Pěší pluk č. 36 v letech 1763-1849

Štěpán KOLAREVIČ – Jan HOMOLKA

X. Léta míru 1763-1778.

V roce 1769 obdržel pluk náš číslo 36.

V roce 1771 přidělen pluku kraj žatecký jako stálý jeho obvodní okres a štáb položen do Mostu. Téhož roku zavedeno bylo spisování branců a zároveň odstraněno volné odvádění v rakouských dědičných zemích, což v platnosti zůstalo pouze na území říše německé. V dědičných zemích podržel každý rakouský pluk svůj obvodní okres až do rolu 1805.

XI. Válka za posloupnost bavorskou.

Po smrti kurfürsta bavorského Maxmiliana činili si nároky na tuto zemi nejen Rakousko, nýbrž i Sasko a Prusko. Ježto nedalo se docíliti dorozumění v míru, došlo k válce. Císař Josef převzal sám vrchní velení a shromažďoval vojsko v Čechách v táboře mezi Kukusem a Smiřicemi.

Maršálek Laudon převzal pak velení nad 60 000 m., mezi nimiž byl i náš pluk. Nebylo však, jako v r. 1779, až na jednotlivé výpady od Prusů podniknutých nic význačnějšího podniknuto. Tábor císaře Josefa (1 500 děly opevněn) zdál se králi Bedřichovi pro útok příliš pevným, pročež odtáhl z Čech.

XII. Doba míru 1780-1787, válka turecká 1788-1789.

Zbrojení pro válku proti Prusku 1790.

Války turecké se pluk nesúčastnil, a k válce s Pruskem nedošlo. [22/23]

XIII. Povstání v Nizozemsku 1790 a 1791.

Náš pluk zúčastnil se pouze jedním praporem při potlačení povstání.

XIV. Válka za francouzské revoluce 1792-1815.

Francie vypověděla dne 20. dubna 1792 Rakousku válku.

Maršálek Bender, vrchní velitel v Nizozemích, měl již před tím své vojsko pohotově připraveno. Na počátku února byl základní prapor pluku zařaděn k onomu vojsku, které pro válečné podniky určeno bylo, a byl dne 3. května přeložen do Tournay; druhý prapor odtáhl zatím koncem ledna přes Cheb a Mohuč do Lucemburska. Základní prapor pluku prodělal bitvu u Orchies dne 15. července, přišel 1. srpna do Namuru a dne 16. srpna do Arlona, kdež se druhý prapor, jenž zatím přes Ostringen a Remisch-Bavais dorazil do Arlona, spojil s praporem základním; od této chvíle prodělaly oba všechny události společně. Pluk (totiž základní a druhý prapor) účastnil se též výpravy na Verdun, vraceje se však, upadl při hájení Namuru do válečného zajetí francouzského.

R. 1793 přišel pluk po výměně zajatých do Valenciennes, kdež prodělal několik malých půtek.

R. 1794. Rozhodné bitvy u Fleurus dne 26. června pluk se nesúčastnil. Vítězství již klonilo se na stranu rakouskou pod velením prince Sasko-Koburgského; zprávou o vzdání se Charleroi byl však tak zdrcen, že dal rozkaz k ústupu, čímž vydal Nizozemsko nepříteli v šanc.

V roce 1795 dobyla rakouská armáda Mohuče a velké části levého břehu rýnského: pluk bojoval při tom jen v několika malých půtkách. [23/24]

R. 1796 hájí voje rakouské pod vrchním velením arcivévody Karla rýnské hranice, naproti nim dvě francouzské armády pod Jourdanem a Moreauem. Jourdan přeplavil se u Neuwiedu přes Rýn, ale arcivévoda Karel přinutil ho k ústupu v bitvě u Wetzlaru dne 15. června.

Na to obrátil se arcivévoda Karel proti Moreauovi jenž přeplavil se zatím u Strassburga přes Rýn, zanechav proti Jourdanovi Wartenslebena. Wartensleben byl však brzo přinucen ustupovat na Frankfurt. Arcivévoda Karel, vlákav Moreaua po bitvě u Neresheimu na levý břeh dunajský, přešel u Donauwörthu přes Dunaj a zaměřil na Amberg. Zde porazil Wartensleben Jourdana, jenž pak na ústupu u Würzburga od arcivévody Karla ještě jednou poražen, musil konečně ustoupiti za Rýn. Granátníci pluku našeho, kteří zařaděni byli v armádním sboru Wartenslebenově, do boje nepřišli.

1. prapor byl v Mohuči posádkou.
2. prapor nesměl ještě proti Francouzům bojovat.
3. prapor nalézal se v Polsku, odkud táhl do Italie. Tam bojoval dne 15. – 17. listopadu v bitvě u Arcole (3. pokus osvoboditi Mantovu) ve strašlivé řeži, až velitel jeho, podplukovník Rehpach, z 15 ran krváceje, upadl do zajetí. Pak účastnil se též bitvy u Rivoli dne 14. - 15. ledna 1797 (4. pokus osvoboditi Mantovu) a byl na ústupu téměř potřen.

Pak nastal všeobecný ústup armády, při čemž přiváděny, byly posily se všech stran, a mezi jinými též 1., 2. a granátnický prapor pluku. - 2. prapor bojoval tehda v bitvě u Celovce dne 29. března, pak jako zadní voj dne 4. dubna u Judenburga proti strašlivě zuřivému útoku francouzské jízdy a to tak neústupně - jak sděluje arcivévoda Karel - že mu výtečně přispěl k jeho slávě a vyznamenán byl neobyčejnou spokojeností Jeho Veličenstva.

1. a 3. prapor dostaly se do Tridentu, granátníci do Görzu a 2. prapor do krajiny u Lublaně. Později odtáhli granátníci z Görzu do Benátek, 2. prapor na [24/25] ostrov San Giorgio, 3. prapor z Tridentu do Paduy a 1. rovněž z Tridentu do Benátek.

Dne 1. května byl majitelem pluku jmenován polní podmaršálek kníže Karel Fürstenberg.

Z dosavadních dislokací odtáhl pluk r. 1799 do Verony a bojoval tu dne 26. března – háje hlavně Sv. Lucie a Massima – s neobyčejnou statečností a houževnatostí až do noci – 3. prapor přišel do boje téhož dne u Legnana.

Dne 5. dubna účastnil se pak bitvy u Magnana, po níž Francouzové, pronásledováni jsouce od rakouské armády, dali se na ústup. Pluk táhl přes Brescii na Pizzighettone, účastnil se obléhání tohoto místa, jehož posádka se vzdala dne 9. května.

