Vojáci v Praze F. L. Věka 

Antonín Novotný

Seznam příspěvků:
O Pražské rekrutýrce
Ve vojenských špitálech
Hvězdy tentokráte politické - k nové válce – básník F. L. Hek
O francouzské žháře
Vlastní silou
Válka jde před se – nebezpečí pominulo

O Pražské rekrutýrce

Panu purkmistrovi Steinerovi ze Steinernů sotva bylo milo, když bral na vědomí obsah guberniálního přípisu o rekrutýrce (2. 5. 1809), obsahující údaje o verbířských přehmatech. Za bílého dne obsadili ulice strážemi a chytali mužské jak v době nejsilnější frekvence, tak nejpilnější práce v dílnách. Takhle si nemají počínati, neboť zbytečně ponoukají obyvatelstvo k nežádoucím počinům. Nadává a srocuje se. Toť nebezpečné a zbytečné i nepříjemné, jelikož nevhodný rekrutýrky vyvolává záplavu aktů. Jedna stížnost stíhá druhou, čímž gubernium je nadměrně zaneprazdňováno Zcela právem jeho praktikant Antonín rytíř Erben nesouhlasí s odvodem svého tělesného myslivce Franze Krippnera z Kladrub, bylť sluha vybaven řádným, správně vidovaným u dosud neprošlým pasem, chránícím před uniformou. Ať je propuštěn, pán ho nutně potřebuje k osobní obsluze (4. a 7. 5. 1809). Panu praktikantu, majícímu v úřadě vlivné styky, se ochotně vyhovělo, ne však jiným. Jan hrabě Pachta, bývalý generálmajor, jich jako pensista pozbyl, proto jeho kočí Jiří Böhm musel napříště sloužiti císaři pánu, aniž vyhověno sedlářům a řemenářům, prosícím o ponechání pochytaného dělnictva (10. 5. 1809). Ani dodávka pro vojenský erár neposkytovala spolehlivé ochrany před verbířskou zvůli. V malostranské ulici Tomášské, hned vedle kovárny, protlouká se životem mladý zámečnický mistr Josef Bergmann. Bůhví, co mu napadlo či zda mu to čert napískal - zkrátka, z nepředloženosti se dal ke gardě, s niž každou chvíli musí někam vyrukovati. Tak, nebýti učedníka a tovaryše Václava Štipla, by řemeslo většinu času zahálelo. Co však nyní, když Štipl chycen na vojnu? Nechť pánové s laskavou myslí uváži ten vlastenecký zápal, se kterým mistr platí daně, nechť vezmou ohled na zakázku monturní komise, pro niž Bergmann zhotovuje tisíce šavlových součástí. Nebude-li v dílenské světnici Štipla, nebude ani jich. Na magistrátě, přečetše mistrovy rozklady, měli mrzutě špatný den. Přece jim nikdo nenamluví, že pro zmíněné součásti by zrovna Štipl neměl nosit tornistru. Jeho práci zastane kterýkoliv vojnou nepostižený tovaryš a tak se Bergmann s navyklým pomocníkem rozloučil (18. 5. 1809). A jaký že osud potkal zaměstnance mincovny Adama Hassenöhrla? I on sebrán, ač se naň vztahoval císařský patent (6. 4. 1809), zprošťující mincovníky služby pod militarním komandem. Omyl vznikl zápisem Adama do konskripčních knih jako sluhy JUDr Kodíka, ale jakmile vešel ve známost skutečný stav věci, tu též Hassenöhrl uznán za oprávněna užívati výhod patentu (18. 5. 1809). Zcela různě posouzeny žádosti dvou advokátů. JUDr Leopold Hrubý ze Schwanenheimu marně vynaložit různé právnické kličky ve prospěch svého kočího Matyáše Adamce (9. 5. 1809), kdežto JUDr Jan Měchura, příští tchán Františka Palackého, měl více štěstí. Nutno ovšem uvážiti, že neintervenoval ve vlastní záležitosti (15. 6. 1809), nýbrž jménem vysoce urozeného mandanta, knížete Alfréda Windischgraetze, nyní teprve c. k. rytmistra od schwarzenberských hulánů a až v budoucnu potlačitele svatodušních bouří roku osmačtyřicátého. Jednal ve prospěch pánova komorníka Ignáce Potřebného. »Nomen omen« - Potřebný je službodárci velmi potřeben, proto v zájmu okněžněné služby propuštěn. V tenatech verbířů uvázl mimo jiné turecký příslušník Demetrius Mitrovic, nemající nejmenšího tušeni o výhodě, plynoucí proň z poddanství padišahu a naivně nabízející místo sebe náhradníka (8. 8. 1809). Ba ne, s nim si úřady raději nic nezapočnou od jeho osoby by pro ně mohlo pojiti mnoho nepříjemností, poněvadž jako subjekt cizí vlády nepodléhá ani rekrutýrce, ani není povinen stavěti osobu náhradní.

