Dragouni a „rakušáctví“ 

Lubomír UHLÍŘ

První leden jako začátek moderního evropského (a do značné míry i světového) kalendářního roku bývá často používán jako počáteční datum platnosti různých opatření ve sféře civilní i vojenské. U nás tomu tak bylo i v dobách habsbursko-lotrinské monarchie, v armádě vzdor tomu, že vojenský rok začínal prvním říjnem. Tak například od 1.1.1799 byly zavedeny nové uniformy s antikizující helmou, od 1.1.1870 byla hodnost podporučíka přejmenována na poručíka či od 1.1.1883 platila nová vojenská teritoriální reforma, spojená se založením pěších pluků č. 81-102. My se ale zaměříme na období první Československé republiky, kde byl 1. leden 1936 stanoven jako počáteční datum změny, podle níž byly všechny dosavadní čs. jezdecké pluky přejmenovány na pluky dragounské.¹

Zprávy o chystaném opatření pronikly na veřejnost již v roce 1935, ale zprvu nevzbudily téměř žádnou odezvu. Teprve později se rozpoutala malá žurnalistická válka, kde staronový název byl obdařen nálepkou rakušáctví. Snad jediným užitečným produktem této verbální přestřelky byla pěkná publikace Františka Martínka (vytvořená ze tří jeho přednášek z let 1935-1937) o historickém vývoji dragounů, v níž se autor snažil uvést věci na pravou míru.²

Martínkova kniha stojí za přečtení. Její autor byl netoliko vzdělaný člověk se širokým rozhledem, ale byl obdařen i darem předložit danou problematiku ve velmi čtivé podobě. Argumenty zde obsažené jsou věcné a racionální. F. Martínek popisuje vznik aféry a současně se staví proti tendencím přetrhávat vojenské tradice: „S počátku byl ohlas v časopisech³ skoro veskrze příznivý, nebo aspoň neutrální. teprve později vyskytla se v tisku též řada výkladů odsuzujících, ironických i přímo nevraživých, které se však téměř napořád opíraly o historické údaje nedostatečně založené a nepřesně zjištěné, anebo mylně chápané a podle starých předsudků tradované. Tyto hlasy vyplývaly skoro vesměs z názoru, že naše armáda musí navazovati jedině na tradici husitskou a na tradici legionářskou a že nejen ve svém duchu, nýbrž ani ve vnější formě nemá se dotýkati ničeho, co by nějak připomínalo dobu 400 let habsburského panování v našich zemích. Tu jde ovšem o rozdílné pojetí, jak se má naše novodobá vojenská tradice utvářeti; zkoumáme-li však podstatu věci blíže, dojdeme logicky k tomu, že nikdy nebude lze stavěti se výlučně na toto rigorosní stanovisko, poněvadž mnohé a mnohé projevy života dnešních vojsk mají své kořeny v dobách, kdy byly založeny a kdy se rozvíjely armády stálé, tedy právě v dobách, kdy u nás vládla dynastie habsburská. Nelze-li jen tak prostě opomíjeti poslední tři, čtyři staletí ze života některého národa, byť i nesamostatného, v jiných oborech historické vědy, tím méně bude to možné při sledování a studiu prvků a jevů v historii zřízení tak výhradně novodobého, jakým jsou stálá vojska.“.⁴ Příznačný je autorem uváděný fakt, že sami jezdci přijali své přejmenování se subordinační lhostejností.⁵ Tím zřejmě vystihuje podstatu celé věci, kde zavedení názvu dragounů dovedlo rozvášnit vnější civilní pozorovatele, zatímco vojákům samým, jichž se týkalo, zřejmě příliš nezáleželo na tom, jaký termín bude používán.

F. Martínek již v úvodu upozorňuje na skutečnost, že bezprostředně po 28. říjnu 1918 se nechuť k názvu dragoun nijak neprojevovala a že vůbec prvním jmenováním, které se vyskytlo v Úředním věstníku MNO, bylo rozhodnutí ministra Klofáče, kterým se nadporučíci v záloze František Udržala Václav Štěpánek povyšovali dnem 25.11.1918 na záložní rytmistry 7. dragounského pluku.⁶ Mnohdy hysterické reakce na znovu zařazení pojmu dragoun do vojenské terminologie ovšem mohly pocházet pouze od osob, jímž byly vojenské historické reálie na hony vzdáleny.

Změny názvů formací nejsou ve vojenství ničím neobvyklým, byť jejich příčiny mohly být různého druhu. Pokud by se někdo obrnil trpělivostí a vzal na sebe úkol zpracovat tuto problematiku ve světovém měřítku, pak by plodem jeho práce byla kniha dozajista velmi objemná, pokud by svoji práci vůbec dokončil. U vědomí mizivé reálnosti této představy aspoň krátce připomeneme některé terminologické změny, týkající se jízdy v česko-rakouském prostředí.

Jako první uvedeme dva názvy jezdeckých kategorií, kyrysníků a arkebuzírů. „Pojmenování 'kyrysník' je názornou ukázkou terminologického přesmyku. Kyrysníci (Cuirassiers, Cürassiere, Kürassiere) byli pokračovateli středověké rytířské jízdy. V 16. stol. jejich ochranná zbroj značně připomíná jejich předchůdce. Plechové brnění nadále chrání horní polovinu jejich těla, pouze na nohou je zredukováno na přední chrániče stehen, nohy jsou ale obuty do vysokých kožených bot. Výzbroj tvoří palaš - modifikace meče s ochranným košem na ruku, pár pistolí v sedlových holstrech a někdy i jezdecká lance. Na počátku třicetileté války je lancemi ozbrojena jen část kyrysníků. V průběhu této války se pak objevuje další jízdní kategorie - arkebuzíři (Arquebusiers). Jejich ochranná zbroj je značně lehčí, většinou se jedná pouze o helmu a náprsní a zádový kyrys. Výzbroj tvoří palaše, pistole a pušky (arkebuzy). Tyto dvě kategorie pak existují vedle sebe po celou dobu třicetileté války. Ale v jejím průběhu dochází k odlehčování zbroje kyrysníků, která se posléze redukuje většinou na helmu a kyrys. Kromě toho kyrysníci přestávají používat lance a objevují se u nich pušky. Jinými slovy - kyrysníci se modifikují podle vzoru arkebuzírů. Nicméně jejich název zůstává nezměněn a když jsou ke konci třicetileté války arkebuzíři rušeni či převáděni mezi kyrysníky, zůstávají ke konci války sice podle jména kyrysníci, kteří jsou ale vyzbrojeni jako původní arkebuzíři. Nicméně název kyrysníků se užívá i nadále, zatímco pojem arkebuzírů je přesunut do archivu historických pojmů.“⁷ K uvedenému je možno pouze dodat, že pojem kyrysníků figuroval v rakouském vojenském názvosloví pouze do roku 1867, kdy všech tehdejších 12 kyrysnických pluků bylo převedeno mezi dragouny (s ponecháním svých dosavadních čísel) - nyní byl dřívější kyrysnický pluk č. 1 novým dragounským plukem č. 1 atd.⁸

Celou řadu terminologických změn nám poskytují další dvě jezdecké kategorie - dragouni a švališaři čili švališeři. Druhá z těchto kategorií je více než o sto let mladší než prvá - dragouni se v armádě habsburských císařů vyskytují poprvé za třicetileté války, zatímco švališaři až za sedmileté války. V roce 1758 se také poprvé objevil termín lehcí dragouni (Leichte Dragoner). Líhní švališarů byl známý pluk „kolínských holobrádků“ (tj. od roku 1867 dragounský pluk č. 14), založený v roce 1725 jako dragounský pluk Westerloo.⁹ Majitelem pluku se stal v roce 1758 polní podmaršál Christian Philipp kníže Löwenstein-Wertheim, který při převzetí funkce založil jako součást tohoto pluku tzv. lehký dragounský pluk. Nový pluk byl označován jako Leichtes Dragoner-Regiment Jung-Löwenstein, zatímco původní pluk jako Dragoner-Regiment Alt-Löwenstein.¹⁰ V roce 1759 byl z lehkých dragounů vytvořen vůbec první švališarský pluk Chevauxlegers-Regiment Löwenstein.¹¹ Poté byly švališarské pluky vytvářeny ve větším množství, někdy se jednalo o převody dragounů do této kategorie. Až v roce 1798 bylo rozhodnuto, že dragouni a švališaři budou spojeni do jediné kategorie, pro jejíž označení byl zvolen již 40 let nepoužívaný název lehkých dragounů. Dodatečně si někdo uvědomil, že toto označení je za dané situace obdařeno nadbytečným přídomkem lehký (neboť žádná jiná kategorie dragounů v té době neexistovala, vyjma pro válečné účely stavěné štábní dragouny), takže ještě v průběhu roku 1798 byl tento přídomek z označení vypuštěn a nadále byli příslušníci této jezdecké kategorie oficiálně označováni jako dragouni.¹² Ale již v roce 1801 byla provedena další změna, představující návrat před rok 1798, tj. jezdecká kategorie dragounů byla rozdělena na dragouny a švališary. Zatímco švališaři v roce 1851 zanikli, dragouni existovali v armádě bývalé monarchie až do roku 1918, ať již jejich celkový počet byl snižován či zvyšován.

Ukázku terminologické absorpce můžeme předvést na zeměbraneckých dragounech a zeměbraneckých hulánech předlitavské (rakouské) zeměbrany dualistické monarchie. Po zřízení předlitavské zeměbrany v ní figurovali vedle sebe zeměbranečtí dragouni (Landwehr-Dragoner) a zeměbranečtí huláni (Landwehr-Uhlanen), organizovaní zprvu po eskadronách, později po plucích. Ale v roce 1894 byli zeměbranečtí dragouni zařazeni mezi zeměbranecké hulány.¹³ V roce 1917 pak byli tito přejmenováni na zeměbranecké jízdní střelce (Landwehr-Reitende Schützen).¹⁴

Terminologickou různorodost po bývalé monarchii převzala i nová čs. armáda a udržovala ji v letech 1918-1920. Byly zde užívány české adekváty původních názvů až do amalgamu v roce 1920, v jehož rámci byly spojeny bývalé legionářské a domácí (tj. někdejší rakousko-uherské) formace. Tehdy bylo zavedeno jednotné označení jezdecký pluk.

