Neoficiální a nepřesné označování součástí rakouské armády 

Lubomír Uhlíř – Karel Sáček

Text byl publikován elektronickou formou pod názvem „Sekundární faktory v egalizaci“ jako závěrečná kapitola studie „Rozlišování součástí rakouské armády 1792-1815“ na DVD Austerlitz 2005 vydaném v roce 2006 (bonusová sekce - textové studie).

Díky možnosti snadné úpravy na této internetové stránce bude příspěvek postupně rozšiřován a doplňován, čímž překročí rozsah výše zmíněné původní kapitoly neumožňující pojmout velmi široké spektrum všech známých neoficiálních označení.

S lítostí nutno také podotknout, že při závěrečné redakční a jazykové úpravě původního textu na DVD, kterou autoři neměli možnost ovlivnit, vznikly chyby. Kompletní opravený text studie bude proto brzy dostupný v pdf-formátu na této stránce.

Nejprve připomeneme jednu zkratku, která vznikla jako historiografická pomůcka. Ve snaze o univerzální označení pro širší období byla po roce 1889 vytvořena neoficiální sumární zkratka C. (a) K., c. (a) k. [K. (u.) K., K. (und) K., k. (u.) k., k. (und) k.],1 kterou je nutno chápat takto:

1. c. k. v letech 1745–1889,
2. c. a k. v letech 1889–1918.

1. c. a k. pro společnou armádu,
2. c. k. pro zeměbranu (resp. četnictvo).

1. c. k. v letech 1745–1804,
2. c. a c. k. (nebo i c. k.) v letech 1804–1806,
3. c. k. v letech 1806–1889.

Číslování pluku sice mělo být závazně užíváno v oficiálním názvu pluku, praxe však byla velmi vzdálena předpisovým schématům. Nahlédněme třeba do oficiálního rozkazu arcivévody Karla ze 14. srpna 1796: „Obzvlášť dávám na vědomí svoji spokojenost s batalionem de Ligne a podplukovníkovým batalionem Olivier Wallis, které samostatně odrazily tři nepřátelské bataliony...“,² nebo armádního rozkazu z 8. 10. 1805: „Večer poskytne Císař [LIR 1 – pozn. aut.] jeden batalion . . . a pod opevněními vejde do míst, kde stojí Manfredini.“ Tkadlec Filip Pešek z Todlic si zase do svého deníku poznamenal: „...jsem ještě toho samého dne 16. července 1805 odpoledne za nováčka k císařskému královskému arciknížete Rainera pěšímu pluku odveden byl.“ Úryvky naznačují, že se plukovní čísla oblibě netěšila a v napoleonských válkách stále převládalo tradiční označování pluků jmény majitelů (pomineme-li navíc skutečnost, že laik tyto věty stěží vůbec pochopí, nehledě již ke správné interpretaci zde předkládaných faktů).

Neuvádění čísel pluků v oficiálním styku bylo zřejmě velmi rozšířeným nešvarem, protože ještě po 30 letech od jeho zavedení, tj. v roce 1799 byl vydán reskript Dvorní válečné rady, nařizující užívání čísel. Pokud by tedy dosavadní nařízení bylo dodržováno, byl by tento reskript zcela zbytečný. Již jeho samotné vydání však svědčí o opaku.

Tyto tendence přetrvávaly i v následujících dobách, s označováním pluků pouze jmény majitelů a pomíjením čísel se lze setkat např. i za války roku 1866. Označení pomocí jména mělo proti číslování historický punc, proto zřejmě bylo oblíbeno stoupenci monarchie i po jejím zániku. Tak dává ve 30. letech 20. století G. Bartels svým dějinám pěšího pluku č. 7 tyto názvy: Aus der Geschichte des Khevenhüller-Regimentes 1691–1918; Das Khevenhüller-Regiment vor dem Weltkriege 1691–1914.

Vzdor všem těmto negativistickým tendencím zůstávalo číslování pěších pluků stabilním faktorem. Je třeba mít na paměti, že u převážné většiny pluků, existujících v roce 1769, byla čísla zachována v nezměněné formě až do konce monarchie, tj. po dobu téměř 150ti let. Velmi významné přitom bylo, že v roce 1798 nedošlo u pěchoty k rozsáhlým změnám číslování jako např. u jezdectva – přirozeně vyjma hraničáře a nově založené pluky. Tento fakt přispěl ke stabilizaci pěchotních čísel, i když je možno se setkávat s informacemi o přečíslování pěchoty v roce 1798 (podle důstojenství majitelů), které jsou ovšem veskrze chybné.³

S různými modifikacemi oficiálního typu označení pěších pluků se lze setkávat v názvech dalších knižně vydávaných plukovních dějin, které vycházely ve značné míře ve druhé polovině 19. století. Zkratka k. k. (k. u. k., pokud kniha byla psána po roce 1889) bývá někdy vypisována, někdy zkracována jiným způsobem (např. kais. königl.), jindy jako implicitní zcela vypouštěna. Označení Infanterie-Regiment nebo Linien-Infanterie-Regiment je rovněž poplatné době vzniku plukovních dějin (LIR se po roce 1873 vesměs nevyskytuje). V názvech bývá dále uváděno buď jméno současného majitele, nebo toto zcela absentuje (což je logicky vzato správnější, ledaže by byla použita formulace „pluk, v současné době + jméno majitele“). V některých plukovních dějinách je v názvu chybné pořadí komponent – napřed číslo, potom jméno majitele, např. Groisovy Geschichte des k. k. Infanterie-Regiments Nr. 14 Grossherzog Ludwig III. von Hessen und bei Rhein von der Errichtung 1733 bis 1876, nebo Brankovy Geschichte des k. k. Infanterie-Regimentes Nr. 44 Feldmarschall Erzherzog Albrecht, von seiner Errichtung 1744 bis 1875. Podobně mají Amonovy dějiny uvedeno na titulním listu Geschichte des k. u. k. Husaren-Regiments Nr. 4 Arthur Herzog von Connaught und Strathearn, na deskách knihy je ale toto opraveno a název pluku má správné pořadí složek: Geschichte des k. u. k. Husaren-Regiments Arthur Herzog von Connaught und Strathearn Nr. 4.⁴ Konečně bývá číslo někdy svévolně přesouváno na začátek názvu – např. Netoliczkovy Geschichte des k. k. 9. Linien-Infanterie-Regimentes Graf Hartmann Klarstein im Doppelfeldzug 1866. Málokdy bývají výrazy „číslo, Nummer“ (resp. jejich zkratky) z názvů pluků zcela vypouštěny.⁵ Číslo pluku ale bývá dokonce uváděno i ve tvaru řadové číslovky. Např. Friedbergem užívané tvary: pluk pěší 19. »kníže Schwarzenberg«, moravský pluk 3. arciknížete Karla. ⁶ Jerzy Giza užívá téměř výhradně řadové číslovky: „20. pulk piechoty“ (podobně 3., 4., 23., 56., 57., 73., 100.), příp. i ve zkratce jako „20. p. p.“ nebo „20. pp.“ ⁷ Velmi výjimečně bývalo číslo pluku zapisováno římskou číslicí, jako je tomu např. v deníku Jana Jeníka z Bratřic, ve kterém se nachází pod vyobrazením dudáka německý nápis: „Mitglied der Türkischen Bande bei dem XXV Linien Inf. Regmt vac. Baron de Vaux.“⁸

Ve výše uvedeném se setkáváme s tím, co bylo dosti rozšířené u řadových pěších pluků, tj. se zemskými přídomky. Ty netvořily součást oficiálních názvů pluků, lze se s nimi ale běžně setkávat jak ve schematismech, tak v odborné literatuře. Chybnou interpretací těchto faktů pak dochází k tomu, že zemské přídomky jsou nesprávně považovány za součást názvů pluků.⁹

Jak již bylo uvedeno, oficiální charakter měla pouze dvojice termínů – německé a uherské pluky, ale ani ony nenáležely do názvů pluků.