Na to táhl pluk přes Alessandrii na Turin a tvořil s dvěma prapory Gyulay posádku v Turině, když občané dne 26. května se byli částečně vzdali; 2. prapor obsadil ulice a citadelly, 2. prapor Porta Lussa a 3. Porta Po a Piazza atd.

Dne 20. června odevzdána císařskému vojsku i citadella, jejíž posádka byla prohlášena za zajatou. Později odtáhl pluk k obležení pevnosti alessandrinské, po jejíž pádu též tvrz Serravale opanována byla.

V bitvě u Novi dne 15. srpna přinutil pluk náš - zvláště však 4 setniny a 2 děla pod osobním vedením plukovníka hraběte Auersberga a 3. prapor, jenž opět a opět na zoufale se bránícího nepřítele útočil - vojsko nepřátelské k opuštění posic. Den u Novi jest tedy jeden z neslavnějších dnů v dějinách pluku.

Pak bojoval pluk ještě v osmi značnějších půtkách a dne 4. listopadu v bitvě u Grenoly, kdež osvědčil neobyčejnou, ve zprávách bitevních stále uznávanou mužnost. V tomto válečném tažení účastnil se pluk dvacet čtyřikrát různých podnikův, bitev, půtek a obléhání, čímž překrásně ozdobil nashromážděnými vavříny věnec slávy naší proslavené armády.

Ve válečném tažení r. 1800 vyrazil pluk z Cuneo, bojoval dne 17. a 20. dubna v 1. a 2. bitvě u Feligno, dne 7. května v boji u Monte Carvo a tvořil pak [25/26] část posádky v Turině. Dne 14. června bojovala jen divise granátníků v bitvě u Marenga, jež na počátku dopadala pro Rakousko vítězně, potom však, ztracena byvši, měla velmi těžké následky pro Rakousko. Když pak generál jízdy Melas vzdal se vrchnímu veliteli francouzskému Bonapartovi, musila podle vzájemné úmluvy armáda ustoupiti za Mincio, a pluk táhl přes Alessandrii, Parmu a Mantru do Roverbelly, později přes Veronu do Vicenzy.

Jeden prapor pluku bojoval ještě v bitvě u Pozzolo dne 25. a 26. prosince, kteréžto místo bylo pětkrát Francouzům vyrváno; když pak u Monzambano přinucena byla rakouská armáda k ústupu, přišel pluk posádkou do Mantuy. Ježto však pevnost tato musila býti vydána Francouzům, táhl pluk odtud přes Villafranca, Veronu, Treviso, Ponteba, Vilach, Celovec, Judenburg, Most, Vídeň, Znojmo, Čáslav, Kolín a Prahu do Mostu, kdež byl mu vykázán pobyt po dobu míru.

Dne 20. dubna 1801 byla propůjčena hodnost majitele pluku polnímu zbrojmistru hraběti Kolovratu-Krakovskému; až do roku 1805 zůstal pluk ve svých dislokacích.

Bonaparte, prohlášen byv roku 1804 za císaře francouzského, ohrožoval Anglii; všestranně se připravil, jak by svou armádu, v pobřežních leženích shromážděnou, pomocí přečetných lodic za ochrany námořního loďstva přeplavil přes kanál, chtěje ostrovní říši tuto na její vlastní půdě pokořiti. Takto ohrožená Anglie přičinila se utvořiti spojenství, které do války proti Napoleonovi sdružilo Rakousko a Rusko vedle jiných malých spojencův.

Pluk, čítající nyní 5 praporů, dal se na pochod z Mostu do Welsu a odtud přes Hohenlinden a Pfaffenhofen na Ulm, kdež shromážděna byla celá armáda 84 000 mužův.

Síla nepřátelského vojska byla páčena na 190 000 m. Napoleon zaměřil ze svých ležení na Donauwörth, domnívaje se, že jsou tam Rakušané. Poněvadž pak [26/27] generál Mack v Ulmu zůstal, byl tam od Napoleona sevřen. Mack činil nesmělé pokusy se prosekat, což by se mu při větší ráznosti snad bylo podařilo. Dne 9. října udeřil Ney na rakouskou posici u Günzburga a přinutil rakouské vojsko k ústupu na Ulm. Pluk náš bojoval odhodlaně a mužně v bitvě u Alpecka dne 11. října, začež s důrazem uveden byl v relaci armádní vedle jiných vyznamenaných.

Polní podmaršálek Mack rozhodl se na doléhaní generálů po třetí k pokusu prosekat se do Čech, což vedlo k boji u Elchingen dne 14. října. Pokus však se nezdařil.

Dne 15. října udeřili Francouzové na opevněny vrch Michelsberg a odrazili rakouské voje k městu zpět. Chleba bylo jen ještě na 5 až 6 dní, pěchota měla pouze 5 patron pro muže a na schátralých hradbách nebylo ni jediného pevnostního děla.

Za takových poměrů bylo nevyhnutelno se vzdáti, což stalo se dne 21. října. Kapitulovalo 20 000 mužů a mezi nimi 5 praporů našeho pluku.

Dne 25. listopadu 1806, když mužstvo ulmské osvobozeno bylo z válečného zajetí, přišel pluk do Mladé Boleslavi, odtáhl však brzo na to jako posádka do Prahy. Počátkem roku 1808 byl pluk přeložen do Terezína.

1809. Vídeňský mír

Ctižádost a výbojnost francouzského mocnáře nechtěly, jak se zdálo, znáti mezí.

Po válce s Rakouskem r. 1805 přišlo k válce s Pruskem a Ruskem 1806 - 1807, a v Německu nastala doba velmi tísnícího násilnictví; r. 1806 přestalo Německo býti císařstvím, jižní a západní části jeho staly se vasalským státem francouzské říše (rýnský spolek, též bund zvaný).

Zatím co francouzské voje zaměstnány byly ve [27/28] Španělsku, myslilo Rakousko, opírajíc se o Anglii, že nadešel okamžik, kde by mohlo své i Německa neodvislosti opět dobyti, a zavolalo národy své do zbraně.

Nikdy neuvítali národové rakouští hlasu svého oblíbeného mocnáře s tak vřelým nadšením, nikdy neřadilo se císařské vojsko kol svých praporců s větší hrdostí a jásotem - vždyť vedeno bylo slávou korunovaným vojevůdcem svým arcivévodou Karlem vstříc novým skvělým vítězstvím.