Samotný pojem dragounů ovšem celkem nejvýstižněji odpovídal situaci mezi světovými válkami, kdy u tehdejší vojenské jízdy se mělo vzhledem k současnému stavu výzbroje počítat především s dragounským způsobem boje v původním slova smyslu. V období 1918-1939 byly názory na použití jízdy různé, tu více, tu méně realistické, což se nakonec odrazilo i ve využití tohoto druhu zbraně za II. světové války. Převážně negativní zkušenosti z I. světové války sice byly varovným mementem, mnohdy ale přehlíženým. Tak se například ještě ve 30. letech 20. století setkáváme s názory na převážné použití jízdy ve funkci rychlých jednotek, přičemž měla být realizována i součinnost s obrněnou technikou.¹⁵ Celkově lze ale vidět realističtější pohled, který měl být vštěpován již každému rekrutovi. V čs. příručce pro mužstvo se k tomu vyjádřila osoba nanejvýš povolaná, major jezdectva Bohuslav Kohout: „Na koni bojuje jezdec s tasenou šavlí; může se však vrhnouti zase jen na jezdce, pak s boku na dělostřelectvo, dále na trény - a na pěchotu, ale jen tehdy, je-li v nepořádku a na ústupu; jinak na ni šavlí zpravidla neútočí. ... Když sesedne s koně, bojuje jezdec zrovna tak jako pěšák; koně se spoutají a jeden jezdec je drží, čtyři i více koní.“¹⁶ Vidíme tedy zcela evidentní návrat ke způsobu boje klasických dragounů.

Meziválečné jezdectvo nacházelo své uplatnění i v akcích policejního charakteru, v tzv. ozbrojených vojenských asistencích, poskytovaných armádou civilní státní správě. Konkrétně v případech větších nepokojů, které nebylo možno zvládnout ozbrojenými bezpečnostními sbory - policií a četnictvem. Předpis pro vojenské asistence¹⁷ počítal vedle pěchoty i s použitím jízdy. V jeho výčtu nacházíme sice i dělostřelectvo, ale s tím, že má být dle své povahy a přirozeně dle okolností používáno jako pěchota či jízda. Jezdectvo se mělo užívat ve stylu tehdejší jízdní policie - slovy současného zákona o policii bychom hovořili o „vytlačování koňmi“,¹⁸ přičemž připadalo v úvahu i používání chladných zbraní. Předpis ovšem realisticky varoval před užívání jízdy proti organizovanému odporu.

K uvedenému lze dodat, že převážné působení čs. meziválečné jízdní policie (četnictvo hipomobilní součásti nemělo) spočívalo v jejich jízdních zákrocích při rozptylování davu. Pronásledování zločinců bylo již poněkud sporné v dobách stále více se rozmáhajícího motorismu, přičemž ve městech bylo toto i v minulosti mnohdy dosti problematické a mohlo by se spíše uplatňovat v modernějších širokých ulicích, nežli v křivolakých úzkých uličkách středověké zástavby.¹⁹ Při rozptylování davu se pak měly uplatňovat i jízdní vojenské asistence. Můžeme zde uvést i případ jiného typu, který byl ale výjimečný. V květnu 1938 byly na jihomoravské hranici nasazeny mj. dragounské pluky 2 a 6. Dragouni konali službu na hranicích běžně jako pěchota, ale výjimečně byli užíváni i jako jízda. Dalo by se ovšem říci, že důvody, vedoucí k dále uvedenému nasazení jezdců, byly spíše politické. Při rozhánění ordnerů Konráda Henleina v jedné vesnici byli dragouni použiti místo pěchoty, která naopak byla stažena, protože bylo pravděpodobné, že by při zákroku došlo ke střelbě. Do obce pak vjelo 30 až 40 dragounů na koních, ale protože vytlačování koňmi bylo neúčinné, rozptýlili dav šavlemi, tedy zcela ve stylu klasické jezdecké ataky.²⁰

Vraťme se ale zpátky k nálepce rakušáctví, které se staronovým dragounům dostalo. Neblahost tohoto přídomku lze sledovat jako příslovečnou červenou niť, táhnoucí se celou historií první čs. republiky. Dnes již téměř nic neříkající termín byl tehdy signum diabolicum, jehož použití mohlo být i žalovatelné. Šlo o podobné pejorativní označení nepřátelských postojů, smýšlení či jednání, jakým bylo za protektorátu židobolševictví či židoplutokracie, po roce 1945 kolaborace, po únoru 1948 reakcionářství a kontrarevoluce nebo dnes terorizmus. Negativistické postoje k bývalé monarchii bylo možno v meziválečné ČSR sledovat ve sféře civilní i vojenské. Přitom démonizace bývalé monarchie měla dva, v podstatě nezávislé kořeny.

Prvním z nich byla nenávist k bývalému panovnickému rodu, který byl pasován na pramen zla a útisku. V podstatě se nejednalo o nic nového nebo česky specifického, šlo vlastně o osud všech padlých dynastií - stačí připomenout například tendence protistuartovské v Anglii po roce 1649, protibourbonské za Velké francouzské revoluce případně po Červencové revoluci, či protiromanovské po obou ruských revolucích roku 1917. V československém prostředí byl odpor vůči habsbursko-lotrinské dynastii, motivovaný převážně útrapami I. světové války, veden někdy až ad absurdum - viz například vyvlastnění rodu Hohenbergů²¹ v roce 1921, které tak až čs. republika postavila na roveň arcivévodům, kteréžto postavení jim zesnulý František Josef po celý život tvrdošíjně odpíral.²² Přitom protihabsburské postoje byly samy o sobě poněkud záhadné, porovnáme-li okřídlené heslo „300 let jsme trpěli“ s faktem, že české země setrvávaly k 28.10.1918 ve svazku habsburského (habsbursko-lotrinského) soustátí již bezmála 400 let. Zde je možno připomenout, že třistaleté období použil například Josef Svatopluk Machar (1864-1942) ve svém plamenném projevu dne 3.11.1918 k předčasně vzpomínanému výročí bitvy na Bílé hoře: „Na Hradě promlouvá básník Machar z balkónu k tisícům studentů, kteří k němu vzhlížejí s obdivem. Je to velký spisovatel, hrdina, který byl vězněn v roce 1916 ve Vídni po řadu měsíců pro obvinění (chybné), že v emigrantském tisku vydal vlasteneckou báseň. Nyní volá: 'Také nad Habsburky se vznášela Nemesis. Tři sta let byla neblahá rodina Habsburků neštěstím pro všechny národy, které ovládala. Co to bylo za rodinu: degenerovaní lidé, blázni, idioti, hlupáci, hulváti. Lidstvo dnes nechápe, jak bylo možné po tři sta let snášet jejich nadvládu. Kvůli nim neskončil v Rakousku středověk objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem, nýbrž skončil v této říši teprve objevením amerického prezidenta Wilsona v Evropě.' Kde se v této prostoduchosti ztratil jemný a ironický básník, rafinovaný estét? Závan nacionalismu, který se opírá do nových států, způsobil, že mnoho intelektuálů, kteří měli být uvážlivými a umírněnými mluvčími nové demokracie, ztratilo hlavu.“²³

Druhým kořenem byly obyčejné sousedské rozpory, věc zřejmě stará tak jako usedlé lidstvo, které se mohly dostávat na úroveň národnostních rozporů, pokud byli na jedné straně Češi a na druhé Němci. Při politickém přiživování těchto tendencí pak došlo k vytvoření fenoménu, který s větší či menší intenzitou poznamenával to, co je nyní označováno jako problémy česko-německého soužití, přičemž v různých oblastech přirozeně hrála roli převaha té které národnosti korunní země.

Vraťme se ještě k Macharovu projevu, citovanému podle Bernarda Michela. Macharova agitace pravděpodobně také měla svůj podíl na tom, že průvody demonstrantů během zpáteční cesty z Bílé hory zničily barokní sloup Panny Marie na Staroměstském náměstí.²⁴ Na první pohled by se mohlo zdát, že tato devět desetiletí stará záležitost, celkem notoricky známá (aspoň v hrubých rysech), již nenávratně přešla do historie. Leč není tomu tak - Mariánský sloup je dodnes zdrojem vášnivých sporů a osočování různých názorově znesvářených skupin. Čili ikonodulie (římští katolíci) versus ikonoklasmus (evangelíci) v malém českém provedení v prostředí 21. století.²⁵

Nejprve připomeneme základní fakta. Stavba Mariánského sloupu byla dokončena 30.9.1650 a sloup byl vysvěcen dne 13.6.1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. Na podstavci monumentu byl latinský nápis, k němuž existují různé varianty překladu: „Panně, Rodičce bez poskvrny prvotně počaté, zbožný a spravedlivý císař staví tuto sochu na poděkování za obhájení a osvobození města.“,²⁶ „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař.“²⁷ Byla zde míněna úspěšná obrana pravobřežních pražských čtvrtí proti Švédům v roce 1648, jak je zcela jednoznačně uvedeno v dekretu Ferdinanda III., vydaného v souvislosti se stavbou sloupu: „... ke konání pobožností, ke stále trvající vděčné památce, že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město Pražské k přemožení a podmanění nepřišlo a k tomu cíli, aby přímluvu Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo...“²⁸ Teoreticky tedy nic, co by mělo Pražany, ne-li Čechy vůbec, nějak urážet - švédská okupace by pro ně jistě nebyla ničím záviděníhodným, vezmeme-li v úvahu tristní zkušenosti se Švédy v okupovaných levobřežních čtvrtích. Nicméně zárodek problému tu již byl - vzorem pro staroměstský monument byl sloup, postavený bavorským vévodou Maxmiliánem v Mnichově v roce 1638 na paměť vítězství ligistických vojsk na Bílé hoře.²⁹ K vytváření obrazu Mariánského sloupu jako pomníku bělohorského vítězství přispěl i fakt, že v předvečer výročí bitvy se u něj konala děkovná procesí a modlitby za vítězství nad reformací, jichž se účastnili i někteří habsburští panovníci (Ferdinand III., Leopold I.); tato procesí zakázal až císař Josef II.³⁰ Prvé snahy o odstranění Mariánského sloupu se objevily již v roce 1848 - městský radní Dr. Václav Frič podal návrh na odstranění sloupu, na jehož místě měl být vztyčen obelisk se jmény českých pánů, popravených v roce 1621. Zůstalo přirozeně pouze u návrhu, nicméně koncem 19. století v souvislosti se záměrem postavení Husova pomníku na Staroměstském náměstí bylo opět navrhováno odstranění sloupu. Ale ani tehdy se tyto snahy neprosadily a Mariánský sloup pak od roku 1915 po krátkou dobu koexistoval s Husovým monumentem.³¹