Zemské přídomky, odvozené z míst doplňování pluků, pochází z rakouských armádních schematismů. Pluky zde byly označovány podle korunní země (Kronland), popřípadě provincie (Provinz), v níž se nacházel hlavní doplňovací obvod (Werb-Bezirk) pěšího pluku. Do roku 1796 byly pěší pluky zemsky označovány v pěti kategoriích: německý (38 pluků), valonský (5), italský (2) a tyrolský (1) pro pluky německé pěchoty a uherský (11) pro pluky uherské pěchoty. V roce 1797 většina pluků obdržela upřesňující zemské přídomky, které se v důsledku ztrát některých území a na ně navazujícími armádními reorganizacemi nezřídka měnily. Konkrétně pluky německé pěchoty obdržely zemské přídomky: český (14), moravský (9),¹⁰ dolnorakouský (5), hornorakouský (3), štýrský (3), korutanský (1), kraňský (1), předorakouský (1), friaulský (1). Označení německý se zcela vytratilo (ačkoliv se v roce 1803 znovu objeví), valonských pluků zůstalo pět, tyrolský jeden a italský již také pouze jeden. Pluky uherské pěchoty se nyní dělily na uherské (8; od roku 1798: 12), sedmihradské (2) a slavonský (1).

Věnujme se nyní krátce dnes méně známým územím, z nichž pocházejí přídomky rakouských pěších pluků:

• valonský pluky byly doplňovány v generálním místodržitelství Rakouské Nizozemí (přibližně dnešní Belgie a Lucembursko), které získali rakouští Habsburkové na základě Rastattského míru v roce 1714. Po Velké francouzské revoluci vyhlásily roku 1790 hlavní historické územní celky Rakouského Nizozemí (zejména Flandry, Brabant a Henegavsko) Spojené státy belgické. Ještě do konce roku se podařilo rakouské armádě jejich separatistické tendence potlačit. Teprve příchod francouzské armády v roce 1794 znamenal definitivní zánik Rakouského Nizozemí, které bylo do roku 1814 anektováno Francií a v roce 1815 se stalo součástí Spojeného království nizozemského, od něhož se v roce 1830 většina původního Rakouského Nizozemí osamostatnila jako Belgické království, Lucemburské velkovévodství pak v roce 1867 (do roku 1890 ale bylo v personální unii s Nizozemským královstvím). Výše uvedená fakta nebránila tomu, aby pěší pluk č. 63 byl ve schematismech označován jako valonský až do roku 1816 (tento pluk byl postaven z kádru mužstva z tehdy již ztraceného území, doplňován byl z Haliče).
• italský: označuje severoitalské provincie tvořící tzv. Rakouskou Lombardii, jejímž jádrem bylo Milánsko a Mantova. Část provincií připadla rakouským Habsburkům stejně jako nizozemské provincie po vymření španělské větve a tzv. válce o španělské dědictví roku 1714, Mantova až v roce 1785. Po Napoleonově prvním italském tažení vznikla na jejich území roku 1797 Cisalpinská republika, zrušená v roce 1799 po rusko-rakouské ofenzívě a znovuobnovená v roce 1800. V roce 1802 se z ní stala Italská republika, kterou Napoleon v roce 1805 přeměnil na Italské království. Vedle Lombardie nesmíme zapomenout ještě na Benátsko, do roku 1797 samostatné (Republika Sv. Marka), získané Rakouskem jako kompenzace za území, odstoupená Francii, ztracená však již v roce 1805. Rozhodnutím Vídeňského kongresu byly oba celky spojeny a vzniklé Lombardsko-benátské království se stalo korunní zemí Rakouského císařství. Roku 1859 odňal vídeňské správě téměř celou Lombardii sardinský král a budoucí král italský Viktor Emanuel II. (za vydatné pomoci Napoleona III.). Benátsko bylo připojeno k Itálii v roce 1866.
• friaulský: Friaul (Friuli, Furland, Furlánsko) je území v současné severovýchodní Itálii a přilehlé oblasti Slovinska, na západě sousedící s Benátskem. V roce 1420 opanovali jeho západní část (videmskou provincii) Benátky a v roce 1421 jim byla postoupena; tato část bývá též označována jako benátské Furlánsko. Východní část (hrabství gorické a gradišťské) náležela hrabatům gorickým, po vymření jejich rodu přešla v roce 1500 za vlády císaře Maxmiliána I. na Habsburky; odtud označení německé či rakouské Furlánsko. Západní část připadla spolu s ostatními benátskými državami v roce 1797 Rakousku a v roce 1805 Napoleonovu Italskému království. Rakousko pozbylo v roce 1809 i východní část, ale v roce 1814 se mu dostalo obojí zpět. Rakousko toto území definitivně ztratilo v roce 1866, kdy připadlo Italskému království.
• vnitrorakouský: vnitřní Rakousy bylo souhrnné pojmenování pro Štýrsko (Steiermark), Korutany (Kärnthen), Kraňsko (Krain) a Přímoří (Küstenland). V Tyrolsku a Vorarlsbersku se dříve užívalo jako označení pro veškerá ostatní rakouská území.
• předorakouský: německý výraz Vorland, Vorderösterreich je do češtiny překládán jako přední země rakouské. Jednalo se o souhrnné pojmenování drobných říšských držav Habsburků, především Briesgau, Ortenau, Nellingen. Napoleonské války však znamenaly postupnou ztrátu těchto držav. Označení nelze zaměňovat s výrazem Furland – viz výše.

Jestliže zemské označování má ještě jistý punc oficiality, daný charakterem schematismů, další typy přídomků lze zařadit spíše do oblasti lidové tvořivosti. Dosti často bývá s názvem pluku spojováno nějaké město. Toto město ovšem mohlo být buď sídlem doplňovacího obvodu, nebo posádkovým městem. To se někdy překrývalo, většinou však nikoliv – pluky mívaly posádky v úplně jiných místech, nežli byla jejich doplňovací centra. Nadto výše se jedná o faktory velmi proměnlivé (zejména u posádkových míst). Tvůrci či uživatelé takových pojmenování si bohužel ne vždy uvědomují jejich záludnost a snadno se dopouštějí anachronismů apod.¹²

Spíše mezi přezdívky bychom pak mohli zařadit různá pojmenování, odvozená buď od názvu pluku či místa jeho stabilního doplňování (event. od dlouhodobých posádek), nebo později od jeho čísla. Celou řadu více či méně zkomolených jmen majitelů pluků pak můžeme najít v různých kramářských písních z období koaličních válek. Uvedeme zde přezdívky, které se nám podařilo zjistit:

• (L) IR 1:
  Příslušníci pluku č. 1 (Kaiser), doplňovaného od roku 1781 z Moravy a od roku 1853 ze Slezska, byli přezdíváni „Kaiseráci“, „Kajzeráci“, němčina měla pro pluk také označení odvozené z čísla „Einser“.¹³
• (L) IR 3:
  Vojákům pluku č. 3 se říkalo „Karláci“ (podle majitele arcivévody Karla).¹⁴
• (L) IR 4:
  Příslušníkům pluku č. 4 (Deutschmeister), doplňovanému od roku 1781 z Dolních Rakous a od roku 1807 z Vídně, říkali Vídeňané „des Kaisers Edelknaben“, „Kaisers Edelknaben“, „Edelknaben des Kaisers“, „Wiener Edelknaben“ či prostě „Edelknaben“ (císařovi urození hoši, vídeňští urození hoši, urození hoši),¹⁵ příp. bylo důstojenství majitele přenášeno na členy pluku: „pulk Deutschmeistrów“.¹⁶
• IR 9:
  Pěší pluk Clerfayt de Croix¹⁷ č. 9 byl v kramářských písních označován jako „Klerši“.¹⁸
• LIR 15:
  Řadový pěší pluk Zach¹⁹ č. 15 byl v kramářských písních označován jako „Cach“.²⁰
• LIR 17:
  Řadový pěší pluk Reuss-Plauen²¹ č. 17 byl v kramářských písních označován jako „Raisplav“.²²
• (L) IR 18:
  Řadový pěší pluk Reuss-Greitz²³ č. 18 byl v kramářských písních označován jako „Raiskraic“. ²⁴ Jeho příslušníci byli nazýváni rovněž podle čísla pluku jako „osmnáctí“ či „Achtzehner“²⁵ a pluk podle doplňovacího centra v Hradci Králové (od roku 1830) jako „hradecký“ či „královéhradecký“ pluk.²⁶
• (L) IR 20:
  Vojáci pluku č. 20 byli přezdíváni „Zwanzigerzi“ nebo „Zwanzigerzi z Matka Boska“.²⁷
• LIR 21:
  Řadový pěší pluk Albert Gyulai²⁸ č. 21 byl v kramářských písních označován jako „Gulai“.²⁹
• LIR 22:
  Řadový pěší pluk Coburg³⁰ č. 22 byl v kramářských písních označován jako „Koburk“.³¹
• IR 23:
  O vojácích pluku č. 23 (založeného v roce 1814) J. Giza tvrdí, že byli přezdíváni „Krakowski dzieci“ (krakovské děti).³² Jde o zřejmý omyl, (L) IR 23 byl do roku 1859 doplňován z Lombardska, od roku 1860 z Uher. Pravděpodobně tu byl myšlen (L)IR 13 (rovněž založený v roce 1814), doplňovaný do roku 1866 z Benátska, od roku 1867 z Haliče (Krakovska).³³
• LIR 25:
  Řadový pěší pluk De Vaux³⁴ č. 25 byl v kramářských písních označován jako „Devo“.³⁵
• (L) IR 28:
  U pluku č. 28 lze zaznamenat přezdívek celou řadu. Kramářské písně z období koaličních válek jej označují jako „Frelich“ podle majitele, jímž byl v letech 1799–1815 FML Michael Freiherr von Frehlich (Frelich).³⁶ Majitelem v letech 1832–1848 byl Theodor Graf Baillet de Latour,³⁷ příslušníci jeho pluku byli přezdíváni „Latouráci“ a Friedberg uvádí k roku 1848 označení pro části pluku ve formě »od Latour«.³⁸ Pluk byl od roku 1817 doplňován z Prahy a okolí a měl tam i dlouhodobě posádku, z čehož měla povstat přezdívka „Pražské děti“³⁹ ev. „děti z Prahy“.⁴⁰ Ale označení „osmadvacátníci“ se vyskytovalo běžně ještě za I. světové války. ⁴¹ Kromě toho byli příslušníci pluku přezdíváni „Vénové“, sami si ale říkali „váhové“.⁴²
• IR 31:
  Pěší pluk (De) Beaulieu⁴³ č. 31 byl v kramářských písních označován jako „de Bullié“.⁴⁴
• (L) IR 32:
  (Řadový) pěší pluk Samuel Gyulai⁴⁵ č. 32 byl v kramářských písních označován jako „Gulai“.⁴⁶
• IR 35:
  Příslušníci pluku č. 35, od roku 1781 doplňovaného z plzeňského kraje, byli přezdíváni „pětatřicátníci“.⁴⁷
• IR 36:
  Příslušníci pěšího pluku č. 36, který v roce 1888 obdržel na věčné časy historický název Reichsgraf Browne, byli přezdíváni „brauňáci“.⁴⁸ Dále se pro ně užívalo i označení „šestatřicátníci“.
• LIR 45:
  Řadový pěší pluk De Vaux⁴⁹ č. 45 byl v kramářských písních označován jako „Devo“.⁵⁰
• (L) IR 54:
  Řadový pěší pluk Froon⁵¹ č. 54 byl v kramářských písních označován jako „Fron“.⁵² Podle doplňovacího okrsku v olomouckém kraji od roku 1830 byli jeho příslušníci později označováni jako „Hanáci“.⁵³
• LIR 55:
  Řadový pěší pluk Reuss-Greitz⁵⁴ č. 55 byl v kramářských písních označován jako „Raiskraic“.⁵⁵
• IR 56:
  Pěší pluk č. 56, od roku 1817 doplňovaný výhradně z Haliče a mající od roku 1823 doplňovací velitelství ve Wadovicích, byl přezdíván „pulk wadowickych Jacków“.⁵⁶
• IR 57:
  Příslušníci pěšího pluku č. 57 byli označováni jako „mokre byki“ (mokří býci).⁵⁷
• (L) IR 58:
  (Řadový) pěší pluk (De) Beaulieu⁵⁸ č. 58 byl v kramářských písních označován jako „de Bullié“.⁵⁹
• LIR 60:
  Řadový pěší pluk Ignaz Gyulai⁶⁰ č. 60 byl v kramářských písních označován jako „Gulai“.⁶¹
• IR 72:
  Příslušníci pěšího pluku č. 72 (založeného roku 1860) byli přezdíváni „dormusáci“ podle jednoho ze svých majitelů.⁶²
• IR 73:
  Pěší pluk č. 73 (založený roku 1860) byl přezdíván podle svého doplňovacího centra „pulk Egerlendrów“ (pluk Chebanů) ⁶³ či „chebský pluk“.⁶⁴ Jeho příslušníci získali od Pražanů hanlivé označení „skopčáci“.⁶⁵
• IR 102:
  Vojáci pěšího pluku č. 102 (založeného roku 1883) byli nazýváni „stodruzí“ nebo „stodruháci“.⁶⁶

Číslování u granátnických batalionů nikdy oficiálně zavedeno nebylo, přesto se však s čísly u nich můžeme ojediněle setkávat. Např. armádní schematismus pro rok 1791 pro ně uvádí čísla od 1 do 20.⁶⁷ Jde o iniciativu (přesně řečeno svévoli) sestavovatele schematismu, který zřejmě chtěl tímto způsobem granátnický systém zpřehlednit. Následující ročníky schematismů již prezentují granátnické bataliony bez číslování.⁶⁸ Dalším způsobem označování bylo připojení dislokace, případně s číslováním při více batalionech v jedné korunní zemi jako např. První granátnický batalion v Dolních Rakousích, Druhý granátnický batalion v Čechách atd. Tento způsob převzal i anonymní autor Krátkých dějin c. k. granátníků, vydaných v roce 1798,⁶⁹ ovšem na nekorektnost tohoto označení upozorňuje již Wrede.⁷⁰ V adjektivní formě toto užívá Friedberg: batalion lombardsko-benátských granátníků.⁷¹ Granátníci se dočkali i jedné pejorativní přezdívky od svých francouzských protivníků: „Janičáři německých despotů“.⁷²

Lehká pěchota bývá někdy vydávána za předchůdce myslivců, nebo s nimi bývá dokonce chybně zaměňována. Uvedená záměna vyplývá z identických funkcí jak myslivců, tak lehké pěchoty (totéž lze ale říci i o hraničářské pěchotě). Lze ji tedy akceptovat pouze ve smyslu bojového určení těchto jednotek, nikoliv ve smyslu jejich přímého následovnictví. Mužstvo žádného zrušeného lehkého batalionu totiž nebylo zařazeno do Tyrolského mysliveckého pluku, zřizovaného v roce 1801, ale do řadových a hraničářských pěších pluků.