Čtrnácte dní po vydaném provolání stálo ve zbrani 175 000 mužů zeměbrany.

Vojsku 180 000 mužů, určenému k útočnému postupu v Německu, velel arcivévoda Karel; 50 000 mužů pod arcivévodou Janem určeno bylo pro Italii, 10 000 pro Dalmaci a jeden armádní sbor pod arcivévodou Ferdinandem pro velkovévodství Varšavské.

Pluk náš zařaděn byl do hlavní armády v Německu.

Pluk, shromáždiv se ke konci února v Mostě, přišel do 1. sboru, jenž táhl přes Žatec po táboru Tirschenreutu, jižně od Chebu, pak přes Schwandorf do ležení u Amberga. Na daný rozkaz táhl pak 1. sbor přes Hemau k Řeznu. Na hodinu cesty od Řezna bylo již slyšeti hromový hluk bitevní. Poněvadž však neměl pluk žádných lodic k položení mostu přes řeku a most u Řezna přecpán byl vozy, musil nečinně vyčkati výsledek bitvy, načež obdržel rozkaz, aby táhl zpět do Schwarzenfeldu.

Hlavní armáda pod arcivévodou Karlem, postupujíc podle Dunaje, zatlačila v bitce u Landshuta bavorský sbor, byla však v bitvě u Eggmühl-Řezna dne 22. a 23. dubna od císaře Napoleona strategicky poražena, a sice tím, že Napoleon v pravý čas francouzské voje spojil a útok začal; hlavní branná moc rakouská přinucena byla k ústupu přes Řezno.

Napoleon pak spěchal údolím dunajským k Vídni, zatím co arcivévoda Karel se vším úsilím kvapil přes Klatovy a Budějovice k záchraně hlavního města. [28/29]

Napoleon dorazil k Vídni a obsadil ji; jemu v bok postavil se arcivévoda Karel u Bisambergu, chtěje zabrániti francouzské armádě přechod přes Dunaj. Dne 18. května obsadili Francouzové ostrov Lobau a počali jej silně opevňovati.

Téhož dne vydal arcivévoda Karel vojsku rozkaz, aby bylo pohotově k boji. Ta památná, na srdce i duši lidskou, jakož i na česť bojovníkovu vypočtená slova zněla:

»Zítra nebo pozítřku přijde k bitvě; výsledek její rozhodne o osudu říše, o osudu každého jednotlivce. Jest nám voliti mezi věčnou hanbou a nesmrtelnou slávou; spoléhám na statečnost armády a na příklad a podnikavého ducha její vůdcův.

Velké odměny nebo tresty přinese výsledek bitvy.

Páni sboroví velitelé nechť shromáždí své generály a tito své štábní i ostatní důstojníky a nechť jim důrazné vloží na srdce, že v přítomném okamžiku jedná se; o to zvítěziti nebo zemříti. Než i prostý muž musí tuto pravdu zvěděti, veškerý cit jeho pro čest, jeho láska k vlasti, jeho příchylnost k panovníku musí býti vzpruženy.

Tento rozhodující zápas poveden bude před očima císařovýma a před očima obyvatelů hlavního města, jež očekává od udatnosti armády svou spásu.«

Bitva u Aspern 21.-22. května.

Francouzská armáda pokračovala dne 21. ráno v přechodu na levý břeh dunajský, opírajíc se levým křídlem o Aspry, pravým o Eslingy, a vyslala silný předvoj proti Hirschstetten a Stadelau.

Rakouské vojsko mělo postupovati v pěti kolonách; 1. sbor, v němž byl zařaděn pluk náš, tvořil druhou kolonu. U této byl též arcivévoda. Kolona ta měla postupovati proti Hirschtetten. Armáda čítala 75 000 bojovníkův a měla 288 děl. Vojsko francouzské bylo asi stejně silno. [29/30]

Prvý sbor byl postaven v kolony k postupu a útoku na Aspry. Za zvuku válečné hudby a nadšeného volání: »Ať žije císař! Ať žije arcivévoda Karel!« daly se kolony na pochod přesně o 12 hod.; pluk náš přišel do 1. šiku.

V Asprech a okolí stál francouzský 4. sbor; hlavní oporou byl mu kostel se hřbitovem, podobně jako v Esslingách pravému francouzskému křídlu (2. sbor) skladiště na obilí.

Volný prostor mezi těmito těžišti obou křídel střežily dvě francouzské jízdní divise, za nimiž rozvinovaly se ostatní voje, podle toho jak za sebou po mostech sem se dostaly.

O 4. hodině podnikla první kolona rakouské armády útok na Aspry, který však se nezdařil. Při druhém útoku, jejž provedl předvoj druhé kolony, podařilo se zmocniti se hřbitova. Zatím postoupily zadní šiky v před, mnoho baterií bylo uvedeno v činnost, a ve dvou hodinách byli Francouzové zatlačeni až na nejzazší konec Asper. Napoleon však nechal těžiště tohoto novými prapory znova dobyti.

Než arcivévoda opět udeřil na místo to důrazně třemi pluky a Asper po čtvrté bylo dobyto.

Na to vedl Napoleon osobně nové zástupy - 44 eskadron - proti zástupu praporů druhé a třetí kolony, chtěje je poraziti. Strašlivá palba z děl zahájila útok.

Avšak rakouské čtyřhrany, podporovány jsouce dělostřelectvem, uvítaly zástupy jezdců tak zničující střelbou, že nepřítel musil od dalších útokův upustiti, zanechav na bojišti hromady mrtvol. Přes to trval boj ten až do noci, a brigáda Vacquantova s 1. a 2. praporem pluku našeho hájila západní části vesnice s kostelem a hřbitovem. Vůbec účastnily se části pluku útoků na Aspry, až o 11. hodině noční, nemajíce již střeliva a zmoženy a znaveny jsouce za celý den, odvedeny byly do zadu.

O 1. hodině v noci pokusili se Francouzové zmocniti se vesnice, byli však odraženi. [30/31]

Ráno dne 22. udeřily prapory francouzské gardy na brigádu Vacquantovu, jež byla zatlačena a sotva ještě uhájila hřbitova.