Ve vojenských špitálech

Ti, kdož se octli pod vládou kaprálské lískovky, oblékli stejnokroj v dokonalém zdraví mladého mužství, které na bojišti utrpí mnohou ránu nebo ranku, léčenou třebas zase v Praze, ve vojenských špitálech. Za normálních okolnosti postačí posádkové nemocnice, zřízená v někdejší koleji otců Tovaryšstva Ježíšova na Karlově náměstí brzo po zrušeni jejich řádu, ale nikdy, o čemž se vrstevníci našeho dnešku po dvakráte přesvědčili, pobídne-li Ares spřežení svého bojového vozu do cvalu. Pak nutnost káže uvažovati, kam s raněnými, do které dostatečně prostorné budovy, vhodné pro pojetí celého špitálního aparátu. Guberniální pátravost odkryla takovou v rozlehlosti Černínského paláce, doplněného o části Strahovského kláštera (14. 4. 1809). Městský hejtman, hrabě Kolovrat, neváhal zpraviti o rekvisici opata Milóna Grüna a rovnorodého majitele paláce, hraběte Rudolfa Černína, residujícího tou dobou ve Vídni, s nimž jakoby soucítil a chtěl ho zbaviti záboru. Upozornil nadřízený úřad na nevýhodnost obou nejvyšších pater domu, kterých nelze převzíti v dosavadním stavu. Chybí tam hlavně záchody - a co bude s velkou hraběcí obrazárnou, rozvěšenou v patře prvém? Gubernium míní, že hejtman má zbytečné starosti. Obrazy vezme do své správy galerie Společnosti vlasteneckých přátel umění, v témže paláci usazené, a vyšší patra budou vojenské správě odevzdána tak, jak jsou. Rudolf Černín rovněž remonstroval. Jedná se o jeho jediný pražský dům, užívaný jím pokaždé z jara a na podzim, na rodovou sbírku obrazů by také měl býti vzat zřetel a kam se poděje se svým archivem, hlavní pokladnou i revisním úřadem panství? Dokonce ani jeho vlastní, hedvábnými tapetami vylepené pokoje nebyly osvobozeny od rekvisice, což ho hlavně bolí.

Černínu nikdo a nic nepomohlo, takže i v komnatách vyšpalírovaných hedvábím, uloženi plesírovaní, byť palác nestačil pro tisíc projektovaných lůžek. Stal se útulkem toliko šesti set padesáti raněných. Když potom od nemocniční pobočky na Strahově upuštěno, jelikož dvě vhodné klášterní místnosti - letní refektář a kulečníkový pokoj - se nedaly vytápěti, počínají v červenci nová jednání s obcí, kde by se daly postaviti postele, doplňující hradčanské na plný tisíc. Praha nabídla (4. 7. 1809) svůj zámek v Libni, s povděkem přijatý, bohužel s jeho přeměnou na špitál mnoho nespěcháno, ač podle purkmistrova názoru je každá hodina drahá. Do čtrnácti dnů nevykonáno mimo odvozu nábytku nic. Lékařská fakulta zdráhala se přiděliti senu lékaře s ranhojiči, dokud jím nebude zaručena denní dieta čtyř, případně tří zlatek, a generální komando, marně zápasící s naprostým nedostatkem všeho, nemůže přiděliti lazaretních potřeb. I nezbylo Libušině městu než samovolně opatřiti ložní »fornitury«, hrnce a pánve, od doktorů až po kuchařku a myčky najmouti celý personál, zaříditi lékárnu a přece: ani koncem měsíce Hygea nezpracovala v Libni těch, kdož byli pošramoceni (28. 7. 1809).