Myslivecký pluk (č. 64) z let 1801–1808 bývá někdy nepřesně označován jako pluk polních myslivců (Feld-Jäger-Regiment).⁷³

Čísla mysliveckých batalionů byla ve formě řadových číslovek užívána nejen v přezdívkách pro celé formace, ale i pro jednotlivé myslivce. ⁷⁴ Bataliony polních myslivců bývají též nepřesně označovány jako bataliony polních horských střelců a Tyrolský myslivecký pluk (1816) jako pluk horských střelců.⁷⁵ Pod názvem horských myslivců a horských střelců se za napoleonských válek vyskytovaly jiné formace, řazené k dobrovolnickým mysliveckým sborům.⁷⁶ Ve Schwarzenbergově pomocném sboru se nejednalo o myslivecké pluky č. 5 a 7, ale o bataliony s těmito čísly.⁷⁷

Neužívání čísel u jezdectva bylo zřejmě ještě více zakořeněným zlozvykem nežli u pěchoty, což dokonce vedlo k mylným závěrům, že jezdectvo bylo číslováno až od roku 1798. Tento postoj je vcelku pochopitelný, očíslování z roku 1769 napříč kategoriemi jezdectva nebylo zrovna nejšťastnější a zcela jistě ne přehledné. Svým způsobem k těmto představám mohly přispět i schematismy, v nichž se v pozdějších dobách vedle přehledů všech majitelů nacházely u jezdectva rovněž údaje o případných změnách kategorií i čísel, u těchto ale až od roku 1798. Konečně i řada autorů jezdeckých plukovních dějin číslování z let 1769–1798 přechází mlčením.

Název švališerů (Chevaux-Legers, Chevauxlegers) je převzat z francouzštiny a doslova znamená „lehké koně“. Např. ruština pro tuto kategorii jezdectva používala termín „legkokonnyje“. Německá vojenská terminologie převzala francouzský název, v české se vžil pojem švališeři resp. švališaři. V poslední době se objevila inovace Jiřího Fidlera, který označuje u rakouského jezdectva švališerský pluk jako lehký jezdecký pluk.⁷⁸ Má sice pravdu v tom, že švališerské pluky náležely k lehkému jezdectvu, ale neoprávněně používá tento nadřazený terminologický pojem pouze pro švališery, když k lehkému jezdectvu vedle nich náleželi ještě husaři a huláni, nehledě k dočasnému zařazení (lehkých) dragounů, resp. jízdních myslivců v letech 1798–1801. Takže jeho terminologickou inovaci nelze spatřovat jako přínosnou, ale spíše jako zavádějící.

Podobně jako u pěchoty, nacházíme i u jezdectva pojmenování, odvozená od názvu pluku jako např. „Latúři“ (1790–1791 DR 31, 1791–1798 CLR 31, 1798 LDR 11, 1798–1802 DR 11, 1802–1806 CLR 4)⁷⁹ nebo „Pajaševič-dragouni“ (1883–1890 DR 2).⁸⁰ Stejně tak se zde vyskytují zkomolená jména majitelů pluků v kramářských písních z napoleonských válek, např. „Orel“ – O’Reilly [CLR 3], „Riš“ – Riesch [DR 6], „Rozenberk“ – Rosenberg-Orsini [DR 13, CLR 6], „Hohencol“ – Hohenzollern-Hechingen: Friedrich Anton [CR 4] nebo Friedrich Xaver [DR 4, CLR 2].⁸¹

Na závěr uvedeme některé nepřesnosti v označování dělostřeleckých formací. Pluky polního dělostřelectva, jak již bylo uvedeno, byly číslovány atypicky s předsazením řadové číslovky (tj. ve stylu parciálního číslování). Později ale bylo číslo přesunuto na konec názvu podobně jako u pěchoty či jezdectva. Přesto se však můžeme setkávat s anachronickými označeními typu „1., 11., 18. pulk artylerii polovej, 1. pulk artylerii haubic“, situovanými do období I. světové války.⁸²

Zde především připomeňme notoricky známý fakt, že barvám bývá přisuzován jistý vnitřní smysl – s tímto jevem je možno se setkat nejen v heraldice a ještě snad ve větší míře ve vexilologii,83 ale i u egalizačních či adjustačních barev.

Lze připomenout výměnu egalizace mezi pěšími pluky č. 17 a 41 z roku 1770. Výměnu inicioval tehdejší majitel pluku č. 41 Wenzel Fürst Fürstenberg-Stühlingen (funkci zastával v letech 1770–1777). Fürstenberg, který se zavázal k doplňování pluku lidmi ze svých držav, zdůvodňoval žádost o výměnu egalizace tím, že žlutá barva je mezi jeho poddanými oblíbenější než hnědá a že je tak snadněji získá pro vojenskou službu. Dvorní válečná rada výměnu povolila, ale Fürstenberg musel z vlastních prostředků uhradit důstojníkům obou pluků vzniklé výdaje.⁸⁴

Modrým uherským kalhotám ve spojitosti s granátnickou medvědicí je přisuzováno archetypální pojímání rakouské armády mezi cizinci.⁸⁵

Zajímavá je i tradovaná nechuť uherských husarů k nošení zelených kalhot, pramenící údajně z obavy, že při zajetí Turky budou za takovéto „znevážení“ zelené Prorokovy barvy naraženi na kůl.⁸⁶

Jako kuriozitu lze uvést, že v průběhu koaličních válek byly u některých pěších pluků svévolně užívány číslované knoflíky. Toto bylo považováno za kopírování nežádoucích francouzských vzorů a výslovně zakázáno v roce 1798, jak ilustruje dokument ze dne 9. 9. 1798.⁸⁷ Jak již bylo uvedeno, oficiálně se čísla na pěchotních uniformách objevila až za I. světové války.⁸⁸

Nakonec se ještě zmíníme o „lidové tvořivosti“, tj. o různých přezdívkách, spjatých s barvami uniforem či jejich doplňků. Známé jsou přezdívky jako „šedí“ pro Jižany a „modří“ pro Seveřany z období americké občanské války 1861–1865, nebo „červenokabátníci“ pro anglické, „bělokabátníci“ pro rakouské vojáky do roku 1868 atd. Je možno uvést příklad, kde až bývaly hledány kořeny této tradiční rakouské barvy. Robert Janota v souvislosti s rušením bílých kabátů od dubna 1868 poukazuje na jejich prapůvod již ve středověku, kdy v bitvě u švýcarského Sempachu dne 9. 6. 1336 měli rakouští arcivévodové a rytíři bílé oděvy.⁸⁹ Některé příměry nejsou dosti jasné, jako když A. Hluštík ve své studii o lounských posádkách zmiňuje „zelené dragouny 1. pluku císaře Františka Josefa I.“ v letech 1878–1897 s odvoláním na „text známé písně“.⁹⁰

V českém prostředí existovaly i přezdívky, odvozené od egalizačních barev. Tak byli příslušníci pěšího pluku č. 11 po roce 1868, kdy byly zavedeny u (řadové) pěchoty tmavomodré kabáty a odstraněny výložky v barvě dunkelblau, nazýváni „mlíkaři“ podle nových výložek barvy popelavé šedi (aschgrau), což zřejmě někomu připomínalo barvu mléka. Nebo vojáci pěšího pluku č. 88 (založeného roku 1883) jako „cihláři“ podle egalizace bordové červeni (bordeauxroth), připomínající barvu cihlářské hlíny.⁹¹ Pěší pluk č. 91 (založený rovněž v roce 1883), byl podle svých papouškově zelených výložek přezdíván „papageiregiment“.⁹² Někdy byly vymýšleny přezdívky méně kreativní, které využívaly pouze oficiální terminologii. Tak býval kyrysnický pluk č. 6 přezdíván „černí kyrysníci“⁹³ právě podle barvy výložek, podobně pluk č. 7 „modří kyrysníci“.⁹⁴ Stejný původ mělo označení „bílí dragouni“ pro dragounský pluk č. 15, založený v roce 1891. Mohl být ovšem i překračován pouhý plukovní rámec. Např. v letech 1864–1866 řadové pěší pluky č. 14 (s černými výložkami) a č. 27 (s císařsky žlutými výložkami) vytvářely brigádu, přezdívanou podle jejich egalizace „schwarz-gelbe Brigade“.⁹⁵

¹ Viz např. ALLMAYER-BECK, J. Ch. Frh. v. – LESSING, E. Die K. (u.) K.-Armee 1848–1914. München–Gütersloh–Wien 1980; FINKE, E. K. (u.) k. Hoch- und Deutschmeister „222 Jahre für Kaiser und Reich“. Graz–Stuttgart 1978, 1994.