Ves stála celá v plamenech. Pomocí prvé kolony bylo Asper dobyto po páté, v kterémžto boji výtečně se držel náš pluk. Třetí prapor bil se s velikou udatností v ulicích vesnice, u hřbitova a na nivách, kamž nepřítele pronásledoval, a mnozí nalezli příležitost se vyznamenati. Prapor ten pak udržel se před vesnicí proti všem nepřátelským útokům, ba vrhl se vstříc i oddílu nepřátelské jízdy, která přepadla a vzala blízkou baterii, a přinutil ji, že nechala děla ta na místě státi. Na to převzala další zápas o Aspry kolona prvá, zatím co druhá připojila se ke třetí. Mezi 7. a 8. hodinou ranní podnikli Francouzové prudký útok na rakouský střed a v téže době za strašlivé palby z děl napadlo 5 divisí pěchoty, provázeny jsouce dvěma kolonami jízdy - každá o 4 až 5 000 jezdcích - druhou a třetí kolonu s předu.

Hrdinský příklad arcivévody, neobyčejná udatnost a nezdolnost veškerého vojska, jakož i podpora od záložních granátníků zmařily Francouzům každý úspěch. Zatím však byly Aspry ztraceny, a arcivévoda velel o 10. hodině dopolední k novému bouřnému útoku na ves. Hřbitova dobyto v prvé srážce, a nepřítel vytlačen z celého místa. K polednímu následoval všeobecný útok 4. a 5. kolony; sbor granátnický udeřil na Esslingy. Francouzové bránili se zoufale.

Granátníci pronikli pětkrát až na hradby náspu. Prosbě jejich, aby vedeni byli k novému útoku, arcivévoda nevyhověl, poněvadž již beztoho chystal se nepřítel k ústupu. Ve 4 hodiny odpoledne skončila bitva ústupem Francouzů; tito utrpěli strašlivé ztráty, v celku 44 000 mužů (mrtví, ranění, zajatci).

Rakouská armáda ztratila celkem 23 000 mužův. Od pluku našeho bylo 7 důstojníků a 7 mužů zabito, 21 důstojník a 595 mužů zraněno, 204 muži zajati a pohřešováni a tedy dohromady 28 důstojníkův a 296 [31/32] mužů - největší celková ztráta ze všech pluků prvního sboru.

Setníkovi baronu Bienfeldovi, veliteli 3. praporu pluku, byl udělen řád Marie Teresie.

Dne 24. května vyslovil mocnář a arcivévoda armádě za statečnost, ve dvoudenním boji dokázanou, za vytrvalost a hrdinskou obětavost dík v armádním rozkazu, který spravedlivou hrdostí naplnil hrud každého bojovníka u Asper.

Dne 25. shromáždil arcivévoda armádu v táboře u Deutsch-Wagramu. Pluk náš táhl přes Breitenlee a Aderklaa a stanul za Russbachem nedaleko Wagramu. Dne 3. července rozestavil arcivévoda armádu takto:

1., 2. a 4. sbor za Russbachem mezi Wagramem a Markgraf-Neusidlem, granátníky na výšinách za Gerasdorfem, 3. sbor mezi Gerasdorfem a Hagenbrunnem a 5. sbor u Strebersdorfu. V před postaven záložní sbor jízdy u Raasdorfu, Adderklaa, Breitenlee a Süssenbrünna, předvoj u Enzersdorfu, konečně 6. sbor u Asper.

Arcivévoda Jan, vraceje se z Italie se 30 - 50 000 muži, dorazil do Prešpurka a měl spojiti se s hlavní armádou, jež čítala 100 000 mužův a 410 děl.

Francouzská branná moc páčila se na 180 000 mužů a 584 děla. Za prudké bouře dne 4. července přepravil Napoleon od východní strany ostrova Lobavy své voje po 4 mostech a dne 5. července v poledne bylo 170 000 mužů shromážděno na Marchfeldě.

5. července odpoledne pokusil se Napoleon zmocniti se posic arcivévodových, avšak všechny útoky byly s velkými ztrátami odraženy. (Pluk bojoval toho dne v prvém šiku, a to za Russbachem na jednom náspu wagramském.) Přemocný francouzský útok se všech stran přinutil konečně 1. sbor vykliditi Wagram, než místo to bylo prudkým útokem znova vzato a hájeno. Zvláště 3. prapor pluku zápasil s velikou statečností na Russbachu proti saské pěchotě a chránil v kritickém okamžiku bok pluků prvého sboru, které na ústupu znova se seřaďovaly. [32/33]

Na 6. července zamýšlel arcivévoda podniknout útok se všech stran, avšak Napoleon shromáždil již záhy ráno všechny své zálohy kol Raasdorfu, jimž dal rozkaz rychle přitrhnouti přes Aderklaa k Wagramu. Zároveň pak obklíčil rakouské levé křídlo dvěma pěšími a 3 jízdními divisemi.

Pluk náš dostal se s dvěma praporu do 1. šiku, 3. prapory byl zařaděn v předvoj, postoupil s návrší východně od Wagramu na Aderklaa a obsadil místo to. Na to postavil se 1. sbor po praporech do druhého šiku mezi Aderklaa a Wagramem.

Nepřátelské levé křídlo obrátilo veškerá svá děla na prvý sbor jenž ocitnuv se tak - co se týkalo počtu děl ve velmi nestejném boji, utrpěl velké ztráty. Ráz na ráz k zemi sráženi muži po několika ze řad a oddílů a mnnohá kule proletěla celou hloubkou oddílu vojska a zklátila často 20 i více mužů. Přece však nepodařilo se nepříteli zmocniti se Aderklaa.

O 10. hodině dopolední podniklo 14 jízdních pluků mohutný útok mezi Aderklaa a Breitenlee; zároveň postupovaly 3 pěší kolony, každá o 3 000 mužích, proti Aderklaa, vnikly do místa a rozmetaly 3 pluky, mezi nimiž též Kolovratův. Tyto však se sebraly a vnikly s nasazenými bajonety do nepřítele. Jmenovitě 3. prapor pluku pod vedením setníka Habereina vrhl se za zhoubného deště kartáčů rychlým chvatem na nepřítele a držel ho tak dlouho, až přikvapily nové četné prapory východně od Aderklaa a nepřítele odrazily do vesnic. Třetí prapor ve spojení s třemi granátnickými prapory ztekl Aderklaa, vytlačil nepřítele, načež místo to nadále uhájeno bylo.