O novodobé organisaci, pamatující na nejnemožnější případnost, nebylo tehdy ani potuchy. Dobře by o tom vyprávěli rekonvalescenti Černínského paláce. Zrovna včera (20. 7. 1809) filiální nemocnice na Loretánském náměstí jich propustila tři stovky a poslala je doplňovacímu velitelství, ale to, nemajíc peněz na žold a komisárek, je vrátilo špitálu, jenž jich také nechtěl, bylť zatím do uprázdněných lůžek uložil nové marody. Propuštění, všude odmítaní, bloumali čtyřiadvacet hodin po ulici – ještě dobře, že se tak stalo v létě! – a pak teprve generální velitelství si počíná lámati hlavu, co s nimi počíti.

Hvězdy tentokráte politické - k nové válce – básník F. L. Hek

Od dubna stojí na nebi nová kometa Flaugerguesova, označená Flammarionem, když byl uvedl všechny války, které při svých postupných příletech k zemi byla shlédla, plným právem za válečnou. Praha uzřela ji neozbrojeným okem v září, mohouc v listopadu pozorovati let vlasatice ze souhvězdí Herkulova do Cerberova, nejlépe však viděla záhadnou hvězdu po polovině října, kdy řídkým, do nepředstavitelné dálky sto sedmdesáti šesti milionů kilometrů dosahujícím ohonem prokmikaly hvězdy jím zakrývané. »Caput regni« nepotřebovalo věštby z nekonečnosti vesmíru. I bez ni vidělo, že se znovu chýlí k bouři, neboť jiné hvězdy, tentokráte politické zalétnuvší do jeho zdí, nevěstily nic dobrého. Zde nesídlí tu od loňského března, obyčejně v ulici Spálené a za letních veder v Troji, Heinrich Friedrich Karl Freiherr von Stein, bývalý pruský ministr, zda nevyhledal ho tu počátkem letošního března (1812) někdejší policejní ředitel berlínský Justus Gruner a nemešká tu o nějaký měsíc déle Karl Adam Müller, přednášející kdys studentům lipské university o světových dějinách? O této trojici zmíní se podrobněji stať cizinecká, jakož budou tuto pominuty i zkazky o pobytu císařovny Marie Louisy, zaznamenané mezi zprávami o návštěvách potentátů (5. 6. - 1. 7. 1812). Stejně mocné nebo vlivné veličiny, počínajíc carem Alexandrem I., pruským králem Friedrichem Vilémem II. a končíc Napoleonovým vyjednavačem Caulaincourtem, povýšeným na vévodu z Vicenzi, až po knížete Metternicha s jeho pravou rukou rytířem Bedřichem Gentzem, svedl k Vltavě pražský kongres (červenec, srpen 1813), jenž nezjednal míru, nýbrž dospěl k nové válce, vypovězené po zmaru jednání (10. 8. 1813). Metternich podepsal notu, ohlašující boj, o půlnoci v saloně »paní kněžny«, recte vévodkyně Kateřiny Zahaňské, residující v paláci Valdštejnů. Po počátečním neúspěchu u Drážďan následuje prvá bitva u Chlumce (29. a 30. 8. 1813), druhá, po ni zakrátko svedená (16. a 17. 9. 1813), má stejně šťastný výsledek a pod hradčanským kopcem si liferanti mnou ruce. Ne nad laurem Viktorie, a pro výdělky, které jim mocným tokem proudí do bezedných kapes. Pan baron Wimmer úsměvně přepočítává těch čtyřiasedmdesát tisícovek plus pět set devatenáct zlatek, stržených dodávkou koní, odevzdanou úřadům v jediném dni. Společenstvo handlířů, v němž sdruženi pp, Veith, Zunterer a Havránek, jich stržilo čtyřicet za rýži, velkoobchodník ne křesťanského jména shrábl za stáda koni, přihnaná ve čtyřech dnech, nějakou maličkost nad sto tisíc, o starém Tuscanym je zapsáno, že trojí lifruňk rýže mu vynesl 9688 zl, a jakou asi róbu si objednala slečinkovská paní Cardová, když manžel vyinkasoval za totéž zboží tisícovek bezmála dvacet? Jen ať se státy perou, pokladny velkokupců přitom hezky nakynou. Zvítězí-li náš císař pán, jak se mu to s pomocí spojenců podařilo v bitvě národů u Lipska (16. až 18. 10. 1813), tu tato okolnost nebude nám dodavatelům na škodu, ovšem nebude-li mír uzavřen příliš záhy. Rádi se zúčastníme všech oslav vyhrané bitvy, nařízených (19. 10. 1813) Metternichem z hlavního stanu koalovaných armád v Rötha, malém městečku poblíže veletržní obce, nebo půjdeme na příležitostný kus »Der Tag der Schlacht« ve Stavovském divadle, kolem něhož prochází iluminovanými ulicemi pochodňový průvod (22. 10. 1813). Proč bychom také s rozvážnou ochotou nevěnovali nějakou maličkost raněným, jichž malostranský fysik MUDr Václav šlechtic Bauer ošetřil ve špitálech maltánského velkopřevorství, tomášského kláštera, palácích Valdštejnském a Černínském do konce roku na půlpáta tisíce. Ale ne každý kupec myslí stále na výdělek a koná neupřímnou filantropii. V Dobrušce handluje kramář, filosof, muzikant a básník F. L. Hek, jenž v týž den, kdy Praha pěla u sv. Víta děkovné Tedeum (24.10. 1813), skládá za svým kvelbem supliku k nejvyššímu purkrabímu Františku Antonínu Liebštejnskému z Kolovrat. Před příjmením ji signoval křestním jménem František a přijatým Vladislav, tedy ne Ladislav. Psal, zda by pán dovolil, aby mu předložil svůj »Zpěw českých bogownjků»«, jehož účinek na srdce vojsk a poddanskou lásku k vlasti je obdivuhodný. Po úvaze, že mimo Čechů není národa, který by neměl válečných písní, vybídl solnického Siloráda Patrčku k veršům podobného hymnu, načeš sám je podložil slovansko-janičářskou hudbou. Čistý výnos, docílený prodejem zpěvů u českých, moravských, slovenských a polských pluků, bude věnován raněným. Hek obětuje pro tisk celý rys dobrého kancelářského papíru, nemoha učiniti více, požár Dobrušky ho byl poškodil. Píseň