Ke stržení Mariánského sloupu došlo dne 3.11.1918 za okolností, uvedených výše. Nicméně J. S. Machar mohl být v celé záležitosti pouze jakýmsi podnětem, byť výmluvným a tedy výrazným. Skutečný strůjce zničení sloupu je totiž notoricky znám - byl jím pražský anarchista František Sauer (4.12.1882-26.3.1947). „Návod k tomuto činu byl zveřejněn v předvečer 3. listopadu v časopisu Večer a přispěla k němu dezinformace, že sloup byl zbudován císařem Ferdinandem II. [správně Ferdinandem III.; pozn. aut.] na oslavu porážky českého národa na Bílé hoře r. 1621 [zde není vůbec jasné, k čemu se letopočet vztahuje, zda k bělohorské bitvě, nebo k vybudování sloupu - v obou případech se jedná o omyl; pozn. aut.].“³²

Samotný akt stržení sloupu nebyl přesně zdokumentován, a proto se dodnes můžeme setkávat s mnohdy protichůdnými interpretacemi. Bezesporné je pouze to, že hlavním aktérem byl F. Sauer, vykonavateli pak žižkovští hasiči.³³ Dále je pravda, že ani na Sauera, ani na nikoho ze žižkovských hasičů nebylo podáno trestní oznámení,³⁴ což by ale bylo v tehdejší době, prosycené osvobozeneckými vášněmi, politicky neúnosné. Na druhé straně je možno zpochybnit tvrzení ikonoklastů o naprosté jedinečnosti a političnosti stržení staroměstského Mariánského sloupu. „Později sílilo mínění, že akt nebyl zdaleka motivován protinábožensky, ale mnohem spíše politicky. Skutečností je, že se tato pražská událost stala impulzem dalším pseudorevolučním fanatikům k obdobným obrazoboreckým činům. Z nich nejvýznamějším se stalo zboření sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném, k němuž došlo 5. července 1920.“³⁵ Slánskou aféru podrobně zmapovala Zora Dvořáková, omezme se proto pouze na konstatování, že tamní devastátoři již bez trestů nevyvázli - doba se přeci jen změnila.

Na doplnění uvedeme základní fakta k současné problematice, týkající se Mariánského sloupu. Soudobé polemiky mnohdy budí dojem, že problémy znovuvztyčení či nevztyčení sloupu pocházejí až z roku 1990, kdy vznikla Společnost pro obnovu Mariánského sloupu.³⁶ Nicméně podobné aktivity jsou mnohem staršího data. „První myšlenka na znovuobnovení mariánského sloupu byla uveřejněna v novinách Čech již 14. listopadu 1918. Po celé republice se konaly sbírky na obnovu zničeného sloupu.“³⁷ A sbíralo se zřejmě pilně po téměř celé prvorepublikové období, leč nakonec celou akci zhatil její původce - římskokatolická církev. Namísto obnovení Mariánského sloupu bylo rozhodnuto získané finance vložit do výstavby nových kostelů. „Kostelů mělo být dvanáct a měly okolo Prahy tvořit jakousi gloriolu dvanácti hvězd, která bývá znázorňována u hlavy Panny Marie. Bylo jich tehdy postaveno devět (Strašnice, Vysočany, Spořilov, Krč, Košíře, Hrdlořezy, Chodov, Kbely a Lhotka).“³⁸ Posledně uvedený je kostel Panny Marie Královny míru v Praze 4 - Lhotce, postavený v roce 1937 a známý zejména futuristickou Křížovou cestou z let 1973-1975.³⁹ Tento kostel se stal nejen symbolickou devítinou nerealizovaného projektu, ale i nositelem této myšlenky: na jeho oltáři byla obnovena socha ze strženého staroměstského Mariánského sloupu.

Prvorepublikové snahy byla následovány aktivitami čs. emigrantů. V Chicagu byla po II. světové válce zhotovena kopie sochy, tzv. P. Maria v exilu, po roce 1990 převezená do Strahovského kláštera.⁴⁰ Společnost pro obnovení Mariánského sloupu z roku 1990 byla tedy v pořadí až třetí aktivitou na tomto poli. V současné době je hotova jak kopie sochy, tak kopie sloupu a společnost svádí zatím marný boj s pražským magistrátem o instalaci monumentu na Staroměstském náměstí.

Po této odbočce, která je svým způsobem signifikantní nejen pro prvorepublikovou, ale i pro současnou společenskou nekultivovanost, se vraťme zpět k národnostním rozporům někdejší monarchie.

Je ovšem třeba si uvědomit, že veškeré tyto rozpory mnohonárodní monarchii vůbec neprospívaly. Obviňování státu či dynastie z nadržování té či oné národnosti bylo ponejvíce účelové. Monarchie své národnostní menšiny nepotlačovala, natož pak aby se je snažila zlikvidovat. Tzv. poněmčovací tendence, přičítané mnohdy habsburskému soustátí, vycházely především z potřeby jednotného státního komunikačního prostředku. Proto také byla například velitelskou řečí v dualistické společné armádě němčina, nicméně vedle ní existovaly vždy tzv. plukovní řeči (Regiments-Sprachen), tj. národní jazyk či jazyky, převládající v oblasti, z níž byl ten který pluk doplňován. Plukovních řečí se používalo k vysvětlování vojenské terminologie (povelové techniky atd.) těm vojákům, kteří němčinu buď neovládali vůbec, nebo pouze špatně. Odlišná situace byla v dualistických zeměbranách, kde němčina zůstávala velitelskou řečí pouze v Předlitavsku, zatímco v Zalitavsku to byla maďarština nebo chorvatština.⁴¹

Myšlenka poněmčování, jejímž nejsilnějším argumentem byla národnost panující dynastie, pak bývala dovršována zcela zcestnými závěry, které někdejší monarchii přičítaly tendence srovnatelné s nacistickou Třetí Německou Říší. Nesmyslnost těchto úvah je evidentní. Na jedné straně tu máme mnohonárodní habsburskou (habsbursko-lotrinskou) monarchii, která veškeré své národy akceptuje - ne nadarmo se císař ve válečných proklamacích obracel k mým národům a ne k mému národu. V národnostním centralismu někdejší monarchie beznadějně zaostávala za I. čs. republikou, která uzákonila československou národnost či jak říká Benjamin Kuras dvojnárod,⁴² aby ji z této chiméry vyvedl až autonomistický kolaps roku 1938. Přirozeně v Rakousku (Rakousko-Uhersku) bylo propagováno státní vlastenectví, což ovšem existovalo ve všech tehdejších státech, existuje dodnes a bude existovat po celou dobu, dokud budou existovat státy.⁴³

Naopak ideovým základem III. Říše, která byla národním státem v pojetí 2. poloviny 19. století,⁴⁴ byl rasově čistý národ vycházející z německé krve, což samo o sobě vylučovalo neněmecké resp. v oslabenější formě negermánské národnosti z jakýchkoliv pozic, vyjma oněch krajně podřadných. Nereálnost těchto idejí se ukázala v průběhu II. světové války, kdy z nouze a následkem velkých ztrát na frontách byli do elitní součásti Zbraní SS zařazováni nejen negermánští Evropané, ale i mimoevropské národy jako Tataři či Indové.⁴⁵

Hovoříme-li o československém fenoménu rakušáctví, nemůžeme pominout jeho čelného zastánce a hlasatele, jímž byl prvý čs. prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho osoba byla povznesena do panteonu národních velikánů v roce 1918, smetena v období protektorátu, podruhé povznesena po roce 1945, podruhé smetena po roce 1948 a pokud si odmyslíme krátké intermezzo kolem roku 1968 (kdy se začalo připouštět, že „Masaryk nestřílel do dělníků“), pak potřetí povznesena po roce 1989, kde setrvává (v české části bývalého čs. státu) dodnes. V současné době se do kritiky jeho osobnosti pouštějí převážně zastánci komunistických idejí, což je možná důvodem toho, že ostatní, kteří nejsou vyznavači Karla Marxe a Vladimíra Iljiče Uljanova, se raději zdržují negativních hodnocení T.G.M.

Masaryk má ovšem i v dnešní době řadu stoupenců a obdivovatelů. Mezi ně náleží třeba P. H., z Finančního výboru Zastupitelstva hlavního města Prahy. Jeho bezvýhradně oslavný článek T. G. Masaryka v Listech hlavního města Prahy byl doplněn následujícím redakčním úvodem: „Zajímavé je, že idealizace Masaryka neskončila ani dnes. Pohled na tohoto velkého českého politika je už mnohem střízlivější než za první republiky, ale i tak přetrvávají občas až pohádková ztvárnění.“⁴⁶ Nicméně první československý prezident zůstává i nadále zahalen prvorepublikovou „tatíčkovskou“ aureolou, v čemž je utvrzován i obecný lid jeho portrétem na nominálně nejvyšší platné bankovce, stejně jako „sběratelé vyznamenání“ (nejsou myšleni faleristé) vysokým státním řádem, nesoucím jeho jméno.

Přitom se samozřejmě jednalo o osobnost rozporuplnou a chybující, tak jak je to dáno každému člověku. T. G. Masaryk například prohlásil v řeči na veřejné schůzi, pořádané studentskou organizací České strany pokrokové v Hlaholu dne 6.3.1909: „...malý stát jest jen míčem v politice mocných...“.⁴⁷ Za I. světové války se ovšem tohoto svého přesvědčení nedržel, možná na ně v tu dobu i zapomněl. Na sklonku svého života pak zřejmě nabýval představy o jakémsi specifickém modu vivendi pro malé národy, přičemž mu ale evidentně unikali výše zmínění jeho hráči s míčem: „Problém malého národa: musí si hledat ve všem taktiku vlastní, musí pracovat intensivněji než velcí páni ...“;⁴⁸ „Vytvoření malých států, tak zvaná balkanisace, je mnohem menší brzdou pro Evropu, než nároky států velkých... Správný poměr velmocí a států malých závisí jen na posílení demokracie.“⁴⁹ V prvém případě Masaryk opomíjí, že malostáty mohou mít jen malé nároky, ve druhém případě pak zaznívá pouze jeho zbožné přání. K demokracii pak Masaryk podotýká: „Opravdová tolerance je ctností demokracie.“⁵⁰ Tento krásně znějící výrok by si ovšem zasloužil zařadit již do kategorie utopií.

