivně, jako uvažují Friedmanovi žáci dnes, neuvažovalo se tak ani na počátku minulého století.

Poměr druhů vojsk naopak podřizuje jejich charakteru. Dělostřelectvo je sice nejničivější, ale málo pohyblivé a potřebuje navíc ochranu, protože samo se bránit nemůže. Jezdectvo pak je spojeno s pohybem. Je-li ho málo, vojsko je těžkopádné, ale je-li ho zase příliš, obtížně se udržuje a vychází, že jeden jezdec přijde na pět pěšáků co do udržování všeho druhu. Je pak rozdíl, zda má vojsko 10.000 jezdců nebo 50.000 pěšáků.

Jezdectvu pak Clausewitz přisuzuje nejvyšší pohyblivost v taktice i ve strategii a schopnost obcházení a smělých manévrů vůbec. Nedostatek jezdectva odsuzuje vojsko k pomalosti a snaze operovat na co nejkratších vzdálenostech. Tedy poměr pěchoty, jezdectva a dělostřelectva ovládá způsob vedení bojové činnosti a naopak, volba druhu či způsobu bojování diktuje poměr těchto tří druhů vojsk. Je to jedna z četných ukázek dialektiky pruského filozofa v myšlení pruského generála, toto nalézání vzájemné příčinné souvislosti.

Dále ukazuje na historické příčiny odlišného charakteru jednotlivých národních armád a zde vyslovuje zajímavou, takřka prorockou myšlenku: „Rusko a Rakousko jsou státy, které jsou odkázány na početné jezdectvo, protože ve svém státním svazku mají ještě zlomky tatarského zřízení.“ Jakoby svým vnitřním zrakem viděl do našeho století, jímž ještě cválají kozáci, jezdci Buďoného i stalinští kavaleristé a polští huláni. Nebo jakoby slyšel zlomyslnou Bismarckovu poznámku: „Každý Maďar je buď husar, nebo advokát.“

Přiznává Napoleonovi, jehož byl upřímným ctitelem, nutnost jeho masy jezdectva právě pro územní rozsah jeho operací. Přesto předpovídá stálé snižování poměru jezdectva v budoucnosti, což se ukázalo pravdivým.

Nakonec vyzvedává základní princip stanovení poměru sil tří druhů vojska: „Vůbec vždycky, poněvadž je dělostřelectvo v aktu ničení nejsilnější a jezdectvo nejslabší, je nutno klást si otázku: Kolik dělostřelectva je možno mít, aniž je to na újmu, a s jak malým počtem jezdectva můžeme vystačit?“ Čili - dělostřelectva co nejvíce, pokud to jde, jezdectva co nejméně.

Konečně ve velmi zjednodušeném výkladu základních pouček vojenství, přizpůsobeném chápání pruského korunního prince a tedy myšlenkově málo namáhavém, vykládá roli jezdectva:

- Jezdectvo smíme použít teprve tehdy, když už nepřítel hodně utrpěl pěchotou a dělostřelectvem.

- Proto musíme jezdectvo postavit za pěchotu.

- Zahájit boj jezdectvem smíme jen tehdy, když je u nepřítele zmatek a rychlý ústup. Pak je možno směle jezdecky vyrazit.

- Jezdectvo udržujeme při boji tak blízko za bojovou sestavou, která je v nasazení, jak jen je to možné bez ztrát z nepřátelské dělové palby. Je tu k využití každého úspěchu, který se v boji ukáže.

- Pokud jezdectvo není zcela slabé, pak se z něj tvoří zvláštní jezdecká záloha, užívaná k dotírání na ustupujícího nepřítele, k pronásledování i zcela spořádaně ustupujícího či jen manévrujícího protivníka, ke strategickému obejití protivníka právě touto velikou jezdeckou zálohou.

Při postupu a přesunech zařazuje pak pluk jezdectva přednímu a zadnímu voji, tvořenému lehkou pěchotou, a zbytek jezdectva jako celku zařazuje až na konec předbojové a pochodové sestavy.

Těmito tézemi vyhradil Clausewitz jezdectvu jeho charakter a úkoly tak, jak skutečně byly zachovány po dalších sto let po jeho smrti, tedy do třicátých let našeho století, kdy nejvyspělejší armády světa nahrazují postupně koně motory.

Celé věci jsme zde věnovali tolik pozornosti proto, že máme-li správně historicky chápat úlohu jezdectva v posledních dvou stoletích a neupadat do romantického blouznění nebo vojenské choromyslnosti maniaků, zveličujících úlohu jezdce v boji, musíme se vžít do způsobu myšlení jak Napoleona, tak Clausewitze. Tato dvojice je ztělesněním vojenského myšlení po ona dvě století.