Wzhůru bratřj! Čas gest wstátj,
Ruce sobě podegme!
Nepřjteli nedat dráti
Drahé wlasti chwátegme.
Rozléhá se po lesynách
Bauřjcý giž trauby zwuk!
Rozkládá se po rowinách
Statný hagitelů pluk,

atd., skutečně vytlačena u Jana Františka Pospíšila v Hradci Králové, když v Praze byla docílila imprimatur (16. 12. 1813). Hotové tisky svěřeny do prodeje Krameriovi a autor dožadoval se na guberniu (25. I 1814), zda by na ně neupozornilo krajské úřady, ovšem beze zmínky o jeho jméně. Není jí třeba. Nebaží po poctách, nalezlť dosti uspokojení ve vědomí, že pro blaho státu učinil vše, co bylo v jeho moci. Hek, se druhou žádostí odmítnutý, se mýlil, tvrdě, že jeho píseň je prvou českou, složenou na bojovnou notu. Buď nevěděl či zapomenul na Vavákův »Marss každého Cžecha ctného«, zhudebněný Vitáskem a věnovaný dobrovolnickému pluku arciknížete Karla (1800), avšak nebylo důvodu, proč by pražské děti nepochodovaly na západ podle dvojí melodie.

O francouzské žháře

Praze již jednou vzešla velká pohroma, ona ohňová lázeň L. P. 1689, způsobená paliči Ludvíka XIV., nyní pak - jedná se opravdu o francouzské žháře, jímž bývalá trojobec má padnouti v plen? Sotva, neboť odpovědný list, nalezený na staroměstkém rathousu, vlastně pouhý lístek, na několikráte přeložený, obsahoval v textu a dobropísemnosti hrozeb neklamné známky nejdomorodějšího původu. »Bgeda wám, Pražacj!« napsáno na místě adresy, uvnitř pak ruka, nezvyklá péru, načrtala menetekel, formulované kostrbatým slohem: »Mi sme 12 baborů, sme posláni od napoligona, zapalime prahu se 4 stran památků bůdete mit Pražacj« Podle názoru městského hejtmanství je ohláška atentátu bohopustým, v přítomné době zhola nemožným nesmyslem, ale pro všechny případy přece učiněna opatření k zatčení původce nebo alespoň rozšiřovatele letáku (2. 2. 1814). Bodejť, Napolion měl teď zrovna čas pomýšleti na takový detail, jakým by požár „stověžaté“ v souhrnu historického dějství byl. Po lipské porážce spojenci pronásledovali poraženého k Rýnu, který přešli v novoroční den, přinutili samozvance k mírovému jednání v Chatillonu (5. 2- 1814), jež nevedlo k cíli, načež po řadě nových vítězných bitev padla Paříž (31. 3. 1814) a Buonaparte vzdal se ve Fontainbleau bezpodmínečně trůnu (11. 4.), vyměniv korunu Francie za miniaturní panství ostrovu Elby.