² HÖDL, R. v. Geschichte des k. und k. Infanterieregiments Nr. 29 auf immerwährende Zeiten Gideon Freiherr von Laudon. Temesvár, 1906, s. 126.

³ KIRCHTHALER, L. Geschichte des k.u.k. Infanterie-Regimentes Nr. 2 für immerwährende Zeiten Alexander I. Kaiser von Russland. Wien 1895, s. 251, uvádí: „Die Numerierung der Regimenter geschah nach dem Range der Inhaber in diesem Jahre [1798; pozn. aut.]. Unser Regiment erhielt die Nummer 2.“ Autor se zde dopustil zřejmého anachronismu, když přesunul proces z roku 1769 do roku 1798. Chybnost údaje lze demonstrovat na plucích arcidomu. V roce 1798 byli příslušníci habsbursko-lotrinského rodu majiteli těchto řadových pěších pluků: č. 1, 2, 3, 4, 23 a 52. Protože při systému číslování z roku 1769 byli členové panovnického arcidomu předřazeni všem ostatním, muselo by tomu tak být i při Kirchthalerem uváděném přečíslování v roce 1798. Pak by ale byla obsazena čísla 1 až 6 a garnizónní pluky by musely obdržet čísla 7 a 8, k čemuž nikdy nedošlo.

⁴ Není vyloučeno, že si někdo povšimnul uvedené nepřesnosti až po vytisknutí knihy a snažil se tuto uvést na pravou míru před vyexpedováním do knihvazačství.

⁵ Infanterie-Regiment 94 im Weltkriege. Reichenberg 1929.

⁶ SALOMON v. Friedberg (MÍROHORSKÝ), E. Frh. Dvacet měsíců pohnuté doby v pěším pluku č. 28. In: ALEXANDR, J. Památník vydaný k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. jakož i dvěstěletého trvání pražského 28. pěšího pluku Humberta I., krále italského. Praha 1898.

⁷ GIZA, J. Organizacja „Wolnosc“ w 20. galicyjkim pulku piechoty. http://www. pilsudski. krakow. pl/orgw.htm

⁸ REŽNÝ, J. Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s. 247-249.

⁹ Příkladů takovéto chybné interpretace by bylo možno uvést celou řadu. Za všechny připomeňme knihu Vlastimila Schildbergera seniora, která údaji tohoto typu přímo překypuje (SCHILDBERGER, V. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno 1998). Těmito názory byli ovlivněni i tvůrci pomníku, věnovaného části rakouských jednotek, zúčastněným v bitvě u Slavkova – Jirčíkově brigádě, postaveného poblíž Mohyly míru v roce 1995 (srov. TUPÝ, O. – SÁČEK, K. – UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka. Její kořeny – její pozadí. Třebíč 2004, s. 345). Se zemskými přídomky se ale můžeme setkat i v cizojazyčné literatuře: 3. morawski, 20. galicyjski, 100. slasko-moraweski pulk piechoty (GIZA, J., c. d.).

¹⁰ Přídomek slezský se poprvé objevil v roce 1803.

¹¹ Zformování čtvrtých batalionů nařídila Dvorní válečná rada všem plukům německé pěchoty poté, co byly k bojovému nasazení odeslány jejich třetí (podplukovnické) bataliony, většinou vykonávající posádkovou službu. K rozpuštění čtvrtých batalionů došlo v roce 1801. Uherské pluky přetransformovaly záložní divizion na čtvrtý batalion již v roce 1788.

¹² V období napoleonských válek se jména měst vyskytovala v názvech některých dobrovolnických sborů, jména krajů u batalionů zeměbrany apod.

¹³ NOVÁK, J. Bitva u Magenty – z vypravování strýce, který sloužil u „Kaiser“ In: Slezský kalendář zábavný a poučný na obyčejný rok 1910. Opava, s. 34-40; VOJTAL, P. Výstava pluku „der Kaiser“ v Opavě roku 1918. In: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis, č. 3, Opava 1997, str. 254-260.

¹⁴ Oberst–FM Erzherzog (Prinz von Toscana) Carl byl majitelem pluku v letech 1780–1847. V letech 1780–1790, kdy byl majitel toskánským princem, byl pluk označován Carl Toscana, od roku 1790 EH Carl. Po jeho smrti bylo toto jméno ponecháno pluku na věčné časy.

¹⁵ Viz např. Deutschmeister Schützenkorps. http://deutschmeister-schuetzenkorps.at. ; FINKE, E. K. (u.) k. Hoch- und Deutschmeister „222 Jahre für Kaiser und Reich“. Graz–Stuttgart 1978, 1994, s. 340–356. Pluk č. 4 byl pro Vídeňany inspirací i v jiných směrech, v roce 1897 zde byl založen střelecký sbor, který měl v názvu jméno pluku. Tento sbor byl vytvořen k podporování IR 4, za I. světové války byl v roce 1914 změněn na domobranecký pluk a zařazen do armády. Zanikl v roce 1918 a obnoven byl až v roce 1986 jako střelecká společnost, která je v případě potřeby rakouskou spolkovou armádou užívána jako domobranecká formace, např. při rozpadu bývalé Jugoslávie roku 1991 v souvislosti s hrozícím konfliktem ve Slovinsku (MACEK, P. - UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, I. díl, s. 18).

¹⁶ GIZA, J., c. d.

¹⁷ GFWM–FM Carl Graf Clerfayt de Croix (1733–1798) byl majitelem pluku v letech 1775–1798. Po jeho smrti bylo důstojenství majitele po jistou dobu neobsazeno a v letech 1798–1802 se LIR 9 nazýval Vacat Clerfayt. Konečně v roce 1888 obdržel pluk jeho jméno na věčné časy.

¹⁸ FIALA, J. Novina z francouzské krajiny. Praha 1989, s. 60, kde je ale majitel označován jako Franz Sebastian Clerfayt de Croix (1733–1798).

¹⁹ FML–FZM Anton Freiherr von Zach byl majitelem pluku v letech 1806–1817.

²⁰ FIALA, J., c. d., s. 201.

²¹ FML–FM Heinrich XV. Prinz Reuss-Plauen byl majitelem pluku v letech 1801–1826.

²² FIALA, J., c. d., s. 201.

²³ FZM Heinrich XIII. Fürst Reuss-Greitz byl majitelem pluku v letech 1809–1821.

²⁴ FIALA, J., c. d., s. 201.

²⁵ NOVAK, F. „Achtzehner“immer vorwärts!“. Kriegsgeschichten vom k. und k. Infanterie Regimente Erzherzog Leopold Salvator Nr. 18. Theresienstadt 1896.

²⁶ DVOŘÁK, J. Hradecký pěší pluk za války roku 1866. In: Rakousko-pruská válka ve světle rozhodujících střetnutí. 125. výročí bitvy u Hradce Králové. Hradec Králové 1991, s. 22–26; DVOŘÁK, J. – KRUPIČKA, P. Královéhradečtí hoši za války roku 1866. In: Bulletin 1866 č. 1/1991, s. 12–26, č. 2/1991, s. 60–71, č. 3/1991, s. 74–88, č. 4/1991, s. 110–120; HAVEL, P. Z dějin královéhradeckého pěšího pluku č. 18. Hradec Králové 1994.