Odrazem nového vojenského myšlení, jak jsme se je pokusili ve velké stručnosti zachytit, byla řada jak celospolečenských, tak pochopitelně i vojenských reforem.

Tím, že padlo republikánské zřízení, zdaleka nebyl zastaven další vývoj, který neúprosně směřoval k přeměně měšťáka z poddaného v občana. Řada přeměn ve společenských vztazích byla v Prusku provedena reformami svobodného pána von Stein a pozvedla ospalý feudálně-junkerský stát k rozvoji osvobozeného rolnictva a k průmyslové revoluci, vedoucí nakonec ke sjednocení Německa a jeho vstupu mezi evropské i světové velmoci.

Naopak porážka části liberálně naladěného ruského důstojnictva, všeobecně známého jako „děkabristé“, zastavila vývoj této nejzaostalejší velmoci na dlouhou dobu.

Ve Francii se zvedaly a opadaly vlny hnutí, jímž se jak měšťáci, tak i vznikající dělnictvo, domáhají větších práv u zahnívající aristokracie, která se nakonec podnikáním sama stává měšťanstvem.

Anglie ve své „skvělé izolaci“ si již předtím vyřešila problémy se svou aristokracií tak, že ji prostě převedla mezi měšťáky, a své průmyslové podnikání, jímž se stala jakousi obrovskou tkalcovnou Evropy, povýšila na celonárodní záležitost. Z kolonií plynuly suroviny a britské dělnictvo po tom, co se domohlo nejdemokratičtějšího státního systému na světě, spokojeně přenechalo revoluční hnutí ostatním třídním bratřím.

Rakousko bylo velmi zaostalý feudální svazek zcela nesourodých národnostních celků, které se snažila pod svým žezlem udržet dosti již opotřebovaná habsburská monarchie. Proto také v něm probíhaly vnitřní diferenciace, které vyvrcholily revolučními vystoupeními v roce 1848.

Hned po napoleonských válkách si rakouští vládcové a jejich politikové uvědomovali toto vnitřní pnutí a usilovali na zahraničně-politickém poli o vytvoření svazu velmocí, který by zajistil vnější stabilitu a tak umožnil upevnění uvnitř mocnářství.

Tak vznikla tzv. „Svatá aliance“ monarchů a vlád Rakouska, Ruska a Pruska s Francií. Anglie jako předvoj průmyslového, podnikavého měšťanstva a papež jako nadnárodní ideologický intrikán se k tomuto nábožně pojmenovanému spolku nepřipojili, stejně jako turecký mocnář.

Nicméně tato „aliance“ zajistila poměrnou mezinárodní stabilitu do té doby, než si velmoci poradily s revolučními směry a pokusy uvnitř svých společností.

Vojensky bylo nutné reformovat armády, které byly od napoleonských vojsk důkladně bity. Ve spojení s nacionalistickým nadšením v Prusku a v probouzejícím se Německu vůbec, vytvářejí reformátoři Scharnhorst, Gneissenau a další systém, zajišťující poměrně malé zemi početnou armádu zavedením branné povinnosti po francouzském vzoru. Spolu se systémem zeměbrany a organizací vojska podle napoleonského vzoru položili základ moderní pruské vojenské moci, ale nástup reakce tyto snahy zastavil.

V Rakousku arcivévoda Karel vymohl zrušení prakticky doživotní dosavadní vojenské služby a byly zavedeny odvody podle pokrokového projektu osvíceného Josefa II. Podle francouzského vzoru jsou organizovány síly vojska do 11 sborů a 2 záložních sborů. Sbory mají vedle dvou řadových jednu „pohyblivou“ divizi, kterou tvoří 2 lehké brigády a takovou lehkou brigádu pak pluk lehké jízdy a 2 až 5 praporů lehké pěchoty. Mělo jít o vytvoření manévrové síly ve velmi moderním pojetí, ale další vývoj s nástupem zdivočelé a vylekané monarchistické reakce po roce 1815 i tyto snahy zmařil.

Řada vzpour a povstání v první polovině 19. století, kdy si jednotlivé mocnosti ve vzácné shodě pomáhaly tato protifeudální vystoupení potlačovat, stabilizovala jak mezinárodní klid, tak stagnaci ve vojenství. Tažení proti revolučním silám nijak vojenskou odbornou stránku neobohatilo. Bojovalo se s nerovnými protivníky. Také lokální války mocností proti národně se „probouzejícím“ menším celkům vojenství nijak kupředu nepomohly.