Vlastní silou

Když Francouzové pod Moreauem znovu vnikli do Bavor, nutno úbytek ruské pomoci domácími prostředky nějak nahradit a tak byl nejprve konstituován sbor myslivců (3. 7. 1800). Panství dala proň vždy ze dvou revírů po jednom lesníku, adjunktu nebo hajném a vacirující fořtknechti pobráni všichni. Z nich každý přinesl s sebou vlastní kulovnici a formu pro lití kulek. Takto utvořeným oddílům veleli nadlesní, vybraní po pěti z jednotlivých českých krajů a povýšení na poddůstojníky s dvojnásobným žoldem. K myslivcům směli se hlásiti také dobrovolníci střeleckých kompanií městských, pročež pražští ostrostřelci vyzbrojili četu, čítající třicet jeden muž. Oblékli je do šedého stejnokroje, vhodně zpestřeného zelenými výložky, na prsa připli štítek s iniciálkami jména císařova a druhý, opatřený písmenami P. S. (Pražský sbor), vpravili do zelené kokardy klobouku. Baron Wimmer, hlava šorfšiců, držel s nimi defilírku před arciknížetem Karlem, načež je v doprovodu celého sboru zavedl na smíchovskou Buquoyku (27. 8. 1800, č. p. 68), odkud, vyslechnuvše jadrný proslov na rozloučenou, nastávající bojovníci vytrhli k mysliveckému shromaždišti u Strakonic.

Když tolik lidí bylo najednou vyzbrojováno, nastal nezbytný nedostatek zbraní, jemuž lze odpomoci, uposlechnou-li občané vládní výzvy (27. 7. 1800) a odevzdají-li či zapůjčí-li své pušky. Učiní-li tak, dostanou stvrzenku, opatřenou touže značkou jako ručnice. Výzva nesetkala se s dostatečným porozuměním. proto znovu a důtklivěji, s větším pathosem opětována, připomínajíc poddaným povinnost pomoci při zápasu za oltáře a krby. Zda i císař neopustil choť a nezaměnil rodinné prostředí za místo v čele armád? Není Čecha, který by necítil dojetí z panovníkova počinu, nebude tedy mezi nimi ani jediného, kdo by svým darem nepřispěl ke konečnému vítězství. Zda tato druhá pobídka 15. 9. 1800) předčila co do úspěchu prvou, se neříká.

Postačí myslivecké sbory k odčinění důsledků ztracených utkání u Marenga, Biberachu, Memmingen, ústupu k Neuburku a vpádu nepřítele do celých Bavor? Sotva, jsouť Čechy znovu ohroženy a znovu nutno organisovati zeměbranecký legion dobrovolníků (24. 10. 1800), čímž řadové vojsko bude zbaveno starostí o obhajobu zemských hraničních sloupů. Korpus landmilice, stojící pod osobním velením arciknížete Karla, obsáhne celkem dvacet batalionů, určených výhradně pro boj na pomezí koruny svatováclavské. Přihlášky jeho členů přijímány v Karlově paláci Panské ulice (č. p. 890-II), kde také rozhodováno o důstojnících, vybraných polovinou z oficírů armády. Druhou polovinu dodá domácí šlechta, honorace a vzdělané měšťanstvo. Velitelem všeho stane se v hodnosti divisního generála polní podmaršálek svobod. pán v. Kerpen.