²⁷ Tyto přezdívky uvádí GIZA, J., c. d., některé souvislosti ale nejsou příliš jasné. Výraz Zwanziger, tedy dvacátník, je evidentně odvozen od čísla pluku. J. Giza uvádí v této souvislosti i výraz Zwanzieger pro 20-krejcarovou minci, který mohl být inspirací pro výše uvedenou přezdívku. Dodatek „z Matka Boska“ vysvětluje tím, že na plukovním praporu byl obraz Matky Boží „z Ludzmiera na Podhalu“. Nicméně obraz Madony nesl bílý prapor každého pěšího pluku a její ztotožnění s vyobrazením v některém z polských kostelů bylo pouze tvůrčí fantazií.

²⁸ FML–FZM Albert Graf Gyulai von Maros-Németh und Nádaska byl majitelem pluku v letech 1810–1835.

²⁹ FIALA, J., c. d., s. 201.

³⁰ FM Josias Prinz Sachsen-Coburg-Saalfeld byl majitelem pluku v letech 1802–1815.

³¹ FIALA, J., c. d., s. 28–29, 47–49.

³² GIZA, J., c. d.

³³ Viz WREDE, A. - SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts, I. díl. Wien, 1898, s. 206, 277.

³⁴ FML–FZM Thierry Freiherr von de Vaux byl majitelem pluku v letech 1810–1820. Po jeho smrti bylo důstojenství majitele po jistou dobu neobsazeno a v letech 1820–1823 se LIR 25 nazýval Vacat de Vaux.

³⁵ FIALA, J., c. d., s. 201.

³⁶ FIALA, J., c. d., s. 165, 201.

³⁷ Viz WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 316. Latour byl posledním prezidentem Dvorní válečné rady a poté ministrem války; byl zavražděn vídeňskou lúzou za revoluce v roce 1848.

³⁸ SALOMON, E., c. d.

³⁹ Po celé následující století [po roce 1817; pozn. aut.] – pak byli nazýváni „pražskými dětmi“. (HAVEL, P. Pražské děti. Z historie 28. pěšího pluku. In: Historický obzor č. I/1994, s. 16). Tento termín použil Petr Havel i v názvu výstavy v roce 1998, jejímž byl autorem (ŠEDIVÝ, I. Výstava: „Pražské děti“. 300 let 28. pěšího pluku. In: Historie a vojenství č. 4/1998, s. 179). Srov. též KUNZ, J. Tajnosti rakouského generálního štábu. Praha 1931, s. 113. Sborník, vydaný k 200. výročí založení pluku (ALEXANDR, J., c. d.), ale termín Pražské děti spojuje s jistým civilním podpůrným spolkem. Ve sborníku jsou otisknuty dvě fotografie, portrétní s popisem František Němec, předseda vzáj. se podporujícího spolku „Pražské děti 28. pěš. pluku“ a tablo s popisem Správní výbor spolku „Pražské děti 28. pěšího pluku“ 1898 (obsahuje fotografii předsedy a 17 členů správního výboru). Pravděpodobně se asi nejednalo o žádný z tehdejších veteránských spolků. Jejich seznam z roku 1906 uvádí tyto pražské spolky: Arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského a z Este, Císaře Maximiliána, Maršála hraběte Radeckého, I. sbor vojenských záložníků polního zbrojmistra barona Philippoviče, První pražský podporující spolek vysloužilých a záložních poddůstojníků, Spolek vojenských vysloužilců vyšehradských a okolních, Jednota ryze českých vojenských vysloužilců (Seznam spolků rakouských vojenských vysloužilců. In: Vojenský přítel 1906, s. 137).

⁴⁰ Termín se objevuje v popěvku k plukovnímu pochodu „Castaldo“ (BOŠEK, O. Vyprávění o starých vojenských hudbách, převážně pražských (s dodatkem o dudácích píseckého pluku). Praha 1997, s. 32). Plukovník Ludwig Castaldo byl velitelem IR 28 v letech 1890–1894 (WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 317).

⁴¹ HUSÁK, O. Epištoly k zajatcům. In: Umělecký almanach legionářský. Praha 1922, s. 166–167. Srov. BOŠEK, O., c. d., s. 31–32, 35.

⁴² BOŠEK, O., c. d., s. 32.

⁴³ FML Johann Peter Freiherr von Beaulieu-Marconnay byl majitelem pluku v letech 1792–1794.

⁴⁴ FIALA, J., c. d., s. 69–70.

⁴⁵ GM–FML Samuel Graf Gyulai byl majitelem pluku v letech 1773–1802.

⁴⁶ FIALA, J., c. d., s. 201.

⁴⁷ „Pětatřicátníci shromáždí se též vždy kolem svého práporu, kdykoliv je Jeho Veličenstvo náš milovaný císař a král povolá, aby korouhev svou novými vítěznými vavříny ověnčili, rádi odhodláni, své statky a svou krev pro císaře a svou vlast obětovati.“ (MAY, J. Dějiny císařského a královského pěšího pluku čís. 35. Plzeň 1901, s. 240). Viz též KRÁTKÝ, M. Pětatřicátníci 1914–1918. C. a K. pěší pluk č. 35 ve světové válce 1914–1918. Plzeň 1993. Srov. ŠEDIVÝ, I., c. d.

⁴⁸ ŠEDIVÝ, I., c. d.

⁴⁹ GM–FML Thierry Freiherr von de Vaux byl majitelem pluku v letech 1806–1809. Po jeho zrušení obdržel v roce 1810 LIR 25.

⁵⁰ FIALA, J., c. d., s. 201.

⁵¹ FML–FZM Joseph Freiherr Froon von Kirchrath byl majitelem pluku v letech 1805–1821. Po jeho smrti bylo důstojenství majitele po jistou dobu neobsazeno a v letech 1821–1822 se LIR 54 nazýval Vacat Froon.

⁵² FIALA, J., c. d., s. 201.

⁵³ Viz BOŠEK, O., c. d., s. 63; NEUWIRTH, V. Rit. v. Geschichte des k. u. k. Infanterie-Regimentes Alt-Starhemberg Nr. 54. Olmütz 1894, s. 295, 318. Nápis „Držte se Hanácí!“ (pocházející z italského bojiště roku 1848) byl vyšit na praporové stuze v roce 1883. Toto označení inspirovalo i tvůrce čsl. legií za I. světové války, kde 6. pluk ruských legií dostal název Hanácký. Posléze bylo přeneseno i do čs. armády, do níž tento pluk náležel. V roce 1920 byl v rámci amalgamu zahraničních (bývalých legionářských) a domácích (bývalých rakousko-uherských) jednotek sloučen právě s pěším plukem č. 54, nová formace ale obdržela „legionářské“ číslo 6 (CHURAVÝ, J. Čs. armáda po bojích s maďarskými bolševiky až po odevzdání vedení armády čs. důstojníkům roku 1926. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 136; Vojenské dějiny Československa I. –V. Praha 1985–1989, III. díl, s. 105).

⁵⁴ FZM Heinrich XIII. Fürst Reuss-Greitz byl majitelem pluku v letech 1803–1809. Po jeho zrušení obdržel v roce 1809 LIR 18.

⁵⁵ FIALA, J., c. d., s. 201.

⁵⁶ GIZA, J., c. d.; WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 507.

⁵⁷ GIZA, J., c. d., tento termín uvádí bez dalšího vysvětlení. Polsko-české slovníky vesměs nenabízejí jiné možnosti překladu – byk = býk, samec (vulgárně o muži), chlap (nespisovně), mokry = mokrý, ledaže by tu měla být nějaká souvislost se slovesem mokrzyc = močit. Přezdívka přichází v úvahu od roku 1830, kdy byl pluk doplňován pouze z Haliče (WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 515).