Pouze několik nadaných vojenských myslitelů dovedlo i z vojensky tak málo smysluplných, spíše „trestných“ tažení první poloviny 19. století, vytěžit něco pro další pokrok.

Jedním z nich byl nepochybně „Vater Radetzky“, rakouský vojevůdce skutečně zřídka se vyskytujícího formátu. Josef Václav Radecký z Radče, od roku 1836 polní maršál, velel rakouskému vojsku v Itálii v letech 1831-1857. Již v roce 1809 byl náčelníkem štábu rakouské armády. Zkušenosti z napoleonské éry a dalších tažení mu umožnily v jeho vysoké funkci zavést některé pokrokové prvky: jednotný druh pěchoty, součinnost druhů vojsk, letní polní výcvikové tábory od května do října. Jeho nový systém výcviku postupně od malých po větší formace, zakončený velkými podzimními manévry na úrovni divize - sbor v budoucnosti převzaly všechny moderní armády, ať již to přiznaly nebo ne. Rovněž na vysoké úrovni byl jeho systém teoretické výuky vojáků v zimních měsících. Pochopitelně to vše mohl provádět jen v rámci své pravomoci a působnosti v Itálii, jinde v Rakousku vládl starý osvědčený rakušácký šlendrián a vojenský diletantismus.

Jistě bychom nalezli ještě další podobné příklady, ale to nic nemění na skutečnosti, že po celé dlouhé období panovala ve vojenství celková stagnace. Důvodů je, jak tomu v dějinách bývá, mnoho. Hlavními však jsou celková společenská situace a nedostatek „velkých“ válek. V reakčních, policejních státech, které potlačují vývoj idejí, se tak vždy děje. Konzervativní model státu, bránící vývoji společenských věd a pluralitě ve společenském zřízení, vždy potlačuje tvůrčí myšlení, kterého se obává. Dává přednost lokajským typům bez vlastního názoru i ve vojenské teorii, protože pokrok je mu vždy podezřelý. Výsledkem je stagnace, na kterou vždy konzervatismus jako politický i vojenský směr těžce doplácí.

V jezdectvu se v tomto období změnilo tak málo, že nemá význam se o tom zmiňovat. Vládla napoleonská doktrína těžké (kyrysníci a dragouni) a lehké (ostatní druhy) jízdy.

Těžká jízda útočila zpravidla ve dvou sledech v sevřených formacích, sice ne již „třmen na třmenu“, ale s rozestupem šířky koně. Rozjetá masa drtila nejen pěchotu, která se při jezdecké atace bránila v „karé“ s hloubkou 3 mužů, nebo v hloučcích k sobě zády obrácených jednotlivců, když nestačili zaujmout onen čtverec. Bránili se bajonety a palbou, tehdy ovšem proti pádícím jezdcům málo účinnou.

Úderu těžké jízdy v sevřených sledech ostatně těžko odolávali i husaři, huláni či jiné druhy lehké jízdy. Podle Napoleonovy představy lehcí kavaleristé napadali trény, ojedinělé skupiny protivníka, vedli všechny druhy průzkumné činnosti, zajišťovali spojení a styk jednotlivých formací, případně pronásledovali ustupujícího protivníka.

Jak uvidíme dále, tato koncepce, či spíše strnulá doktrína, vydržela v jezdectvu až do první světové války.

V polovině minulého století proběhla, či spíše „protáhla se“ tak zvaná Krymská válka. Jak svými současníky, tak i pozdějšími je považována za jednu z nejhloupěji vedených válek, a to na obou stranách. Na druhé straně oceánu však byla poměrně brzy po ní vedena válka Severu proti Jihu a nezaslouženě vyvolala málo pozornosti.

Především sám charakter války budil u reakcionářů v Evropě pohoršení. Potlačení vzpoury vzbouřených živlů - to chápali, ale válka mezi občany jednoho státu na stejných úrovních po obou stranách pro ně představovala něco do té doby neslýchaného. Nikoliv vzpoura proti vládě, ale boj dvou vlád v jednom státě by totiž znamenal konec kterékoliv monarchie v Evropě. Ale ve skutečnosti obě armády v této válce nebyly zatíženy konzervativními dogmaty a vedly bojovou činnost čím dál tím více dovedněji a účinněji.

Jižané, vedení nadaným generálem Lee, počátkem války dovedně manévrovali a dokud nebyl odstraněn z funkce velitele Seveřanů dogmatik McClellan, který se naučil vojenskému umění v Krymské válce, měli vojenskou převahu.