Pozoruhodná je rovněž Masarykova víra, že půlstoleté období je dostačující k zakotvení jím vytvořeného demokratického státu. Jistě by bylo pošetilé obviňovat univerzitního profesora Masaryka z neznalosti díla N. Machiavelliho (3.5.1469-21.6.1527), spíše asi nedbal na to, co napsal již před 400 lety⁵¹ onen příslovečný „učitel zla“: „A potom, na písku a přes noc vzniklé státy dopadají stejně jako všechno v přírodě: co rychle roste, nemá možnost zapustit kořeny dost hluboko, aby první bouře nezpůsobila škody.“⁵²

Masaryk měl ale tendenci nedržet se vlastních předsevzetí. O tom svědčí i vývoj jeho představ o monarchismu a republikanismu z doby I. světové války: „V důvěrném memorandu, které na jaře 1915 sepsal Masaryk pro Spojence, stálo, že 'Čechy jsou projektovány jako monarchistický stát; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky'. Český lid, praví se tu, je úplně rusofilský a ruská dynastie by byla velmi populární. Masaryk tenkrát podával jen objektivní informace o smýšlení doma. Sám patřil spíše mezi oněch 'několik radikálních politiků', nepokládal však za radno s tím vystupovat, dokud ruská hvězda stála tak vysoko na nebi. Ale již za rok nato, když ruské porážky byly zřejmé a když zahraniční vedení se následkem toho orientovalo směrem k západu, Masaryk veřejně se vyslovil pro republikanismus.“⁵³ Ve svědectví Ferdinanda Peroutky názorně vidíme na jedné straně Masarykovy schopnosti přizpůsobovat se okamžité politické situaci a na druhé straně jeho velkorysé přehlížení vlastních myšlenek a proklamací z minulosti.

Co se týče nepřátelstvím vůči Habsburkům a jejich monarchii, Masaryk se s ním od doby svého exilu nijak netajil a setrval v něm po celý zbytek života. O tom svědčí i jeho výroky, pronesené v roce 1933 v rozhovorech s Emilem Ludwigem, který na jejich základě napsal jednu ze svých knih.⁵⁴ Můžeme citovat: „...Habsburkové nám byli politicky a kulturně vždy cizí, ba nepřátelští.“;⁵⁵ „Když jsme se spojili s Rakouskem, byl náš národ od Habsburků v každém ohledu potlačován...“⁵⁶

Můžeme připomenout i jiný Masarykův výrok z roku 1933, pronesený při stejné příležitosti: „Habsburkové nejsou pro nás žádné nebezpečí.“⁵⁷ Této zásady se ale I. republika příliš nedržela. Pozdější generál a šéf vojenské špionáže František Moravec o tom zanechal svědectví ve svých pamětech, vydaných z jeho pozůstalosti.⁵⁸ Moravcova kariéra zpravodajského důstojníka začala v roce 1930 a počátkem roku 1934 byl přeložen ke generálnímu štábu jako přednosta výzvědné a protivýzvědné sekce druhého (zpravodajského) oddělení. Situaci tehdejšího čs. vojenského zpravodajství charakterizuje takto: „V době mého příchodu bylo 2. oddělení stále ještě více zaměřeno proti Rakousku a možné restauraci Habsburků než proti Německu jako hlavnímu protivníku.“⁵⁹ Pro ilustraci lze uvést i poněkud drsný výrok plukovníka S. Ingra podle Moravcovy citace: „My se od těch moulů z 2. oddělení nedovíme nic. Neznám ani přesnou dislokaci německých mírových divisí, a to je přece minimum, které se dá očekávat od zpravodajské služby. Zato víme do všech podrobností, co kdy měla Zita⁶⁰ k obědu a která velkovévodkyně⁶¹ se s kým vyspala. Myslím, že nemůže být horší zpravodajské služby než ta naše.“⁶²

Byl-li nositelem protirakouských a protihabsburských tendencí sám prezident, nelze se divit, že našel mnoho snaživých napodobitelů. Někteří ovšem později svoje postoje revidovali.

Celkem známé a pro naše prostředí příslovečné bylo přejmenovávání ulic, náměstí apod. Oběžník presidia ministerstva vnitra ze dne 19. května 1919, čís. 5185 pres., kterým vydává se zákaz označovati veřejné budovy a prostory jmény našich nepřátel⁶³ se pouze poněkud opozdil za usnesením pražského správního sboru z února 1919, nařizujícího odstranění všech tabulek s názvy podle členů habsbursko-lotrinské dynastie z městských prostranství.⁶⁴ Aniž by to tehdy kdo mohl tušit, roztočil se příslovečný přejmenovávací kolotoč, praktikovaný po výrazných politických změnách v letech 1939, 1945, 1948, 1956 a 1990.

Mezi organizacemi, hnutími, sdruženími a spolky (v počtu 334), nově vzniklými po listopadu 1989, pak nacházíme i Hnutí za prolnutí pohádky s realitou s takto vymezenou náplní: „Hnutí bylo založeno v Brně. Svojí činností upozorňuje na dokonalost pohádkového světa a navrhuje pojmenovat ulice a města podle postav z pohádek, protože ty trvají a nemění se podle situace.“⁶⁵

Mnoho důkazů o strašidlu rakušáctví přináší ve svých pamětech známý dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, který jistou dobu po vzniku republiky působil jako šéf protokolu v prezidentské kanceláři. Jeho paměti⁶⁶ sice nesou stopu zatrpklosti nedoceněného člověka, posléze odstraněného ze služby, nicméně přinášejí celou řadu zajímavých postřehů právě na téma rakušáctví. Například k jednání o zřízení úřadu ceremoniáře či šéfa protokolu v lednu 1919 uvádí: „Republikáni se bojí ne tak toho pojmu [ceremoniální kanceláře; pozn. aut.], jako slova, které připomíná panovnický dvůr, aby se nezdálo, že jsou ve stopách panovnických.“⁶⁷ Situaci na Hradě charakterizuje takto: „Pokud okolí presidentovo v republice demokratické dobře chápe svoje demokratické poslání, je dobře, je-li však prosyceno starým duchem monarchickým (u nás bychom řekli, nedovedlo-li se ještě odrakouštit), je to ouraz.“⁶⁸ Nástup do funkce v červnu 1919 komentuje následovně: „A tak jsem se stal ceremoniářem či obřadníkem, ale nikoli s tím titulem. Tedy ovšem ani ceremoniářem republiky československé, ani ceremoniářem presidentovým. Zůstal jsem oficiálně 'profesorem, přiděleným kanceláři presidenta republiky, jemuž bylo svěřeno obřadnictví'. - Voila tout. Ceremoniář byl by příliš zaváněl monarchismem a jenom to ne! Věc ovšem zůstala, ale teď musilo všecko po demokraticku, to jest jináč, než bylo ve Vídni, aspoň zdánlivě. Tak sluhům a lokajům říkalo se jen 'stolníci' nebo 'zřízenci', ač naprosto ničím se od lokajů nelišili, ani službou, ani chováním, leda, že na jejich úboru (černém fraku) nebylo stříbrných a zlatých šňůr anebo knoflíků, a úbor se nenosil za všedních okolností... Vždycky jsem měl dojem, že v republice mají demokratismus spíše jen na jazyku, nežli v srdci. V předsíních kanceláří, ministerských i jiných, také už ne sluhové, nýbrž jen zřízenci nebo dokonce podúředníci... Té honby za tituly v naší republice, kde myslili, že tituly odstraní, bláhovci! ...Povahy, ba podstaty člověka, jako člověka nepředěláš, a ješitnosti ho nezbavíš. Pryč s tituly v republice! Ale co teď máme radů všelijakých a presidentů a přednostů všech druhů, - jakživo jich tolik u nás nebylo a kde kdo se za něčím takovým pachtí, až ouzko z toho. Ale nechať! Jen kdyby si lidé nenasazovali škrabošky, jako že o ty věci nestojí, že je to zbytečné pozlátko a podobné řeči. Je to licoměrnost. A takoví obyčejně nejvíc o to stojí.“⁶⁹ V prostředí první republiky se ovšem mnohdy jednalo o problém vyrovnávání se s vlastní minulostí. Zajímavá je úvaha Gutha-Jarkovského k celkové situaci po 28. říjnu 1918: „Byla hned taková obecná řeč, že bez silných loktů v tomto chaosu nikam se nedostaneš. Chytří lidé dovedli využít situace a najednou viděli jsme jezdit po Praze v automobilech, většinou rekvirovaných, a shánět a jednat lidi, o nichž dříve veřejný život nevěděl nic, ale teď deroucí se mocí mermo na povrch. Tak jistý nepatrný úředník stal se pojednou veřejným činitelem, všude byl a pořád lítal po Praze - až se konečně uchytil v jistém ministerstvu, pohlížeje z těchto výšin na staré literáty a umělce. Rada Y., kdysi buršák - viděl jsem sám jeho fotografii z mladších let, s cereviskou na hlavě, - ocítl se zas v ministerstvu jiném atd...“⁷⁰

A stojí za povšimnutí, že protirakouské tóny zaznívaly nejen z kruhů blízkých vládě či Hradu, ale i z opačné strany z řad krajní komunistické opozice. K reakcím veřejnosti na nový úřad se Guth-Jarkovský vyjadřuje následovně: „Nesčetné byly útoky novinářské na můj úřad obřadnický, i na moji osobu. Byla by z nich hezká knížka, ale knížka plná zlomyslností, nepravd a zvláště jedu. Psali je lidé, kteří v obřadnictví viděli jen opičení po Rakousku a kterým byl solí v očích čistý límec a slušný úbor. Zejména Rudé Právo mělo mne na mušce a radilo, aby byl přezkoumán duševní stav některých osob ve službách hradních; myslilo mne. (8.IV.21.)“.⁷¹ Rudé Právo (č. 57 ze dne 4.3.1922) je citováno i v souvislosti s přípravou řádu Bílého Lva: „Dr. Guth-Jarkovský, dosavadní praobyčejný učitel slušnosti na Hradě, povýšil mezi bohy. Bude pověřen organisací připravovaného řádu Bílého Lva, jenž bude míti za úkol udělat čáru mezi praobyčejnými demokraty a kromobyčejnými naddemokraty, jichž prsa bude zdobiti Bílý Lev, jehož potřebu už dávno pociťovali všichni majitelé bývalých císařských řádů. Nutno dohoniti Evropu!“⁷²

V polovině 80. let 20. století bylo u nás oblíbeným slovo překabátění, čímž nebyla míněna prostá výměna kabátu, ale politického směru, tj. převléknutí politického kabátu. Gorbačovovu perestrojku a glásnosť totiž tehdy čeští vtipálci přeložili jako překabátění a hlasitost. Ve větší míře doznal tento termín uplatnění po listopadu 1989 v souvislosti s mnohými převlékači politických kabátů, kterých se v oné době vyrojilo velké množství. Později se ještě po nějakou dobu používal pro tzv. politické turisty, měnící politické strany podle svého momentálního prospěchu. Jelikož se tato činnost stala rozšířenou do té míry, že přestala být dokonce zajímavá i mediálně, termín překabátění začal zvolna odcházet do historie.