Verbování započalo kolem poloviny listopadu v hospodě »U Charouzů« na Václavském náměstí (14. 11. 1800, č. p. 834-II) a bylo svěřeno osvědčeným rukám nadporučíka barona v. Uchritze. Vědom si dřívějších zkušeností, na kolik dobrá nálada přispívá ke zdaru tohoto druhu díla, baron kázal vyvaliti k verbířům vědro vína, což podnítilo pachtýře hospody Josefa Ernharda, že chutě následoval jeho příkladu. Spekuloval správně. Chlapi přijdou na pravou chuť, potom, když oba věnované sudy se ozvou dunivou prázdnotou, a teprve pak a za peníze potáhnou jako duhy. Vliv alkoholu přiměl mnohého tovaryše, že nastavil dlaň pro »aufgeld«. Jeden tak činil z trucu proti rodičům či pro nešťastnou lásku, druhý jednal z touhy po dobrodružstvích, při nichž zadarmo shlédne kousek světa, a třetímu učarovala hezká uniforma. Komu neslušel ten zeměbranecký kabát srnčí hnědi, s příslušnou bílou vestou a bleděmodrými pantalony? Až si kolem krku ještě uváže černý šátek a trochu šikmo narazí klobouk s chocholem, tu mu žádné děvče neodolá. Na dostaveníčko ovšem nepůjde s tornistrou, skrývající ve svém nitru dvě předepsané košile a tolikéž podvlékaček.

Baron v. Uchritz se bezesporně činil. Hned z večera, kdy končil svátek krejčovského patrona sv. Homobona, vyrazil s verbířským průvodem a za zvuků veselého marše do města, pochoduje Václavským náměstím, Panskou a přilehlými ulicemi. Jeho procesí, mající za úkol ukázati mládeži příjemnější líc bojechtivosti, neslo v předvoji sedmiloketní transparent malíře Hegenbartha. Po jedné jeho straně se černala divoká tvářnost dvouhlavého orla, na druhé leskl se v červeném poli o nic krotší stříbrný lev, věnčený ná pisem podivného pravopisu: »Poďte Čessj pod praporce, Knjže Karel gest wáš wůdce!« Obojí heraldický obraz rámovaly trofeje a dodatkový nápis: »Vivat legión!« Dnes í zítra, kdy odpoledne přitrhnou Strahovskou branou dobrovolníci z rakovnického kraje, ozve se v ulicích po prvé chórový refrén zeměbranecké hymny komponované Dionýsem Webrem na slova profesora Meinerta: »Herbey, herbey zur Legion! Ihr Führer ist der Königssohn!« Verše zmocnila se okamžitě pražská porculánka a napsala ho ozdobným písmem na kávové koflíky. Keramický závod, pracující na rohu Florence a Jezdecké ulice, správně pochopil časovost výrobků, majících vtah k zeměbraně, a proto jeho malírna s velkým urychlením pracovala na dýmkách, zdobených obrazem presentujícího landmilisty.

Vláda, chtějíc mezi dobrovolné obránce zařaditi hodně zástupců inteligentních vrstev, vzala si na mušku hlavně vysokoškoláky, aniž se snad její snaha přes úsilí rektora dr. Jana z Vignetů a profesora JUDr Dienzenhofera setkala u nich s přílišnými sympatiemi. Studenti nechtěli do dvojího sukna, ani po koncertech verbířů, vyhrávajících v nádvoří Karolína. Změnu přivodily v tomto ohledu až JUDr Jan Jablonský, advokát a trochu karbaník, svolavší schůzi synů »almae matris« k »Modrému hromu« (č. p. 580-I), v jehož kavárně přemluvil kolem patnácti filosofů i právníků ke vstupu do tvořeného sboru. Nyní šla věc jako na másle. Do arciknížecího paláce dovedla Jeho Magnificence šest set žáků, hlásících se v plném počtu ke službě, a Karel promluvil k nim řeč, sršící vlasteneckým zápalem, slíbiv jim, že jejich čtyři kumpačky budou jeho tělesným batalionem (2. 11. 1800). Toho dne byla zahájena přepilná execírka ve vhodných k tomu nádvořích Klementina, kam na dohlídku docházel žákovský komandant hrabě Jan Vratislav. Kde cvičily zbývající pražské oddíly, černínský a desfourský, zatím nezjištěno, než náhradou za podobné zprávy jich více shledáno o tom čím město přispívalo, aby jeho zeměbranci se co nejlépe vystrojili. Lidé dávali podle své nejzazší možnosti, jednotlivci i korporace. Bohatý cech zlatníků vyklopil téměř půl druhé stovky, kováři dali zlatek padesát, hodináři velkých, t. j. věžních hodin deset a tolikéž malostranská společnost pro střelbu kuší. Sedláři, hodně vydělávající na válečných dodávkách, dostavili se s opatrným, matce pokladnici neuškodivším darem šestašedesáti jednušek a tovaryši kartářů, o hodně chudší mistrů, obětovali rovnou pětku. Stavovské divadlo neprovedlo pro účel landmilice toliko Haydnovo oratorium »Stvoření světa« (30. 11. 1800), nýbrž nastudovalo i hru »Fest der Fürstenliebe«, sepsanou Ignácem Cornovou (14. 12. 1800). V obojím případě docílilo zcela vyprodaného domu, takže čistý výnos oratoria i hry dosáhl po srážce režie úctyhodné částky 4268 zl. 36 kr.