⁵⁸ FML–FZM Johann Peter Freiherr von Beaulieu-Marconnay byl majitelem pluku v letech 1794–1820. Po jeho smrti bylo důstojenství majitele po jistou dobu neobsazeno a v letech 1820–1821 se LIR 58 nazýval Vacat Beaulieu.

⁵⁹ FIALA, J., c. d., s. 69–70.

⁶⁰ FML–FZM Ignaz Graf Gyulai von Maros-Németh und Nádaska byl majitelem pluku v letech 1801–1831.

⁶¹ FIALA, J., c. d., s. 201.

⁶² BOŠEK, O., c. d., s. 46–47. FML–FZM Joseph Freiherr Dormus von Kilianshausen byl majitelem pluku v letech 1876–1890 (SCH1913, s. 646; WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 571).

⁶³ GIZA, J., c. d.

⁶⁴ UHLÍŘ, L. Dva pomníky chebského 73. pěšího pluku padlým ve válce r. 1866. In: Bulletin 1866 č. 1/1991, s. 8–11.

⁶⁵ BOŠEK, O., c. d., s. 66.

⁶⁶ BOŠEK, O., c. d., s. 12, 17–18, 26, 28–29, 35, 42–44, 49–50, 69.

⁶⁷ Konkrétní číslování je následující: č. 1 (10, 41, 54), č. 2 (15, 28, 57), č. 3 (11, 18, 21), č. 4 (25, 35, 42), č. 5 (17, 36, 47), č. 6 (8, 22, 29), č. 7 (7, 20, 56), č. 8 (1, 12, 40), č. 9 (3, 4, 46), č. 10 (14, 50, 59), č. 11 (23, 24, 49), č. 12 (13, 26, 43), č. 13 (16, 27, 45), č. 14 (2, 32, 34), č. 15 (31, 51, 52), č. 16 (19, 37, 53), č. 17 (33, 39), č. 18 (9, 30, 55), č. 19 (38, 58), č. 20 (44, 48) (SCH1791, s. 51–56).

⁶⁸ Z pozdějších materiálů lze uvést kalendář, vydaný pro rok 1852, tj. pro poslední rok existence kombinovaných granátnických batalionů, kde je rovněž pořadově číslováno tehdejších 20 batalionů (HIRTENFELD, J. - MEYNERT Oesterreichischer Militär-Kalender für das Schaltjahr 1852. Wien s. a., s. 280–281). Číslování je následovné: č. 1 (18, 21, 28), č. 2 (11, 25, 54), č. 3 (35, 36, 42), č. 4 (20, 56, 57), č. 5 (1, 12, 29), č. 6 (3, 4, 8), č. 7 (14, 49, 59), č. 8 (27, 47), č. 9 (7, 17, 22), č. 10 (41, 58, 63), č. 11 (9, 10, 40), č. 12 (15, 24, 30), č. 13 (19, 48, 60), č. 14 (33, 52, 61), č. 15 (31, 51, 62), č. 16 (2, 32, 39), č. 17 (34, 37, 53), č. 18 (13, 23, 44), č. 19 (38, 43, 45), č. 20 (16, 26).

⁶⁹ Kurze Geschichte der kais. königl. Grenadiers von 1670 bis 1798. Frankfurt–Leipzig 1798, s. 18–51. Konkrétně: Erstes, Zweites Bataillon in Nieder Oesterreich; Bataillon in Ober Oesterreich; Bataillon in Steyermark; Bataillon in Kärnten; Erstes, Zweites, Drittes, Viertes, Fünftes Bataillon in Böhmen; Erstes, Zweites, Drittes Bataillon in Mähren; Erstes, Zweites, Drittes Bataillon in Ungarn; Viertes Bataillon in Ungarn und Gallicien; Bataillon in Siebenbürgen; Erstes, Zweites Bataillon in Niederland; Bataillon in Italien.

⁷⁰ WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., II. díl, s. 281.

⁷¹ SALOMON, E., c. d.

⁷² JENÍK z Bratřic, J. Z mých pamětí. Praha 1947, s. 86. Srov. UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Granátnické bataliony v letech 1792–1797. In: Historia Militaris 1792–1815 č. 2/2002, s. 15.

⁷³ WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., I. díl, s. 18 (ale na jiných místech je uváděn správný název – I. díl, s. 630, II. díl, s. 397) ; KUTÍLKOVÁ, D. Stejnokroje a výstroj císařské armády v období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek 1789 až 1815. In: Napoleonské války a české země, s. 196.

⁷⁴ V projevu plk. Karwinského při odhalení známého pomníku myslivce ve Vysokově v roce 1906 se objevují výrazy „každého šestého myslivce“, „šestých myslivců“ (ČÍŽEK, J. - JÁNSKÝ, Z. - TEICHMAN, R. 6. prapor polních myslivců v armádě habsburské monarchie a čs. hraničářský prapor č. 6. Náchod 1998, s. 52).

⁷⁵ „9 práporov poľných horských strelcov (jágrov)„ (DANGL, V. - SEGEŠ, V. Vojenské dejiny Slovenska II. (1711–1914). Bratislava 1996, s. 65) „tirolský pluk horských strelcov“ (Tamtéž, s. 67).

⁷⁶ Aradský sbor horských myslivců(Arader Gebirgs-Jäger-Corps) existoval v letech 1809–1810; byl vytvořen až po válce v září 1809 a fungoval jako protidezertérská jednotka. Solnohradský sbor horských střelců (Salzburgischer Berg-Schützen-Corps) existoval v roce 1814; jednalo se o 2 setniny solnohradských střelců, převzatých do císařských služeb a rozdělených mezi bataliony polních myslivců (Solnohradsko bylo následkem prohrané války roku 1809 postoupeno Bavorsku, Rakousku bylo navráceno až v roce 1816). Viz např. UHLÍŘ, L. Myslivci v rakouské armádě za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 91–92; WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., II. díl, s. 527, 531.

⁷⁷ KOTULÁN, J. Konec maršála Poniatowského. In: Bulletin ČSNS č. 16/2001, s. 93.

⁷⁸ FIDLER, J. Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno 2005, s. 148–151.

⁷⁹ Viz FIALA, J., c. d., s. 185, 187, 200, 202. Autor zde chybně specifikuje majitele pluku: „polní zbrojmistr Theodor Fr. Latour-Baillet (1780–1848)„ – ten byl ale majitelem řadového pěšího pluku č. 28, jak bylo uvedeno v předchozím. Ve skutečnosti byl majitelem uváděného jezdeckého pluku FML–GdC Maximilian Graf Baillet de Latour (1737–1806) a to od roku 1790 až do své smrti (WREDE, A. - SEMEK, A., c. d., III. díl, s. 222).

⁸⁰ BOŠEK, O., c. d., s. 28. Majitelem pluku byl GdC Nicolaus Graf Pajacsevich (Pejacsevich) von Veröcze (SCH1913, s. 800; WREDE, A. – SEMEK, A., c. d., III. díl, s. 133).

⁸¹ FIALA, J., c. d., s. 200.

⁸² GIZA, J., c. d.

⁸³ Jedna historická anekdota, vycházející z bavorských a rakouských státních barev a dále ze známého faktu změn barev stářím, je zasazena do období napoleonských válek: Bavorský král Maxmilián Josef I. (II.) (1799–1806–1825) někdy po roce 1806 laskavě rozmlouval se svými zánovními tyrolskými poddanými. Když tito nejevili předpokládané nadšení nad nastálými státoprávními změnami, zeptal se jich: „A nepřipadají vám bavorské barvy veselejší než rakouské?“ Nato měl dostat tuto odpověď: „Veselejší snad ano, Veličenstvo, ale méně trvalé, protože modrá časem zčerná a bílá zežloutne.“ 

⁸⁴ STROBL v. Ravelsberg, F. Geschichte des k. und k. Infanterie-Regiments Ritter von Milde NR. 17 1674–1910 I.–II. Laibach 1911, I. díl, s. 97.