Zmínění převlékači politických kabátů přirozeně nebyli českou resp. československou specialitou a již vůbec nejsou originálním produktem let 1989/1990. Lze se s nimi setkávat již od starověku a to bez ohledu na národnosti či státy a napříč kontinenty.⁷³ Nemá význam zabředávat do tohoto tématu, stačí pouze konstatovat, že v českém prostředí se přebíhání z jedné strany na druhou vyskytuje s velkou frekvencí ve 20. století jako následek častého střídání politických systémů. Pro naše téma je nejzajímavější první z těchto zlomů, tj. přechod z Rakousko-Uherska do Československa. Státní převrat z 28.10.1918 s sebou přinesl i velkou vlnu československých vlastenců, kteří byli ještě včera oddáni císaři a trůnu. PhDr. Jiří Rak v jednom ze svých článků⁷⁴ tuto situaci velmi výstižně charakterizoval s poukazem na počínání tehdejších učitelů, dále na československé kopírování rakouských vzorů (přirozeně oficiálně nepřiznávané) a neopomenul ani přervání vojenských tradic, které pro období I. světové války byly zredukovány pouze na legionáře: „Smutnou kapitolou z dějin české politické kultury pak jsou nadávky na monarchii a císaře, které se vyrojily po 28. říjnu 1918. Učitelé donedávna oslavující 'stařičkého mocnáře' nyní se stejnou vehemencí a za použití takřka stejného slovníku velebili 'tatíčka Masaryka' a pro Františka Josefa nacházeli jen urážky. V řadě pamfletů vystupoval jako 'krvežíznivý netvor', dementní a slabomyslný stařec a uctívaná monarchie se změnila v 'černožlutou hydru' a 'žalář národů'. Zapomnělo se na vojáky bojující v císařské armádě a česká účast ve světové válce se tak smrskla jen na legionáře. Upřímné prorakouské a prodynastické projevy českých obrozenců devatenáctého století byly nyní vydávány jen za taktiku zakrývající jejich skutečné smýšlení. Takřka nikdo si přitom neuvědomoval dvě celkem zajímavé skutečnosti. Za prvé: fikce o věčném českém protirakouském postoji celkem přesně odpovídala německé nacionalistické publicistice, která právě tím argumentovala pro omezování českých národních požadavků, českým novinářům tak stačilo přeložit články jejich německých kolegů a vyměnit hodnotící znaménka. A za druhé: oficiálně pěstovaný kult prezidenta Masaryka byl věrnou kopií kultu Františka Josefa.“⁷⁵

A Masarykův kult byl přitom v meziválečném Československu mnohdy přiváděn až ad absurdum. Ve snaze, aby se dostal „pod kůži“ pokud možno již malým předškoláčkům, podařilo se propagování T.G.M. dovést doslova až na úroveň Kašpárka. V prvorepublikových příručkách pro loutkoherce vedle různých návodů, jak správně nasvítit jevišťátko či imitovat hromobití apod., můžeme najít i doporučení, jak malému divákovi vhodným způsobem připomenout různá významná národní a státní výročí. Tak například k 28. říjnu nebo k 7. březnu (což byl den Masarykových narozenin) se doporučovalo doplnit loutkový spektákl předscénkou, v níž uprostřed vhodně vyzdobeného jevišťátka (národními barvami apod.) se umístil obrázek pana prezidenta v nějakém vkusném rámečku. Portrét nesměl být příliš velký, aby z něj do hlediště netrčela třeba jen brada, případně aby se netyčil nad malými loutkami jako Godzilla. Po zvednutí opony na scénu napochodovaly loutky chlapečka a holčičky. Dal se použít i Kašpárek a Kalupinka, ale musely se pro ně zvolit vhodné převlečky, jako třeba národní nebo sokolské kroje. Chlapeček mohl mít případně i miniaturu některé z legionářských uniforem (je zajímavé, že do tohoto miniuniformního spektra nebyla pojata uniforma italské domobrany), holčičce se doporučovalo dát do ruky kytičku. Dvojice pak přednesla vhodnou básničku o „tatíčkovi Masarykovi“ či něco podobného, v čemž se fantazii loutkoherců nekladly žádné meze, text si mohli klidně sami vymyslet. Z ostatních prvorepublikových velikánů byl podobnou moderní politickou ikonodulií oblažen pouze Milan Rastislav Štefánik (21.7.1880-4.5.1919), jehož obrázek byl loutkohercům nabízen jako varianta k uváděné předscénce. Štefánik ale měl tu výhodu, že byl po smrti, takže ho nemohl tento směšný tyjátr rozčílit, kdyby se o něm náhodou dověděl. Doporučené scénky ale musely být přiměřeně krátké aby se náhodou nedosáhlo obráceného efektu, že by při nich malý divák usnul nebo začal z nudy třeba cvrnkat kuličky. Ať již na jevišťátku zazářil T.G.M. nebo M.R.Š., opona šla za malou chvíli dolů a když se znovu otevřela, byl na scéně již netrpělivě očekávaný Kašpárek, tentokrát ale bez sokolského či legionářského převlečku.

Je pozoruhodné, jak křečovitě byla v meziválečném Československu udržována představa, že výlučným strůjcem I. světové války byl František Josef I. Podkladem toho byla pouze ta skutečnost, že válečný konflikt započal vyhlášením války Srbsku právě ze strany Rakousko-Uherska. Poněkud velkoryse bylo přitom přehlíženo, že do válečného kolotoče se obratem ruky zapojily téměř všechny tehdejší mocnosti. Je celkem jasné, že takový zploštělý pohled je vhodný spíše do sféry propagandistické nežli kamkoliv jinam a lze pouze s mírným údivem sledovat, jak snadno se propracoval do čs. prvorepublikové historiografie a jak houževnatě se v ní držel. A to vzdor tomu, že v témž prostředí vzniklo známé dílo Josefa Šusty, v němž je velmi podrobně zpracován vývoj světových politických tendencí od sjednocení Německa do I. světové války. Poslední díl Šustovy knihy je speciálně zaměřen na předválečné období⁷⁶ a jsou zde detailně rozebírány příčiny tohoto konfliktu, který sám ovšem v práci již podchycen není.

Co se týče českého učitelstva a jeho náhlého národního procitnutí, nacházíme k tomu doklady i v obecních kronikách. Například v Opočně pod Orlickými horami záhy po 28.10.1918: „Založení státu československého oslaveno bylo ještě na Opočně vlastenectvím prodchnutou přednáškou řídícího učitele z Nového Hrádku Jindřicha Šoka, který vylíčil dějiny národa českého a všechny pohromy, které na něj kolikrát uvrhl nad ním vládnoucí rod Habsburský.“⁷⁷ Stranou tehdy nezůstala ani římsko-katolická církev, která zřejmě ani netušila, jakých přídomků přisluhovačů habsburského režimu se jí dostane: „Také v děkanském kostele oslaveno bylo osvobození národa českého slavnými bohoslužbami.“⁷⁸

Podobným způsobem se s problematikou rakušáctví potýkala i československá armáda. Přitom původně převážná většina vojska pocházela právě z řad ozbrojených sil bývalé monarchie. Jako ukázku lze uvést počty nositelů nejvyšší čs. meziválečné hodnosti - armádního generála. Těch existoval úctyhodný počet 60, avšak plných 45 z nich bylo do čs. armády přijato jako vojenští penzisté. Z celkového počtu pak bylo 49 bývalých rakousko-uherských generálů nebo admirálů a 5 bývalých rakousko-uherských důstojníků. Tři čtvrtiny armádních generálů ve výslužbě byli generály či admirály bývalé monarchie.⁷⁹

Zcela negativní postoj k habsburské monarchii následně přinesl odtržení od třistaletých (případně čtyřsetletých) vojenských tradic a lze říci, že s tímto faktem se armáda ČSR (včetně ČSSR, ČSFR a ČR - viz dále) v podstatě nevyrovnala po celou dobu své existence.