Napoleon zosnoval si plán, že prorazí rakouské šiky pěti pěšími a dvěma jízdními divisemi, vyslav 100 děl napřed, jež vychrlila strašlivé krupobití nábojů. Pokus však ztroskotal se o statečnost granátníků, kteří, nekolísajíce ani při nejodvážlivějších útocích nepřátelských zástupů, nepohnutě a s chladnou rozhodností nepřátelské zástupy v před se hrnoucí vražednou palbou ve vzdálenosti 100 kroků stanouti přinutili. Avšak arcivévoda Karel sevřen jsa na levém křídle od Napoleona [33/34] a právě očekávaje arcivévodu Jana, byl nucen nastoupiti dřívější ústup, čímž vlastně bitva ztracena.

Arcivévoda Karel nařídil ústup nejprve na levém křídle, a to 4., 2. a 1. sbor atd., což stalo se v nejúplnějším pořádku.

Nepřítel pronásledoval 1. sbor na dostřel z děla. Třetí prapor pluku, nalézaje se na nejzazším levém křídle, i za tohoto ústupu – ač od nepřítele úplně byl obklíčen – pevně a mužně zadržel nepřítele v postupu svou mohutnou palbou a odrazil tři nepřátelské útoky s neobyčejnou chladnokrevností a za hlasitého výsměchu.

Od 4 hodin ráno nalézal se 1. sbor v útočné práci za velmi neutěšených poměrů a výtečné se proslavil svou rekovnou neústupností proti opět a opět podnikaným útokům nepřátelské jízdy; na to zaujal posici mezi stammersdorfským lesem a cestou do Hagenbrunnu, čelem k silnici, jež vede do Brna.

Pluk měl v této bitvě 14 mrtvých a raněných důstojníků s kadety a 376 mužů; vedle toho 390 pohřešovaných.

Ve zprávách bitevních jmenováno bylo 8 důstojníků, kteří vynikajícími skutky se vyznamenali. Setník Haberein, velitel 3. praporu, obdržel řád Marie Teresie.

Arcivévoda Karel vedl pak armádu zpět na Znojmo. Dne 10. července přišel 1. sbor k řece Dyji, kdež ocitl se ve velikém nebezpečenství, ježto blízké hřmění děl a pušek ohrožovalo přechod přes řeku. Jeden pluk jízdní a 3 pluky pěší s třemi bateriemi přešly šťastně brodem u Pumlic (správně Bohumilic - chybný překlad německého Pumlitz), dříve ještě než zmocnili se Francouzové oněch návrší. Když však přejíti měla brigáda Hennebergova, pluk Kolovratův a Rainerův, dobyl nepřítel právě Těšvic (správně Dobšic - chybný překlad německého Tesswitz) a obsadil tamnější kopce děly, jimiž celé údolí i brod ovládal, ba nepřátelští střelci pronikli za pomoci lehké jízdy až do údolí a vůbec podnikl nepřítel vše, jen aby zabránil zbytku 1. sboru přechod přes řeku. Postavení brigády Hennebergovy bylo nejvýš povážlivo. Generál Henneberg měl k vojsku svému působivou řeč, v níž [34/35] je vybídl, raziti si cestu se vší odhodlaností. Oba pluky rozjařeny jsouce jeho příkladem, vrhly se pod most povozy přeplněný do řeky a přebrodily ji po pás ve vodě v pevných, a sevřených řadách, nedbajíce silné, proti nim namířené palby z děl a ručnic. Sotva že stanuli na druhém břehu, seřadili se, vyslali do pravého boku řadu střelců a vrhli se proti nepříteli, deroucímu se do údolí, jejž po mnohých, urputných, prudkých útocích s výšin u Těšvic zahnali, nedbajíce jeho zhoubně řádící střelby, a obsadili místo to, čímž nabylo vojsko prvého sboru, jež dříve bylo přešlo, času, aby se u Brendic (správně Přímětic - chybný překlad německého Brenditz) postavilo; zadní voj přešel pak též přes Dyji.

Generál Henneberg, který teprve nyní mohl pochopiti, v jak stísněném postavení jest sbor granátnický, hájil až do pozdní noci s neobyčejným napjetím všech sil oběma svými pluky posice na vinném pohoří před Znojmem »am neuen Magazin« (na novém skladišti) a na protějších návrších až proti Brendicím, čímž kryt byl nejen přechod třetího a pátého sboru, nýbrž i všechny do Znojma vedoucí cesty, škarpy, mosty a město samo. Teprve v noci byla brigáda Hennebergova vystřídána pátým sborem.

Příslušná relace praví: »Jen velkému namahání generála Henneberga a neobyčejné bravuře Kolovratova a Reinerova pluku, chladnokrevnému a hrdinnénmu vedení obou velitelů pluků, Fischera a Fabera, jakož i velitelů praporů podplukovníka z Wappelů, praporníka Rasquira a Benoista z Kolovratů, pak bezpříkladné námaze všech důstojníků se podařilo, nepřátelské úmysly na Znojmo zviklati a zaujaté posice uhájiti.«

Ve své bitevní zprávě praví generál toto: »Znaven dlouhým pochodem a vysílen jsa nedostatkem teplé potravy, jíž následkem stísněných poměrů nedostalo se mužstvu po několik dní, provedl pluk Kolovratův výtečně, neohroženě, s pravou hrdinnou myslí a zvláštní bujarostí veškeru obranu, jíž jen vyžadovati mohly hrozící nebezpečenství a neutěšené poměry. Pluk Kolovratův tímto zvláště se proslavil a zaslouží zajisté za tuto osvědčenou bravuru vyznamenání na vždy trvajícího a [35/36] zásluhy jeho veřejně velebícího, jakého dostalo se s vyšších míst v podobném případě pluku Erbachově.«

V noci s 10. na 11.července odtáhl pluk ku hlavnímu oddílu prvého sboru u Brendic. O svítání byl 1. sbor pohotově nepřítele přijati.

Sotva že slunce vyšlo, vyrazili nepřátelští střelci ze všech roklí, křoví a zahrad. Znova vyznamenal se 3. prapor svou neústupností.

Dvakráte podnikl nepřítel útok na 1. sbor, avšak po každé bez výsledku.

Těžkými oběťmi zaplatil pluk vavříny nikdy nevadnoucí; 18 důstojníkův a kadetů, 570 mužů bylo mrtvých a raněných, 275 mužů bylo pohřešováno.

Celkové ztráty armády obnášely od 4. do 12. července: mrtvých: 4 generálové, 120 štábních a vyšších důstojníků, 5 507 mužův a 1 935 koní; raněných: 13 generálů, 616 štábních a vyšších důstojníků, 17 490 mužův a 1 912 koní; zajatých: 111 štábních a vyšších důstojníků, 7 474 mužův a 253 koně.