Zejména svou dobu předběhli „opěšalí jezdci“ generála Jacksona, zvaného „Stonewall“ (kamenná zeď). Rychlými přesuny a smělými přepady po sesednutí napadali Seveřany na neočekávaných místech, na komunikacích a v týlu, působili zmatek a dodávali svému velení kvalitní informace. V průběhu dlouhé války se podobným pokrokovým metodám naučilo i jezdectvo Severu.

V této válce vyvinuli Američané již „trojkový“ systém bojových sestav (tři divize ve sboru, z nichž dvě v prvním, jedna ve druhém sledu; tři bojové sledy v divizi - dvě brigády v prvním, jedna ve druhém sledu). Husté řady střelců 150 kroků před prvním sledem již jsou předzvěstí pozdějších rojnic.

Zejména Jižané rozvinuli účinný systém polních opevnění, který zvýšil odolnost jejich obranných sestav, což bylo v Evropě neznámou věcí.

V Evropě zatím postupuje před útočnou bitevní sestavou řídká řada elitních střelců, za nimi rotní a praporní hluboké kolony. Ty útočí na bodák masou jako před padesáti lety. Jezdectvo se rovněž žene v mase s tasenou šavlí bezhlavě vpřed.

Již v průběhu Krymské války začínají pěšáci pod palbou stále dokonalejších pušek opouštět husté sestavy a přecházet do řidších. Ruští nacionalističtí historikové to pochopitelně považují za projev génia ruského lidu, ale rozptýlení kolonních sestav do řadů a dvojřadů znaly již v šedesátých letech minulého století všechny vyspělé armády. Používaly však tuto sestavu pro tzv. „palebný boj“. Tento druh boje byl, vzhledem k tehdejšímu stavu pěchotních palných zbraní, veden na krátké vzdálenosti v málo přehledném a členitém terénu.

Určitý, nikoliv však rozhodující, zvrat ve vojenském umění přinesla válka mezi Rakouskem (a jeho spojenci z Německa) a Pruskem. Podle Napoleonovy doktríny byla po menších bojích svedena u Hradce Králové „generální bitva“. V ní zvítězilo především pruské vojenské myšlení. Rakouská armáda při všech nedostatcích mnohonárodní armády s konzervativními veliteli měla stejně kvalitní bojovou přípravu jako pruská, také měla převahu v kvalitě jezdectva a dělostřelectva. Na pruské straně byly dvě přednosti - rychleji (nikoliv však přesněji) střílející Dreyseho „jehlovka“ a kvalitnější vojenské mozky.

Již při prvních střetech u Hradce Králové nevyrazily do útoku pruské praporní kolony o 8 rotách, protože pruské velení tuto sestavu sice cvičilo a umělo používat, ale shledalo ji pro stávající terénní podmínky nevhodnou. Proti rakouským praporním kolonám, kdy dvojice rot (tzv. Division) útočily vedle sebe s mezerami 3 kroků do šířky a 6 kroků do hloubky útokem na bodáky, vylétly salvy pruských jehlovek.

Pruské rotní kolony se rozvíjely do „střeleckých řetězů“ a vedly v otevřeném terénu palbu, aby na otřesené rakouské kolony zaútočily z boků a do týlu. Teprve při rozhodujících momentech boje se vrhala pruská pěchota na bodáky v mase.

Nelze zde rozebírat podrobněji bitvu u Hradce Králové, i když je v poslední době ve středu určitého zájmu. Její význam ve vojenské historii je v uplatnění nového vojenského myšlení ze strany pruského velení.

Další evropskou válkou, která rozhodným způsobem ovlivnila vývoj vojenství, byla válka Pruska a ostatních německých států s Francií v letech 1870-1871. Zde již byly nasazeny pěší formace v rozptýlených sestavách, aby se bránily účinkům zlepšených zbraní pěchoty i dělostřelectva. Pro předmět, kterým se zde zabýváme, má význam především skutečnost, že jezdectvo stále více ztrácí onu úlohu, kterou mu dala tradice - totiž údernou sílu. Palba, která se zrychlila a zpřesnila, již účinně staví zeď projektilů proti rozjeté mase, útočící chladnou zbraní. Otázkou je jen míra, do které je masa jezdectva stavitelná.

Právě v období od prusko-francouzské války do první světové války ještě palba pěchotních zbraní, přes počátky palby z kulometů, není zcela schopna zastavit cválajícího jezdce - cíl rychle se pohybující.