Například v roce 1927 u příležitosti oslav 10. výročí založení královéhradeckého pěšího pluku 4⁸⁰ byl vydán almanach, obsahující mj. i pasáž, týkající se někdejšího rakouského (rakousko-uherského) pěšího pluku č. 18. Její autor, plukovník ve výslužbě Josef Komárek, považoval za nutné svoji stať ukončit následující omluvou a zdůvodněním: „Byv vybídnut k sepsání výše uvedených řádků, váhal jsem tak učiniti, neb při vzpomínkách na zašlé doby, kdy jsme museli dávati životy a jmění svoje za rod, macešsky se k nám chovající, srdce mě vždy zabolí, ale učinil jsem tak přece v naději, že se naše vojenská mládež tento článek čtoucí v národním a vlasteneckém smýšlení utuží a povznese a s radostí uchopí meč a zvedne jej silou nezdolnou proti nepříteli, který jakýmkoliv způsobem by chtěl sáhnouti na naši tak těžce vydobytou svobodu, aby pro nás zase nenastaly doby smutné a těžké poroby.“⁸¹

Rozpaky z minulosti, či přesněji řečeno z pohledu na ni, lze vyčíst i z oficiálního sborníku, vydaného za spolupráce MNO, Památníku osvobození, Vojenského ústavu vědeckého a Svazu československého důstojnictva na sklonku I. republiky k oslavě armády.⁸² Zcela příznačně je publikace uváděna Masarykovým rozkazem, vydaným při jeho abdikaci v prosinci 1935, který se zcela jednoznačně hlásí pouze k legionářským tradicím: „Vybudována byla [armáda; pozn. aut.] v demokratickém duchu našeho národa a v duchu našich legií... Přeji si, aby armáda pokračovala i nadále v tomto duchu.“⁸³ Stejně vyznívá i příspěvek tehdejšího ministra národní obrany Františka Machníka: „Nezapomínejme, že jsme neměli na poli novodobého vojenství žádné vlastní tradice, že jsme znali vojenství z Rakousko-Uherska většinou z jeho špatných stránek. Na této tradici jsme nemohli budovat. Musili jsme se opřít o vysoké mravní hodnoty, které nám přinášeli legionáři, a musili jsme je doplnit hlubokým vojenským věděním.“⁸⁴ Ještě dále jde podplukovník Karel Teringl, který se nejen distancuje od všech rakouských tradic, ale vyčítá monarchii dokonce i to, že zapříčinila ztrátu spojitosti s tradicemi husitskými a předhusitskými: „Určitým problémem pro pěstování vojenských tradic zůstává také doba před naší porobou, třebaže je to doba přímo nabitá slávou českých zbraní, slávou vojsk českých knížat, králů a hlavně husitských bojovníků. Tři staletí nesvobody vykonaly zhoubné dílo i na tomto poli. Našim porobitelům se podařilo zpřetrhat pouta a téměř zahladit přímé cesty k naší vojenské slávě. K naší velké lítosti si musíme přiznat, že jsme prakticky ztratili kontakt s onou dobou. Ani v legiích, kde se vyvíjelo tolik snahy oživit staré vojenské tradice, nepodařilo se tyto historické tradice učinit zcela živými. A to šlo o generaci, která v četbě Jiráskových děl měla hlavní duchovní oporu a která mu proto tak dobře rozuměla.“⁸⁵

Poněkud komorněji působí slova divizního generála ing. Silvestra Bláhy, který hovoří již realističtěji o nemožnosti porušení kontinuity tradic: „Nezměnitelné základní formy vojenství, jak jsou v pravidelných armádách, musila zajisté také naše armáda odněkud přijmout. A byly tu právě hlavně formy rakousko-uherské armády, které se u nás uplatňovaly... Také naši důstojníci z legie a bývalí záložní důstojníci dostali základní vojenskou formaci v této armádě tak, že když vrchní velitel T. G. Masaryk dával podnět k unifikaci, zmiňoval se o tom, že i naše zahraniční legie vznikly z téže rakouské armády a že tedy části našeho vojska spojuje vlastně společný vývoj... Masaryk výslovně mluvil o jistém přínosu do naší organisace také ze staré armády, již považoval za výplod tisíciletého vývoje.“⁸⁶ V tomto smyslu, byť v poněkud jiné souvislosti, se vyjadřoval i tehdejší prezident dr. Edvard Beneš: „Budiž tu zdůrazněno, že nám bývalí rakouští důstojníci prokázali mnoho dobrých služeb a že jsme měli také řadu důstojníků německé národnosti, kteří byli vojáky čestnými, vzornými a oddanými.“⁸⁷ Zde se ale zřejmě jedná o něco jiného. Zaznívá tu spíše diplomatický tón se snahou otupit hrany národnostních třenic, ke konci třicátých let u nás velmi živých. Není bez zajímavosti povšimnout si i výroků plukovníka generálního štábu Emanuela Moravce, potomního protektorátního ministra školství a lidové osvěty. Moravec ovšem nezapřel své propagandistické ego a na bývalé monarchii nezůstává nitka suchá: „Rakousko-Uhersko z desítimilionového československého lidu za světové války odčerpalo více než jeden milion vojáků. Legionářů byla právě desetina. Devět desetin znalo jen službu v armádě rakouské a rakouského důstojníka. A tak vzpomínky na hroznou válku, odpor k vojenské organisaci, kterou národu zošklivila rakouská armáda, byly prvními velikými překážkami, s kterými se musilo zápasit při budování nové branné moci svobodného státu... Československá revoluční armáda, které se Masaryk postavil v čelo, neměla žádnou svěží vojenskou tradici. Poslední české pluky svobodného státu vykrvácely na Bílé hoře 1620 proti Habsburkům. Od té doby Čechoslováci neměli ani vlastní vojsko ani vlastního vojevůdce. Po třístaleté pomlce v naší vojenské a válečné historii první velikou vojenskou osobností našeho národa se stal T. G. Masaryk, který ve skutečnosti za světové války velel armádě více než 100.000 mužů.“⁸⁸ Poněkud nezvykle po předchozích odsudcích pak z jeho úst zaznívá připomínka boje našich předků proti Turkům, byť se nevyjadřuje, která že to válka je myšlena a zda tedy spadá do obzvláště nežádoucího třísetletého, či širšího čtyřsetletého období habsburské vlády: „Masaryk proto stále ukazoval na to, že v minulosti náš stát musil být vždy vojensky dobře opřen a že jeho občané zítra budou musit opět mít onu bojovnost a vzdornost, kterou ukázali jejich předkové za Přemyslovců, Žižky a za Jiříka Poděbradského, i v bojích proti Turkům.“⁸⁹

Přitom československá první republika v mnohém i po formální stránce bývalou monarchii napodobovala. Je tedy zcela evidentní, že různé „protirakušácké“ kampaně se budou v tomto světle jevit jako zcela účelové, obzvláště, když se jednalo pouze o formu a nikoliv o obsah.

Je zajímavé, že v čs. vojenské sféře byly bez připomínek užívány názvy pluků,⁹⁰ i když v tomto lze vysledovat způsoby, převzaté z habsburské monarchie. V názvech pluků se uplatňovala různá místní jména, dále jména osobností a to včetně osobností žijících. Na příkladu ruských legií je možno v počátečním stádiu sledovat vzor místních jmen, užívaný ruskou armádou, když pro první dva vznikající legionářské pluky byly původně zvoleny názvy Pražský a Hanácký.⁹¹ Takovéto označování ovšem bylo praktikováno pouze částečně, protože v názvech pluků ruských legiích se uplatňovala ponejvíce jména historických osobností. Nebylo to nic jiného, nežli jiné provedení přidělování historických názvů plukům, nařízené Františkem Josefem I. v 80. a 90. letech 19. století. V tehdejší rakousko-uherské armádě byla z hlediska tradic mnohem jednodušší situace, protože tu bylo k dispozici období dvou a půl století, pokud budeme počítat pouze dobu od vytvoření stálého vojska v roce 1649. Tak bylo možno vybírat k historickým názvům buď bývalé majitele, pod jejichž velením se pluk obzvláště vyznamenal, případně panovníka, za jehož vlády k něčemu takovému došlo (pokud nic takového neexistovalo, použily se tradice předchůdců - tak například u pěších pluků č. 63-80, zřízených v roce 1860 a pluků č. 81-102, zřízených v roce 1883). U legií se v době jejich vzniku daly takové tradice dost těžko někde vzít, a tak se muselo vzít zavděk různými zářnými vzory z minulosti, případně tím, co se za zářné vzory považovalo či považovat dalo.

Můžeme ovšem najít i další podobnosti. Tak kupříkladu od doby císaře Františka I. (1745-1765) bylo tradicí, že panovník byl majitelem aspoň jednoho pluku. Například František Josef byl majitelem dvanácti pluků, což bylo ovšem výsadou, kterou si nemohl dovolit každý.⁹² V československé armádě nacházíme Masarykovo jméno u čtyř pluků, Benešovo u tří pluků.⁹³ Podobné pocty se dočkal, byť u jediného pluku, i Alois Jirásek,⁹⁴ zatímco Švehlovo jméno se dostalo do názvu jezdeckého (od roku 1936 dragounského) pluku 4 až po jeho smrti.⁹⁵ Feministky by se mohly cítit dotčeny tím, že se v názvu žádného čs. pluku neobjevilo jméno některé významné či zasloužilé ženy.⁹⁶ Zato však najdeme mezi lidmi, poctěnými tím, že jejich jméno se dostalo do plukovního názvu, i cizince.⁹⁷ Zde nám mimoděk vytane na mysli uherský pěší pluk č. 2 „Kaiser Alexander von Russland“ jakožto protagonista při udělování důstojenství majitele cizincům, a po něm řada dalších. Dlužno ovšem podotknout, že čs. armáda byla ušetřena oné kruté ironie osudu, že by se z jejích majitelů cizinců stali majitelé nepřátelé, čehož se dožil František Josef v roce 1866 a pak znovu za I. světové války.⁹⁸

Aby nevznikl mylný dojem, že na rakouské záležitosti bylo v meziválečném Československu uvaleno velké mlčení, jako později za komunistů na některé ožehavé problémy,⁹⁹ je třeba upozornit na to, že z válečných dějin, přednášených na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě například Miroslavem Petříkem nebo Antonínem Holubem,¹⁰⁰ vůbec nevymizelo období od Bílé hory po I. světovou válku. Naopak, uvedení vojenskohistoričtí odborníci velmi pečlivě zpracovali války habsburské monarchie. Ale v popředí jejich zájmu byla problematika strategická a taktická a organizačními záležitostmi armád se zabývali pouze v míře nutné pro potřeby výkladu válečných dějin.