Arcivévoda přijal od císaře Napoleona za bitvy nabízené příměří a vedl pak armádu do Čech.

Dne 27. července byl 3. prapor pro veliké ztráty, jež pluk utrpěl, na 1. a 2. prapor rozdělen, takže pluk tvořil pak jen dva prapory.

Dne 29. srpna dorazil k pluku doplňovací transport 637 mužův, a dne 6. září byl 3. prapor znovu zřízen.

Pluk přišel po mnohých pochodech dne 31. prosince do Kolína, 1. ledna 1810 do Plaňan, 2. do Ouval, 3. do Prahy a pak přes Velvary a Budyni dne 8. ledna do Terezína. Granátnický prapor dorazil do Terezína dne 10. ledna, byl však v dubnu přeložen do Prahy. V létech 1811 a 1812 zůstal pluk ve zmíněných městech.

1813-1814. Prvý pařížský mír.

Ohromná armáda s níž Napoleon r. 1812 vytáhl k podjařmení Ruska, zahynula ve tvrdošijných bitvách [36/37] a krutých ročních nečasech. Jen nepatrné trosky dostaly se na půdu německou. Na to probudil se vlastenecký cit u kmenů německých, po léta utiskovaných. Nejdříve svrhlo Prusko jařmo podmanění a učinilo spolek s Ruskem.

Též Rakousko vyjednávalo ve stejném smyslu a shromáždilo na jaře armádu svou v Čechách. Kníže Karel Schwarzenberg byl jmenován vrchním vojevůdcem a polní podmaršálek hrabě Radecký byl šefem jeho generálního štábu.

Koncem června zřídil pluk náš záložní divisi a koncem července utvořil se z této záložní prapor; zároveň započato se zřizováním 1. a 2. praporu zeměbraneckého v Terezíně, kamž i 3. prapor byl přeložen. Do hlavní armády zařaděn byl tedy pouze 1. a 2. prapor, jež táhly od Doks přes Libšice a Budyni do krajiny u Vrané. Granátníci nalézali se také u hlavní armády, která čítala 100 000 mužův. Tato armáda, s počátku »česká« zvaná, byla sesílena ruským a pruským vojskem na 203 000 mužstva.

U Berlína stála »severní armáda«, 150 000 mužův a ve Slezsku »slezská armáda« 95 000 mužů čítající. Branná moc Napoleonova byla rozdělena od Hamburku až na hranice české, hlavní voj, více než 180 000 mužů, stál v Sasku, a těžištěm jeho byly Dráždany, jež byly opevněny.

Operační cíl české hlavní armády bylo Lipsko, který však na radu ruského císaře Alexandra I. přeložen byl na Drážďany, kdež došlo dne 26.-27 srpna k bitvě.

Pluk táhl přes Kadaň, Buchholz a Marienberg na Dráždany, účastnil se však bitvy jen nepatrně a neměl žádných ztrát. Tím že Napoleon v pravý čas přitrhl k Drážďanům, odraziv před tím offensivní postup slezské armády, rozhodl bitvu, a Schwarzenberg nařídil ústup do Čech

Pluk náš bral se přes Duchcov do Jirkova. Císař francouzský, otřesen jsa nehodami, které stihly ostatní jeho sbory a později celou armádu, ustoupil [37/38] k Lipsku. Nyní vytáhl Schwarzenberg a postoupil přes Chmelnici před Lipsko; pluk přes Mölsen, Weissenfels a Lützen, účastnil se však oné veliké bitvy národů dne 16. - 19. října tak nepatrně, že od líčení její můžeme upustiti, neměl též, až na granátníky, žádných ztrát. Třetí prapor a prapor zeměbranecký přišly do Terezína, prapor záložní do Votic.

Později přidělena byla třetímu praporu úloha sevříti Königstein a pak spolu s prvým praporem zeměbraneckým sevříti Dráždany. Prvý a druhý prapor naproti tomu táhly přes Kösen, Auerstädt, Eckardberg, Erfurt a Helmers na Frankobrod - svedly bitku u Höchleimu - a dále pak přes Offenburg na Freiburg, do Švýcarska, přešly u Basileje přes Rýn ve směru na Langes, pak přes Bar sur Aube na La Rothière. Zde pustila se armáda dne 1. a 2. února 1814 s Napoleonem v bitvu, ve které však neměl pluk až do 5 a půl hod. žádného účastenství. Po dobytí La Rothièry, již obsadili Rusové, obdržel pluk rozkaz, francouzský útok na tuto vesnici odraziti, při čemž pluk ke vlastní slávě statně se držel.

Na to táhl pluk přes Troyes až do Montereau, pak zpět až do Bar sur Aube a zase v před, boje u Arcis sur Aube se však neúčastnil.

Pak táhl Schwarzenberg chvatnými pochody na Paříž; pluk prošel dne 3. dubna východní částí Paříže. Třetí prapor pluku a 1. prapor zeměbranecký, zaměřivše na Rýn, dorazily do Offenburga a byly vřaděny do detachement generála Drechsela k obléhání Belfortu.

Dne 12. dubna vzdalo se město, a oba prapory zůstaly v něm posádkou. 1. a 2. prapor se tak stenčily, že po rozhodnutí losem 2. prapor zrušen a z obou jen jeden zřízen byl.

Dne 16. května dal se pochod, a to přes Dijon, Belfort, kdež připojil se 3. prapor, pak společně přes Altkirch, Freiburg, Mösskirch, Ulm, Günzburg, Neuburg, Ingolstadt, Řezno, Stod a Plzeň do Litoměřic. [38/39]

Druhý pařížský mír 1815.

Ve Vídni ještě rokoval kongres knížat, když roznesla se zpráva, že Napoleon ve Francii přistál. Spojení mocnáři poručili tedy svým vojskům, aby vytáhli proti francouzským hranicím. Pluk veden byl dne 16. dubna se třemi polními prapory přes Budyň, Slané, Rakovník, Královice, Plzeň, Klatovy a Cham do Řezna. Dále táhl přes Ingolstadt, Günzburg, Ulm, Nagold, Donaueschingen, Höllenpass, Basilej a Altkirch. Prvý prapor pluku byl zařaděn ještě s jinými oddíly do zálohy jako pohyblivá kolona, 2. a 3. prapor byly určeny k obklíčení Hüningen.