⁸⁵ Viz HAYTHORNTHWAITE, P. - FOSTEN, B. Austrian Army of the Napoleonic Wars (1) Infantry. London 1994, s. 14, u vyobrazení uherského granátníka s vojáky dalších okupačních armád v Paříži roku 1815: „Nutno bezpochyby dodat, že působivé modré kalhoty a charakteristická čepice učinily z uherských granátníků v očích cizinců archetyp rakouské armády.“

⁸⁶ „...zelená farba byla totiž posvätnou farbou islamu, a ak vraj Turci chytili dakoho, kto si zelenou látkou zahaloval nehanebne časti tela, hneď ho narazili na kôl“ (DANGL, V. - SEGEŠ, V., c. d., s. 36). V roce 1765 byla pro celou polovinu husarských pluků předepsána celozelená uniforma (v různých odstínech), ale zelené kalhoty byly záhy nahrazeny červenými, pokud ovšem vůbec k zavedení zelených došlo.

⁸⁷ „...die Numerirung der Knöpfe, die schwarzen Kuppeln, die stehende Kragen, die halstücher und Epaulets sind als französischer, auf die ohnehin irregeleitete Menge stark wirkender, Gesmack, verboten worden.“ (HABSBURG-LOTHRINGEN, Johann Erzh. v. Geschichte des k. k. Linien-Infanterie-Regiments (kais. kön. Infanterie-Regiments) Erzherzog Wilhelm No. 12 I. –II. Wien 1877–1880, I. díl, s. 388–389).

⁸⁸ V té době se ale čísla vyskytovala na uniformách ve formě různých pamětních plukovních, batalionových aj. odznaků, nošených většinou na čepicích, někdy i na blůzách. Tyto odznaky sice nebyly oficiálně nikdy zavedeny a tedy povoleny, ale byly plně tolerovány (doplňky tohoto typu používal na uniformě i císař Karel I.) – není vyloučeno, že by v případě vítězné války mohly být dodatečně zlegalizovány. Viz FUČÍK, J. Rakousko-uherské válečné čepicové odznaky. Stráňavy 1991.

⁸⁹ JANOTA, R. Geschichtedesk. und k. Infanterie-Regimentes Graf Daun Nroce 56. Teschen 1889, s. 360. Spojitost s moderními uniformami je zde ovšem spíše na úrovni erbovních pověstí podobně jako třeba u původu babenberského znaku, rudého štítu se stříbrným břevnem – jeho barvy nesla v minulosti vlajka rakouského resp. rakousko-uherského válečného loďstva, posléze (až do současnosti) vlajka Rakouské republiky. Erbovní pověst jej připisuje vévodovi Leopoldu V. Ctnostnému (1177–1194), který se za třetí křížové výpravy v letech 1188–1192 účastnil dobývání Akkonu dne 12. 6. 1191. Vypráví, že než se vévoda vypravil do boje s muslimy, oblékl přes ochrannou zbroj bílý kabátec (varkoč, Waffenrock). Když po boji odepnul široký rytířský pás, byla stopa po něm jediným bílým místem na látce, zbrocené nepřátelskou krví.

⁹⁰ HLUŠTÍK, A. Lounské stálé posádky. In: Regiz – Kulturně historická revue lounského regionu č. 3–4/1997 [http://www.vejr.cz/regiz/archiv/ln_posadky.html]. Tehdejší dragounský pluk č. 1 (založený roce 1768 jako 2. karabinický pluk, od roku 1798 kyrysnický pluk č. 1, od roku 1867 dragounský pluk č. 1), ale nikdy zelené uniformy nenosil (do roku 1868 bílé kabáty a bílé [od 1837/1840 modré] kalhoty, od roku 1868 modré kabáty a červené kalhoty), dokonce ani ne zelené výložky – ty byly vždy tmavě červené. V roce 1897 došlo k výměně posádky, kterou nyní tvořil dragounský pluk č. 13 (Savojští dragouni). Tento pluk skutečně v minulosti nosil zelené uniformy (naposledy v letech 1860–1868). Pokud se tedy nejedná o chybnou interpretaci, byla by tu ukázka používání vyřazených uniforem po téměř třiceti letech.

⁹¹ BOŠEK, O., c. d., s. 31.

⁹² MAREK, J. Pod císařskou šibenicí. Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. Cheb 2005, s. 26.

⁹³ Tento termín se zcela paradoxně objevil i v meziválečném Československu. Čs. armáda podědila v roce 1918 rozsáhlou škálu jízdních formací společné armády i obou zeměbran zaniklé monarchie. K tomu posléze ještě přibyly jízdní pluky bývalých ruských legií. V roce 1920 bylo provedeno sloučení domácích a zahraničních pluků, přičemž byl zaveden jednotný název „jezdecký pluk“. V polovině 30. let se objevily tendence návratu k historickým názvům, které vyústily v přejmenování jízdy, kde byly od 1. 1. 1936 pouze dragounské pluky (žádné jiné názvy tradičních jezdeckých kategorií ale použity nebyly). Záměr přejmenovat jezdecké pluky vyvolal rozsáhlou diskusi v tisku v letech 1934–1935, v níž byl na jedné straně celý projekt zavrhován (někdy s poukazem na tehdy oblíbené pejorativní „rakušáctví“), na druhé straně bylo navrhováno použití jiných jezdeckých kategorií (např. hulánů). Z roce 1934 pochází Camarův návrh, publikovaný v Národní politice č. 285 (16. 10. 1934) na přidělení tradičního označení „Černí kyrysníci“ jezdeckému pluku 6. Celá záležitost se jeví poněkud kuriózní, když uvážíme, že v armádě zaniklé monarchie kyrysníci neexistovali od roku 1867. Na druhé straně se tu skutečně nacházely historické spojitosti. Čsl. jezdecký pluk (č.) 6 byl vytvořen v roce 1920 z bývalého rakousko-uherského dragounského pluku č. 6, což byl skutečně před roce 1867 kyrysnický pluk č. 6, tj. „černí kyrysníci“. Výše uvedená přestřelka v tisku měla i svůj humorný aspekt. Odpůrci termínu „dragoun“ zřejmě nebyli v obraze a neorientovali se ani v soudobém armádním reálu, ani v historickém vývoji jízdy. Tehdejší čs. jezdectvo totiž bylo podle soudobých předpisů predestinováno pro způsob boje, který nejvíce připomínal původní dragouny z doby třicetileté války: „Na koni bojuje jezdec s tasenou šavlí, může se však vrhnouti zase jen na jezdce, pak s boku na dělostřelectvo, dále na trény – a na pěchotu, ale jen tehdy, je-li v nepořádku a na ústupu; jinak na ni šavlí zpravidla neútočí. . . . Když sesedne s koně, bojuje jezdec zrovna tak jako pěšák; koně se spoutají a jeden jezdec je drží, čtyři i více koní.“ (KOHOUT, B. Příručka pro vojíny. Vysoké Mýto (1939), s. 286–287). K uvedené problematice viz blíže MARTÍNEK, F. Z historie dragounů. Praha 1937, s. 58, 64.

⁹⁴ MARTÍNEK, F., c. d., s. 59. Na rozdíl od „černých kyrysníků“, jejichž egalizace zůstala zachována i po převodu mezi dragouny v roce 1867 a hlavně i po zavedení modro-červené dragounské uniformy v roce 1868, bývalí „modří kyrysníci“ tehdy obdrželi sírově žluté výložky.

⁹⁵ ALLMAYER-BECK, J. Ch. Frh. v. – LESSING, E., c. d., s. 65.