Samozřejmě i mimo vojenskohistorické odborné kruhy nebylo dodržováno absolutní tabu na období 1620-1918. V předchozím byl zmíněn sborník MNO, vydaný k oslavě armády z roku 1938. V tomto roce se nejednalo o jedinou publikaci tohoto druhu, neboť z podnětu Národní rady československé vyšel jiný sborník, věnovaný čs. armádě,¹⁰¹ oproti výše uvedenému asi ve dvojnásobném rozsahu. V obsáhlé stati Jana Kaprase, věnované vojenské historii,¹⁰² je podchyceno období cca od 8. století do I. světové války, přičemž letům 1620-1914 je věnováno více než třetina celkového rozsahu textu. Této problematice se nevyhýbá ani pojednání Jana Kaprase mladšího, zaměřené na slavné vojáky a památná bojiště.¹⁰³ Zde defilují různé osobnosti Břetislavem I. počínaje a Stanislavem Čečkem konče. Připomínány jsou vesměs osobnosti českého původu, ale nechybí mezi nimi ani Valdštejn, Jeník z Bratřic, Radecký a Karel Filip Schwarzenberg (1771-1820). Autor konstatuje, že po Bílé hoře zmizela česká armáda, ale: „Nezmizela však česká statečnost, naopak s císařskou armádou český voják protáhl v průběhu tří století téměř celou Evropou.“.¹⁰⁴

Na okraj armádní problematiky lze připomenout, že na rozdíl od čs. armády bylo spolkové vojsko tehdejší Rakouské republiky (Bundesheer) ušetřeno obdobných problémů s tradicemi. Rakouská republika vojenské tradice někdejší monarchie nezavrhla a rakouská armáda se k nim hrdě hlásila. Od roku 1923 bylo k názvům vojenských jednotek přidáno doplňující označení součástí bývalé společné armády nebo předlitavské zeměbrany, udržování jejichž tradic bylo té které soudobé vojenské jednotce přiděleno.¹⁰⁵ Celý název pak měl tvar: název formace, dříve doplňující označení. Například: Wiener Infanterieregiment Nr. 4, früher Infanterieregiment Hoch- und Deutschmeister Nr. 4, nebo Steierisches Alpenjägerregiment Nr. 9, früher Schützenregiment Nr. 3, Schützenregiment Nr. 26 und Feldjägerbataillon Nr. 9. V doplňujícím označení se mohl vyskytovat název jednoho nebo více bývalých c.(a)k. útvarů a názvy některých formací bývalé monarchie se někdy vyskytovaly opakovaně u více jednotek spolkového vojska. Republikové součásti spolkového vojska se pak považovaly za pokračovatele svých historických předchůdců. Přitom u některých součástí byly udržovány vedle tradicí jednotek, uvedených v doplňujícím označení, ještě tradice dalších formací armády bývalé monarchie. Meziválečná rakouská armáda slavila i pamětní dny svých předchůdců (Regiments [Bataillons, Divisions] Gedenktag) - většinou se jednalo o výročí bitev, v nichž se ta která jednotka proslavila, výjimečně byla zvolena jiná významná data.¹⁰⁶

To, že byla přebírána armádní tradice ještě neznamená, že stejným způsobem byla akceptována i tradice státní. Někdejší habsburská monarchie totiž neměla zaryté odpůrce pouze v československém prostředí, eventuelně mezi dalšími „ujařmenými slovanskými národy“, ale i mezi svými občany německé národnosti. Svědectví nám o tom zanechal bývalý předlitavský státní příslušník Adolf Hitler (20.4.1889-30.4.1945), rodák z Braunau am Inn, ve své známé knize Mein Kampf.¹⁰⁷ Budeme-li sledovat Hitlerovu argumentaci, zjistíme, že je jakýmsi fotografickým negativem československé oficiální propagandy - co je u jednoho bílé, je u druhého černé a obráceně. Jestliže v Masarykově a Benešově podání bylo Rakousko hrobařem českého a slovenského národa - v jejich interpretaci tedy československého národa (odhlédneme-li od dalších neněmeckých a neuherských národností), podle Hitlera mělo naopak takovýto negativní dopad na své občany německé národnosti.

Hitler se nikterak netajil svým krajním odporem k Rakousko-uherské monarchii. Zásluhy na získání tohoto přesvědčení adresně připisoval svému někdejšímu profesoru historie na reálném gymnáziu dr. Leopoldu Pötschovi. Vlivu jeho přednášek přičítá Hitler vznik svých nepřátelských postojů ke státu a odvržení věrnosti císaři a dynastii: „Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl. Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německé dějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahým způsobem ovlivňoval osudy národa [německého; pozn. aut.]. Kdo nakonec mohl ještě zachovávat věrnost císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustále zrazovala věc německého národa kvůli svému prospěchu?“¹⁰⁸

Rakousko-Uhersku má velmi za zlé, že „nechovalo lásku“ k Němcům: „Nevěděli jsme snad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k nám Němcům a chovat ani nemohl?“¹⁰⁹ Zde ovšem Hitler upadl do osidel propagandistické rétoriky, když hovoří o lásce státu k některému ze svých národů. Nicméně stojí za to zjistit, ke komu že to monarchie svoji lásku chovala. I na to má Hitler odpověď - byli to neněmecké národy, hlavně slovanské a snad nejhorší mezi nimi byli Češi, kteří dokonce infikovali panovnický rod: „Dějinné poznání o činnosti Habsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. 'Arcidům' se čechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva a neúprosné odplaty,¹¹⁰ která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On sám byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů!“¹¹¹ Tolik v krátkosti pro ilustraci Hitlerových a tedy i nacistických a později oficiálních německých (protektorátních atd.) postojů k někdejšímu Rakousko-Uhersku a jeho panující dynastii.

Jestliže nacistická propaganda (v letech 1939-1945 závazná i pro Čechy a Moravu) odchází do historie v roce 1945 nejen v Německu samém, ale i v našich zemích, je u nás záhy vystřídána propagandou jinou, neméně dogmatickou. Komunistický propagandistický aparát je starším generacím notoricky známý, ale mladší generace o něm neví nic nebo téměř nic a většinou jsou tyto záležitosti mimo okruh jejich zájmu. Není přirozeně účelem tohoto pojednání zabývat se marxistickými výlevy, leč je užitečné zaměřit se pouze na propagandu směrovanou na historiografii, která pak byla podkladem jediného státem povoleného výkladu historie, přirozeně včetně historie vojenské.

K uvedené problematice se vyjadřuje trefně Richard Uhlíř: „Marxistického pojímání dějin přirozeně nemohla být ušetřena ani vojenská historiografie. Ani tomu nemohlo být jinak, protože měla ve své pracovní náplni vytvářet teoretickou základnu pro tvorbu podkladů politické propagandy a výchovy, zaměřené od vojenských škol všech stupňů a typů až po známé politické školení mužstva. A přirozeně též pro vytváření státem uznávaných (a nařízených) vojenských tradicí. V československých tradicích v marxistickém provedení pak zcela přirozeně nenacházely místo ty, které byly spjaté s monarchií habsburské-lotrinské dynastie. Je to celkem logické - rakouská (rakousko-uherská) monarchie byla z marxistického úhlu pohledu pouze jedním z vykořisťovatelských státních útvarů a bylo celkem lhostejné, zda byla napasována do šablony feudální či kapitalistické společensko-ekonomické formace, jak otcové marxisté označovali jednotlivé historické etapy, pojmenované takto jejich 'klasiky'. V čs. prostředí zde bylo ještě další specifikum, které umožňovalo černou nálepku, přidělenou dunajské monarchii, učinit ještě černější, a to akcentování národnostního útlaku, vyvíjeného z německé (případně maďarské) strany na stranu českou a slovenskou. Zde ovšem nebyli čs. marxisté vůbec originální a ani být nemohli. Stačilo jim vypůjčit si propagandistický slovník od první čs. republiky a pouze jej vhodně doplnit marxistickou frazeologií. V protirakouských a protihabsburských postojích byli totiž Masarykovi i Gottwaldovi propagandisté zcela identičtí.“¹¹² Příkladů by bylo možno najít bezpočet, zaměříme se na jediný ukázkový materiál, který je příznačný a prezentuje komunistický pohled na dějiny. „Názornou ukázku postojů k vojenským tradicím nám poskytuje příručka pro brance, používaná i ve školách v rámci předvojenské výchovy v padesátých letech minulého století. Učebnice patrně anonymního kolektivu autorů nese název PŘÍRUČKA PŘEDVOJEMSKÉ VÝCHOVY PRO ŽÁKY A POVOLANCE. Byla vydána MNO a vytisknuta Naším vojskem n.p. v Praze v roce 1955 pod číslem 14670.“¹¹³ Protože R. Uhlíř ve své stati velmi podrobně přiblížil a okomentoval její obsah, zdržíme se zde dalších podrobností a budeme konstatovat pouze závěr: Rakouské vojenské tradice byly zcela nepřípustné, pročež se všichni raději tvářili, že neexistují.¹¹⁴

Toto je tedy, stručně vyjádřeno, neblahé dědictví komunistické historiografie. A bylo možno se s nimi setkávat na každém kroku tam, kde čs. vojenští historikové narazili na problematiku rakouské či rakousko-uherské armády.¹¹⁵ Jako jeden příklad, který byl vystaven na odiv široké veřejnosti, je možno připomenout panel v někdejším Muzeu čs. armády na Žižkově, věnovaný známé rumburské vzpouře, kde se tvrdilo, že se v ní jednalo o pěší pluk č. 11. Tvůrcům tohoto exponátu zcela evidentně unikaly rozdíly mezi pěšími a střeleckými pluky. Toto neználkovství přežilo i „samet“, když v roce 1998 v nyní již neexistujících prostorech muzea na Hradčanském náměstí byla instalována výstava, věnovaná rakouské armádě. Čáko pro vyšší důstojníky pěchoty (model 1868) bylo poněkud rozpačitě označováno za čáko pro štábní a vyšší důstojníky, což jistě není třeba komentovat.¹¹⁶

I komunistická historiografie odešla do nenávratna již bezmála před dvěma desetiletími a má tedy cenu si položit otázku, co se od té doby změnilo. Přirozeně padly cenzurní zábrany a neexistuje státem nařízená šablona výkladu historie. Nicméně ve vojenské historiografii se velmi bolestně projevuje devadesátileté vakuum, jehož důsledkem bylo zapomnění rozsáhlé do té míry, že v dnešní době dělá i těm lidem, kteří se hodlají armádou bývalé monarchie zabývat, velké potíže, neboť se projevují katastrofální neznalosti i těch nejzákladnějších vojenských historických reálií.

