Polní zdravotní služba
Karel Sáček
Polní zdravotní služba (Feldsanitätsdienst) prodělala zásadní změnu ke konci vlády císaře Josefa II. Jeho reformní kroky byly završeny založením vojenské Medicínsko-chirurgické Josefovy akademie (Medicinisch-chirurgische Josephs-Akademie), jejíž absolventi – chirurgové nahradili dosavadní felčary (Feldscheerer), a vydáním „Předpisu pro c. k. polní chirurgy v časech válečných a mírových“ (Reglement für die k. k. Feld-Chirurgen in Kriegs- und Friedenzeiten) v letech 1788 a 1789. Nové principy vojenského zdravotnictví definoval především vojenský protochirurg a osobní lékař císaře Johann Alexander von Brambilla (1728–1800).1
Brambilla také popsal různé typy střelných ran, důrazně varoval před aplikacemi různých vodiček, kořalky nebo olovnatých přípravků do ran a striktně prosadil zásadu udělat z nekrvácející rány ránu krvácející, jež měla zabránit horečnaté komplikaci.2
V čele hierarchie veškerého vojenského zdravotního a lékárenského personálu stál nejvyšší polní lékař (oberster Feld-Arzt), který byl současně ředitelem Medicínsko-chirurgické akademie. Ten také informoval Dvorskou válečnou radu o stavech lékařů, nemocnic i ošetřovaných. V době nepřítomnosti armádního protochirurga vykonával část jeho pravomocí zástupce ředitele akademie nebo velící štábní chirurg vídeňské vojenské hlavní nemocnice (Militär-Hauptspital). V poli rozhodoval nejvyšší polní lékař o zřízení nemocnic a řídil práci podřízených lékařů.
Druhou nejvyšší hodností vojenského zdravotnictví byl štábní polní lékař (Stabs-Feld-Arzt). Lékaři s touto hodností odpovídali především za zdravotnictví jim přidělené země či provincie, v jejichž hlavním městě také vykonávali svůj úřad. V poli pak ošetřovali především těžce zraněné. O stupeň níže byli postaveni plukovní polní lékaři (Regiments-Feld-Arzt), přidělení po jednom ke každému z pluků pěchoty, jezdectva i dělostřelectva. Dále měl každý pěší pluk v době války dva až čtyři vrchní lékaře (Ober-Arzt). Vrchním lékařům a jim podřízeným již bylo zakázáno provádět těžké operace. U dalších druhů zbraní byly pak lékaři označováni ekvivalenty Bataillons-Arzt, Corps-Arzt, District-Arzt, Haus-Arzt atd. Nejnižší vojenskou lékařskou hodnost nesli nižší lékaři (Unter-Arzt), jejichž počet vycházel z předpokladu, že na každou setninu či eskadronu připadne jeden.
Ředitelem polní lékárny (Feldapotheken-Director) byl profesor chemie a botaniky Medicínsko-chirurgické akademie.3 Personál pečující o zdraví vojáků doplňovali ještě lékařští praktikanti a učni, v polních nemocnicích pak stálí ošetřovatelé (Krankenwärter) společně s invalidy, manželkami vojáků a najatými místními obyvateli.4 Vojenští lékaři museli ve službě a při slavnostních příležitostech nosit uniformu, která se od roku 1799 sestávala z modrého kabátu s černým vyložením a bílých kalhot.5
Prvními shromaždišti vojáků, kteří v důsledku zranění v bitvě nemohli zůstat u své jednotky, byla obvaziště (Verbandplatz). Za nimi existovalo několik linií polních nemocnic (v rakouské armádě označovaných Feld-Spital, v armádách německých zemí Lazarett). Na počátku válek proti Francii se polní nemocnice se dělily na mobilní tzv. létající nemocnice (Fliegendes Spital) – dřevěné boudy budované plukovními tesaři a nacházejících se především pro potřeby lehce zraněných vždy v bezprostředním týlu armády a jim podobné základní nemocnice (Locospital), zřizované plukem ze stanů v tábořišti či u nějakého stavení. Hlavní nemocnice (Haupt-Spital) pro těžce zraněné, byly zřizovány v zámcích, klášterech, ale i kostelech, sýpkách, stodolách či stájích. V případě velkého množství raněných byly zakládány ještě filiálky polních nemocnic.6
V souvislosti s ošetřováním spojeneckých (především však rakouských) vojáků na severní Moravě a ve Slezsku v prosinci roku 1805 a na počátku roku 1806 je doložena existence polních nemocnic na zámku ve Valašském Meziříčí, v továrně na postroje v Bystřici pod Hostýnem (filiálky v Dřevohosticích a Uherském Hradišti), v bývalém zámku v Rokytnici (filiálky v Přestavlkách a Veselíčku), Odrách (filiálky ve Fulneku, Bílovci, Kunvaldu a Potštátě), Opavě (filiálky v Dobroslavicích, Hrabyni a Životicích), Dlouhé Loučce (filiálky v Uničově a olomouckém klášteře Hradisko), Zábrdovicích a Příboře, Holešově. Ředitelství těchto polních nemocnic sídlilo v Novém Jičíně a v jeho čele stál štábní chirurg dr. Fischer.7
Poznámky:
1 KIRCHENBERGER, S. Zur Gechichte des österreichischen Sanitätswesens während des Zeitraumes 1757 – 1814. Prager medizinische Wochenschrift, Jg. II, 1887, č. 37, s. 763–765, č. 39, s. 803–806, č. 40, s. 821–826.
2 Wondrák, E. Péče o raněné a nemocné vojáky za napoleonských válek na Moravě. In: Dějiny věd a techniky, 29/1996, č. 3, s. 131.
3 Kirchenberger, S. Kaiser Josef II. als Reformator des österreichischen Militär-Sanitätswesen. Wien, 1890, s. 74–95.
4 K oficiálnímu využití žen jako vojenských ošetřovatelek a současně k jejich jednotnému ustrojení došlo až na počátku Krymské války v roce 1854. Viz STAŇKOVÁ, M. České ošetřovatelství 7: Galerie historických osobností. Brno, 2001, s. 65–69.
5 Viz např. Haythornthwaite, P. J. – Fosten, B. Austrian Specialist Troops of The Napoleonic Wars. Men-at-arms series 223, Osprey Military: Oxford, 1990, s. 35–36, 44.
6 Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz, s. 74–91.
7 Wondrák, E. K obrazu vojenských nemocnic a jejich činnosti za období napoleonských válek na Moravě. Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1965, č. 12, s. 1–12; srov. Kopecký, F. Bitva u Slavkova a Morava v letech 1805–1806. Brno, 2001, s. 142–147.