Můžeme tedy představit dva činitele - účinnost nových palných zbraní a její závislost na charakteru cíle - do dvou křivek na grafu. Modrou křivkou zde bude odolnost cíle - cválajícího jezdce, který je zasažitelný zbraní pěšáka, na kterého útočí. Červenou křivkou bude účinnost zbraně pěšáka, přesnější a rychlejší palba, která stále účinněji jezdce zasahuje a zastavuje. Obě tyto křivky se zde objevují od počátku použití palných zbraní proti jezdectvu. Jezdectvo, jak jsme viděli, bylo ve středověku suverénním pánem bojišť, přes některé účinné formy boje různých druhů pěchoty. Když se objevila ona červená křivka, kterou zde předpokládáme v představě čtenáře, pomalu, ale jistě stoupá. Naopak modrá křivka klesá, a to přes některé výkyvy, kdy jezdectvo bylo nasazováno účinněji (švédské, pruské či napoleonské reformy nasazení jízdy). V určitém bodě se obě křivky protnou a pak bude modrá klesat k nule, červená stoupat, až graf skončí.

Dalším činitelem, který začal vyvstávat právě od rakousko-pruské války, je změněný charakter společnosti v Evropě vůbec. Vznik a rozvoj průmyslu umožnil, stejně jako to vyžadoval charakter nově se rozvíjejícího vojenství, nasazení masových armád a jejich přepravu železnicí. Masy vojáků bylo nutno zásobovat enormně větším objemem materiálu. Při dosud málo rozvinuté železniční síti znamenala tato nutnost daleko větší nasazení koní pro trén na úkor vlastního jezdectva. Válčící státy prostě musí ze svého stavu koní, který mají k disposici a který je pochopitelně omezen, nasazovat stále větší procento těchto zvířat mimo vlastní jezdectvo. Pokles stavu koní v jezdectvu znamená snížení jeho úderné síly.

Přesto, že obě války, rakousko-pruská a prusko-francouzská, prokázaly, že jezdectvo již není schopno řešit svou hlavní úlohu v bitvě, tedy masovými útoky v rozhodující fázi završit úsilí pěchoty, charakter nasazení jezdectva a jeho koncepce se nezměnily.

I po obou válkách zůstává hlavním úkolem jezdectva to, co mu určil Napoleon a co jsme výše vyjmenovali. Navíc, což je již méně oprávněné, hlavní formou boje jezdectva je boj jízdmo. Boj v sesednutí a palbou je vedlejším druhem bojové činnosti jezdectva. V tomto ohledu byl vždy tradičním úkolem dragounů. Zde vidíme, že se díky celkovému vývoji stává tento druh jízdy, dragouni, objektivně nejpokrokovějším druhem jezdectva.

Ale tuto jeho roli zatím oficiální doktríny ponechávají takřka bez povšimnutí. Vítězná pruská vojenská doktrína zdůrazňuje úlohu jezdectva pro udržení pohyblivosti celé války, což bylo nepochybně správné, ale také opakuje starou koncepci tzv. „bitevního jezdectva“ - masy, která v rozhodujícím okamžiku bitvy nebo boje udeří na kolísajícího protivníka.

Protože německý generální štáb a jeho myslitelé nebyli žádní snílkové nebo dogmatici, můžeme bez nebezpečí, že jim přisuzujeme nereálnou prozíravost, uzavřít, že v době obou válek, které vedli, ještě pěchotní a dělostřelecká palba nedosáhla onoho účinku, aby dala jezdectvu novou úlohu.

Konec 19. a počátek 20. století poznamenaly dvě války, které byly pro svůj charakter zprvu považovány za natolik specifické, že nemohly výrazněji ovlivnit vojenské myšlení evropských velmocí. Anglo-búrská a rusko-japonská válka totiž proběhly na válčištích, která se výrazně lišila od evropských, s velmi omezenou sítí komunikací, ve zvláštních přírodních podmínkách a konečně daleko od základen i od Evropy samotné. Proto si z nich žádná z armád velmocí takřka vůbec nevzala poučení.

Pomíjíme zde záměrně rusko-tureckou válku. Jak Rusko, tak Turecko byly v té době příliš zaostalými státy, než aby přinesly nějaký významnější vklad do vojenské historie, protože armáda je zpravidla odrazem obrazu svého státu a jeho společnosti. Pouze carsko-stalinští vojensko-historičtí propagandisté vidí ve válkách carského Ruska velký význam. Je to ostatně jejich pracovní povinností.

Nasazení jezdectva Búrů působilo v podmínkách válčiště jižní Afriky konzervativním britským vojevůdcům velké obtíže a jejich vojákům vysoké ztráty. Búrové vál