Co se týče vojenských tradic, nehřejí se v naší tržní společnosti na výsluní přízně.¹¹⁷ I když si jejich absenci někteří lidé uvědomují či aspoň uvědomovali ještě v nedávné době, jako například někdejší ministr národní obrany Karel Kühnl, který u příležitosti Dne ozbrojených sil ČR 30.6.2005 prohlásil: „Je mým trvalým přesvědčením, že stát bez armády není stát a armáda bez tradic není armáda.“¹¹⁸ Snahy o navázání zpřetrhaných tradic jsou ovšem již staršího data. Jedním z jejich protagonistů byl PhDr. Jiří Fidler, bývalý pracovník VHÚ, po jehož odchodu z této instituce tendence tohoto typu značně ochably. Ukázkou jeho upřímného úsilí je článek, publikovaný v časopise Generálního štábu AČR VOJENSKÉ ROZHLEDY v roce 1995.¹¹⁹ I když jsou v jeho názvu inzerovány pouze tradice I. a II. odboje, autor se nevyhýbá ani rakouské problematice. Řadu zde uváděných fakt je ovšem nutno brát s nadhledem ne jako konkrétní údaj vzniku té které součásti, ale jako počáteční datum, ke kterému by se měla upírat její tradice. Tak například: „Tři nejstarší vojenské útvary Armády ČR jsou spjaty s činností tohoto vojevůdce [Albrechta z Valdštejna; pozn. aut.] - 42. mechanizovaný prapor (vznik 1619), velitelství pražské posádky (vznik 1622, Valdštejn byl jejím prvním velitelem) a 33. mechanizovaný prapor (vznik 1629).“¹²⁰ 42. mechanizovaný prapor dozajista nevzniknul v roce 1619 atd. Podobně je pak uváděno dále: „1. mechanizovaná brigáda - původně velitelství pražské divize rakouské armády, které se v r. 1808 vydělilo z posádkového velitelství v Praze (vytvořeno r. 1622)... 2. mechanizovaná brigáda - vznikla v r. 1808 jako velitelství západočeské divize... 6. mechanizovaná brigáda - nejprve velitelství brněnské divize rakouské armády, které se v r. 1808 vyčlenilo z posádkového a pevnostního velitelství Brno (vznik před r. 1645)... 7. mechanizovaná brigáda - původně velitelství olomoucké divize rakouské armády, které se v r. 1808 vyčlenilo z velitelství olomoucké pevnosti (vznik koncem třicetileté války)...“¹²¹ Pokud si odmyslíme terminologické nepřesnosti (divize byly číslovány apod.), je možno v takovémto vzdáleném vyhledávání tradic při absenci návaznosti spatřovat poněkud umělou konstrukci. Autor se ovšem mýlí ve svém idealizovaném pohledu na I. republiku: „Po roce 1918 vytvářená československá armáda se těchto tradic [rakouských; pozn. aut.] nijak nezříkala...“¹²²

Jak ovšem může přístup k vojenským tradicím vypadat v praxi, o tom se můžeme přesvědčit na příkladu známého válečníka Albrechta z Valdštejna. Jeho osobnost se stala inspirativní do té míry, že podle rozkazu prezidenta ČR č. 18 z 24.4.2002, obsahující propůjčení historických názvů u příležitosti 57. výročí ukončení II. světové války v Evropě, byl ke dni 8.5.2002 propůjčen historický název 1. mechanizované divizi Brno „Albrechta z Valdštejna“.¹²³ Slavností propůjčení bojového praporu a historického názvu popsal v armádním čtrnáctidenníku A report Jan Procházka.¹²⁴ Z jeho reportáže vyjímáme: „K Albrechtu z Valdštejna můžeme podle slov generála Šedivého vzhlížet jako ke zdroji poučení, vzoru píle, odvahy, rozhodnosti a schopnosti řešit složité vojenské záležitosti. Jako člověk i jako profesionální voják byl zdrojem poučení pro všechny generace vojáků až do současnosti.“¹²⁵

Tato tradicionalistická idyla ale neměla mít dlouhé trvání. Již po šesti týdnech byla v časopisu A report publikována stať, jejímž autorem byl pplk. Dr. Pavel Minařík CSc. z Vojenského ústředního archivu, v níž byl Valdštejn podroben tvrdé kritice.¹²⁶ Po výčtu Valdštejnových hříchů pak následuje jednoznačný odsudek: „Během své třicetileté vojenské služby se ale dopustil i mnoha morálních poklesků. Především dvakrát zradil svého vrchního velitele. Nejprve v roce 1619 dezertoval z vojska moravských stavů, přičemž ukradl i stavovskou pokladnu a zabil vrchního strážmistra,¹²⁷ který s dezercí pluku nesouhlasil. Podruhé v roce 1634 zradil římského císaře Ferdinanda II. ...Kodex příslušníka budoucí profesionální armády vyžaduje dodržování takových základních vojenských hodnot jako je čest, loajalita, nezištnost a obětavost, k čemuž se budou vojenští profesionálové zavazovat složením 'Slibu vojáka'. Vzorem pro jejich jednání je řada historických osobností našich dějin. Domnívám se však, že generalissimus vévoda Albrecht z Valdštejna mezi ně nepatří. Nebo snad má být vzorem příslušníka naší profesionální armády člověk, který zrazuje své nadřízené, krade, mění vyznání, obohacuje se na úkor druhých, z bojišť si přináší pohlavní choroby, neposkytne pomoc spojencům, odmítá plnit rozkazy nadřízených a zabíjí své podřízené? Domnívám se, že ne. V minulosti jeho jméno nesla v letech 2. světové války jedna divize, která příslušela k organizaci, označené Norimberským procesem za zločineckou. Etické hodnoty 17. století byly poněkud jiné než dnes. Co bylo kdysi běžné, nemá v moderní profesionální armádě demokratického státu místo.“¹²⁸

Onou blíže nespecifikovanou divizí byla míněna jedna z formací Waffen SS, jak autor vysvětlil dne 29.6.2002 v odpovědi na dotaz v internetovém portálu VOJENSTVI.CZ: „Jméno frýdlantského vévody nesl 'bojový svazek SS Wallenstein' ('SS-Kampfverband' případně 'Gefechtsverband'), někdy uváděný jako '44. divize tankových granátníků SS' ve výstavbě. Jednalo se o souborné označení pro jednotky SS, které postupovaly od 5. května 1945 proti Pražskému povstání od jihu, všeobecně z cvičiště SS 'Böhmen' na Neveklovsku. Postup z jihu byl veden dvěmi bojovými skupinami. 'Západní' z Hradištka přes Zbraslav na Smíchov (SS-Kampfgruppe 'Moldauthal', v literatuře též jako 'Klein' nebo 'Emil' či 'Hradischko') a 'východní' proti Krči a Pankráci (SS-Kampfgruppe 'Joerchel' či 'Barbara'). K výše uvedeným skupinám se měly připojit i jednotky rozbité 2. tankové divize, postupující po plzeňské silnici a navagónované na nádraží v Hořovicích. Ty ale byly napadeny Vlasovci a stáhly se na západ směrem k Američanům. Ve svazku Wallenstein jsou dokumentovány i tři prapory Hlinkovy gardy, není ale zřejmé, zda byly bojově nasazeny. SS-Kampfverband Wallenstein bojoval v Praze na Smíchově až do 9. května. Následně byl francouzskými zpravodajci od 5. americké pěší divize odveden přes Řevnice k demarkační čáře v prostoru Čimelice. Část jednotek stačila přejít do amerického zajetí, část nikoliv a je velmi pravděpodobné, že se zúčastnily i bojů u Milína a v Březnici 11. a 12. května. (Při zpracování odpovědi bylo využito podkladovým [!] materiálů poskytnutých Mgr. Tomášem Jaklem). Transkripci svého příjmení jako Wallenstein používal Valdštejn od počátku 20. let 17. století.“¹²⁹

V uvedeném textu se vyskytují určité nepřesnosti, týkající se Zbraní SS. Problematiku SS Division WALLENSTEIN uvádí na pravou míru Richard Uhlíř:¹³⁰

„V průběhu druhého pololetí 1944 začal proces formování nových divizí - jak pozemního vojska (das Heer), tak i Waffen SS. Tento proces však u mnoha divizí nebyl dokončen ani do května 1945 a tak vzniklo několik svazků, nazývaných v poválečné německé vojenské literatuře die Schattendivisionen, tj. stínové divize, které sice nesly název Division, avšak ve skutečnosti mnohé nedosáhly ani bojové hodnoty brigády. Příčinou tohoto neblahého stavu byla skutečnost, že v uvedené době se již plně projevoval kritický nedostatek nejen lidí, ale i zbraní a výstroje, kterých bylo třeba na neustálé doplňování lidských i materiálních ztrát existujících divizí na frontách. V rámci Waffen SS se jednalo o tyto Schattendivisionen:

a) divize říšskoněmecké:
SS Panzergrenadier Division 'ALBERT LEO SCHLAGETER',
SS Panzergrenadier Division 'ALBRECHT von WALLENSTEIN',
SS Panzergrenadier Division 'FERDINAND von SCHILL',
SS Panzergrenadier Division 'FRIEDRICH LUDWIG JAHN',
SS Panzergrenadier Division 'GERHARD von SCHARNHORST',
SS Panzergrenadier Division 'THEODOR KÖRNER',
SS Panzergrenadier Division 'ULLRICH von HUTTEN',
SS Gebirgs Division 'ANDREAS HOFER';

b) divize cizí (tj. neněmecké a negermánské):
Waffen Grenadier Division der SS (Bulgarische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Rumänische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Serbische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Ungarische Nr. 4),
Waffen Gebirgskavallerie Division der SS (Kaukasische Nr. 1),
Waffen Kavallerie Division der SS (Osttürkische Nr. 1),
Waffen Gebirgs Division der SS (Tatarische Nr. 1).

Jak shora uvedeno, proces formování žádné z těchto divizí již nemohl být dokončen. Proto také žádná z nich již neobdržela divizní číslo. Pouze každá cizí divize měla své národní číslo, které bylo zcela nezávislé na divizním čísle. Národní číslo měly všechny cizí formace - divize, brigády, pluky - a to vedle svého divizního, brigádního nebo plukovního čísla dle nomenklatury Waffen SS.