Vojenští pánové, vyvolavší v život landmilické bataliony, měli plné právo k spokojenosti s výsledkem, docíleným v království, o to spíše, když i výcvik mužstva rychle pokračoval. Už o Vánocích, v den prvomučedníka sv. Stěpána, nastoupily všechny tři oddíly na Staroměstském náměstí, čekajíce, až arcibiskup, spolukancléř university kníže Florentin ze Salm-Salmů jim odevzdá prapory, vysvěcené při mši u P. Marie před Týnem. Jakmile se tak stalo s obřadnictvím, vylíčeným jindy a jinde, černínské a desfourské mužstvo složilo přísahu zeměpánu, jejíž text studenti odmítli. Nikdo je nepřiměje ke slibu věrnosti na souši a na vodě, zavazovali by se jím i k marinářské službě a toho bohdá nebude, majíť v úmyslu výhradně a výlučně odpírati nepřítele na pevné zemi a při vpádu do otčiny. Co s mladíky, majícími s ohledem na úkol zeměbrany vlastně pravdu? Nezbylo než vypustiti z přísežné formule zmínku o nejistém živlu a nahraditi ji slovy »v naší mateřské zemi«. Puntičkářští žáci byli uspokojeni a již se nezdráhali zdvihnouti ruku k juramentu, při němž mladistvé hlasy se odrážely od budov, obklopujících střední dvůr Klementina (27. 12. 1800). Příštího dne všichni bez rozdílu vymašírovali do garnisony v Českých Budějovicích, ale žádnému z nich nedopřáno válečných vavřínů, neboť František II. uzavřel s Francií mír v Lunevillu (9. 2. 1801), jímž po ztrátě Belgie a levého Porýní císařské panství bylo odškodněno v Benátsku, Přímoří a Dalmacii.

Tak odvráceno jakékoliv nebezpečí od panství koruny svatováclavské a dobrovolců není nadále potřebí, pročež studenti nastoupili návrat k Praze, potrvavší deset dnů. Bojovníky, nepoznavší křest ohněm, uvítal před vyšehradskými branami polní zbrojmistr hrabě Sztáray, načež tělesný batalion arciknížete Karla vešel za oddílem měšťanské kavalerie do ohrady městských zdí. Mnoho nevykonal a přece je vítán poctami, jaké se vzdávají vítězům. Jemu na počest pálila děla, kočáry šlechty a bohatých měšťanů vyjely vstříc na Pankrác, na Karlově náměstí očekávaly jej gardy a obojími alejemi, jakož i Celetnou ulicí prošel na rynk řadami radostně vzrušeného obyvatelstva, uprostřed něhož se mnohé děvečce dmula mladá hruď pýchou nad tím jejím pěkným hochem, pochodujícím - viděj’ ho, muterle?! - zrovna támhle na levém křídle. Dospěvše k radnici, studenti utvořili čtverec, směrem k Týnu otevřený, kam pojali akademický senát a honorace s primátorem, Janem Jindřichem Neuberem. Stojíce proti domům, převýšeným monumentalitou chrámového průčelí, vyslechli zprvu řeč polního superiora Františka ze Schönfeldu, mluvícího k nim s vysoka, se hřbetu koně, i odpověď rektora Vigneta. A když pak světící biskup cannejský Václav Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan odsloužil uvnitř chrámu slavné díkučinění za šťastný návrat, studenti odnesli svůj prapor do Karolina, odevzdavše ho do rukou universitního syndika Dr Freytaga, aby ho na věčné časy uložil ve velké aule. Teď konečně směla prve zmíněná děvuška přitisknouti svého hocha na mladou, pýchou vzedmutou hruď, teď - po včerejším sněmovním sezení (20. 4. 1801), kdy byl čten císařský přípis, jímž české legie rozpuštěny.