Mezi tím přišlo k bitvě u Waterloo, francouzská armáda v rozkladu se nacházející vržena za Loiru, Napoleon po druhé sesazen a střežen jako anglický zajatec. Pak vzdalo se město Hüningen, a prapory zůstaly v něm posádkou.

Počátkem října dal se pluk na zpáteční pochod a táhl přes Kolmar, Strassburg, Rastatt, Neumarkt, Schwandorf a Plzeň do Litoměřic.

V roce 1816 zmenšen stav mužstva a rozpuštěny oba zeměbranecké prapory. Téhož roku zemřel majitel pluku, a pluk propůjčen byl podmaršálkovi Josefu svobodnému pánu z Polombini; tehda též obdržel pluk Ml. Boleslav za stanici doplňovacího okresu, byl tam přeložen, kdež pak zůstal až do listopadu r. 1820. Dne 21. listopadu odtáhl pluk následkem vypuknuvšího povstání v Italii přes Prahu, Tábor, Budějovice, Linec, Enži, Judenburg, Celovec, Tarvis a Udine do Görzu, kamž dorazil dne 9. ledna 1821. Na to odebral se přes Treviso a Veronu do Mantuy, kdež 2. prapor zůstal, 1. prapor však táhl dále do Kremony, odkud přišel jako posádka do Piacenzy. Postoupil později až do Alessandrie, vrátil se však a přišel posádkou do Milána. Od r. 1822 až do r. 1825 byl pluk v četných stanicích v Italii, až pak dne 6. srpna 1825 nastoupil zpáteční pochod z Milána do Čech. Bral se přes Brescii, Trident, Bozen, Innomostí, Sv. Jan, Solnohrad, Linec, Budějovice [39/40], Tábor, Kutné Hory a Přelouč do Králové Hradce, kdež odzbrojil.

Dne 1. listopadu 1826 byl přeložen ústav pluku pro výchovu hochů (Regiments-Knaben-Erziehungsahus) z Kosmonos do Ml. Boleslavi do vojenské nemocnice a v r. 1830 zase do Kosmonos zpět.

Od r. 1827 až do r. 1837 byl pluk v Hradci Králové a u Hradce, granátníci v Praze. V roce 1837přišel pluk do Prahy, kdež zůstal až do r. 1846.

Následkem revolucionářských třenic v Krakově dostalo mnoho pluků, mezi nimi též Polombini, rozkaz k odchodu. Prvý prapor byl rychle doplněn setninami druhého a dopraven dráhou do Olomouce. Pak táhl přes Weisskirchen, Nový Jičín a Těšín do Skočavy. Dne 10. března přitáhl doplněný 2. prapor za prvním, a pluk přišel později přes Wadowice do Krakova, kdež zůstal až do r. 1848 a při potlačení povstání spolupůsobil.

Únorová revoluce r. 1848 v Paříži, pád království a zavedení republiky působilo mohutně na rakouské národy. Vídeň, Milán, Benátky, Krakov, Praha a celé Uhry se zdvihly. Kníže Windischgrätz byl velícím generálem v Praze, kdež vypuklo povstání 12. června. Ve Vídni bylo pozorovati hnutí revoluční ode dnů březnových. Dne 6. října byl ministr války, polní zbrojmistr hrabě Latour ve sběhu lidi zavražděn.

Tu rozhodl se Windischgrätz táhnouti na Vídeň, aby v sídelním městě zavedl pořádek. Granátníci pluku účastnili se těchto bojů, za tím co 1. prapor odtáhl z Krakova přes Jablunku na Budatin, kdež svedl s povstalci bitvu; pak vrátil se do Jablunky zpět.

V prosinci dala se hlavní armáda na postup proti Uhrám pod velením polního maršálka Windischgrätze. Po bitvě u Parndorfu ustoupili Uhři na Ráb dále na Budín, za tím co hlavní armáda je pronásledovala a konečné Budapešť obsadila.

1. prapor zařaděn jsa v létací brigádě Götzově, postoupil na Silein; nepřítel byl poražen. Dne 8. ledna 1849 postoupeno bylo na Křemenici, jež byla obsazena. [40/41] V dalším postupu namířila brigáda Götzova na Neusohl, svedla bitku s nepřítelem dne 13. února u Klunavy, načež táhla ke Kašovu.

Ke konci února shromáždil se nepřítel se svou brannou mocí, asi 40 000 mužů, v okolí Erlau, Maklara a Mezö-Kovesd. Dne 26. a 27. února přišlo k bitvě u Kápolny, po níž ustoupili Uhři na Erlau. Z Kašova táhla brigáda Götzova na Vácov, kdež svedla dne 10. dubna nepříznivou bitvu, ve které generál Götz padl.

Vrchní velení nad hlavní armádou převzal pak polní zbrojmistr Welden, jenž, zanechav v Pešti posádku, ustoupil proti Komárnu. Komárno však bylo obsazeno od Maďarů. Dne 26. dubna svedena tu bitva, po které ustupovaly rakouské sbory na Ráb. Teprve později pustila se armáda uherská za císařskou a Görgey sevřel Budín třemi sbory.

V Budíně nalézal se generál Hentzi se čtyřmi prapory.

1. prapor pluku stál té doby na řece Váhu u Váy-Királyfalva.

Hlavní armáda, očekávajíc posil a ruské pomoci, tábořila v zaujatých posicích u Prešpurka. Uherští rebelové prohlásili republiku a jmenovali Košuta diktatorem.

Mezi očekávanými posilami nacházelo se 8 setnin pluku, které ve dvou praporech kvapily z Krakova přes Wisnici, Sandec, Käsmark, Leutschau, Iglo, Rosenau, Dobschau, Csorba, Sv. Mikuláš a Silein na Puchov.

Koncem května převzal armádní komando polní zbrojmistr baron Haynau. 1. prapor obsadil Eperjes a dostal se později s 2. praporem do Trnavy a přes Prešpurk do Wieselburga.

Pod polním maršálkem knížetem Paskiewičem táhlo 100 000 Rusů na čáře Dukla-Kašov. Nepřítel stál v údolí Nitry a u Neuhäuselu se třemi sbory, v Komárnu a Rábu po jednom sboru, dohromady 60 000 mužů s 226 děly. [41/42]

Ve srážce u Pereda byl nepřítel přinucen k ústupu a rakouská armáda počala dne 27. června postupovati offensivně.

Jeho Veličenstvo císař František Josef přišel sám do ležení u Kimlinga a byl od vojska s nadšením uvítán.