Válka jde před se – nebezpečí pominulo

Ve chvíli největší nouze vláda se rozhodla k rázným činům (11. 8. 1796). Vydala provolání, aby všichni zbraně schopní muži dobrovolně vstupovali do armády, ujišťujíc je, že vedle svobodné volby pluku v přítomnosti budou, jakmile dojde k míru, okamžitě propuštěni a existenčně zajištěni. O deset dní později zřízena zemská obrana, jejíž lid, opatřený po způsobu pravidelného vojska, byl výslovně určen pro obhajobu zemských hranic, nemaje být nikdy vyveden za jejich obvod. Konečně vytvořen také pluk myslivců, rekrutovaný z lesníků a hajných. Válečná horečka a panika, vystupňovaná až do nemožnosti na úpatí hradčanského kopce, v jehož sídle přespal bavorský kurfirst Karel Theodor, prchající do Drážďan (29. 8. 1796), ustoupily pojednou pocitům zcela opačným, zač děkováno vojevůdcovskému ingeniu arciknížete Karla. Po menších počátečních úspěších proti generálům Bernadottovi a Jourdanovi princ svedl vítěznou bitvu u Würzburku (3. 9. 1796), čímž s konečnou platnosti odvrátil vpád nepřítele do panství syna Drahomířina.

Než vedle vítězství se dokázalo i jiné. Především, na kolik jak nouze, tak úspěch dovedou podnítiti obětavost národa. Dary pro vojsko, zeměbranu i myslivce se hrnou do veřejných skladišť, není nikoho, kdo by se nesnažil nějak prospěti: bankéř Antonín Ballabene, pocházející přes své italské jméno z Frankfurtu n. Q., věnuje dvě stě zlatých a stovku komisních plášťů, ostrostřelci vybrali ze sborového arsenálu tucet kulovnic, hodících se potřebě nové landmilice, Václav Šubert ze Schuttersteinu, nedávno poš1echtěný měšťan, a také bankální administrátor, spolu guberniální rada ze Schrekhausenu uvolili se postaviti po jednom úplně vybaveném muži, zatímco po šlechtických a měšťanských domácnostech se šijí vojenské košile z plátna, jehož František Novohradský hrabě z Kolovrat daroval, celých třicet pět postavů a jeho osvícená choť čtyři. Rádo se dává, o, to raději, je-li velikost vítězství dokumentována průchodem francouzských zajatců do Uher (20. 9. 1796) a záruka zemské bezpečnosti takovým batalionem mladoboleslavských myslivců, urostlých a statných, byť jich nebylo více než necelé pů1druhé stovky. Přitrhli k Poříčské bráně, majíce v čele krajského komisaře z Joanelliů a mělnického starostu Vincence Hollauera, obzvláště zasloužilého o vznik sboru. Praha vyslala jim v ústrety městského hejtmana Josefa hraběte Vratislava a purkmistra Ondřeje Steinera ze Steinernů, avšak mládenci se starého kozla starali o vysoké hodnostáře a raději točili očima po krásné mlynářské dcerce Josefě Zikmundové, připínající s panenským uzarděním kytku k jejich praporu. Pak vešli za zvuků břeskných hudeb, mnohých vivatů a s vlající korouhví do města. Rázným krokem pochodovali na Malou Stranu, kde obešedše guberniální dům, sousedící se sv. Mikulášem, stočili se k břehům řeky, jsouce tu očekáváni třemi ověnčenými loděmi, vystrojenými ostrostřelci. Jimi dopraveni na ostrov, odedávna zasvěcený střeleckému umění, a zde ochránci domoviny, mající své hrdinství teprve osvědčiti, chutě splachovali pochodový prach mnohými doušky, věnovanými od gard (22. 9. 1796).