Dne 28. června byl dobyt Ráb. Na to táhla armáda na Komárno, jež sevřela. Dne 11. července přišlo tu k bitvě. Výpad uherský by odražen. Zatím dorazili Rusové do Gyöngyös, takže Görgeyovi nezbylo, než opustiti Komárno. Dne 14. července táhla císařská armáda, - chtějíc se o odchodu Görgeyově přesvědčiti - znova proti opevněnému ležení Uhrů, byla však uvítána dělovou střelbou od Sandberga, tak že se vrátila do svých dřívějších posic.

Polní zbrojmistr Haynau nechal sevříti Komárno prvým a druhým sborem; zbytek armády chtěl přepraviti u Gönyö na levý břeh dunajský, vrátil se však, dostav zprávu o bitvě u Vácova.

Dne 17. července vytrhl Haynau se 3. a 4. sborem proti jižním Uhrám, kamž ho i 1. sbor měl následovati. Brigáda Bianchi tohoto sboru (v níž zařaděn byl náš pluk) měla hájiti přechodů přes Tisu a Szolnok-Czibakháza. Tak přišel 2. prapor do Szolnoka.

1. prapor dorazil přes Abony, Alpar, Nagy a Sv. Mikuláš dne 13. srpna do Nového Aradu. Téhož dne roznesla se zpráva o porážce zbraní Görgeyových u Világoše, po níž Uhři se rozprášili, pronásledováni jsouce od vojsk rakouských a ruských.

Komárno bylo mocnou silou znova obklíčeno a vzdalo se dne 2. října. Pluk zařaděn pak do 13. sboru v Pešti.

Doplňky ke článku:

16.07.2010: Karel Sáček

Josef Jarský: Dějiny pěšího pluku č. 36 podle zápisu v Pamětní knize města Mladé Boleslavi z roku 1924.

Pěší pluk č. 36 byl založen roku 1683, když Turci obléhali Vídeň a účastnil se tureckých válek v Uhrách, Sedmihradsku a Srbsku. Po sedmileté válce byl přeložen do Prahy a roku 1764 dostal bledě-červené výložky. Roku 1769 obdržel č. 36, při zavedení doplňovacích okresů byl roku 1817 přeložen do Mladé Boleslavi. Za nepokojů r. 1848 bojovala část pluku proti odbojným Maďarům.

Roku 1854 poslán pluk do Sedmihradska, roku 1860 do Itálie a tam se vyznamenal v bitvě u Custozzy, od té doby oslavoval každý rok okázalou oslavou den 22. června 1866. Za takové oslavy roku 1870 byla osazena deska v děkanském kostele. Za války 1866 účastnil se pluk bojů u Skalice (České – pouze 4. prapor). Od roku 1873 doplňován výhradně z českých okresů, počal se počešťovati. Jeden prapor byl v Mladé Boleslavi a ostatní sídla měnily. Roku 1908 prapor dlící v Totovači v Hercegovině revoltoval, maje nastoupiti do nákladních vozů, kdežto němečtí vojáci do osobních vytopených vagonů. Proto byl 1. - 3. prapor poslán do jižních Tyrol a 4. prapor do Mladé Boleslavi. V tomto rozdělení zůstal pluk do 1. světové války.

Dne 9. srpna 1914 přijely ony tři prapory k nám, kde zatím konána mobilizace. Hned první dny sjelo se takové množství záložníků, že nebylo je kde ubytovat. To však nebránilo různým podezřívavým živlům, aby nepodezřívaly celý pluk z liknavosti v konání svých povinností a trousily se hned různé pověsti o vzpouře atd. První odjezd do války byl 12. srpna 1914 a již 26. srpna 1914 byl pluk v prvním boji. 36. pluk bojoval v severní Haliči, zúčastnil se bojů všech na ústupu rakouské armády a v zimě se dostal do Karpat. Tam byla nálada již odbojná. Poprve „selhal“ 36. pluk 17. a 18. února 1915 v bojích nad vesnicí Sekovou, tam se tehdy ztratil celý 1. prapor. Stávalo se sice totéž i jiným a to německým plukům, ale tehdy se šestatřicátníci se svým smýšlením netajili. Já sám jsem je zastihl v srpnu 1914, kdy si dodávali odvahu slovy: „Hoši, netlačme se dopředu!“

17. května 1915 v bitvě u Piskovic na Sanu zřejmě přešel 1. a 4. prapor k Rusům. Nastalo vyšetřování se zbytkem pluku a 20. června 1915 (v originále uvedeno „1912“ – pozn. editora) byl pluk rozpuštěn na různé německé a maďarské pluky, u nichž šestatřicátníci prodělali hotové peklo. Byli to velcí mučedníci a jen málokterý se po válce [ne]vrátil s podlomeným zdravím.

Po převratu byl pluk znovuzřízen 16. listopadu 1918 a první činností bylo obsazení poněmčeného území v Liberci, Jablonci a Rokytnici. Z náhradního praporu sestaveny 2 prapory a poslány 5. března 1919 do Prešova. Na Podkarpatské Rusi svým statečným vystupováním proti bolševickým hlídkám získal si náš pluk úcty a obdivu u svých spolubojovníků 31. pluku italských legií. Za bolševického vpádu na Slovensko byl v bojích o Nové Město pod Šotorem, v boji o Michalovce, u Vojčic a u Sečovce, kde byl ukořistěn celý pancéřový vlak. Za obsazování území vyklizeného Maďary svěřeno 36. pluku území u Košic.

Za reorganizace naší armády dostal náš pluk č. 47 (15.01.1920). Do Mladé Boleslavi se vrátil 30. května 1920.

(Josef Jarský se narodil 2.12.1882 v Rovensku. Jako nadporučík vedl od 1. ledna 1915 oddíl strojních pušek, později - do bitvy u Dněstru a Gorlice - oddíly dva. Při přechodu Dněstru, 36 km od Kolomyje byl po 10 měsících služby (vyjma 2 měsíců, které strávil jako zranění v mladoboleslavské nemocnici) zajat. Jako zajatec byl v Simbirsku a Krasnojarsku. Po revoluci 1917 utekl a živil se různými pracemi. V červenci 1918 nastoupil službu u 1. železničního praporu. Do Mladé Boleslavi se vrátil 12. června 1920. S platností od 1. července 1922 byl jmenován obecním zastupitelstvem kronikářem a archivářem města Mladé Boleslavi.)